Proč pražské letiště neposílá kufry a Leoš Janáček nesmí být v úvodnících médií. Svět Tomáše Koloce

Foto: Hans Štembera

Popisek: Prezidentská standarta

V jednom jsem jako Viktor Hujer z filmu Marečku, podejte mi pero: Každý den ráno čtu denní tisk – a na rozdíl od Hujera k jeho zprávám píšu i čtu komentáře na sociálních sítích. A někdy je to věru obohacující čtení!

U aktualit jednoznačně politických (jako že Donald Trump se skupinou svých poradců se už připravuje na SKUTEČNÁ mírová jednání ohledně války na Ukrajině, anebo že Andrej Babiš a ANO vytvořili novou eurofrakci s maďarskými a rakouskými konzervativci – z nichž jeden právě navštívil ukrajinského prezidenta, kterému domlouval, ať si neoškliví slovo mír), nedochází k přílišnému intelektuálnímu jiskření. U takových zpráv mí přátelé „dezoláti“ zkrátka jenom jásají, zatímco reakcí přátel „pravdoláskařů“ jsou jenom nadávky. Je to možná skladbou mých přátel, kteří jsou často bývalými kolegy, že se chytám spíš v „odbornější“ oblasti svých dvou branží: sociální a kulturní. Abych byl konkrétní, podělím se s vámi o dva včerejší dialogy ze sociálních sítí, týkajících se aktuálních zpráv. Věci, které z nich vyplývají, můžou obohatit ty, kdo se nebojí naslouchat necenzurovanému fenoménu vox populi:

Dialog 1:

Já:

„Celá letadla prvních prázdninových výletníků z pražského letiště jsou bez kufrů. Nemají léky, převlečení, nic. Za celý život jsem sice absolvoval jen 16 letů, počítaje v to každý přestup zvlášť a dokonce i 15minutový vyhlídkový let se svými klienty – ale i z toho počtu jsem už dvakrát přistál jinde nežli můj kufr. Proč si myslíte, že to tak je?“

Můj přítel, zaměstnanec pražského letiště:

„Pokud jde o Letiště Praha: Mají tam vždycky jen kolem pěti chlapů nakladačů. Víc jich tam najednou neudrží. Kdo by to taky chtěl dělat – 12 hodin denně za 130 korun na hodinu. Co si za to koupíte při dnešní inflaci – když i za úklid domácnosti jsou na hodinu dvě stovky? Po týdnu máte šílený bolesti zad a nechcete to dělat ani s pistolí u hlavy. Na personálním jim rovnou dávají podepsat výpovědní papíry, aby se s tím pak nemuseli zdržovat.“

Jiný přítel:

„A takhle to tady máš všude. Před 15 lety jsem přišel do patra obchoďáku, kde byla sice jen jedna kasa, ale čtyři nebo pět oddělení s různým zbožím a na každém z těch oddělení prodavač, co poradil. Dneska je tam sice všechno dvakrát třikrát víc, ale je na celý patro jen jeden prodavač, kterej rozumí jen jedné z těch branží. Předpokládám, že za pět let už tam bude jen ta pokladní. Anebo z mýho oboru: dřív šel novinář na reportáž s fotografem, teď ten co píše, jde sám s foťákem. Dokumenty pro Českou televizi, který všichni platíme pořád víc, dělají společnosti jako ta naše, kde dělám jen já s mojí manželkou (se kterou jsme se potkali na FAMU) a musíme si na koleně udělat všechno, produkci, kameru, střih, efekty – a s tím, co nám za ně zaplatí, jen tak tak vyjdeme – když k tomu máme každej ještě dvě práce v jinejch oborech. Podle mě v týhle zemi už zůstávají jen ti, co mají v rodině někoho, o koho se starají, anebo (jako my) nemají hlavu na jazyky. Podle mě dávno nemáme mít na standartě Pravda vítězí!, ale: Poslední ať zhasne – a klíč nechá pod rohožkou…“

Psali jsme

Strojvůdce po tragédii v Pardubicích: Mašinfírové se nevyspí, to je jeden důvod. Svět Tomáše Koloce

Dialog 2:

Můj přítel:

„Tak jsem se právě náhodou z encyklopedie dozvěděl, že má dneska 170 let od narození Leoš Janáček. Můžete mi někdo říct, proč jsem se to nedozvěděl z žádnýho z nejčtenějších a nejposlouchanějších českých médií?“

Já:

„To ti můžu říct, protože taky dělám v médiích a mám kupodivu ještě dost známých i v mainstreamu. Je fakt, že Janáček je vedle Smetany, Dvořáka a Martinů jeden z kvarteta hudebních Čechů, které zná celý svět. Jenže Janáček, ač profesně strávil celý život v tedy převážně německém Brně, byl slavjanofil. Vystudoval slovanský učitelský ústav a jeho nejslavnější hudební skladby měly slovanskou tématiku. Glagolskou mši nebo rapsodii Taras Bulba by mu dnešní doktrína ještě odpustila, Cyril a Metoděj jsou přece jen dějiny staré víc než tisíciletí a Taras Bulba je ukrajinské téma (i když v době, kdy se odehrává, na přelomu 16. a 17. století, Ukrajina ještě neexistovala). Jenže Janáček byl hlavně rusofil. Byl zakladatelem brněnského Ruského kroužku, v Rusku byl jako doma, podle Dostojevského napsal operu Z mrtvého domu, podle Tolstého Kreutzerovu sonátu a Annu Kareninovou (Živá mrtvola) a podle Ostrovského Káťu Kabanovou. A to všechno jsou autoři na dnešní Ukrajině vymazaní z médií a učebnic. Proto Janáček není umělec, kterého je dnes radno moc připomínat. Dvořák to letos v květnu se svými 120 lety od úmrtí chytil líp. Možná i proto, že ten – na rozdíl od Janáčka – psal i o tom, že (jak zpívá Vlasta Burian): Do Ameriky jezděj parníky...“

Můj kolega z Krajských listů Jaromír Janák (povoláním operní pěvec, povahou geniální sarkastik):

„Vidíte, nenapadlo mne, kam až může zajít lidská zášť a hlavně blbost. Snad je pro Janáčka polehčující okolnost, že ruštinu příliš neovládal.“

Moje přítelkyně z Moravy:

„Já s vámi souhlasím – jenom bych tedy podotkla, že Janáček nebyl Čech.“

Já:

„Že jsou Moravané lepší část národa jsem mínil vždycky. A zvlášť pak během těch 13 let, co jsem dělal v Kulturních novinách se sídlem v Brně, s šéfredaktorem Jiřím Plockem, který nás naučil znát Kopanice a Telčsko – a s technickým redaktorem Jakubem Grombířem se sídlem v Bzenci. Ale jedno mi vadí. Jen se odtrhli Slováci, hned přišli s tím, že nejsou Češi, i Moravani... Aby bylo jasno: Já jsem pro oficiální znovuzřízení Moravy. Zemi moravskoslezskou jako správní útvar v roce 1949 jsem nezrušil. Kdybych o tom rozhodoval já, nikdy by se to nestalo – stejně jako bych (za)chránil Československo. Ale dneska se právem už bojím, že od Moravanů se (s odkazem na Uprkův válečný separatismus) zítra budou chtít trhat Moravští Slováci – od těch se zase odtrhne Podluží, od těch Hodonín... Kdyby to viděl Otec národa František Palacký, rodilý Moravan a Valach, který tento národ fakticky ustavil svou knihou Dějiny NÁRODU ČESKÉHO V ČECHÁCH I V MORAVĚ, nevěřil by svým očím. Proč si, prosím vás, aspoň v tomhle nevezmeme příklad z těch Maďarů? Od nich o jejich nejslavnějším hudebním skladateli nikdy neuslyšíte: Bartók nebyl Maďar, on byl ze Sedmihradska! Ale od nás ano! Ti světově slavní hudební Češi jsou sakumprásk čtyři, míň než na prstech jedné ruky – ale my i z těch musíme jednoho odtrhnout. Prosím vás, my, co chceme ještě aspoň něco zachránit: Říkejme si klidně všichni Moravani – ale buďme zase chvíli lid, který je SPOLU a táhne za jeden provaz. Nebo nás politické Spolu, a ti, co je drží nahoře (a vůbec jemu podobní) už sežerou definitivně. I s botama!“

Zdroje: Seznam.cz, Aktuálně.cz, CNN Prima News, Wikipedia

Vložil: Tomáš Koloc