Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Proč pražské letiště neposílá kufry a Leoš Janáček nesmí být v úvodnících médií. Svět Tomáše Koloce

komentář 04.07.2024
Proč pražské letiště neposílá kufry a Leoš Janáček nesmí být v úvodnících médií. Svět Tomáše Koloce

Foto: Hans Štembera

Popisek: Prezidentská standarta

V jednom jsem jako Viktor Hujer z filmu Marečku, podejte mi pero: Každý den ráno čtu denní tisk – a na rozdíl od Hujera k jeho zprávám píšu i čtu komentáře na sociálních sítích. A někdy je to věru obohacující čtení!

U aktualit jednoznačně politických (jako že Donald Trump se skupinou svých poradců se už připravuje na SKUTEČNÁ mírová jednání ohledně války na Ukrajině, anebo že Andrej Babiš a ANO vytvořili novou eurofrakci s maďarskými a rakouskými konzervativci – z nichž jeden právě navštívil ukrajinského prezidenta, kterému domlouval, ať si neoškliví slovo mír), nedochází k přílišnému intelektuálnímu jiskření. U takových zpráv mí přátelé „dezoláti“ zkrátka jenom jásají, zatímco reakcí přátel „pravdoláskařů“ jsou jenom nadávky. Je to možná skladbou mých přátel, kteří jsou často bývalými kolegy, že se chytám spíš v „odbornější“ oblasti svých dvou branží: sociální a kulturní. Abych byl konkrétní, podělím se s vámi o dva včerejší dialogy ze sociálních sítí, týkajících se aktuálních zpráv. Věci, které z nich vyplývají, můžou obohatit ty, kdo se nebojí naslouchat necenzurovanému fenoménu vox populi:

Dialog 1:

Já:

„Celá letadla prvních prázdninových výletníků z pražského letiště jsou bez kufrů. Nemají léky, převlečení, nic. Za celý život jsem sice absolvoval jen 16 letů, počítaje v to každý přestup zvlášť a dokonce i 15minutový vyhlídkový let se svými klienty – ale i z toho počtu jsem už dvakrát přistál jinde nežli můj kufr. Proč si myslíte, že to tak je?“

Můj přítel, zaměstnanec pražského letiště:

„Pokud jde o Letiště Praha: Mají tam vždycky jen kolem pěti chlapů nakladačů. Víc jich tam najednou neudrží. Kdo by to taky chtěl dělat – 12 hodin denně za 130 korun na hodinu. Co si za to koupíte při dnešní inflaci – když i za úklid domácnosti jsou na hodinu dvě stovky? Po týdnu máte šílený bolesti zad a nechcete to dělat ani s pistolí u hlavy. Na personálním jim rovnou dávají podepsat výpovědní papíry, aby se s tím pak nemuseli zdržovat.“

Jiný přítel:

„A takhle to tady máš všude. Před 15 lety jsem přišel do patra obchoďáku, kde byla sice jen jedna kasa, ale čtyři nebo pět oddělení s různým zbožím a na každém z těch oddělení prodavač, co poradil. Dneska je tam sice všechno dvakrát třikrát víc, ale je na celý patro jen jeden prodavač, kterej rozumí jen jedné z těch branží. Předpokládám, že za pět let už tam bude jen ta pokladní. Anebo z mýho oboru: dřív šel novinář na reportáž s fotografem, teď ten co píše, jde sám s foťákem. Dokumenty pro Českou televizi, který všichni platíme pořád víc, dělají společnosti jako ta naše, kde dělám jen já s mojí manželkou (se kterou jsme se potkali na FAMU) a musíme si na koleně udělat všechno, produkci, kameru, střih, efekty – a s tím, co nám za ně zaplatí, jen tak tak vyjdeme – když k tomu máme každej ještě dvě práce v jinejch oborech. Podle mě v týhle zemi už zůstávají jen ti, co mají v rodině někoho, o koho se starají, anebo (jako my) nemají hlavu na jazyky. Podle mě dávno nemáme mít na standartě Pravda vítězí!, ale: Poslední ať zhasne – a klíč nechá pod rohožkou…“

 

Dialog 2:

Můj přítel:

„Tak jsem se právě náhodou z encyklopedie dozvěděl, že má dneska 170 let od narození Leoš Janáček. Můžete mi někdo říct, proč jsem se to nedozvěděl z žádnýho z nejčtenějších a nejposlouchanějších českých médií?“

Já:

„To ti můžu říct, protože taky dělám v médiích a mám kupodivu ještě dost známých i v mainstreamu. Je fakt, že Janáček je vedle Smetany, Dvořáka a Martinů jeden z kvarteta hudebních Čechů, které zná celý svět. Jenže Janáček, ač profesně strávil celý život v tedy převážně německém Brně, byl slavjanofil. Vystudoval slovanský učitelský ústav a jeho nejslavnější hudební skladby měly slovanskou tématiku. Glagolskou mši nebo rapsodii Taras Bulba by mu dnešní doktrína ještě odpustila, Cyril a Metoděj jsou přece jen dějiny staré víc než tisíciletí a Taras Bulba je ukrajinské téma (i když v době, kdy se odehrává, na přelomu 16. a 17. století, Ukrajina ještě neexistovala). Jenže Janáček byl hlavně rusofil. Byl zakladatelem brněnského Ruského kroužku, v Rusku byl jako doma, podle Dostojevského napsal operu Z mrtvého domu, podle Tolstého Kreutzerovu sonátu a Annu Kareninovou (Živá mrtvola) a podle Ostrovského Káťu Kabanovou. A to všechno jsou autoři na dnešní Ukrajině vymazaní z médií a učebnic. Proto Janáček není umělec, kterého je dnes radno moc připomínat. Dvořák to letos v květnu se svými 120 lety od úmrtí chytil líp. Možná i proto, že ten – na rozdíl od Janáčka – psal i o tom, že (jak zpívá Vlasta Burian): Do Ameriky jezděj parníky...“

Můj kolega z Krajských listů Jaromír Janák (povoláním operní pěvec, povahou geniální sarkastik):

„Vidíte, nenapadlo mne, kam až může zajít lidská zášť a hlavně blbost. Snad je pro Janáčka polehčující okolnost, že ruštinu příliš neovládal.“

Moje přítelkyně z Moravy:

„Já s vámi souhlasím – jenom bych tedy podotkla, že Janáček nebyl Čech.“

Já:

„Že jsou Moravané lepší část národa jsem mínil vždycky. A zvlášť pak během těch 13 let, co jsem dělal v Kulturních novinách se sídlem v Brně, s šéfredaktorem Jiřím Plockem, který nás naučil znát Kopanice a Telčsko – a s technickým redaktorem Jakubem Grombířem se sídlem v Bzenci. Ale jedno mi vadí. Jen se odtrhli Slováci, hned přišli s tím, že nejsou Češi, i Moravani... Aby bylo jasno: Já jsem pro oficiální znovuzřízení Moravy. Zemi moravskoslezskou jako správní útvar v roce 1949 jsem nezrušil. Kdybych o tom rozhodoval já, nikdy by se to nestalo – stejně jako bych (za)chránil Československo. Ale dneska se právem už bojím, že od Moravanů se (s odkazem na Uprkův válečný separatismus) zítra budou chtít trhat Moravští Slováci – od těch se zase odtrhne Podluží, od těch Hodonín... Kdyby to viděl Otec národa František Palacký, rodilý Moravan a Valach, který tento národ fakticky ustavil svou knihou Dějiny NÁRODU ČESKÉHO V ČECHÁCH I V MORAVĚ, nevěřil by svým očím. Proč si, prosím vás, aspoň v tomhle nevezmeme příklad z těch Maďarů? Od nich o jejich nejslavnějším hudebním skladateli nikdy neuslyšíte: Bartók nebyl Maďar, on byl ze Sedmihradska! Ale od nás ano! Ti světově slavní hudební Češi jsou sakumprásk čtyři, míň než na prstech jedné ruky – ale my i z těch musíme jednoho odtrhnout. Prosím vás, my, co chceme ještě aspoň něco zachránit: Říkejme si klidně všichni Moravani – ale buďme zase chvíli lid, který je SPOLU a táhne za jeden provaz. Nebo nás politické Spolu, a ti, co je drží nahoře (a vůbec jemu podobní) už sežerou definitivně. I s botama!“

Zdroje: Seznam.cz, Aktuálně.cz, CNN Prima News, Wikipedia

 

QRcode

Vložil: Tomáš Koloc