ČT v rámci zeštíhlení hraje všechny role sama: kolaboranta, lakomce i odstraňovače hlaviček. Svět Tomáše Koloce
komentář
24.06.2024
Foto: Se svolením ČT
Popisek: Česká televize
Po mé recenzi filmu Svatá mi napsala spousta příznivců České televize, jak si dovoluji kritizovat naši veřejnoprávní matičku, že jsem pocítil morální povinnost jim (na Svatého Jana) odpovědět.
Předně musím ujasnit, že Českou televizi skutečně kritizuji z pozice jejího dítěte. V jednom z článků této rubriky jsem popisoval, jak se v bytě, v němž jsem vyrůstal, kdysi (tak jako pan Majer z Arabely) zjevil v pyžamu velký ústřední ředitel ČST, o němž se až ex post ukázalo, že je to gymnaziální spolužák naší babičky. Posléze (aniž by v tom sehrál nějakou roli pan ředitel) jsme v naší matce veřejnoprávní byli i občasnými aktéry – když se u mého otce i u mě projevila posedlost, kterou máme už po dědečkovi: účinkovat v televizních soutěžích. Táta byl celkem v šesti, já jsem zvládl tři, a oba jsme se během natáčení bedlivě rozhlíželi. Vzhledem k tomu, že jsem se posléze stal i novinářem, specializovaným na kulturní rubriky, navíc tak trochu zapleteným s televizní historií, udržuji si skrze své kolegy a přátele, televizní umělce a historiky, nepřetržitý vhled do dění ČST i ČT. Konkrétně pod její fasádu, tak jak je prezentována navenek.
I proto (abych pokračoval v analogii Arabely) se dnes v případě ČT cítím podobným dítětem, jako byla princezna Arabela, když její maminku proměnili v bílou holubici a její původní podobu přijala čarodějnice. Můžu dokonce přibližně stanovit, kdy se to stalo. Někdy mezi zánikem Československé televize v důsledku rozpůlení mé druhé matky (československé federace) na dva neživě loutkové kusy masa v roce 1993 a konečnou korunovací globální čarodějnice jménem Šoubyznys, která sežrala všechny naše matky = evropské národní kultury, aniž si přitom ukrkla.
U nás se tato poslední večeře realizovala skrze televizní revoluci, která v roce 2000 svrhla nově jmenovaný management exulanta Jiřího Hodače, jenž předtím pracoval v Austrálii a v Británii pro BBC a měl záměr zavést u nás (!) britský systém bez klientelismu a s klasickou zásadou západního (tehdy) svobodného tisku dát každému šanci k vyjádření dle okřídleného hesla BBC: „Pět minut pro pana Žida, pět minut pro pana Hitlera“. To ale pan Hodač těžce narazil. Zvedla se proti němu vlna nevole, dost podobná tehdy jedenáct let staré Sametové revoluci.
Výsledné hnutí občanské neposlušnosti mnoha užitečných idiotů (od mojí maličkosti až po tehdejšího prezidenta republiky) definitivně přivedlo k mediální moci dnešní garnituru pěti rodin (jak je po vzoru Kmotra nazval můj americký kolega Erik Best), které dnes u nás vládnou nejen veřejnoprávním médiím. Jejich vzkaz nahoru říká: „Nechte nám náš chlebíček, a my za to uděláme, co budete chtít“, zatímco bezpodmínečný rozkaz dolů (k zaměstnancům) zní: „Tomu, kdo vládne, dejte i to, o čem ještě ani sám neví, že to zítra bude chtít“.
Právě tímto způsobem se u nás namnožila média, která vytvářejí dojem, že tento svět je Pavel Novotný, Agáta Hanychová, transaktivisti, genderaktivisti, klimaaktivisti, wokeaktivisti, hidžábaktivisti a jiní progresivisti plus hrdinní bojovníci za vyhlazení všech Rusů a obyvatel Gazy. Média jako ČT pak vypadají jako můj glóbus, na kterém sice svítí všechny oficiálně nezávislé země světa, ale zato se z něj už nedozvíte, že skoro nejpočetnější národ blízkého východu, čtyřicetimilionoví Kurdové, jsou plánovitě vyhlazováni jak Islámským státem, tak naším NATO-spojencem, tureckým prezidentem Erdoganem, že v Jižní Americe o své sebeurčení bojují pětimilionoví Guaraníové, dvoumilionoví Ajmarové anebo Kečuánci, kterých je bratru devět milionů stejně jako na evropských Katalánců, a přitom jsou na našem ČT-glóbusu úplně stejně viditelní jako každý, po němž pes neštěkne. I když někdy štěkne až moc, jako v roce 2017, kdy si Katalánci odhlasovali samostatnost, španělská vláda (která dodnes sedí v Madridu) poslala do katalánské Barcelony armádu a demokraticky zvolený katalánský premiér musel utéct do exilu...
Kdy jste naposled uprostřed dennodenního zpravodajství o utrpení Ukrajiny či těch jediných blízkovýchodních rukojmí, slyšeli taky něco o výše jmenovaných národech, o oné zápletce, která se před pouhými sedmi lety stala v naší demokratické EU, anebo koneckonců i o loňském (tureckými a izraelskými zbraněmi vybaveném) ázerbájdžánském vyhlazení arménského Náhorního Karabachu po celkem 2400 letech, kdy na tomto území arménský národ žil?
Raději už ponechme stranou svobodu informací v zemi, kde novým „vládním koordinátorem pro strategickou komunikaci, boj s dezinformacemi a proti cizímu vlivu“ (uznejte, že někdejší Hlavní správa tiskového dozoru byl poctivější název pro ústředí cenzury) byl jmenován armádní plukovník F. – snad pro nostalgickou vzpomínku na někdejšího normalizačního náměstka ČST, kterým byl jistý penzionovaný plukovník D.
Mezi normalizací a dneškem je sice čím dál víc podobností, ale taky jeden zásadní rozdíl. Zatímco svou recenzi televizního filmu Svatá jsem začal výčtem desítek původních uměleckých hraných děl bývalé Československé televize, bez jejichž krásy bych nemohl v životě být, dnes taky nějaké jsou, ale za normalizace směrem k osmdesátým letům a jejich konci jich bylo stále víc a víc. Stejně jako svobody. Jenže dnes je tomu právě naopak…
Ano, i v okleštěné České televizi ještě vznikla díla, ze kterých dýchají první porevoluční léta (například společenskokritická díla Sametoví vrazi, Příběh kmotra, Gangster Ka, Metanol, Rána z milosti, Vysoká hra, Devadesátky, České století, satirické seriály Neviditelní, Kosmo a Trpaslík). V ČT o mých pozitivních recenzích těchto děl velmi dobře vědí (respektive věděli), jinak by to (věřte, či ne!) nebyl sám bývalý generální ředitel ČT Petr Dvořák, kdo před třemi lety autorce Haně Wlodarczykové poslal mou nadšenou recenzi jejího seriálu Božena.
Jenže, jak jsem naznačil, moje uchvácení tím, co je i dnes v ČT možné natočit i přes ohromný ideologicko-ekonomický tlak (a věřte mi, že mám o něm zprávy z první ruky), není věru svědectvím o nějaké konjunktuře, ale naopak nejlepším vyjádřením dnešního stavu je slavné dvojverší Petra Skoumala: „Někdo se náhle vztyčí, a pak se zvolna kácí.“
Pro příklad: V roce 2020 spustila ČT v souvislosti s lockdownem vynikající kanál, složený z kvalitních děl starší provenience (o němž jsem se konkrétně já dozvěděl díky opakování skvělých Kavárniček dříve narozených svého dnešního kolegy z Krajských listů Ondřeje Suchého). Od 1. 1. 2023 už neexistuje. A ani někdejší ředitel Dvořák už se nad pozitivní recenzí seriálu, který jeho firma vyrobila, nezaraduje. Od 1. 10. 2023 na jeho místě sedí (cimrmanovsky řečeno) „novej, mladej, sekáč, kterej se nezakecá“, jehož úkolem je vytlouct poplatky už i z těch, co nemají doma televizní obrazovku ani ovladač, ale zároveň (nepřímo úměrně) „snížit o třetinu původní tvorbu, aby zachránil aspoň nepůvodní formáty, jako Peče celá země nebo StarDance“.
Shrnuto: V České televizi (1.) svoboda politického vyjádření dávno neexistuje, (2.) její opakovací kanál se starou původní tvorbou skončil, ale (3.) původní tvorba bude okleštěna, takže (4.) nová ČT už bude kompletně fungovat podle okřídleného lidového aforismu: „Rozdíl mezi někdejší a dnešní tvorbou je jako rozdíl mezi pětihvězdičkovým šéfkuchařem – a pohůnkem, co v mikrovlnce ohřívá hambáče z mekáče…“
Dnes je svátek Svatého Jana Křtitele, biblického proroka, který, aby mohl svobodně říkat pravdu, oblékal se jen do velbloudí kůže a jedl kobylky a med lesních včel, a mocným přesto vadil tak, že mu nakonec uřízli hlavu. Lid, který Jana ctil, sice chvíli cítil nevoli, ale na jeho pravdy brzo zapomněl a hladce najel na doktrínu krále Heroda. Též je pak svatojánská noc, o které známe zase ze Shakespeara, že v ní král elfů Oberon a jeho sluha Puk svými kouzly dosáhli toho, aby se i moudrá královna Titánie zamilovala do osla. O tom, jestli Herodes, Oberon a Puk od obětí svých manipulací navrch ještě vybírali měsíčně 135 nebo 160, nemám žádnou vědomost. V tomhle jste na tom vy čtenáři-diváci hůř, ale v něčem zase líp: Můžete se zamyslet nad tím, co tu píšu, a do buducna si vybrat mezi dvěma citáty-postoji:
„Kdo máš uši k slyšení, slyš!“
(Bible, Marek 4, 23)
anebo:
„Chcete šotku tleskati? Šotek vám šotkovsky zaplatí…“
(poslední dva verše Snu noci svatojánské)
Zdroje: Seznam.cz, Mlp.cz, Ceskatelevize.cz, Aktuálně.cz, Wikipedia
Vložil: Tomáš Koloc