Jak se kvůli vysokým cenám energie a exekucím v Podkrkonoší vraždilo, pročež jsem rehabilitoval naše divadlo. Svět Tomáše Koloce
komentář
20.06.2024
Foto: Se svolením Klicperova divadla Hradec Králové
Popisek: Momentka z divadelní hry Celý život nestačí uváděný v Klicperově divadle Hradec Králové
Můj poměr k divadlu v naší době (jehož působení jedna moje známá dokonale charakterizovala slovy: „Boj za práva slabších mění v boj za perverze, filozofii v tlachání, vědu v marketingovou manipulaci, a umění v prodejnou zábavu, prosáklou krví a spermatem.“) je čtenářům této rubriky známý.
Když jsem se nedávno opět díval na seriál Byli jednou dva písaři, ve slavném díle s názvem Návštěva (v němž Písaři „umělecky“ upravují svou zahradu) jsem objevil větu pana Bouvarda (Jiří Sovák): „Já jsem původně chtěl dělat aNTitéatr, ale to bychom museli zrušit kedlubny, tak jsem potom od toho upustil“, kterou jsem obratem zveřejnil na Facebooku s následujícím komentářem: „Bohužel po letech se další tímto upuštěným a opuštěným záměrem inspirovali, a tak vznikl styl dnešního divadla, dekonstruktivní režisérismus, díky němuž je dnešní divadlo ANTIteátr, a je v kedlubnách“.
Kontrastem k dekonstruktivní hnilobě dnešního divadla jsou pro mě velcí tvůrci, jejichž občerstvující tvůrčí ovoce jsem (ke smůle dnešní „mladé kulturní fronty“) měl to štěstí naživo ochutnat na konci minulého tisíciletí, kdy se ještě vše řídilo podle slov jejich učitele E. F. Buriana: „Umění není, když zavřete prase do pytle a díváte se, jak tam kvičí. Umění je, když si tam vleze herec a vy v tom pytli vidíte jak prase, tak i něco víc za tím. Umění vždycky musí být služba něčemu – ale nikdy kupčení a posluhování ničemu.“ I tento citát jsem u příležitosti nedožitých 120. narozenin E. F. B. minulé úterý zveřejnil – a v obou případech se mi dostalo nadšených reflexí spřátelených divadelníků nejen o generaci starších, než jsem sám (které si na FB „držím“ stejně jako si pouštní vládci drželi radu starších, co ještě věděli, kde jsou prameny), ale i od osvícených umělců mého věku, ba i některých mladších.
Do profesionálních divadel už nikdy! bylo moje heslo, a do toho hesla bohužel patřilo i moje municipální Klicperovo divadlo, které se pod vedením režiséra Vladimíra Morávka stalo tahounem dekonstrukce už na přelomu 20. a 21. století. Mou recenzi posledního představení, na kterém jsem v „Klicperáku“ byl (šlo o Kočičí hru, kterou jsem kromě slavné „inscenace Dany Medřické“ pak viděl ještě ve dvou dalších zdařilých inscenacích, ale tato hradecká skončila tím, že jsem musel ze sálu odejít na záchod a teprve tamní pach dezinfekce mi připomněl lidskost – což jsem do recenze taky napsal) přejala česká média, a znamenala definitivní rozchod mezi mnou a mým městským divadlem.
V téhle situaci mi v sobotu v jednu volá kamarádka, že si právě uvědomila, že má ten den třídní sraz, přestože si den předtím koupila vstupenku na večerní představení Klicperova divadla. Mou první reakcí bylo podívat se, o jakého jde autora.
René Levínský (nar. 1970) je zajímavý už tím, že se divadlem neživí. Je to jaderný fyzik a matematik s mezinárodní kariérou, který si píše spíše pro radost z příběhu, kterou pak ale sdílí i lidi okolo: jako to bylo v případě hry Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou, která od roku 2002 obletěla česká jeviště, načež byla i zfilmovaná v hlavní roli s Jaroslavem Duškem. Levínský (svou materiální nezávislostí na psaní podobný autorům jako byl český a posléze anglický psycholog Jan Křesadlo nebo americký a posléze český biolog Miroslav Holub) žongluje se jmény, které se často nějak vážou k jeho rodnému východočeskému kraji („Věšák“ uváděl jako Pravoslav Oelsnitz, ale knižně ho vydal jako Samuel Königgratz – přičemž Oelsnitz je německy Olešnice, zatímco Königgrätz Hradec Králové) a ke konkrétním místům se často vážou i reálie jeho her.
Což je trend, se kterým Levínský přišel jako jeden z prvních, načež se v české dramatice divadelní i filmové velmi ujal. Viz seriály jako mostecko-chánovský Most!, Trpaslík, odehrávající se přiznaně v Nymburce, nebo crowdsourcingově financovaná Liga mužské moudrosti, jejíž vznik svým milionovým příspěvkem kupodivu zachránilo město Ostrava, přesto, že obyvatele jeho předměstí nelíčí právě v lichotivých barvách:
No a tak jsemna hru šel – a byl jsem už na začátku příjemně překvapen a vtažen do příběhu jedné novopacké pekárny s pekařskou prodejnou, jejíž osazenstvo je tvořeno – věřte nebo ne – spiritisty, kteří jsou ale zároveň divadelníky nacvičujícími hru guru prvorepublikového spiritismu Františka Davida Na prahu věčnosti. Jak se to stává u děl nadprůměrně inteligentních a zároveň talentovaných humoristů, zatímco publikum, které přišlo na řachandu se baví špílci, analytici jako jsem já (ačkoli i oni se na správných místech chechtají) mají mysl příjemně zaměstnanou rozkrýváním různých významových úrovní. Co ke hře dodává paralelní děj promítající se na počítačovou projekční plochu nad okny pekárny? Co vyjadřuje stále měnící se čas, který ukazují digitální hodiny nad dveřmi?
Vzpomněl jsem si na jednu oblíbenou historku z pamětí Jiřího Sováka, který na vojně, už jako mazák, vypozoroval, že důstojník, cvičící útvar nováčků pořadová cvičení, velí nesrozumitelně, a vojáci provádí akce na jeho jednotlivé povely spíše zpaměti. Takže si jednou počkal a když si velitel během výcviku odskočil, z křoví jeho hlasem zavelel nesrozumitelný povel, který vojáci neznali. Výsledkem bylo, že každý voják pochopil (a začal provádět) „rozkaz“ jinak. Když jsme odcházeli z divadla, potvrdil jsem si poslechem v kuloárech svou domněnku, že s námi jako publikem to bylo taky tak.
Zde je přehled možných výkladových variant:
A. Šlo o společensko-kritickou hru o tom, kam až to může vést s dnešním zdražováním energií. Výchozím bodem hry totiž je, že v pekárně, kde se pro chronickou podkrkonošskou nezaměstnanost sejdou bývalá učitelka a další nezaměstnaní „bývalí“, přestanou platit elektriku, dostanou se do spárů exekutorovi a musejí vymyslet rychle nový podnikatelský program, k němuž nebudou potřebovat pec.
B. Šlo o koláž odkazů na další texty, počínaje úvodním čtením dopisů vložením na čelo, jak to známe z Čapokovy Pohádky pošťácké, přes prostředí pekárny, kterou známe z Ligy mužské moudrosti, přes dušení rohlíkem (film Zítra vstanu a opařím se čajem) až po závěrečnou paralelu s temnými silami, které ve hře vraždí stejně bezcitně jako Erbenův Vodník (mimochodem: ve hře se taky neustále nemohou dostat k tomu, aby zabili toho pravého – stejně jako ve filmu Jak utopit dr. Mráčka, který taky čerpal z Erbenova Vodníka) a mrtvý ze Svatební košile, načež z těchto balad začne citovat jediná přeživší Emília Martáková, která se vyznačuje nejen stejným monogramem, ale i stejnou znuděnou nesmrtelností jako Čapkova Věc Makropulos. To vše zahuštěno místními reáliemi od zeměpisných, přes oblíbené lyžařské pití bombardino (ve hře jeden kelímek prodávají za 90,-, což autorovi recenze, stále ještě „kalibrovaného“ na ceny z doby před covidem, zní velmi společensko-kriticky), po typická jména asimilovaného německého kraje (Gottlieb Schnabel, Waldemar Záhorský atd.).
C. Jde o kritiku instantního duchovna osazenstva pekárny, které sice cituje z Davidovy hry, že „čím blíž jsi nebeských bran, tím citlivěji musíš našlapovat“, ale nakonec kvůli receptu na nepečené cukroví vybije všechno živé kolem – když se podřídí „vůdkyni sekty“, která je ve skutečnosti fextem-zombií. To, že se ono nepečené cukroví jmenuje „packé krucifixy“ anebo i jiné hříčky, probourávající se vyskočilovsko-duškovsky do jádra skutečnosti („Krvavá je vždycky rajská“) ukazuje možná na to, že autorova kritika je mířena na veškerou institucionalizovanou víru – ale závěrečně prozrazené motto spiritistů „Na rozumu je založena naše víra“ možná spíš říká, že předmětem kritiky je jakékoli vyznání bez srdce. Že autorovi ovšem nejvíc leží v žaludku koncept reinkarnace, který podle něj nechává člověka mrhat vezdejším životem svým i druhých, je ve hře tematizováno mnohokrát a koneckonců i samotným titulem hry „Celý život nestačí“.
A to všechno dohromady – je zřejmě ona hra.
Samotné vraždění ve hře je spektakulární jako ve Váchalově krvavém románu a má stejný kontext jako Smočkovo Podivné odpoledne doktora Zvonka Burkeho = jak se obdivovanému arbitru morálky a lásky sáhne na jeho vlastní pokojíček, najednou začne vraždit jako smyslů zbavený. Duchovně zmatený policista, který je symbolem světského řešení problému naší civilizace, se nakonec stane taky obětí, a tak uklidit spoušť po zmatených lidech nakonec přijde přírodní duch Krakonoš (motiv ekologický?). Na úplný konec pak zazní perzifláž české národní hymny, snad aby bylo jasno, že šílenství, do kterého je člověk vháněn, a šílené způsoby, jakými to řeší, se u nás neděje jen v Podkrkonoší.
Za sebe můžu říct: hra i inscenace mě mile překvapily. Inscenace nebyla v žádném rozměru dekonstruktivní, snad proto, že dekonstruktivní byl už text. Ten ale nedekonstruoval jinou klasickou hru, ale kýženě dekonstruoval, lépe řečeno rozebíral, naši realitu. Estét-obdivovatel dokonalých kompozic a vedlejších významů ve mně tál při symbolických třešničkách na dortu, jako když při slově poLOPATĚ, k němuž logicky směřoval dlouhý monolog, se na druhé straně scény objevila LOPATA, k jejímuž přinesení také vedla řada předchozích obrazů – načež se obé dokonale protnulo. Anebo když instantnost praktikovaného duchovna ilustroval chorál Vojtěcha Říhovského, který slýchám každou neděli v našem kostele – a který byl ve hře sarkasticky vždy nalaďován na podkrkonošském Hitrádiu Černá Hora (kde se logicky ve skutečnosti chorál nikdy neozve) a seance se vždy porušila, jakmile chorál přerušila reklama.
Jak už jsem naznačil v úvodu, nejsem divák, na kterého je cílený dnešní agresivní divadelní šoubyznys, který se dnes nutně musí projevit i v tom nejčistěji míněném uměleckém počinu. Nepotřebuju severskou detektivku plnou krve k tomu, abych strávil myšlenky, nad nimiž je dnešnímu lidstvu záhodno přemýšlet, a nepotřebuju dominu na jevišti a pomyslnou mučírnu v zákulisí (a i to obojí ve hře je), abych si evokoval zvládnutou i nezvládnutou sílu ženské animy. Hry, při kterých má duše kvete nejvíc, jsou přibližně Šrámkovo Léto nebo Hrubínova Srpnová neděle. Nicméně hra Celý život nestačí i její hradecká inscenace mě potěšily. Dokonce jsem autorovi odpustil i jeho výpad proti neočkovaným, kterým za globální hry na lockdown byl čelným vědeckým propagátorem. On, režisér a dramaturg inscenace pro mě totiž udělali něco velkého: zlomili moje dlouholeté přesvědčení, že se profesionálním divadelním scénám musím už do smrti vyhýbat.
P. S. Ex post jsem dozjistil, že režisér představení Jan Frič (nar. 1983) pochází ze slavného uměleckého rodu Fričů, do něhož patřili novinář, spisovatel a vůdce revoluce roku 1848 Josef Václav Frič, cestovatel a etnolog Alberto Vojtěch Frič a filmový režisér Martin Frič – zatímco dramaturg představení Martin Satoranský (nar. 1989) je zase z rodiny legendárního herce Divadla na Vinohradech Jaroslava Satoranského (je-li strýcem Kuba z Krkonošských pohádek, to se to do hry inscenuje Krakonoš!). Což mě nutí k úvaze, že tradice starého poctivého umění z dob, než se do něj zakously dekonstrukce a šoubyznys, může být v některých případech i blahodárně rodově přenosná. Jo a mimochodem: Když jsem přišel z představení domů, čekalo tam na mě moje oblíbené krajové sladké pečivo, které se zrodilo v rodném městě Karla Jaromíra Erbena, které je ve hře taky zmíněno. Vymyslela je Erbenova maminka a jeho jméno obsahuje řešení řady našich problémů – i těch, které reflektují Levínského hry. To pečivo se jmenuje Miletínské MODLITBIČKY…)
René Levínský: Celý život nestačí. Klicperovo divadlo Hradec Králové. Režie: Jan Frič, dramaturgie: Martin Satoranský.
Vložil: Tomáš Koloc