O Švejku Macronovi, co se před světovou válkou schoval na strážnici v Putimi. Svět Tomáše Koloce

Foto: Wikimedia / President.gov.ua, CC BY 4.0

Popisek: Emmanuel Macron

Jak se mocní ve Švýcarsku sešli, aby „mírově“ potvrdili válku, a globální ekonom, nastrčený do funkce hlavy francouzského státu, konečně použil svou vlastní hlavu.

„Nikdo z vás si nepřeje vroucněji, aby ve Francii zavládl mír. Aby však po něm mohlo začít grandiózní dílo obnovy, musí to být mír opřený o definitivní vítězství našich vojsk,“ řekl v roce 1799 Napoleon Bonaparte, načež se ve Francii vžilo úsloví: „Máme hlavu státu v generálské uniformě.“ Po dvou a čtvrt století hlavám států klobouk s písmenem N tak přirostl k duši, že už ho na sobě nemusí mít ani fyzicky. O tom svědčí i mírové jednání, které o tomto víkendu proběhlo v luxusním švýcarském horském resortu, se jménem symbolizujícím, že o mírový život obyčejných lidí tu asi nepůjde (jmenuje se Bürgenstock, což lze přeložit i jako Měšťanská pozice).

Kromě toho, že obě bojující strany během mírového procesu jen potvrdily stejnou pozici, jakou měly na začátku bojů a jakou měl kdysi Napoleon („mír bude, až dostaneme celé území, o které se bojuje!“) se měšťanskopoziční jednání zapsala do historie dvěma historickými prvenstvími:

Za prvé: Neodehrála se na konci války, ale uprostřed ní, a boje během nich nebyly ani na minutu zastaveny.

Ale především:

Za druhé: Jedna z bojujících stran byla z mírových jednání vyloučena, což je asi takový nesmysl, jako by z přístroje na principu dvou spojitých nádob byla vyloučena jedna z těch nádob. Lidstvo naší doby, které má v podobné logice už trénink (volbu nejkrásnější dívky může vyhrát chlap atd.), se nad tímto nesmyslem nicméně už příliš nepozastavilo.

Účastníci zájezdu však byli očividně spokojeni. Sběratel podpisů, pan prezident Z., jich dostal takovou spoustu, že kdyby nešlo o válku, ale o burzu autografistů, měl by jistě zač je vyměnit. No a delegáti Indie, Brazílie, Jižní Afriky, Saúdské Arábie, Spojených arabských emirátů, Mexika, Kolumbie, Indonésie, Arménie, Libye, Thajska a Bangladéše (tak jako opuštěné manželky z filmu Rozpuštěný a vypuštěný) zase poslali z Bürgenstocku do Moskvy pohlednici s tímto unifikovaným textem: „Švýcarské Alpy byly krásné, až začne skutečné mírové jednání, doufáme, že už přijedeš.“ A pod tím jejich podpis, který od nich pan prezident Z. nedostal…

Z celé garnitury kapitánů světa měl tou dobou hlavu v pejru snad jen pan prezident francouzský. Toho, který ještě před rokem během návštěvy čínského prezidenta v Pekingu prohlásil, že bude v téhle válce mírovým vyjednavačem (!), před pár měsíci náhle někdo přesvědčil, aby se stal hlavním bojovým jestřábem, což on sice splnil, ale (zřejmě se inspiruje novým francouzským překladem Švejka z roku 2018) jinak, než od něj ti nahoře (a i mnozí dole) čekali. Udělal to přesně jako známý rakouskouherský voják, který se před válkou, po které mu jako Čechovi nic nebylo, rozhodl schovat přímo pod svícnem, když se uprostřed bojů v uniformě odvedence ostentativně procházel před strážnicí v Putimi...

Když teď budou z popudu pana prezidenta M. v předčasných volbách zvoleny nový parlament a vláda (jež podle průzkumů budou zaručeně složeny ze stran, co válku nechtějí), on pak může těm nahoře, co ho přemlouvali, legitimně říct: „Nemůžu tam své vojáky poslat, vláda a parlament mi to nedovolují…“ Za což mu já osobně (vůbec poprvé) moc děkuji, protože NATO je dnes jediná jednotka, a on tím de facto (zatím) odvrátil riziko následných dopadů ruských raket (potenciálně včetně těch atomových) i na naše území...

Psali jsme

Kterýho generála, paní Müllerová? Aneb na Varšavu! Svět Tomáše Koloce

Je to dnes zkrátka složitý svět, a já se nedivím těm, kdo už nemají sílu vidět ho jen jako svět Platónských stínů, o nichž se my, co je vidíme v jeskyni, můžeme jen domýšlet, co je vlastně za nimi. Přesně jako když jsem onehdy vstal od práce, abych se podíval, co se to děje pod oknem:

Parkem pod naší lodžií běží školák (na zádech má aktovku), nelidsky řve, na konci parku poráží chodce, ti se ho ptají, co mu je, a on ze sebe těžce vyráží skřeky, ve kterých jde až po dlouhých minutách posléze rozpoznat: „Kous-mě-pes!“ Na druhém konci parku zatím stojí ohromený pán se psem, obklopený jiným hloučkem otřesených chodců, kterým vysvětluje, že jeho pes nikoho nekousl.

Přijde mi to jako dokonalý obraz dnešní doby: Nikdo neví, kdo byl skutečně zasažen, kdo to jen předstírá a u koho opravdové utrpení prýští z už dlouho mokvajícího vnitřku, jejž drobný vnější podnět jen odšpuntoval. A nikdo, vůbec nikdo (snad ani zúčastnění sami) neví, kde je pravda. Zato všichni, úplně všichni (včetně mě), jsou v tu chvíli vynervovaní tak, že by si nejraději řekli nejmíň o zklidňující injekci...

Dlouho jsem přemýšlel, zda z téhle šílené situace vůbec existuje cesta ven. Pak jsem jednu objevil. Pro nás obyčejné smrtelníky je velmi nelehká, ale zase lehčí, než pro pány nad námi:

Zkusit se na věci podívat očima toho druhého. Ukrajinští Rusové očima Ukrajinců, Ukrajinci očima ukrajinských Rusů. Izraelci očima gazanských Palestinců, Palestinci očima Izraelců. A především: Politici a generálové očima posledních civilistů a frontových vojínů (k opačnému pohledu totiž není třeba vyzývat, Kristovi maličtí, alespoň ti, co jim to trochu myslí, se vciťovat do myšlení svých politiků umějí. Jinak by už nežili…).

Nakonec jsem (hlavně pro nás, co žijeme na severní polokouli), za účelem tohoto cvičení napsal i instruktážní básničku:

Zdroje: Seznam.cz, Novinky.cz, Swissinfo.ch, Czechlit.cz, Wikipedia

Vložil: Tomáš Koloc