Jak nebožtík režisér Schmid prosadil, že jsem (ani) v letošních eurovolbách nekandidoval. Svět Tomáše Koloce
komentář
13.06.2024
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Jan Schmid
PAMĚTI DEZOLÁTA XII. Přinášíme nový seriál, tentokrát z autorových archivů, které odtajňují vše.
Minulé pondělí 3. června byl zvlášť nabitý den. Nejdřív mi ve schránce přistály volební lístky. Při příležitosti tohoto „svátku demokracie“ (jak volby během Pražského jara 1968 nazval Alexander Dubček, pro něhož projekt svobodných voleb vypracovával jihomoravský funkcionář KSČ Jaroslav Šabata – který si za to za normalizace odseděl 9 let), jsem si nejprve uvědomil, že mám propadlou občanku. Volal jsem tedy na náš magistrát a vlídná paní úřednice mi řekla: „Vezměte si s sebou rodný list. Kdybyste ho nemohl najít, přiveďte k identifikaci jednu osobu z rodiny. Kdyby ovšem ani to nebylo možné – tak přiveďte osoby dvě.“
To mi připomnělo, že je ten den právě sto let od smrti Franze Kafky.
Vzal jsem si rodný list, na magistrátu si vytiskl papírek s číslem a čekal jsem. Když na mě došla řada, jiná úřednice, nevlídná (už Kafka věděl, že vždy musí být hodný a zlý vyšetřovatel), se mě dvakrát zeptala, jaktože jsem neodevzdal pas a pak trochu vlídněji, jestli nechci tu občanku na počkání za čtyřmístnou částku – abych stihl volby. Po mém přisvědčení vytáhla terminál, já zaplatil, načež se její nevlídné jednání (kterému interně přezdívám socialismus bez socialismu) změnilo v profesionální zdvořilou marketingovou komunikaci:
„Chcete aktivovat i čip?“
„Ne, děkuji…,“ řekl jsem (s hrůzou v duši, ale na tváři s indiferentním pohledem, který jsem si pro život v nastupující totalitě osvojil v kurzu Horsta Prohasky z filmu Musíme si pomáhat).
Při odchodu jsem se zeptal, zda mi dají nějaký náhradní doklad. Paní úřednice se mě udiveně zeptala, na co, a dodala: „Dneska s sebou už nemusíte mít občanku, policie má jiné metody, jak si vás zjistit…“ Znovu mě polila hrůza – a zároveň stud, jak jsem naivní.
Vzápětí jsem v knihovně zjistil, že si tam nemůžu vypůjčit – protože nemám občanku. Tak jsem si, čekaje na expresní vydání občanky (jako člověk bez vychytralého mobilu), alespoň sedl k počítači (což jde i bez občanky). Četl jsem si české noviny (které ten den asi kompletně vyšly v Kyjevě) a v duchu je glosoval:
-„Slovenská policie publikovala první vyjádření atentátníka na premiéra. Udělal to prý proto, že chtěl víc zbraní pro Ukrajinu“. (Můj vnitřní monolog: Tu svou tam ale očividně neposlal. Zas jeden člověk, který zapomněl, že musí začít u sebe.)
-„Putinovou červenou čárou je poskytnutí západních zbraní pro útoky na ruském území a vyzbrojování neonacistických jednotek. Pokud bude porušena, vyhrožuje atomovou zbraní.“ (Super, dobře, že to víme.)
-„USA poskytly zbraně pro útoky na ruském území a vyzbrojily kontroverzní pluk Azov, složený z extrémistů.“ (Aha. Kde mám nejbližší protiatomový kryt?)
-„Iniciativa Brazílie a Číny na mírový summit v reálném čase a za účasti obou znepřátelených zemí, k níž se už přehlásilo 45 zemí a dalších 26 mají status pozorovatelů, nebude potřeba, prohlásil švýcarský ministr zahraničí, který za 14 dní pořádá vlastní summit. Dodal ovšem, že mírový proces bez Ruska je nemyslitelný. (To zní celkem logicky.)
-„Švýcarský ministr zahraničí Cassis připouští mírový summit Ukrajina-Rusko bez Ruska. (Tak už se podařilo udělat blbce i z těch Švýcarů.) Budeme teď i v technice používat spojité nádoby bez jedné nádoby?)
-„Obávám se, že předpoklad, že základní hodnoty nasajeme automaticky ze vzduchu prostě životem ve svobodě, je předpoklad naivní, řekl nový vládní koordinátor pro strategickou komunikaci, boj s dezinformacemi a proti cizímu vlivu, plukovník Foltýn.“ (Ten rok a čtvrt, co byla funkce po odchodu M. Klímy neobsazena, jsme na někoho takového čekali. Ještě potřebnější plukovník, než jsme doufali.)
Zavřel jsem noviny a znovu si vzpomněl na Kafku, který tu s námi pořád je, i když není už 100 let. A šel jsem na magistrát vyzvednout si občanku bez čipu. Byl na ní čip…
Doma jsem otevřel volební lístky a při jejich pročítání si okamžitě vzpomněl na to, čím jsme se bavili, když jsme v mých patnácti zůstali s tátou sami na holoubytovně v Golčově Jeníkově. Lehli jsme si na postele, jeden z nás mírně slze předčítal fotbalové nebo hokejové sestavy, zatímco ten druhý řval smíchy už na plnou hubu. U vědomí, že mě nebožtík táta (který zemřel jako zcela nemajetný pohotovostní lékař chudých) možná poslouchá, jsem si v kandidátkách chvíli podtrhával – a pak jsem začal nahlas číst:
„Pricing & merchandising coordinator. Postproduction superviser. Politická konzultantka, expertka Evropské komise, evaluátorka, Valtice, členka Zelení. Sběratel, cestovatel a degustátor, Ohrobec. Anarchokapitalista. UX expert. UX researcher. Svatební vizážistka a dobrovolnice v kočičím útulku. Bloggerka a autorka knihy Opravdickej mafián...“
„MUDr. Zbyhněv Zentek“ mě překvapil jen tím, že existuje jméno, co není ani polský Zbigniew, ani český Zbyněk, ale pak to začalo nanovo: „Mgr. Josef Flek. Mjr. Bc. Ing. Beno Ge, MPA. Zuzana Pípová. Ing. Vladimír Buřt. Jiřina Niké Hájek, DiS. Jaroslav Mizera...“
(Už ani ta příjmení nejsou, co bývala. Navíc jsou čím dál aktuálně hrůzyplnější.)
„Jiří Kazil. Martin Chlad. Mgr. Ing. Filip Hrůza, Ph. D., Josef Válka, Martin Hurajčík. Ing. Petr Rozmajzl. Ing. Jiří Domlátil...“
Táto, ani ty se nahoře nesměješ? Máš pravdu. Co o nich vím? Možná to jsou všechno dobří lidé, kteří k mému žertování přišli stejně jako slepí k houslím – jako i my jsme přišli k době, ve které (na rozdíl od tebe) ještě žijeme.
Když už jsem ale dal ty peníze za tu občanku… Některé z těch jmen osobně znám – jednomu z nich to dám. A tak moje kandidátka, demokraticky rozptýlená po celém politickém spektru, nakonec zněla:
1. J. S. Tatínek mého spolužáka z gymnázia, renomovaný atomový fyzik, který v 80. a 90. letech stavěl elektrárny jak v SSSR tak v SRN. Dnes už v důchodu, muž světem protřelý, kandidoval za Svobodné. (Do Bruselu nakonec nešel.)
2. Z. Š. Stejně světem protřelý bývalý předseda Mladých komunistů, který jako syn zaměstnance ambasády ČSSR v Bonnu vyrůstal v SRN. Kdysi jsem s ním dělal rozhovor o oboru, kterým se zabývá: dějinách Kladenska. Kandidoval za STAČILO! (Do Bruselu nedošel.)
3. I. D. Exministr zdravotnictví a exšéfredaktor novin Nová republika mě kdysi kontaktoval kvůli některým mým textům. V Bruselu zvedá ruku už od roku 2019 za Stranu přímé demokracie. (Bude ji zvedat zas.)
4.T. G. J. Syn mého přítele a bývalého šéfredaktora z Kulturních novin. Celostátně slavné dvojslovné příjmení, synonymum bontonu (prapradědeček ceremoniář TGM) tentokrát kupodivu kandidovalo za Piráty. (Bezúspěšně.)
5. T. Z. Soused z našeho činžovního bloku, konkrétně z vedlejšího vchodu. Ačkoli se rád fotí v polních uniformách, když ho potkáte před domem, směje se tak, že byste uvěřili, že by neublížil mouše. SPOLU s Obamou jsou na světě jediní s tímto talentem. (V Bruselu sedí deset let a bude tam sedět dál – přestože ho před naším kostelem, před nímž se před volbami rozdávaly jeho volební letáky, někdo zakopl pod stojan na kola:
Europoslanec Tomáš Zdechovský pod stojanem na kola, foto Tomáš Koloc
Odpoledne se na(ne)štěstí stalo něco, co mi do té politiky přineslo trochu kultury. Dorazila ke mně zpráva, že zemřel Jan Schmid (1936 – 2024). Rekordman, který v roce 1963 v Liberci založil Studio Ypsilon, které se v roce 1978 přestěhovalo do Prahy a které vedl až do své smrti, tedy 61 let. Ypsilonka byl jeden z legendárních inkubátorů hvězd, vzešly z ní například dvojice Kaiser-Lábus a Dejdar-Vacek, začínal tu například Bronislav Poloczek, Marek Eben, Jaroslava Kretschmerová, Ondřej Havelka anebo Schmidova manželka Jana Synková (která mj. zpopularizovala tehdy nově udělovaný titul Mgr. jako magistra Kudláková v sérii Byl jednou jeden polda).
Ypsilon znamená rozcestí – symbol toho, že v životě máme vždycky volbu. To sedělo, protože Schmid byl jednak renesanční umělec; nejen režisér a herec, ale i hudebník a zpěvák, dělal si sám scénografie a výpravy, maloval plakáty. Byl i novátor, který vnesl na jeviště zcela nové formy: v jeho divadle během představení se na jevišti pohyboval a herce usměrňoval režisér – a nejen to, o Vánocích během onoho režírování přímo v inscenaci například usmažil kapra. Vedle toho ho dobře známe z řady českých filmů jako představitele více méně jen toho obtížného, mazlavého, prudícího režiséra v různých variacích: například jako neurotického psychologa ve filmu Holka na zabití, pana Eisenmengera, který ve filmu Jak básníkům chutná život nabízí hlavnímu hrdinovi Štěpánkovi „úplatek“ v podobě „několika výbornejch židovskejch anekdot“, anebo i jako moderátora kritického televizního pořadu Třistatřicettři, který byl jedním z inkubátorů dnešní pražské kavárny.
Na přelomu let 1997-8 jsem měl s Janem Schmidem osobní epizodu. Vedl tehdy na DAMU obor alternativní a loutkové divadlo, kam jsem se s dobrými výsledky hlásil na obor dramaturg a on stále nebyl rozhodnut, zda mě přijmout, nebo ne. Nakonec jsem byl pozván přímo do jeho ředitelské kanceláře v Ypsilonce, kde mi vysvětlil to, co se mi už předtím snažil naznačit můj otcovský přítel Vlastimil Brodský: že divadlo, a zejména to pražské, není vůbec přátelské prostředí a že pohybovat se v téhle branži by mě zničilo. Použil pregnantní příklad talentovaného herce S., který krátce předtím po studiu nastoupil do Ypsilonky a i v reakci na ono specifické prostředí se oběsil... Tehdy (přemotivován výše zmiňovaným tátou, který si skrze mě chtěl realizovat své nesplněné sny) jsem se na Jana Schmida zlobil. Dnes mu dávám za pravdu a děkuju mu, že mi dal možnost ponechat si obdiv k tomu dobrému, co jeho dílo stvořilo, ale vyhnout se patologickým vlivům laboratoře dnešní globální dekadence v českých poměrech = pražské kavárny. Nebýt jeho, mohl jsem namísto nezávisle myslícího člověka dnes být vládním zmocněncem pro boj, nebo europoslancem…
Na závěr můj oblíbený text od jubilanta Kafky, který se k fenoménu voleb hodí jak pr*el na hrnec. Jak jsem ho znal, líbil by se i panu profesoru Schmidovi:
„Je svobodným a zajištěným občanem země, neboť je uvázán k řetězu, který je dost dlouhý, aby mu zpřístupnil všechny okrsky země, ale přece pouze tak dlouhý, že ho nic nemůže vytrhnout z hranic země. Zároveň je však také svobodným a zajištěným občanem nebes, neboť je uvázán na podobně vypočtený nebeský řetěz. Chce-li nyní na zem, škrtí ho nebeský obojek, chce-li do nebe, pozemský. A přesto může cokoliv a cítí to: ba dokonce odmítá svést to všechno na chybu při prvním připoutání...“
Zdroje: Seznam.cz, Aktuálně.cz, Volební lístky pro volby do Europarlamentu 2024, Wikipedia
Vložil: Tomáš Koloc