Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Máme zlatou, ó, my se máme! Svět Tomáše Koloce

komentář 30.05.2024
Máme zlatou, ó, my se máme! Svět Tomáše Koloce

Foto: Hans Štembera

Popisek: Přivítání hokejistů na Staroměstském náměstí a oslava zlaté medaile

Všichni se asi shodneme, že minulý týden byl pro všechny Čechy nezapomenutelný, protože po dlouhé době ty i ty spojil v jeden národ.

V mé bublině, která o mistrovstvích většinou nesedí v dresu u televize (protože většinou televizi ani nemá), to začalo nejpozději ve čtvrtek, kdy náš tým zvítězil nad USA. „Oh, my Czech beat the States! Nice one!“ napsala mi na Facebook kamarádka Crissy Mayer z Kanady a já jsem jí odepsal, že mi to také udělalo radost – nejméně stejnou, jako když mi popisoval táta tu svou, když naši v březnu 1969 vyhráli nad SSSR.

„Greetings to Canada! Konečně přínosné transatlantické partnerství!“ napsal pod to jeden „spoludezolát“. A když jsme se druhý den dostali do finále, ohodnotil to tentýž diskutér lapidárně: „Dneska budeme hrát semifinále. Finále bychom hráli s Ruskem, ale to bylo zrušeno z politických důvodů, které tak úplně nechápu. Kromě letních olympijských her 1980 v Moskvě, které bojkotoval západ, a následných 1984 v Los Angeles, které bojkotoval zase východ, nepamatuju, že by sport musel doplácet na politické hrátky těch nahoře. Vrátili jsme se do roku 1950, kdy dal Berija, kterýmu patřilo moskevský Dynamo, pozavírat celý konkurenční klub CDKA, a Gottwald, aby nezůstal pozadu, nechal na letišti sbalit celou naši hokejovou reprezentaci...“

I přesto ale druhý den nastal ten unikátní okamžik (který se pravděpodobně už nebude opakovat), že jsme měli radost všichni. My, co se nám z všudypřítomné modré, žluté a fialové už dělá stejné mdlo, jaké našim rodičům bylo z rudé – i „Petr, Svetr a Dozimetr“. Tak byla našinci nazvána fotka, na níž Petr Fiala, Markéta Pekarová Adamová a Vít Rakušan na stadionu pózovali v dresech našeho národního mužstva. (Po našem vítězství pak tato fotka začala po sociálních sítích kolovat s příslovím: „Úspěch má vždy mnoho rodičů, zatímco průšvih je všemi opuštěný sirotek...“)

Já jsem se těsně po zlaté nadílce na Facebooku dopustil tohoto komentáře:

„Je už skoro ráno a na našem kruhovém objezdu pořád túrují auta s vlajkou a ponožkou na zrcátko v barvách trikolóry. Lidi jako já, co žádné auto nemají, zato jsou vlastenci po celý rok a o jejich zemi se jim zdá i ve spaní, reflektují šampionát trochu jinak. Jako příležitost, aby si holt jednou za rok odkud jsou vzpomněli i ti motoristi, co na svou vlast jak je ten rok dlouhej ani nevzdechnou.

Ale přesto máme radost i my! Máme po 14 letech světové hokejové zlato! Máme z Německa 17x dražší elektriku, než za jakou cenu ji vyrábíme, nejdražší vodu, telefonní tarify, exekuce jako v Asii, dokonce i ten hlavní sponzor mistrovství, Škoda, už má jednou nohou výrobu v levnějším Německu a na Slovensku, ze Světového poháru jsme předem vyloučeni tak jako Rusové (budou ho hrát jen Kanada, USA, Finsko a Švédsko) – ale máme zlato! Náš národní tým nepřemohli ani Češi – švýcarští hráči Fiala a Kukan mají české rodiče. Češi s dresem CZECH (not ČESKO, které na dresy kdysi prosadil ohazovaný Miloš Zeman) si zasloužili ten svůj prémiový milion.

Většinu zápasu jsem neviděl, protože jsem musel včas odevzdat článek o Janu Kačerovi, který pro mne byl (a ještě bude, možná teď z Onoho světa ještě intenzivněji) větším českým zlatem. Ale měl jsem ze zápasu radost. Jako vždy hlavně z drobných symbolických věcí. Že maskoti MS byli Bob a Bobek, večerníčkové postavy velkého Vladimíra Jiránka z mého dětství ve zlatém věku české kultury. Že jsem v těch pár minutách zápasu, které jsem ještě stihl, slyšel hrát melodii z pohádky Ať žijí duchové!, posledního filmu, ve kterém hrála Jana Werichová, o níž jsem dnes dočetl knihu (co tím asi varhaník mistrovství myslel? vzdával čest našim duchovním ochráncům?) A hlavně že brankář, který nám to vychytal, se jmenoval Lukáš Dostál – stejně jako můj kamarád, doktor a šéf akademie antroposofické medicíny, a pro mě hlavně vnuk velkého herce a šéfa činohry ND Karla Dostala. Ten mimochodem přesně před devíti lety (když jsme naposled v Praze hostili MS v hokeji!) stál na pódiu ve ŠVÝCARSKÉM světovém waldorfském centru Goetheanum a na závěr návštěvy osmdesáti českých a slovenských lékařů v tomto centru i zdravotnické alternativy recitoval mou k této příležitosti speciálně napsanou báseň! A moje máma je teď tam, kde vyrostla; na hranici ŠVÝCARSKA a Francie. Jak je to všechno symbolické...

Mám hotovo, možná ještě zajdu vedle do hospody, chytnout jeden z těch unikátních okamžiků, kdy má náš národ ze sebe radost.“

Jeden můj známý, který pracuje v reklamní agentuře, to okomentoval slovy: „Jednoho Fialu jsme už porazili, teď ještě toho druhého…“ Když jsem se ráno probudil, a zjistil jsem, že se tento bonmot s podpisem předsedkyně stal oficiálním heslem KSČM, pomyslel jsem si, že doufám, že soudružka a její strana, které svým disciplinovaným hlasováním pro něj léta držely u moci Václava Klause (přes všechny jeho dnešní chvályhodné postoje neoddiskutovatelného gründera oligarchorežimu, který to dotáhl až k dnešku, a taky gründera strany, kterou dnes vede Petr Fiala) za ten slogan mému FB-příteli aspoň zaplatily..

Přišly ale i další ohlasy. Objevila se notová partitura, kde byl pod názvem „Balada o D. P.“ zapsán do not okřídlený pokřik: „David, pič*, David, pič*, Pastrňák!“, kdosi se zeptal, jestli by aspoň teď nestálo za to na Národní muzeum pověsit pro změnu vlajku Česka, a jiný filosof zase chvályhodně napsal: „Jsem Čech – ale nebudu skákat na povel.“ Mému postoji nejblíž byl asi jeden kamarád, který se vyjádřil: „Furt prohrávat nevydrží člověk, ani národ. Je to povzbuzení, které jsme potřebovali.“ U jeho komentáře jsem si ale zároveň uvědomil, že já jsem to měl vlastně vyhrané už předem.

Proti mé milované vlasti totiž hrálo Švýcarsko. Jediná země, kde má národ čtyři rozdílné jazyky – a přesto se mezi sebou nevraždí. Země, kde mám nejvíc zahraničních přátel (i proto, že je tam světové centrum waldorfského vzdělání). Země, kam po těžkém životě ve svých nesvobodných zemích odešli alespoň stáří a smrt svobodně zažít Rakušan Steiner, Anglo-Američan Chaplin, Němci Hesse a Thomas Mann, Češi Bohuslav Martinů, Zuzana Burianová a Ota Šik, i moji oblíbení satirici, Čech Karel Michal a Izraelec Ephraim Kishon. Země, kde žijí oba dva legitimní potomci Jana Wericha. Země, kde v jedné budově, velké přibližně jako naše národní muzeum a zvané Bundeshaus, mají sídlo parlamentu (o třetinu méně početného, než ten náš), vlády, prezidenta, pěti z celkem sedmi ministerstev (my jich máme osmnáct) a národní knihovny – a asi i proto mají (při skoro už srovnatelných cenách) minimální mzdu v přepočtu 120.000 Kč (zatímco my jsme to letos vytáhli skoro už na 19.000). Země, kde nikdy ani neuvažovali o vstupu do EU či záměně své národní měny za euro. Země, kde dvě stě let neměli válku. Země, kde si hlava státu dovolí říct dnešnímu Rusku i Ukrajině, ať jdou s válkou k šípku, ale předtím ať mu do jeho nemocnic pošlou své raněné. Jediná země, do které odejdu, až budu vidět, že už opravdu ale opravdu nemůžu bez újmy zůstat tu.

Zdroje: Gabe Polsky: Svéráz sovětského hokeje, Seznam.cz, Wikipedia

 

QRcode

Vložil: Tomáš Koloc