Proč chtěl Jan Kačer odejít? Svět Tomáše Koloce

Tento pátek zemřel Jan Kačer (1936-2024). Zatímco v mainstreamu se začaly objevovat nekrology typu „Zemřel herec ze seriálu Rodinná pouta“, já jsem, jak je mým zvykem, napsal rozloučení na Facebook. Potom se strhla smršť...

Nejen, že se můj příspěvek stal nejčtenějším za 15 let, co na sociální síti jsem, ale z reakcí jsem si ještě ucelil obraz člověka, o němž z nich definitivně pochopil, že jeho odchod se projevil nejen v české kultuře, ale i v celé zemi, podobně, jako když před pěti lety odešel Karel Gott. S jeho odchodem se v naší zemi něco změnilo a lidé to cítili. Proto začnu od konce – jejich reakcemi na mé hodnocení umělcova života:

Zdeněk Horner, genealog:

„Tomáši, děkuju. Možná bych tě doplnil informacemi, ke kterým jsem došel, když jsem před lety rodinu Jana Kačera podrobil genealogickému zkoumání. Tentokrát jsem měl prameny z netradičního zdroje. Vzhledem k nařízením pro židovské rodiny, kde se až do 19. století směl ženit a mít legální rodinu jen nejstarší syn (ale ti mladší měli pochopitelně taky děti, ke kterým pak měli různé úřední vztahy, jako k adoptovaným a podobně), byly jiné údaje v oficiálních matrikách a jiné v neúředních zápiscích židovských obcí a rodin celé Evropy, které ale za velkého úsilí léta sbírali izraelští historici, načež je přeložili a zveřejnili na svých portálech, kde jsem se k nim dostal i já.

Díky nim víme, že ze strany tatínka byla umělcovou nejstarší doloženou předkyní jeho praprababička Rosalia Katcher, která celý život (1778-1829) žila v obci Zájezdec na Chrudimsku, kde rodina i zůstala. Údaje o jejím manželovi nejsou, je pravděpodobné, že to byl právě případ onoho ilegálního dítěte mimo oficiální povolenou politiku monarchie. Její potomci se zabývali zpracováním kůží, což tehdy byla typická činnost vyhrazená pro Židy, v dalších generacích pak tuhle činnost směřovali k obuvnictví. Pradědeček Salomon K., který žil už v době, kdy Josef II. povolil Židům podnikat i mimo vyhrazené obory, měl pravděpodobně v Zájezdci obuvnickou dílnu a dědeček Adolf K. v nedalekých Holicích už továrnu. O té už Jan Kačer píše ve svých pamětech: Jak jeho tatínek Vilém K. (1882-1938) studoval v Darmstadtu elektroinženýrskou fakultu, pak žil ve Vídni, kde se dokonce i oženil, ale protože dědeček byl asi spíš bonviván, byl tatínek povolán, aby zachránil firmu. Což se mu stejně nemohlo povést. Jan Kačer o tom v knize ,Zadními vrátky' píše (a dost tím nabourává vidění dnes uctívaného zlínského podnikatele):

Velký Baťa jednou za čas potřeboval zničit konkurenty, proto snížil ceny a malí kšeftaři padli. Takže táta byl dvakrát angažovanej ve Zlíně u Bati, kterej byl tak chytrej, že když tátovi zničil fabriku, zaměstnal ho u sebe.

Maminka Jana Kačera, Vlasta Marie Vohralíková (1900-1980), byla sekretářka Viléma Kačera. Nebyla Židovka a pocházela z rodu obchodníků s látkami, původně po generace ale řezníků a hostinských, což tehdy byla živnost, na které se dalo tak zbohatnout, že si rodiny této živnosti mohly dovolit poslat děti na jakoukoli dráhu, i uměleckou, jak tomu bylo třeba u Antonína Dvořáka.

Když byl Jan Kačer dospělý, tahle tradice se projevila v tom, že mu matka v jeho umělecké dráze nebránila. Tatínek v té době už nežil. Na konci 30. let už definitivně došlo ke krachu továrny a tatínkovi obchodní kvazi přátelé se mezi sebou domluvili, nedražili, ale získali veškeré vybavení továrny za dumpingovou cenu. Byla doba Mnichova a soudržnost šla stranou. Židé, kteří měli peníze, mohli uplatit novou státní správu a odjet od zahraničí. Tatínek na to ale už neměl. Měl zprávy z Německa a Rakouska, věděl, jak jsou na tom rodiny Židů. O sebevraždu se pokusil dvakrát, podruhé mu to vyšlo.

Je zajímavé, že rodinu tím fakticky zachránil. Německá správa totiž fungovala systematicky. Když člověk důvodně soudně napadl rozhodnutí, že je Žid, táhl se proces dlouho a soudící se mohli zachránit, jako předkové kardiologa Jana Pirka nebo dramatika Milana Uhdeho. Příbuzní živých lidí židovského původu, spadající do kategorie židovští míšenci, byli v uvozovkách řešeni ve druhém sledu, a u těch, jejichž židovští příbuzní už nežili, to trvalo ještě déle. Tak se stalo, že umělcův o deset let starší bratr Pavel Kačer (sportovní komentátor a zakladatel plochodrážního závodu Zlatá přilba, 1926-1984), a Jan Kačer se před mašinérií holocaustu zachránili. Janu Kačerovi bylo tehdy (na konci války) devět let…“

Jana Vaňková, herečka:

„S tou Ostravou máte pravdu. Já jsem Honzu Kačera poznala, když byl podruhé v Ostravě – v sedmdesátých letech, kdy ho vyhnali z Činoherního klubu. Jeho, který klub založil, když svůj ostravský soubor v roce 1965 přestěhoval do Prahy, bez jeho velkých herců, které si vychoval, poslali do vyhnanství zpět do Ostravy. Já jsem poznala víc velkých režisérů: Jana Grossmana, Jiřího Menzela, Jiřího Krejčíka, všichni měli specifický styl, ale Honza nejvíc.

Nedávno, když Honza Kačer režíroval v Národním divadle, tak se tam bouřili i talentovaní herci, že jim hned neřekne, odkud kam jít. Tohle Honza nikdy nedělal. A my jsme pak pochopili proč. Když totiž o té postavě víte, všechno vyplyne ze situace. Potom se to uspořádá. On byl vypravěč. Vyprávěl a dělal na tabuli takové bublinky. Postupně je vybarvoval, jak se vybarvovaly ty postavy a situace. Ale někdy se ty příběhy a bublinky ani netýkaly přímo té hry, šlo o to nás navést k nějakému dojmu, uvažování o té hře a postavách.

Ano, některé jeho metody nám taky došly až ex post. Řekl nám třeba, že se nějaký den sejdeme v klubu a budeme si povídat, ale sám tam nakonec nepřišel. Chtěl, abychom se my všichni, kdo jsme v inscenaci hráli, i bez něj nějak lidsky setkali. Tímhle způsobem v lidech často objevil věci a potenciál, na který před ním ještě nikdo nepřišel. Když jsem nastoupila do Ostravy, hrál tam pan Kolliner, takovej smutnej pán, co hrál jen samý čurdy. Honza mu pak dal velkou roli a ten člověk ožil, rozkvetl.

Stejně tak to bylo se mnou. Mě ostravské divadlo po škole vyžádalo v době, kdy asi čtyři herečky onemocněly a Helga Čočková (později proslavená dcera doktora Štrosmajera) odešla do Prahy. Já jsem se ale vdala, s těma břichama jsem nemohla mnoho rolí hrát, byla jsem dlouho na mateřské dovolené, v divadle mě vlastně neznali. A do toho mě Honza jednou potkal v tramvaji a řekl: Jano, já budu dělat Cyrana a vy v tom budete hrát Roxanu! A vyšlo to, s Honzou Vlasákem a Tomášem Töpferem jsem to pak dohrávala, ještě když už jsem byla v Praze. Režiséři a lidi obecně mají často šuplíkové uvažování: tenhle je dobrej na tohle, ten na tohle. Tohle Honza nedělal a strašně se mu to vyplácelo. Přemýšlet o lidech jako o lidech a myslet na ně se totiž vyplácí.“

Erna Dománová, tlumočnice:

„Hezky napsané. Byli jsme přátelé, spolu s jeho ženou Ninou. Cestou do Bratislavy, kde točil a já tlumočila, mi vyprávěl mnohé ze svého života. Do Bratislavy jsme dorazili předčasně, tak jsme si sedli do kostela vedle hotelu a mlčky čekali…“

Martha Elefteriadu, zpěvačka:

„Tomáši, přesně jsi to napsal. Doplním to, co lidé nevědí: nádherně zpíval. Po představení v Činoheráku jsme všichni v předsálí zpívali vícehlasně české a moravské lidové a zpíval moc pěkně. Protože ho to bavilo a protože to scelovalo lidi. Byl to jeden z těch lidí, co když s ním člověk mluvil, tak on ho poslouchal a věděl, že on do něj opravdu vidí.“

Dáša Váňová, učitelka:

„Potkávala jsem ho v autobuse z Barrandova, kde jsem bydlela. Zajímavé bylo už to, že jezdil obyčejným emhádéčkem. Jiní lidé z jeho branže se v socce, jak tomu dnes říkají, nevidí. Cítila jsem takový pěkný pocit, i když jsme se ani neoslovili.“

Na závěr přidávám onen můj původní příspěvek:

Tomáš Koloc: Jan Kačer byl nejvyšší mezi stromy českého divadla i národa

V pondělí jsem chtěl v našem deníku znovu vydat svůj rozhovor s Ladislavem Chudíkem, který by ten den měl 100. Nebude tam. Protože zemřel Jan Kačer (1936-2024), který pro českou kulturu znamenal totéž, co Ladislav Chudík pro slovenskou. Velikán z generace stromů, které na samém prahu jejich života osud těžce zkusil, ale oni to přežili – a asi i z toho dostali sílu, kterou tento národ pak desítky let doslova podepírali. Jeho tatínek byl Žid a během vzestupu nacismu se raději zabil, než by jeho rodina z něj měla problémy.

Příjmení Kačer neznamená zvíře. Jan Kačer ve svých knihách přemítal, zda příjmení neznělo původně Katzer, kacíř. Myslím, že v tom se zmýlil. V jidiš židovských mystiků, chasidů, existuje slovo „kačerak“, které nese význam: „žebrák, potulný mnich“.

Kačer-syn, dědic špatného kádrového posudku buržoazní rodiny, se k umění dostal cestou, jíž se k němu dostali i jiní takto ocejchovaní synové (jako například Karel Kryl). Absolvováním školy, z níž vycházeli úřední dělníci, ale faktičtí výtvarní umělci, Střední průmyslové školy keramické v Bechyni. Už za studií na DAMU vytvořil kolektiv ze svých spolužáků herců, odešli do Ostravy a po návratu do Prahy to, co tam zformovali, představili jako Činoherní klub. Divadelní zjev číslo 1 od roku 1965 až dodnes. To on fakticky objevil Petra Čepka, Josefa Somra, Jiřího Hrzána, Josefa Abrháma, Františka Husáka, Pavla Landovského. Ten ve svých zápiscích vzpomněl, v čem ještě byl Jan Kačer výjimečný:

„Celej rok český divadla odmítaly hrát ruský a sovětský hry a my jsme se rozhodli ukázat, že umění nemá nic společnýho s brežněvovskýma politickýma rejdama, že ruská literatura je báječná a Čechov je nádhernej autor… Na začátku sezóny 1969-1970, rok po sovětský okupaci, přišel Honza Kačer s tím, že budeme hrát Čechova.“

Za všechny jeho inscenace v Činoherním klubu jmenuji jednu legendární. Revizora s Landovským a Kodetem, za něhož jezdil do jeho skvělé inscenace z Moskvy zaskakovat sám ředitel tamního národního divadla MCHAT, vynikající herec Oleg Tabakov (letos, dvacet let po smrti Heleny Růžičkové, prozradila její důvěrnice a autorka jejích pamětí Marie Formáčková, že se mezi nimi v této inscenaci rozhořel celoživotní vztah, který skončil až na smrtelné posteli herečky, k níž se s ní Tabakov přijel rozloučit).

 

Láska ke klasické ruské dramatice, od níž ho neodvrátila ani politika, byla pro Jana Kačera stejně typická, jako pro překladatele většiny jeho inscenací ruské klasiky, Leoše Suchařípu (také syna židovského tatínka, který zahynul v souvislosti s holocaustem, jímž byl jeho syn také ohrožen, dokud nepřišlo osvobození). Jan Kačer byl typem pro ruskou klasiku nejen jako režisér, ale taky jako herec. Jeho Raskolnikova v Schormově inscenaci Zločinu a trestu jsem neviděl, ale viděl jsem televizní inscenaci Turgeněvových Otců a dětí, díky níž jsem pochopil, odkud měl Jan Kačer-herec zažitý motiv věčného pochybování o světě, a především o sobě. Ten, který mnohokrát použil zejména ve filmech české nové vlny, které po dvou desetiletích lži říkaly v různých žánrech pravdu:

Filmová adaptace románu někdejšího odbojáře Ladislava Mňačka Smrt si říká Engelchen (která do světa katapultovala pozdější oscarovou dvojici Kadár-Klos) byla pravda o partyzánech. Každý den odvahu a Cesta hlubokým lesem byly pravdy o 50. Letech napsané Antonínem Mášou a Jaroslavem Dietlem (ano, Dietl byl v 60. letech jedním z předních kritických autorů). Škvoreckého Flirt se slečnou Stříbrnou byla pravda o následcích holocaustu. Návrat ztraceného syna byl křesťanským režisérem Evaldem Schormem vyprávěný příběh, který v jinotajích upozorňoval na pravdu, že materialistický způsob života (vyznávaný už v té době oběma mocenskými bloky) ničí život jako takový. A i ten humorný Macourkův a Vorlíčkův Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky obsahoval dost nebezpečnou pravdu, že všichni fízlové a rozvědčíci světa jsou k smíchu.

Divadelní režisér Jan Kačer se stal filmovou hvězdou, což mu nesvědčilo, a když na to přišlo, uměl se hlavní generační role i vzdát. Jako když přesvědčil Františka Vláčila, že v Údolí včel bude pro hlavní roli Ondřeje lepší než on Petr Čepek.

Jan Kačer byl důstojný zástupce a později nástupce Radovana Lukavského, který když na jevišti nebo ve filmu něco řekl, všichni to cítili jako zákon. Vzpomínáte si na film Člověk proti zkáze, kde Jan Kačer v roli doktora Galéna umírajícímu Karlu Čapkovi říká: „Tebe nezabila nemoc, ale lidi. Chceš vůbec ještě žít?“

Když jsem před třemi lety psal nekrolog jeho ženy Niny Divíškové, zamyslel jsem se v něm nad dalším osudem tohoto nejvyššího žijícího stromu našeho divadla o to víc, že Jan Kačer patřil k nám, kdo nepodporujeme bezhraničnou nenávist ke všemu ruskému a dnes ani rusko-ukrajinskou válku. Jan Kačer v tom velkém protivětru pražskokavárenské „jednotné kulturní fronty“ (zejména v roce 2017, když přijal státní vyznamenání od Miloše Zemana, od něhož se odmítl distancovat, za což mu kdejaký umělecký nedouk nadával) stál skoro sám – a vydržel.

Tak jako kdysi v Ostravě, když vysvětloval horníkům, proč dělá jiné divadlo, než na jaké byli zvyklí. Tak jako v roce 1989, když v Činoherním spouštěl stávku divadel. A tak jako po celá ta léta, kdy stál v kabátě ve studených adventních kostelích a (střídaje se s Táňou Fischerovou a Martou Kubišovou) uváděl benefiční koncerty, jejichž výtěžek patřil potřebným...

Epilog

Na úplný konec – ještě jeden dialog, který proběhl „pod mým loučením“:

Marie Ulrichová Hakenová, dramaturgyně (dcera herečky Marie Glázrové a pěvce Eduarda Hakena):
„Znali jsme se léta. Měl rád klasickou hudbu a opery, potřeboval je k životu. Byla jsem za ním doma ve středu, dva dny před jeho odchodem. Mluvil o dnešním divadle, o jehož další vývoj se bál. Další věta byla: Proč jsou na sebe lidi takoví zlí...? Cítila jsem, že chce odejít, ale zároveň tu duchovní sílu a dobrotu, které s ním byly vždy spojeny. Budu si pamatovat každé slovo z poslední návštěvy. Jestli chcete, zavolejte mi na číslo…“

Zavolal jsem. Z druhé strany telefonu jsem cítil smutek, spojený ale s vědomím nutnosti i pocitem hlubokého vědění. Přesto jsem měl potřebu sdílet něco, s čím jsem se chtěl sdělit, i utěšit:

„Víte, já myslím, že tihle lidi, kteří svou existencí dělají pro národ víc, než že občas v nějaké soutěži dostaneme drahý kov v kolektivních soutěžích, teď odcházejí Tam, protože Odtamtud těch možností nám pomáhat mají daleko víc. A že jsou nám pak fakticky bližší, než v těch zmučených tělech na nemocničních postelích.“

Z druhé strany se mi dostalo tichého, ale vřelého přitakání a souznění.

Zdroje: knihy Jana Kačera Jedu k mámě a Zadními vrátky, Seznam.cz, Wikipedia

 

Vložil: Tomáš Koloc

Svět Tomáše Koloce, HP, Jan Kačer,