Gérard Depardieu na Moravských Kopanicích a Robert Fico v našich modlitbách. Svět Tomáše Koloce
komentář
16.05.2024
Foto: Se svolením UGC Distribution
Popisek: Gérard Depardieu ve filmu Dej si pohov, mladej
Z Kolocova deníčku – kalendária posledních dní. V tomto případě to (radši) vezmeme odzadu…
Středa 15. května: Atentát na ministerského předsedu, výročí Čtyřlístku a úmrtí tanečníka, který byl i velkým hercem
Atentát
Když jsem se dozvěděl o atentátu na Roberta Fica, projelo mi hlavou postupně několik myšlenek. Jako první mě napadlo, že když se na Slovensku minule střílelo tak, že se o tom dozvěděl celý svět (když byl zavražděn novinář Ján Kuciak se svou přítelkyní Martinou), byl tím Robert Fico a jeho vláda taky odstraněn… Hned potom jsem si naopak vzpomněl na díl seriálu Panoptikum hříšných lidí města pražského s názvem Atentát na ministerského předsedu. Tam jsou dvě skupiny lidí: jedna chce premiéra skutečně zabít, zatímco ta druhá mu chce jen zvýšit popularitu. Potřetí jsem jako statistik-amatér z hlavy přemýšlel, kdy se naposledy střílelo na premiéra nějaké země. Přišel jsem na to, že to bylo 4. listopadu 1995 a našel jsem si, že ten premiér - Jicchak Rabin - předtím řekl: „Vedl jsem boje, pokud nebyla šance na mír. Vždy jsem však věřil, že většina lidí touží po míru a je ochotna využít možnosti míru docílit. Násilí ničí základy naší národní demokracie. Mělo by být odsouzeno. Mělo by být odsouzeno, vykořeněno a izolováno. Násilí není cestou našeho státu.“ U těch vět mě napadlo, že (už od dob smrti Spasitelovy, svatého českého knížete Václava, M. K. Gándhího, Jana Masaryka, Martina Luthera Kinga – anebo citovaného Jicchaka Rabina) platí, že kdo stojí proti násilí, proti tomu se zvedá násilí. A vraždí ho zpravidla ti, kterým bere jejich válku: jeho vlastní lid… (My ostatní – bez ohledu na národ – se ve stejné době za ně všechny modlíme. Teď i za Roberta Fica.)
Čtyřlístek
Ale odpočiňme si na chvíli od politiky. Středa, tedy včerejšek, byla taky dnem vzniku fenoménu dětství celých generací: v roce 1969, tedy před 55 lety, v tento den vyšlo první vydání komiksového časopisu Čtyřlístek, jehož titulní příběhy psala Ljuba Štíplová a kreslil Jaroslav Němeček. Pro ty, kteří se třeba diví, že jej zařazuji do kalendária, musím říct, že jsem se Čtyřlístkem spjatý na víc způsobů:
- Komiks se odehrává v kraji Kolocova rodu: předobrazem Třeskoprsk, kde Čtyřlístek bydlí, jsou Staré Splavy – dokonce mají se svým předobrazem stejné počáteční písmeno (do roku 1945 se jmenovaly Thammühl), stejně jako hrad Bezzub (jehož předobrazem je Bezděz).
- V letech 1975-6 byl autorem jednoho z doprovodných komiksů, vycházejících v nitru Čtyřlístku, Myšáka Josefa, i náš kolega z Krajských listů Ondřej Suchý.
- Na Akademii sociálního umění jsem se stal spolužákem Ondřeje a Renaty Němečkových a Terezy Ryčkové, kteří pocházejí z rodiny tvůrce Čtyřlístku, ve kterém také všichni postupně pracovali. Nemohu zapomenout na jeden krásný adventní večer roku 2007, kdy jsem byl pozván do jejich starého rodinného domu na pražských Modřanech, kde sice chyběla televize, zato se celý večer zpívaly adventní písničky ze Sušilovy sbírky, za doprovodu členů Němečkovy rodiny, kteří jsou všichni nějak hudebně zaměření. Tehdy jsem poznal, jaké má nejstarší český komiks hluboké kulturní kořeny.
Jen baleťák?
V tento den zemřel Vlastimil Harapes (1946 – 2024), v letech 1990 – 2003 šéf souboru baletu Národního divadla, jako aktivní tanečník a choreograf jeden z nemnohých českých umělců tohoto oboru, jehož jméno znělo celou kulturní Evropou. K baletu, který je mimo moji odbornost, ovšem nemám mnoho říct, ale chtěl bych připomenout, že vedle své původní profese se Vlastimil Harapes stal středně významným hercem, a to nemluvím jen o jeho nejznámějších rolích: v Herzově Dni pro mou lásku a v Poledňákové Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny. V malých tanečních rolích začal už kolem své dvacítky v takových dílech jako byl první český filmový Muzikál Starci na chmelu anebo seriál F. L. Věk, načež hrál i mluvené role, a to v žádných béčkových filmech, například Kristiána ve Vančurově a Vláčilově Marketě Lazarové, Jana Lucemburského v Šotolově a Daňkově Královském omylu nebo titulního netvora v Hofmanově a Herzově Panně a netvorovi. V posledních letech svého života, kdy byla jeho baletní kariéra již ukončena, hrál o to víc – bohužel v takových dílech, pro která bylo jeho hereckého talentu škoda. Pokud nesouhlasíte, tak se podívejte, jak teprve devatenáctiletý Vlastimil Harapes ztvárnil slova klasika Fráni Šrámka v režii legendárního Václava Kršky:
Sobota 11. května: Průmysl? Likvidujeme!
Novinky.cz vydaly zprávu, že Porcelánka Thun 1794 definitivně zavřela svůj závod v Klášterci nad Ohří, důvodem jsou vysoké ceny energií. Neodpustil jsem si zapojit se do diskuze ke zprávě s tímto komentářem: „Vládnete v nějakém státě? Dejte své oblíbené firmě k 230. narozeninám dárek – přestaňte odebírat levný plyn, zato zařiďte, aby se proud, který se vyrábí ve vaší zemi, kupoval v zahraničí za sedmnáctinásobek výrobní ceny. A pokud máte strach, že půjdete od válu, dejte občanství potomkům vystěhovalců a prosaďte korespondenční volby. Rodák z Kvasic u Kroměříže, rakouský herec Ferdinand hrabě von Thun, vás možná bude volit. Rodák z Děčína, bývalý východoněmecký diplomat soudruh Ferdinand von Thun by vás asi nevolil, ale ten (mimochodem 101letý) naštěstí pro vás před rokem zemřel.
Čtvrtek 9. května: Vítej Gérarde – opravdu z Prahy nepojedeš dál?
Rádio Evropa 2 jako první oznámilo, že poté, co byl 29. dubna v Paříži zatčen a několik hodin vězněn kvůli metoo aféře, je francouzský herec Gérard Depardieu „v exilu“ v Praze. Prý do Prahy přijel za svou přítelkyní. Vox populi bohemiae-moraviae-silesiae začal na zprávu zuřivě reagovat. Zatímco jeden diskutující si k hercově obvinění ještě přisadil („Párkrát jsem se s ním potkal na letišti. Vždy se tam ke svému okolí choval jako arogantní sebestředný buran“), jiná diskutující poeticky potvrdila, že ČR je skutečně země, kam herec opakovaně utíká: „Já ho potkala jednou v noci v Plzni. Seděl na lavičce ve sněhové vánici, šla jsem z koncertu a měla rudé růže, nikde nikdo nebyl - a on si v tu chvíli asi myslel, že spí...“ Což našince těší, jen neví, zda je to ideální destinace. Lepší než Praha a Plzeň plné bulvárních fotoaparátů určitě byla chalupa na Moravských Kopanicích, kde jsme v roce 2013 byli na soustředění s blahé paměti Kulturními novinami a kde paní majitelka vzpomínala, jak tam kdysi francouzského herce ukryla před světem a aby nemusel dolů do vesnice, nechala mu tam i krávu a naučila ho dojit a on tam skutečně zůstal celé léto a žil spokojeně jako sedlák. Charakterní paní majitelka o tom pak (na rozdíl od jiných, kteří by herce za velké peníze s chutí „prodali“) neřekla nikomu ani slovo, a až po letech se o tom zmínila v krátkém rozhovoru pro Český rozhlas Zlín. Kopanice holt nejsou Paříž ani Praha. Ve vsích, z nichž se za druhé světové války verbovali partyzánští bojovníci proti nacismu a kde až do konce války schovávali sestřelené britské letce, se holt tak lehce nedaří posunout hodnoty. Dokonce ani ty pomníky osvoboditelů tam nikdo nekácí.
Neděle 5. května: Nedosažitelná láska…
Už tu není Simona Postlerová (1964 – 2024). Mezi lidmi z branže je veřejným tajemstvím, že před třemi lety moc chtěla hrát – a na tuto touhu nyní zemřela.
Čtenáři této rubriky vědí, jak moc jsem napojený na českou a slovenskou kulturu. Mám ji tak trochu za svou rodinu. O jejích autorech, režisérech a hercích se mi i zdá – a to i o těch, které jsem jako novinář nikdy nepotkal. S takovou mírou intimity je přirozené, že se i zamilujete. Jsou herečky, u nichž můj vztah k nim přesáhl hranici běžného obdivu diváka a publicistického kritika. Není to velká skupina: Marta Vančurová, Zdena Studénková, Valérie Zawadská, Dana Batulková, Kateřina Brožová, Jana Hermachová (sice méně známá, ale z nich jediná osobně známá, protože je to dcera mého vůbec nejstaršího přítele Doc. Jiřího Hermacha), Jitka Schneiderová, Eva Josefíková – a Simona Postlerová.
Všiml jsem si jí, už když ve Zlé krvi hrála služtičku u Emy Destinnové (ztvárňované Libuší Šafránkovou). To jí bylo 22 – a mně 9! Pak na gymnáziu přišla Jedna kočka za druhou, což bylo televizní ztvárnění jedné ze dvou největších divadelních her mého milovaného Jiřího Hubače Dům na nebesích. Hrála tam dívku Eriku, která byla znásilněná, z čehož si odnesla těžkou neurózu, ale rodina vedená její švagrovou Klárou (Jiřina Bohdalová) ji nakonec přijme.V té roli nahradila divadelní Hanu Maciuchovou, která po 10 letech od divadelní premiéry už ve své padesátce mladou dívku hrát nemohla. Paní Simona ji ale hrála drobátko jinak než paní Hana. Paní Maciuchová v sobě měla jemný intrikánský rys (viz její skvělá kreace Olinky v Ženě za pultem), který ale paní Simona v takové míře neměla. Její Erika byla víc sama a ve světě ztracená.
Velmi podobnou roli pak paní Simoně na tělo Jiří Hubač napsal v televizní inscenaci Milostivé léto, v níž je profesorka neprávem obviněna ze zneužití studenta, což ji dostane na psychiatrii. Opět Jiří Hubač jí napsal i roli nešťastné bývalé manželky Angeliky, která je obviněna z vraždy v adaptaci detektivky Patricka Quentina Polední žár. A počtvrté: v televizní inscenaci hry ze života skladatele Jakuby Jana Ryby Noc pastýřů hrála v těžkém životě nuzného učitele Ryby jeho múzu ze zámku – Pavlu Tichou, dceru správce panství.
Vždycky stejná poloha – krásná až k bolesti těch, kdo ji milují, v hmotném životě nedosažitelná. Charakter ideální pro jemnou všepřijímající laskavost příběhů Jiřího Hubače, který vlastně až v Simoně Postlerové našel herečku, pro kterou by tento archetyp psal. Hrála-li manželku, byl její muž vždy o generaci starší otcovský charakter: Tomáš Töpfer, Jaromír Hanzlík, Josef Abrhám... Tak tomu bylo i v případě jejího skutečného manžela, který zemřel v roce 2016. I on byl podle všeho ochranář, i v oblasti těžkých rodinných vztahů. Syn Simony Postlerové se narodil postižený, a její maminka… je také herečka, bohužel méně známá než její dcera a hrála celý života „na oblasti“. Z mých milovaných hvězd, které jsem vypočetl, osud nejpodobnější osudu Marty Vančurové, který shodně celý život žila i ztvárňovala tentýž jemný, s utrpením se hrdinně potýkající archetyp.
Krásná a talentovaná, možná až příliš. Až bolestně. Z pohledu těch, kdo po ní nenaplnitelně touží, anebo těch, kdo jí závidí dary. Ty, které jsou ale vykoupeny trpkým osudem. Lze jimi obdarovat dál. Ovšem jen ty, co dokáží přijmout svit a teplo jen na dálku. Od hvězdy, která je jinak příliš vzdálená, éterická a zářivá na to, aby se jí mohli zblízka dotknout.
Přijímal jsem a hřál se. Můžete i vy. Jedna kočka za druhou, Polední žár a Noc pastýřů jsou na Youtube.
Neděle 5. května – pravoslavný Boží hod velikonoční. Velikonoční neděle. Zemřít na Velikonoční neděli, kdy byl vzkříšen Spasitel, je podle věřících křesťanů požehnání, značící vyvolenost a věčný klid.
Zdroje: Seznam.cz, Novinky.cz, Evropa 2, Wikipedia
Vložil: Tomáš Koloc