Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Němci tu byli před Slovany, Čechy byly pojmenovány po Izraeli a husité byli Němci a Francouzi, napsal zesnulý historik. Kdo mu to povolil? Svět Tomáše Koloce

13.05.2024
Němci tu byli před Slovany, Čechy byly pojmenovány po Izraeli a husité byli Němci a Francouzi, napsal zesnulý historik. Kdo mu to povolil? Svět Tomáše Koloce

Foto: Zandegan55 – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0

Popisek: Peter Demetz

O českém historikovi Peteru Demetzovi. Našem nejstarším (1922-2024), nejexotičtějším (měl kořeny z národů německého, židovského, ladinského i českého) a v mnoha ohledech i nejkontroverznějším…

Docent Chocholoušek z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje! by asi řekl, že v naší zemi se významný člověk dožívá sta let jen jednou za sto let, ale neměl by pravdu. Jen za poslední století vím o čtyřech zdejších rodácích, kteří se kromě stoletého života významně podepsali na své rodné zemi: klavíristka Alice Herzová-Sommerová (1903–2014), cestovatel a spisovatel Miroslav Zikmund (1919–2021) a tanečnice, redaktorka a galeristka Meda Mládková (1919–2022). Ten čtvrtý, literární teoretik a historik, germanista Peter Demetz (1922–2024) zemřel předminulé úterý. Jeho příběh je ovšem zajímavý i z mnoha dalších důvodů. A nejen tím, že byl pravděpodobně jediným významným Čechem s kořeny v menšinovém evropském národě Ladinů (potažmo Rétorománů / Furlánců), žijícím v jazykovém pásu mezi východním Švýcarskem, severní Itálií a západním Slovinskem. Pro mě byl Peter Demetz kromě toho všeho především nejčtivější a v mnoha ohledech nejobjevnější český historik.

Pražští Češi, Němci a Židé? A co pražští Románi?

O Peteru Demetzovi se dá říct, že byl vědomě multikulturního původu v době, kdy toto slovo ještě nebylo v módě. Jeho dědeček a babička pocházeli z jihotyrolského údolí Gherdëina, z národa Ladinů, mluvícího jazykem, kterým kromě Ladinů, žijících v okolí Bolzana (do roku 1918 rakusko-uherského, od té doby italského) mluví i Rétorománi ze švýcarského kantonu Graubünden mezi městy Chur a Davis a Furlánci, kteří žijí od italského regionu Furlánsko-Julské Benátsko s hlavním městem Terstem až po Furlánské Slovinsko kolem města Čedad. Mezinárodně nejslavnějším příslušníkem této menšiny byl zřejmě italsko-ladinský horolezec a filmař Luis Trenker, partner legendární filmové režisérky Leni Riefenstahl. Trenker (1892–1990) mimochodem zemřel ve věku nedožitých 98 let, a mám-li soudit jen z porovnání s věkem onoho Ladina, jímž se zabývá tento text, profesora Demetze (nedožitých 101 let), jsou Ladinové velmi dlouhověký národ.

Demetzova rodina, která pocházela ze středu údolí (de metz = ze středu), vlastnila obchod s hračkami, který přestěhovala do lukrativnější Prahy, a Demetzův otec Hans, jehož rodným jazykem už byla němčina, byl německojazyčný básník, spisovatel, dramaturg a jeden čas i ředitel Pražského německého divadla, jehož vztah k nově založené Československé republice byl ambivalentní. Ve dnech po vyhlášení samostatnosti, kdy čeští aktivisté obsadili pražské Německé divadlo (dnes Státní opera) a vyhnali odtud všechny německé zaměstnance, mu byla totiž shodou okolnostá Tomášem Garrigue Masarykem osobně odevzdána československá státní cena za německou literaturu (která byla ovšem vyplácena ze soukromých peněz TGM; tehdy ještě prezidenti takové věci dělali).

Manželka Demetzova otce pak byla z česky mluvící židovské rodiny z Poděbrad a sestra jeho matky, „teta Fritta“, si vzala německy píšícího spisovatele Paula Kornfelda a stala se berlínskou herečkou, čímž opsala stejný osud jako první manželka spisovatele Heniricha Manna Maria Kanová, která pocházela z česky mluvící židovské rodiny z Čáslavi:

Peter Demetz tedy vyrůstal v obou „zemských jazycích“, němčině i češtině, a celkem čtyřech kulturách. Kromě německé a české také v židovské a románsko-italské, což lvím podílem ovlivnilo jeho dílo. V něm Demetz kromě jiného doplnil autory, píšící o Praze a českých zemích jako místě styku české, německé a židovské kultury, když zohlednil i česko-moravsko-slezské dějiny etnicky italské i francouzské.

Daleko víc než vyhlášení ČSR Demetzovu rodinu ovlivnila německá okupace. Jeho otec Hans Demetz byl jako antifašista odříznut od práce v umění, ale díky konexím se mu podařilo Demetze mladšího zbavit nebezpečí totálního nasazení prací v německém knihkupectví ve středu Prahy, kde obsluhoval i okupační německé důstojníky a úředníky. Než se nacistické úřady domákly, že jde o „židovského míšence prvního stupně“, který byl poslán do pracovního tábora v Sudetech, kde sice přišel o zuby, ale dočkal se osvobození (na němž v táboře Kalek na Chomutovsku spolupracoval s Rudou armádou), zatímco jeho židovská matka během holocaustu zahynula.

Po válce jako student germanistiky těžce nesl nenávist třetí republiky k německé kultuře, a přestože byl silně levicově smýšlející, patřil do okruhu studentů, demonstrujících v únorových dnech roku 1948 na Pražském hradě proti přijetí demise, jímž prezident Beneš potvrdil konec demokracie a absolutní nadvládu komunistické strany nad českou společností. Což podle našeho dnešního pohledu ovšem ani jinak dopadnout nemohlo:

Jako ateista, na rozdíl od italského vyznavače mystické Prahy Angela Marii Ripellina, se Demetz ve svých autorských populárních spisech o dějinách Prahy Praha černá a zlatá a Praha ohrožená držel méně hlubokých a synchronních národnostních a sociálních dějin našeho hlavního města a českého státu, ale jako „muž mezi kulturami“ se stal vyvracečem mnoha mýtů o naší historii a připomínačem jejich málo známých stránek:

Co nám „čistí Češi“ o českých dějinách zatajili

- Demetz jako zastánce autochtonní teorie (ta říká, že lid každé země je v zásadě geneticky stabilní, nicméně jeho mateřský jazyk se mění podle přicházející a odcházející panující vrstvy) připomíná, že ještě během zakládání hlavního města prvních Přemyslovců, které se nazývalo Praha (podle krajového označení pro šlechtické hradiště s trhem v podhradí), byly okolo něj vesnice německy mluvících Durynků, kteří se zde udrželi z předchozích věků a kteří s místními Slovany v míru obchodovali.

Demetz připomněl, že Přemysl Otakar II. sice v čele křižáků dobyl území, kde dnes leží populární východopruský (dnes ruský) Královec/Königsberg (který založil a který se po něm, respektive podle jeho hodnosti KRÁLE jmenoval) a jeho mečem byla dokončena úspěšná genocida původních pohanských baltských Prusů, mluvících jazykem podobným dnešní litevštině a lotyštině, kteří se bránili násilnému křtu (se kterým v baltskojazyčném Prusku bohužel započal už svatý Vojtěch Slavníkovec), naproti tomu Židy v českých zemích chránil před nařčeními z rituálních vražd a následnými pogromy. I díky tomu se Král železný a zlatý stal prvním Čechem, jehož postava zaujala klasické autory. Ital Dante Alighieri ho umístil do své Božské komedie a Rakušan Franz Grillparzer o něm napsal divadelní hru a začal se zajímat i o jeho bájné předky, jako byla Libuše, o niž napsal další hru. Ostatně první opera o Libuši vznikla už v roce 1666. Průkopník emancipace slovanských národů Johann Gottfried Herder zase napsal hru o Přemyslu Oráči. Směle bych řekl, že od těchto děl světových autorů (včetně Demetze) o Češích a českých činech, českou literaturou dlouho nereflektovaných, vede přímá inspirace i k rakouskému nositeli Nobelovy ceny za literaturu Peteru Handkemu, jenž nedávno napsal divadelní hru o Zdeňku Adamcovi, který se v roce 2003 upálil na protest proti sociálním poměrům v ČR:

- Dále: Mezi dvěma římskými císaři, sídlícími, jeden na začátku a druhý na konci renezance, v Praze, Karlem IV. a Rudolfem II., viděl Demetz řadu paralel. Počínaje jejich tolerancí jiných vyznání (Karel, koneckonců žák cyrilometodějského slovanského křesťanství, které dal obnovit v emauzském klášteře, se místo jejich upalování dával inspirovat reformátory církve, jako byl Cola di Rienzo nebo Jan Milíč z Kroměříže, Rudolf svým majestátem povolil tři nekatolické církve a jeho poradcem byl rabín Jehuda Löw, zakladatel židovské reformace, tzv. tosafismu, jenž přísně odděloval dogma a vědecké bádání, které podporoval) přes jejich obklopování se umělci a vědci (mezi nejznámější Karlovy přátele patřil první renezanční básník Francesco Petrarca, Rudolfův dvůr byl přímo nabit předními muži doby, počínaje zakladateli moderní astronomie de Brahem a Keplerem a konče zakladatelem moderního malířství Arcimboldem) a konče jejich sběratelskou posedlostí, která se u Karla IV. projevovala skupováním pravých i domnělých ostatků svatých (je známo, že když mu nechtěli prodat prst jisté svaté, pod záminkou, že ho políbí, si aspoň kus odkousl), u Rudolfa zase v oblasti obrazů a soch. Třetím římským císařem v Čechách, jak Demetz upozorňuje, byl Leopold I., který v letech 1679-1680 uprchl do Prahy a Pardubic před morem, přičemž s sebou na naše území přivezl i první operu.

- Nebýt Petera Demetze, nikdy bych se také nedozvěděl, že mýtus o tom, že husitství bylo národnostně jen české, není zdaleka pravdivý. Významnými (nám Čechům však naprosto neznámými) reformátory byli Husovi kolegové Petr Drážďan a Friedrich Eppinge, kteří přišli na Karlovu univerzitu přednášet ze Saska, a také Mikuláš z Drážďan, který byl za Husovy myšlenky, které kázal v Německu, upálen v roce 1417, jen dva roky po Husovi a rok po Jeronýmu Pražském. Kněžími husitů se pak mimo jiné stali Němci Bartholomäus Rautenstock, Johannes Drändorf a Peter Turnow, kteří za šíření husitství v Německu skončili na hranici v roce 1425, nebo Francouz Gilles Mersault, jenž za šíření husitství ve Francii položil život na hranici už o dva roky dřív. Stejně tak Demetz upozorňuje, že během revoluce roku 1848 se členem revolučního Svatováclavského výboru, spjatého i s organizací prvního Slovanského sněmu, stal i Němec Ludwig Ruppert:

Při čtení děl Petera Demetze, které jsou psány natolik populárním stylem, aby je mohlo číst i zámořské čtenářstvo, zároveň jsou ale díky tomu zbaveny typického nánosu mýtů a animozit, typických pro německé a české historické spisy, čtenáři padá z očí klapka po klapce. V jedné studii se dozvídáme, že kdyby se stavovští povstalci z Bílé Hory nebáli dát do ruky zbraně sedlákům, byla by naše osudová národní porážka vítězstvím, jinde si zas připomínáme, že u zrodu české literatury nestáli jen Češi a Němci, ale i česky píšící židovští vlastenci Vojtěch Rakous a Izák Šalomoun Kapper, který v židovském žargonu, v němž je pro každou evropskou zemi používán název některé historické země na Blízkém východě (Aškenazy je Německo, Sfarad Španělsko), zavedl pro Čechy název Kanaán, tedy jméno země, do níž dorazili Židé s Mojžíšem a založili zde pozdější Izrael. Což je jméno, které je každému věřícímu Židovi svaté.

Vyprávěním o Praze secesní zase rozšiřuje Čechovi vnímání období přelomu 19. a 20. století (kdy se v Praze potkávali mezinárodně známí Kafka, Meyrink a Rilke a Jaroslav Hašek si s Egonem Erwinem Kischem na burze senzací vyměňoval informace) o připomínku, že v té době v Praze začínal i místní rodák, zakladatel celoevropské sociální demokracie Karl Kautsky a ruská levice tu v roce 1912 pod vedením V. I. Lenina uskutečnila první sjezd ruské sociální demokracie, během něhož se zrodili bolševici (jejichž název vyšel z toho, že z obou frakcí socialistů, umírněné a radikální, je těch druhých „bolše“ – „víc“).

A že mluvě o jménech jako E. E. Kisch a György Lukács jde nejen o zakladatele moderní reportáže a sociální kulturologie, ale také v prvním případě o vojenského velitele Vídně z časů Rakouské sovětské republiky a ve druhé o jednoho z velitelů Maďarské sovětské republiky v době, kdy nastolila Slovenskou republiku rad se sídlem v Prešově. Což je pro dnešní dobu postupné likvidace všech sociálních výdobytků snad ještě poučnější, než pasáže z doby Demetzova mládí a dětství, v nichž se během líčení setkání rodinných přátel dozvídáme, že tetička fotografa Jana a kreslíře Káji Saudkových Věra byla neteří Franze Kafky či že oblíbený režisér detektivek s majorem Kalašem a typicky českých komedií s Bartáčkovými a Novákovými Petr Schulhoff se svému otci, hudebnímu skladateli Erwinovi, narodil v Berlíně a česky se teprve učil. Zejména během prázdnin v oblíbeném letovisku českých židovských rodin, Starých Splavech, kde bydleli v tamním Penzionu Rut, který postavil biologický a vlastnil úřední otec budoucího režiséra Miloše Formana:

Utéct z Čech včas

Možná se ptáte, jak mohl český historik, žijící mezi lety 1922 a 2024, vytvořit tak ideologicky nezávislé dílo. Odpověď je jednoduchá. Peter Demetz naštěstí své práce nepsal v Československu/Česku druhé poloviny dvacátého a počátku jednadvacátého století. Už po zmíněné demonstraci proti Vítěznému únoru 1948 emigroval do USA, kde na Kolumbijské a Yaleově univerzitě (do)studoval germanistiku, načež se na Yale stal oblíbeným učitelem německé literatury a historie a kulturních poměrů střední Evropy. Když se po Sametové revoluci podíval zpět do rodné Prahy (na rozdíl třeba od filozofa Erazima Koháka, který se po oněch 41 letech vrátil), Demetz konstatoval, že i česká jeviště a intelektuální vrstvy obsadila čeština dikce „předměstského pepíckého zpívání“ a že se Češi zajímají už jen o vydělávání peněz – a zůstal v USA.

Odtamtud jen čas od času přijížděl přednášet o svých oblíbených tématech, jako bylo například dílo jeho osobního přítele a oběti holocaustu, básníka Hanse-Wernera Kolbena, vnuka zdokonalitele střídavého proudu a zakladatele koncernu ČKD (Českomoravská-Kolben-Daněk) Emila Kolbena. Ano, toho, jehož chrápání řešil ve své hře Vizionář Jára Cimrman.

Historik reflektoval i zánik ČKD, firmy, kterou zakládala jemu blízká rodina a se kterou se Petr Miller, ministr práce a sociálních věcí z let 1989-1992 (později personální ředitel firem Chemapol a ČEZ) po letech rozloučil slovy: „Jednou jsem říkal Klausovi: Když teda ČKD končí, když jsme teď dostali zakázku na lokomotivy, můžeš mi říct, kdo ty lokomotivy postaví? Na to mi Klaus s bohorovným klidem řek: No přece nezaměstnaný! Na to sem mu řek: Takovou blbost ani neříkej, dyť ty lidi by ani nevěděli, vodkuď maj tu lokomotivu začít stavět. Tady zanikla obrovská potenciální síla kvalifikovaný práce, kvalifikovaných lidí, toho lidskýho umu, kterej se ztratil...“

Byl zapomenut pražský básník Hans-Werner Kolben, byla zlikvidována světově proslulá pražská továrna, již založila jeho rodina (v těchto dnech se přeměňuje na bytový dům). K našemu štěstí o tom všem ale aspoň my, kteří čteme díla z pera Petera Demetze, víme. Protože s nimi spjatý pražský historik nezůstal „prezenčním" Pražanem, ale z naší země, jejímž univerzálním negativním principem je zapomínat, zakazovat a likvidovat, včas odešel. Za to, že mohl žít a s naším zapomněním na dálku bojovat celé století, děkuji nejen jeho dlouhověkým a rebelským kořenům z ladinských horalů, ale i novým domovům, které mu to umožnily: státu New Jersey a obci Highland Park.

Zdroje: knihy Petera Demetze Praha černá a zlatá a Praha ohrožená, Libuše Rudinská: Kolben, Seznam, Wikipedia

 

QRcode

Vložil: Tomáš Koloc