Proč 8. května neslavím Den vítězství. Svět Tomáše Koloce
komentář
09.05.2024
Foto: Pixabay
Popisek: Veterán jde uctít památku padlých
Tak jsme včera měli Den vítězství. Já ho tak trochu slavím dnes, jak jsem navyklý ze svého dětství. Uznávám, že je přehledné, když jsou státní svátky přesně týden po sobě, ale nějak mi ten devátý květen, který jsme v naší zemi slavili už od roku 1946, přišel logičtější.
Ano, znám ten příběh, jak si Američani a Sověti natruc uzavřeli příměří každý v jiný den, ale pro naši zemi, ve které německá okupační politika fakticky začala (Sudety byly, jak známo, obsazeny už v říjnu 1938) i skončila (poslední němečtí ostřelovači v Praze byli odzbrojeni opravdu až 9. května) by mi přišlo i lokálně logičtější, abychom slavili až devátého. Ostatně i to by byl kompromis, protože skutečně poslední bitva druhé světové války v Evropě byla u obce Slivice u Příbrami svedena až mezi 11. a 12. květnem 1945, kdy byl vzbouřený německý generál von Pückler-Burghauss přemožen sovětským kapitánem Olesiňským – a teprve tehdy podepsal konečnou kapitulaci.
To už tak v našich krajích bývá, že všechno raději děláme velmocensky globálně, nežli vlastenecky lokálně. A že v zájmu dobrých vztahů s aktuální vrchností kopeme do těch, kdo nám pomohli. Někdy dokonce i proti názoru oné vrchnosti. Malý příklad za všechny: V roce 1970 studoval Bill Clinton na Oxfordu s Janem Kopoldem, jehož dědeček se jmenoval Jan Šverma a jako zmocněnec moskevského vedení KSČ zahynul v roce 1944 při osvobozování ČSR během dukelské operace. Když Bill Clinton přijel na Janovo pozvání do Prahy, prováděla ho po ní Janova babička Marie Švermová (v letech 1951 – 1956 vězněná v souvislosti se Slánského procesem), a kromě jiného ho provedla i po mostě, pojmenovaném po svém manželovi hrdinovi, kde byl umístěn i jeho pomník. Když v roce 1994 přijel do Prahy Bill Clinton už jako prezident, členové rodiny čerstvě zavrženého Jana Švermy se Clintona zeptali, zda i v USA „by odstranili pomník vlastenci, který obětoval život za svobodu své země a boj proti fašismu?“ Prezident USA odpověděl, že ne. Přesto nová česká politická garnitura v roce 1997 Švermův most přejmenovala a v roce 1999 jeho pomník odinstalovala...
Ale zpět k dnešnímu výročí. Co dnešní paměť lidstva sahá, šlo o konec nejkrvavější války v lidských dějinách. Počítaje do toho i její poslední akt v Asii, kde vojákům sovětské armády, kteří se pomalu přesunovali přes Eurasii dokončit boje s Japonskem, pomohlo americké použití atomových bomb. Během pár sekund tehdy zemřelo 200.000 lidí. Přestože jaderný arzenál tehdy vlastnily jen USA a dnes ho podle všeho má celkem 10 mocností, jaderná zbraň od té doby použita nebyla. Zaplaťbůh.
Což mě vede i k tomu, abych děkoval Bohu, že dnešní rusko-ukrajinská válka (jejímiž tichými účastníky jsou na jedné straně USA a EU a na druhé straně Severní Korea a ČLR) je v něčem dost nepodobná oné poslední válce světové. Bojuje se sice na týchž místech, jako tehdy (na německý útěk od ruského Bělgorodu, kde dnes operují složky ukrajinské armády, dokonce V+W tenkrát složili písničku) a taky se bojuje dost podobným způsobem (na Donbase jsou i dnes vesnice, co jsou oběma armádami střídavě dobývány pořád dokola) – ale něco je přece jen jinak:
Všimněte si, že světová média se vůbec netají, že od února 2022, kdy válka začala, se každý měsíc setkávají šéfové tajných služeb zemí, které v této válce fakticky bojují: Ruské federace a USA. Aby se za druhé světové války setkávali šéfové rozvědek Osy a Spojenců, a navíc veřejně, to tedy za druhé světové války nebylo. Pro mě je to ohledně bratrovražedné slovanské války na východě Evropy zdroj alespoň relativní naděje: Dokud se scházejí, na atom nedojde.
Druhý optimistický fenomén by nám (národu Švejka a schwarzenberského ovčáka od Strakonic, co ve své salaši strkal dezertéry včetně Švejka do hnoje a do sena) měl být blízký dvojnásob: od začátku války uteklo z Ruska před povolávacím rozkazem do zahraničí přes milion Rusů, zatímco počet bojeschopných Ukrajinců v zahraničí je podle agentur Eurostat 860.000 a většině z nich se rovněž v nekonečné válce nechce bojovat. A která země přijme či nepřijme kanónenfutr do bratrovražedné války už začíná důrazně ovlivňovat jejich politické poměry. Zatímco Arménie, která přijala nejvíc ruských uprchlíků z náruče bojovníka Putina, byla obětována a loni na podzim připravena o svou (doposud Ruskem chráněnou) faktickou provincii Náhorní Karabach – Evropská unie se po všem štěpení dnešních dní chystá rozštěpit ještě i na země s verdiktem ohledně ukrajinských uprchlíků VYDAT ZELENSKÉMU versus země s verdiktem NEVYDAT. Už dnes jsou jasní pravěpodobní lídři obou skupin: za VYDAT to bude Česká republika, za NEVYDAT Španělské království. Madrid, který se během studené války stal cílem propolských katolických emigrantů ze sovětského Běloruska, se tak možná stane i hlavním městem většiny nového ukrajinského exilu.
Jenže tu od října 2023 máme i druhou (viditelnou) frontu oné globální západně-východní války: tu izraelsko-palestinskou. A tam se bohužel nezdá, že by se co měsíc scházeli nějací hlavouni z obou stran. Přitom je to válka, kterou mnozí Češi prožívají stejně bolestně jako tu mezi Slovany na východě Evropy. Pro laiky-nadšence do hebraistiky (jako jsem já) to není novinka, protože vědí, že když středověcí evropští Židé, aby se ve svých nových zemích cítili trochu víc doma, začali názvy starověkých orientálních zemí ze svých svatých map používat pro země Evropy: jménem AŠKENAZ (starověká země, která ležela na území dnešního Turecka) nazvali Německo, zatímco jménem KANAÁN (tedy jménem starověké země, která byla tam, kde dnes leží Izrael) nazvali – České království. Jak by nám tedy u nás to, co se děje v Izraeli, mohlo být vzdálené?
Ohledně toho, co se děje proti této válce tedy aspoň výčet několika velkých židovských jmen, která proti této válce mnohé dělali a dělají (s tichou nadějí, že čtenář umí googlovat):
Lingvista Noam Chomsky. Novináři Seymour Hersh, Uri Avnery a Miko Peled. Politolog Norman Finkelstein. Spisovatelé Amos Oz a Eva Erbenová. Diplomat Charles Jordan. Bývalí premiéři Izraele Jicchak Rabin a Naftali Bennett.
I díky těmto jménům jsem si donedávna myslel, že židovská strana je v tomto konfliktu jediná, na níž je možné projevit i protinázor (aniž by takový člověk musel být svými rovnou zabit). Tuto exkluzivitu v mých očích vyvrátil odborník na Blízký východ Daniel Veselý, když mi řekl aspoň jedno palestinské jméno, které také hází písek do soukolí této války: generální tajemník opoziční mírové strany Palestinská národní iniciativa MUDr. Mustafa Barghouti.
A jen tak na okraj: dnešní bojující Orient má v zádech ještě i jednu „ideologickou diverzi“, do jisté míry mnohem silnější, než všechny ty, které jsem jmenoval doposud. Tak jako my Češi milujeme Karla Kryla (1944 – 1994), celý arabský svět zná nazpaměť básně Mahmúda Darwíše (1941 – 2008), pěvce bolesti palestinského vyhnanství. Celým jeho dílem se proplétá osudová láska k dívce jménem Rita, která ho při jeho vystoupeních doprovázela na klavír. Předobraz Rity dosud žije: jmenuje se Tamar Ben-Ami (narozena 1947) a je to Židovka – dokonce členka uměleckého souboru námořnictva izraelské armády v záloze. Tento vztah Romea a Julie zná celý Orient – k vřelému vzteku všech bojechtivých blízkovýchodních Monteků i Kapuletových!
Z pohledu nejvyšších vrcholů ducha obou národů to ostatně není nic tak překvapivého. Zatímco v Koránu je i verš „Snad Bůh jednoho dne smíří vás a vaše protivníky a mezi vámi zřídí přátelství. On je mocný, mírný a milosrdný“, tak pražský rodák a klasik židovské literatury Franz Werfel ve své hře Jacobowski a plukovník zase psal: „Dopřejte rovnoběžkám protikladů, aby se setkaly v nekonečnu, a protnou se“.
Měls pravdu, proroku Werfele. Ty ses konce poslední světové války sice ještě nedočkal, zemřels týden před jejím koncem v Kalifornii, uštván svou ženou, ze které se vyvinula pěkná antisemitka. Ale Palestinec Darwíš a Izraelka Ben-Ami se asi měli rádi až do konce. Nejspíš proto, že on dožil v Houstonu, zatímco ona žila a žije v Berlíně…
S tím úplným smířením a láskyplným protnutím protikladů to očividně ještě potrvá. Proto si važme míst, kde už 79 let máme příměří.
Zdroje: Seznam.cz, MF Dnes, Eurostat, Wikipedia
Vložil: Tomáš Koloc