Jak jsem na Prvního máje vzkřísil komunistu a sebral kšeft imperialistům. Svět Tomáše Koloce
komentář
02.05.2024
Foto: Wikimedia / Engramma.it
Popisek: Allen Ginsberg králem majálesu
PAMĚTI DEZOLÁTA X. Přinášíme nový seriál, tentokrát z autorových archivů, které odtajňují vše.
Tak jsme včera měli svátek práce, který (kdyby to někdo nevěděl), začal 1. května 1856 stávkou australských kameníků za osmihodinovou pracovní dobu, na jejichž počest byla o 30 let později v Chicagu vyhlášena stávka, při jejímž krvavém policejním potlačení byly zraněny stovky lidí, v Milwaukee bylo sedm demonstrantů zastřeleno a v následných procesech čtyři pověšeni. Osmihodinová pracovní doba byla nakonec poprvé celostátně zavedena v roce 1917 v Sovětském Rusku (samozřejmě s výjimkou pracovních táborů…), v Československu v roce 1922 a v USA kupodivu až v roce 1940.
Pro mě je První máj den vzpomínek, protože si představte, co to bylo pro malého vesnického kluka 80. let, když už ráno začali vyhrávat z ampliónů, táta se převlékl do lékařského, svoji bílou košili s potiskem OÚNZ (jako plášť – který sahal až na paty), dal mně, postavil se se mnou před místní MNV (dosud tak zvaný po revolučních národních výborech z dob osvobození od nacismu v květnu 1945) – a kolem nás pak šel celý průvod s Picassovými holubicemi míru (včetně těch mých, které jsem předtím vystříhal ve škole pro své spolužáky), ba i tradiční hlavní řečník, soudruh plukovník Ščurek, během Slovenského národního povstání styčný důstojník mezi 1. čs. brigádou M. R. Štefánika a francouzskou jednotkou kapitána Georgese Barazera de Lannurien (ví se dnes o tom, že kromě Sovětů, kteří byli naši „jediní“ osvoboditelé 41 let, a Američany, kteří jsou „jediní“ už 35 let, nás osvobozovaly také rumunské, polské, belgické a francouzské jednotky?) Celý průvod, ba i pan Novák (který jezdil na rukama poháněném vozíku, protože o nohy přišel během bojů před Duklou…) – ti všichni museli projít kolem kiosku s nápisem: LÉKAŘSKÁ PRVNÍ POMOC, před nímž jsme ve svých „uniformách“ stáli táta a já!
Nechodil jsem tehdy ještě ani do školy, takže jsem hodně věcí z té doby už zapomněl. Jeden zážitek z prvomájové slavnosti, plné červených socialistických praporů, se mi kupodivu vybavil teprve nedávno – při mši v katolickém kostele (!). Během Vyznání víry, v němž my křesťani kromě jiného říkáme, „Věřím ve vzkříšení mrtvých…“, jsem před očima uviděl obraz plukovníka Ščurka, který se na konci slavnosti, kdy se už všichni rozcházeli do svých domovů, chytnul za prsa a spadnul na zem, kde ležel bez známek života. Táta, proškolený léty studia a praxe, k němu rutinně přiskočil, několika přesně mířenými doteky zjistil, co mu je, a v jeho kapsičce u košile našel tubičku s lékem, který mu okamžitě dal pod jazyk. (Byl to Nitroglycerin.) Než přijela přivolaná záchranka, pán se probudil. Tak jsem před čtyřiceti lety na Prvního máje zažil zmrtvýchvstání. Během něho táta ani nepoužil lékařskou brašnu, kterou jsem mu nesl, ale přesto jsem se na tom vzkříšení cítil nějak účastný…
(Za celý další život jsem na sobě měl jen tři uniformy: onu bílou, kterou jsem později nosil i regulérně jako železniční sanitář, modrou železničářskou jako student školy průvodčích, a černou kněžskou, když jsem v muzikálu Šumař na střeše hrál rabína. Ty tři jsem ochoten na sebe obléct i dnes – ale už žádnou jinou. Především ne zelenou...)
Později jsem zjistil, že daleko dřív, než se první máj stal mezinárodním svátkem práce, byl slovanským svátkem lásky, z čehož vznikl slavný Majáles, ve starší češtině TY Majáles – neboli Májové slavnosti. Svátek, který také v minulosti dvakrát vedl tam, kam vrchnost nechtěla: Poprvé ve 40. letech 19. století k revoluci 1848, která vyústila v první Slovanský sjezd pořádaný demokratem Havlíčkem a Kroměřížský sněm, kde u nás poprvé padlo slovo republika, a podruhé v roce 1965. Tehdy byl králem (po dlouhých letech povoleného) Majálesu živelně zvolen král amerických anarchistů a pacifistů, básník Allen Ginsberg. Na nenávisti k němu se vzácně shodly tehdejší vlády SSSR i USA (které se tehdy zrovna štengrovaly konkrétně ve Vietnamu). K nám byl během svého pobytu v Evropě pozván studentem Štěpánem Gärtnerem, aniž československá tajná služba občas věděla, kde se právě pohybuje. Najednou Ginsberg seděl uprostřed Prahy s královskou korunou na trůně, narychlo připraveném a neseném studenty, kteří ještě pár dní před tím museli nést obrazy Lenina a Gottwalda. (Tak jako mnohokrát předtím a mnohokrát potom) naše vláda šílela, řadu studentů včetně herců Petra Čepka, Ladislava Mrkvičky a Helgy Čočkové vyhodila ze školy, když předtím z republiky slavně vyhostila Ginsberga. Ten hned v letadle z Prahy do Londýna napsal slavnou báseň Návrat krále Máje:
|
„…a já jsem Král Máje, no bodejť,
když mám slovanské předky a jsem buddhistický Žid,
který uctívá Nejsvětější Srdce Kristovo…
Král Máje je středoevropský titul,
patřící mně v tomto 20. století vzdor kosmickým korábům…“
|
Měl pravdu…
Ještě dřív, než jsem se většinu těchhle věcí dozvěděl (od pana Gärtnera, který šel celou cestu vedle Ginsberga, jemuž tlumočil. Toho Štěpána Gärtnera, kterého jsem během své cesty do USA „náhodou“ potkal v Tiburonu u San Francisca před cukrárnou) stal jsem se sám po třicetiletém zákazu organizátorem prvního polistopadového Majálesu v Čáslavi v roce 1996.
Byla 90. léta a zatímco jedni pilně rozkrádali nebo hledali, jak se z centrály jedné dostat do centrály druhé velmoci, druzí se opět snažili křísit vlast a demokracii. (Nepíšu, že naivně, protože si to o nich nemyslím – to spíš o těch druhých.) Za té šťastné doby mezi dvěma imperiálními korporativismy a nepotismy (dobami, kdy vše je v rukou vysoce postavených strýčků a tak vše je vyhrazeno jen jejich synovcům) se mohlo stát, že třeba: pan profesor Sejček, správce muzea Jindřicha Průchy řekl do školního rozhlasu našeho gymnázia, že se obnovuje expozice Žižkových ostatků a studenti, kteří vykazují nějaké umělecké talenty, jsou zváni, aby postavili doprovodný program. No a vzhledem k tomu, že jsem se přihlásil sám a se svým programem jsem uspěl, ještě jsem si pak drze řekl, že bych tentokrát chtěl něco většího. A pan profesor Sejček (který mi vyprávěl, jak bratři Mašínové zabili účetního Rošického, protože to u nich doma viděl přes pole) se zeptal:
Co třeba Majáles?
A tak u akce, kterou dnes organizují celé týmy, najaté nadnárodními řetězci, prodávajícími uzeniny, nápoje a taneční hudbu, jsem s narychlo sestaveným týmem lidí, kterých nebylo víc než prstů na rukou (jeho hlavní oporou byl dnešní šéfredaktor České televize Střední Čechy!), vydal shánět podporu po majitelích místních prodejen, kteří tehdy taky ještě nesídlili mimo republiku, ale většinou sami prodávali ve svých prodejnách.) Za reklamy se mnou napsanými „reklamními básněmi“ mírně parodického charakteru (co si tak ještě pamatuju: „Na frekvencích různých/létám v zvucích luzných/dojat jsem a pitom/- Gramodesky Jitón“) jsme získali poměrně slušné částky, za které jsme si mohli (jistěže s podporou města) dovolit i pódium se slušným programem. Ten byl proložen i jednou parodickou scénkou, během níž skuteční městští policisté zatýkali rozverného opilce = mou (dodnes abstinentskou) maličkost. Dnes by to všechno bylo totálně nerealizovatelné.
Jistěže ten velmi slušný program byl dán tím, že mnozí umělci vystupovali z entuziasmu a sympatie k akci, kterou po dlouhé době zákazu naplánovalo pár (většinou ještě nedospělých) studentů. Abych přiblížil, jak slušný program to byl: osloven byl i legendární operní pěvec Eduard Haken, který se naší akce nemohl zúčastnit, ale přijel ještě během jejího plánování o pár měsíců dřív a vystoupil v našem evangelickém kostele. Většina plného kostela studentů ve své náctileté blbosti nedokázala docenit, jakou laskavost nám mistr (od nějž jsme znali jen slavnou árii vodníka) učinil. Byli jsme šťastní hlavně proto, že jsme se ulili ze školy. Před koncertem měl ale mistr malou řeč, při níž vyslovil myšlenku, u které jsem zpozorněl, protože jsem ji do té doby nikde neslyšel: „Jste mladí, všude vás učí, co máte dělat. Vy ale musíte nejdřív vědět, co duše ve vás chce, abyste dělali vy. To najděte – a pak za tím jděte, ať vám říká kdokoli cokoli“. Nevím, zda mě uchvátilo víc to, nebo když potom zazpíval slavný žalm, který nejen hudbou, ale i textem na biblické motivy opatřil Antonín Dvořák: „Hospodin je můj pastýř, nebudu míti nedostatku ...nebudu se báti jíti ... neboť ty se mnou jsi“:
(Že ta myšlenka a text toho žalmu spolu nějak souvisí a že to obojí souvisí s mým osudem, to mi došlo až mnohem, mnohem později…)
To je asi tak všechno, co můžu říct k datu včerejšího svátečního dne, kterému říkáme První máj.
Zdroje: Seznam.cz, Wikipedia
Vložil: Tomáš Koloc