Vyjednával mír, zastával se nenáviděných Rusů. Josef Somr chybí. V těchto dnech by měl 90. Svět Tomáše Koloce
komentář
25.04.2024
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Josef Somr v pořadu GEN
Pár vzpomínek s přídechem rodinným i osobním k nedožitému výročí z minulého pondělí. Plus rozhovor s genealogem Zdeňkem Hornerem o překvapivých hercových kořenech.
Část první: Proč Josef Somr chybí právě dnes aneb Vzpomínání Tomáše Koloce
Od doby, co Josef Somr zemřel, o něm bylo řečeno hodně. Autor této rubriky by chtěl shrnout, proč si myslí, že právě v dnešní době nám jeho typ osobnosti a umělce chybí.
Josef Somr byl křesťan, moravskoslovácký katolík. To by ještě samo o sobě nic neznamenalo, ale on svou víru (na rozdíl od jiných, kdysi tajných a dnes velmi „trendy“ věřících) nikdy nezapíral a hlavně: skutečně ji žil. Včetně toho, že pohrdal házením lidí do jednoho pytle pro jejich politické názory. Svůj postoj v tomto směru vyjádřil, když mluvil o svém děkanovi na JAMU Antonínu Kuršovi:
„Byl komouš jako řemen, ale mé vzpomínky na něj jsou dobré. Nikdy se nevozil po někom, kdo byl jiného přesvědčení, nepotíral jeho názory, i když s nimi vnitřně nesouhlasil. Dopřál každému vlastní názory mít, ale i vyjádřit. Moje rodina byla vždycky lidovecká, čímž jsem se netajil, a samozřejmě to věděl i děkan. Ale nikdy mé názory nepotíral, nezesměšňoval a nebagatelizoval. Dokonce se neostýchal přijít na mou svatbu do kostela, i když byl zapřisáhlý bezvěrec, takže jako komunista by byl neměl o kostel ani zavadit. Měl, pravda, svoje názory, ale to pro něj neznamenalo, že odmítal uznávat pravdu někoho druhého. Což je i názor můj, přestože nejsem a nikdy jsem s ním nebyl po ideologické stránce na stejné parketě.“
I díky těmto názorům Josef Somr sbližoval lidi. Například dvě velké nadčasové osobnosti české literatury, Vladimír Körner a Bohumil Hrabal, se neměli rádi, na Josefu Somrovi se shodli a stal se dvorním hercem filmových adaptací jich obou.
Říká se, že do rolí specifického charakteru jsou vybíráni herci, kteří si tytéž vlastnosti nesou ze svého soukromí. I v hereckém typu Josefa Somra bylo něco unikátního, co mělo s tímto charakterovým rysem něco společného. Byl používán na role postav, co ze své podstaty vyvolávaly konflikty, ale jen do rozměru rodinné hádky – z níž jeho postava nakonec vždy vycouvala a smířila se jako první. Dodnes si vzpomínám na bouři svého dojetí po zhlédnutí televizní inscenace Svědkyně z roku 1991 (mimochodem, je to jedno z prvních děl scenáristy Petra Zelenky), kde Jiřina Bohdalová v roli náhle povýšené domovnice začne ve vzteku demolovat vše, co má kolem sebe. Naproti tomu Josef Somr jako její manžel (který tráví svůj čas mírumilovným lepením papírových modelů) ve své jediné větě „To byl můj Karlštejn…“, po níž už mlčel, pro mě tehdy vyřknul všechnu bolest světa. Tehdy třináctiletý jsem pak o tom pocitu napsal jednu ze svých prvních básní.
I pro tohle byl Josef Somr nejčastějším ztvárňovatelem pacifistů a dezertérů, od Hrabalových Ostře sledovaných vlaků, Smočkova Pikniku, Körnerova Údolí včel a Werichových-Svěrákových Tří veteránů (pamatujete si jeho Serváce, co chce vařit nebo se válet, ale rozhodně už nebojovat?) až po neprávem zapomenutou televizní inscenaci Poslední dopis podle povídky Františka Langera, kde je v jeho roli kapitána Bürgera řečeno o válce vše:
Stejným způsobem se Josef Somr díval na glajchšaltování národů, jazyků a kultur v době svého studia v 50. letech:
„Ona tehdy ruština u nikoho v oblibě nebyla. Ze známých důvodů se na ni přenesly antipatie kdekoho. Jako by jazyk za něco mohl! Ale byli i takoví učitelé, a to byl právě náš ruštinář, že nám dovedl ten jazyk přiblížit bez všech afektů, které ho povětšině provázely. Dával nám nahlédnout do bohaté klasické ruské literatury, přiblížil nám nádhernou hudbu Čajkovského, Musorgského, Šostakoviče a Skrjabina.“
To se později absolvovavšímu herci Somrovi hodilo, když se v Činoherním klubu stal hlavním typem řady tamních inscenací z ruské klasiky, které později spoluzakladatel divadla Jaroslav Vostrý vysvětloval slovy: „V ruské klasice jsou všelidské hodnoty, a ty samy byly proti režimu.“
Autor tohoto textu si vzpomíná na nadšené líčení svého otce, jak v roce 1968 viděl Josefa Somra v roli sluhy Osipa v legendární Kačerově inscenaci Gogolova Revizora, a své vlastní nadšení, když jsem viděl sám televizní záznam inscenace, znovu zpřístupněnou po listopadové revoluci 1989 (ano, ta krátkodobě zpřístupnila i zakázaná ruská díla – tedy ta díla, co byla zakázaná za minulé normalizace). Tak ostatně proběhlo i první „osobní setkání“ autora tohoto článku s hercem, když Josef Somr v dramatizaci Dostojevského Běsů v Národním divadle v roce 1997 v režii Ivana Rajmonta jako by hrál sám sebe: dobrovolně umenšeného a věřícího Štěpána Verchovenského, který svou pokorou nakonec vyhrává nad všemi ideologiemi světa.
Část druhá: Cesta do hlubin rodu Josefa Somra aneb Rozhovor Tomáše Koloce s genealogem Zdeňkem Hornerem
Začněme u příjmení Somr. Co znamená?
V jediné dostupné monografii o herci, knize Dany Čermákové Pan Herec Josef Somr, se na začátku píše, že rodiny s německými jmény se do tohoto kraje dostaly jako osadníci z Německa po Třicetileté válce, která kraj prakticky vylidnila a jen rod Somrů se v kraji rozrodil do několika dynastií. Proto to německé příjmení, které během dějin mělo podoby Sommer, Summer či Sumr. Nositelé tohoto příjmení k němu přicházeli různým způsobem, většinou ale ve vazbě na význam slova Sommer (v němčině = léto). Jednou ho nesli aktéři folklorní tradice vyhánění zimy létem, nositelé letních povolání (sezonních prací), rolníci, kteří měli za povinnost odevzdávat letní dávky, obyvatelé, kteří měli bydliště na letní (jižní) straně obce, někdy ale příjmení mohlo vyjít i ze staroněmeckých slov Sumber (koš, úl, bubínek, tedy povolání jako košař, včelař, bubeník) nebo Soumare, soumar.
To je opravdu zajímavé, protože v nejoblíbenějším československém seriálu všech dob (podle Česko-slovenské filmové databáze) Byl jedou jeden dům Josef Somr hraje trafikanta, který se jmenuje Soumar!
Dál jsem tě poprosil o vytvoření rodokmenu Josefa Somra, případně zjištění, zda není příbuzný s dalšími významnými osobnostmi…
Ke genealogické studii Josefa Somra jsem neměl osobu, která by mě navedla na konkrétní předky, od nichž bych se mohl odpíchnout. Pomohla mi opět hercova monografie. Informace, že se rodině, z níž herec pocházel, říkalo Šustříci, mi nepomohla, protože přezdívky matriky zpravidla neobsahují. Použitelnými indiciemi byly údaje, že bratr Antonín byl o tři roky starší, bratr Tomáš zase o tolik mladší a že otci bylo 87, když šli spolu řezat s pilou, a Josefu Somrovi bylo tehdy 60, z čehož bylo možné vypočítat orientačně ročník narození jejich otce: 1907. Díky tomuto údaji jsem si ze zdigitalizovaných matrik hercova rodného moravskoslováckého Vracova vypsal rodiny, které by přicházely v úvahu. Jenomže široký rozrod rodu Somrů ve Vracově i po těchto redukcích stále umožňoval určit za Josefovy rodiče tři různé manželské dvojice. Hledal jsem tedy dál v monografii. Tam jsem našel historku o tom, jak se přihlásil v Brně na JAMU a znepokojený otec se byl poradit se strýcem knězem v kostele, a ten mu říká Tomášu. To potvrdilo jednu z oněch tří možností, které jsem vymezil pro možnou hercovu rodinu.
Na co jsi přišel?
Rod Somrů jsem nakonec dostopoval až na přelom 17. a 18. století. Jednalo se z většiny o rod sedláků s půl nebo čtvrt lánem a vinicemi (Pozn. TK: Z velikosti gruntu jeho předků nakonec vzniklo o příjmení Zdeňka Pololáníka, který napsal hudbu k prvnímu filmu, v němž Josef Somr ztvárnil hlavní roli, Jirešově filmové adaptaci Kunderova Žertu.) Pradědeček Josefa František Somr to však dotáhl až na hofera (správce) části velkostatku panství Bzenec, které patřilo rodu Lichtenštejnů. (Kdyby si tedy teoreticky rod svého věrného správce odvezl do samostatného knížectví na hranicích Rakouska a Švýcarska, jemuž dodnes vládne, mohlo se jednat nikoli o slavného českého, ale o nejslavnějšího lichtenštejnského herce.) Hercův dědeček František (1874 – 1962) pak pracoval u dráhy stejně jako hercův otec Tomáš.
Hercovi rodiče Tomáš Somr (1907 – 1998) a Aloisie Lopraisová (1906 – 1969) se vzali 14. května 1930 ve Vracově. Začal jsem tedy s pátráním směrem k šestinásobnému vítězi rallye Paříž-Dakar v kategorii kamionů Karlu Lopraisovi (1949 – 2021). O něm mi bylo známo, že je z Ostravy, tak jsem zprvu ani nedoufal v nějaký objev, ten se ale dostavil! Dědeček Karla Lopraise František se narodil ve Vracově, kde se oženil s Annou z rodu Fridrichů, což byl mimochodem rod, z něhož pocházela i babička Josefa Somra z matčiny strany. Do Ostravy se prarodiče Lopraisovi odstěhovali podle sčítání obyvatel a matrik kolem roku 1915. Při hledání v rodu ostravských Lopraisů jsem naopak zcela náhodou objevil jednoho Somra z Vracova, který se přiženil v Ostravě. Tento fakt ilustruje pověstnou spolupráci spřízněných rodin, jejichž spolupráce trvala i několik generací. Důkaz příbuznosti Josefa Somra a Karla Lopraise právní cestou (přiženěním) byl potvrzen k společnému předkovi Františku Lopraisovi, narozenému 1812, a pokrevní linii jsem stopoval až k roku 1692.
To je významné zjištění. A objevil jsi v hercově stromu života ještě nějaké další významné vazby – třeba i na umělecký rod?
Ano. Za už zmíněného hercova pradědečka Františka Somra se provdala Kristina Procházková (1845 – 1870), Josefova prababička, která byla s pravděpodobností, rovnající se jistotě, z bzenecko-vracovského rodu Procházků, jejichž jedna větev v roce 1750 odešla do Ivančic, kde se narodil scenárista, spisovatel, dramaturg a prosaditel československé nové filmové vlny Jan Procházka (1929 – 1971).
To je neuvěřitelné, protože Jan Procházka byl nejen zaštítitel československé nové filmové vlny (pro své přátelství s tehdejším prezidentem Antonínem Novotným) a otec dnešní pokračovatelky tradice spisovatelského rodu a bojovnice za naplňování demokratické ústavy Lenky Procházkové – ale mimo jiné i autor scénáře k filmu Páni kluci. Ten byl natočen posmrtně a pod „pokrývajícím“ jménem režisérky Věry Plívové-Šimkové podle knihy Marka Twaina Dobrodružství Toma Sawyera v roce 1976. V tom Josef Somr (o němž už teď víme, že byl Procházkův příbuzný) zazářil jako uzurpátorský třídní učitel Lopata, kterému Tom (ve filmu Tomáš) na oplátku vyvádí pěkná alotria. Vida, jak dobře může dopadnout tvůrčí setkání dvou vzdálených příbuzných, kteří působí ve stejném oboru. (I když v tomto případě o svém příbuzenství možná ani nevěděli a vnímali jen své příbuzenství duchovní, k němuž máme příležitost všichni.) Moc ti děkuji!
Zdroje: Dana Čermáková: Pan Herec Josef Somr, Československá filmová databáze, Wikipedia
Vložil: Tomáš Koloc