Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Pravda o Josefu Lauferovi. Nebude se líbit nikomu. Svět Tomáše Koloce

komentář 23.04.2024
Pravda o Josefu Lauferovi. Nebude se líbit nikomu. Svět Tomáše Koloce

Foto: Se svolením Supraphonu, foto Miloš Schmiedberger

Popisek: Josef Laufer

Tenhle úvod dopisuji už poté, co mi na článek níže přišla řada reakcí, které jeho poselství nepochopily. Ano, tušil jsem, jaké budou reakce na něj a že se nebude líbit ani těm, kteří byli na Josefa Laufera naštvaní, ani těm, kteří ho nekriticky zbožňují (odtud název). Jsem si vědom, že jsem se v textu pokusil o něco, co dnes není obvyklé a je to velmi ošidné: o hlubší objektivní pohled. Přesto bych ty, kteří by měli tendenci mě už při titulku (natožpak po přečtení celého článku) obvinit, že jsem zesnulého umělce neměl rád, chtěl upozornit, že je tomu právě naopak:

Prosím, zkuste můj text číst do hloubky a pokud možno i mezi řádky. Dočtete se tam, že jsem Josefa Laufera miloval především jako herce s hudebním přesahem a že ho mám taky spojeného s nejniternějšími z mých dětstkých vzpomínek. Cituji níže z textu, právě terý otevíráte: „…Vždycky budu vidět, jak můj táta, který měl v sobě stejné renesanční polohy (a přitom byl odsouzen k životu venkovského zubaře), celá 80. léta večer co večer sedí u gramofonu a dokolečka si pouští singl, v němž Josef Laufer svým hereckým parlandem skrz doutník procezuje: Sbohem lásko, já jedu dál…“

Tak tedy – začínáme:

V noci ze soboty na neděli jsem nemohl spát, a jak jsem tak přemýšlel nad základním mottem dnešní doby (naše kultura patří na západ), napadlo mě, že je to pravda, která ovšem neplatí pro západ anglosaský, ale francouzský.

Začaly mě napadat důkazy: Zakladatel francouzské moderní poezie Apollinaire napsal svou nejslavnější báseň Pásmo o Praze. Další dva velcí francouzští básníci, Desnos a Reynaudová, žili, tvořili i zemřeli v Čechách, stejně jako francouzský karikaturista Effel (který u nás točil své velké animované filmy jako Stvoření světa s komentářem Jana Wericha). Ve Francii naopak žili a tvořili velcí čeští skladatelé Martinů a Dusík, malíři Mucha, Šíma, Toyen, Štyrský a Kupka, spisovatelé Pelc, Král, Ouředník, ba i nejslavnější český spisovatel 21. století Kundera. I tvůrce francouzské i světové pantomimy Debureau se narodil u nás v Kolíně. A ve Francii se zase narodil.

Právě když jsem došel v myšlenkách až sem – dočetl jsem se o smrti Josefa Laufera.

Vzpomínky gentlemanů – a ty druhé

Jak mám ve zvyku při úmrtí umělce, který pro můj život něco znamenal, nejdřív jsem napsal krátké osobní rozloučení na Facebook. O herečce Janě Vaňkové jsem věděl, že se určitě znali z DAMU. Z její reakce na mou vzpomínku jsem zjistil, že se chvíli znali dobře.

Byla to krásná a kratičká studentská láska, která brzy skončila, ale když jsem se po nějaké době poprvé vdávala, Pepík s Petrem Hapkou mě od radnice unesli. Což je sice žertovné, ale já jsem plakala, protože jsem věděla, že můj tehdejší novomanžel je dost žárlivý. Kluci únosci to sice v úctě k tradici provedli ve vší slušnosti, ale když nad tím tak přemýšlím, možná nějak odhadli věci budoucí. Po nějaké době jsme právě na téhle vlastnosti mého tehdejšího muže v manželství ztroskotali.

Při Janině vzpomínce mě napadlo, že žárlivost jejího manžela nebyla tak úplně od věci, když vezmeme v úvahu, jak svůdně únosce tehdy (v roce 1964) vypadal v prvním českém filmovém muzikálu Starci na chmelu.

 

Druhý můj nejbližší kontakt s dobou, kdy kultura byla ještě kulturní, zpěvák a herec Jaromír Janák, v souvislosti s Josefem Lauferem pro změnu vzpomínal, jak se v téže době setkali v prvním českém divadelním muzikálu hollywoodského střihu Gentlemani (o kterém do Krajských listů slíbil napsat další pokračování své sobotní rubriky):

Tam se tehdy sešla strašná spousta lidí od už ostříleného Vaška Neckáře až po sedmnáctiletou začínající Kateřinu Macháčkovou, Milenu Zahrynowskou, Antonii Zacpalovou, která se tehdy stala maminkou první dcery Karla Gotta. Já jsem měl nejradši Pavla Bobka. Pepíka Laufera bych charakterizoval asi tak: Měl asi 155 centimetrů, ale měl pocit, že má dva metry. Je ale pravda, že atmosféru probudit dokázal. Nikdy nezapomenu na to, jak legenda české choreografie, zasloužilý umělec Luboš Ogoun, začal z místa dělat salta dozadu.

Tím ale pietně kulturní vzpomínky skončily. Nejdřív mi přes Facebook zavolal jistý nejmenovaný český herec, známý zejména z éry 90. let, kterého na FB čerstvě mám ve svých přátelích – a od plic mi vynadal, jak si dovoluju psát, že se Pepík Laufer kamarádil s Beatles, když přece každej ví, co z toho, co Pepík říkal, byla pravda a co ne – a že Pepík byl velkej andrzén! On, že to musí vědět, protože hrál s Pepíkem tenis.

Pak se ozval můj kamarád, který není z umělecké scény, s jiným svědectvím:

Můj otec s ním v osmdesátých letech letěl z Bukurešti relativně malým letadlem, Iljušinem 18, a neměl z něho dobrý pocit. Trpěl hvězdnými manýry, po celou dobu letu na sebe nějak upozorňoval, otravoval letušky. Vím, že po této zkušenosti si musela otcova sekretářka sundat jeho plakát ze stěny. Úplně se mu zprotivil.

A další komentáře pod mou vzpomínkou na Josefa Laufera už byly jen na jedno téma: jeho kauza s StB plus reflexe zrádce ve Svobodné Evropě kapitán Minařík – aneb patrně největší úlitba českého umělce od konce 50. let, Lauferova glorifikující píseň Dopis Svobodné Evropě.

 

Hledání ztraceného času

O kauze písně Dopis svobodné Evropě jsem se ex post dozvěděl toto: k jejímu vzniku došlo tak, že si Josef Laufer během své práce v zahraničí uřízl jistý velký průšvih, který ho v tehdy komunistické vlasti mohl zničit. Text „slavné písně“ o kterém většina jeho kolegů z kapely netušila, napsal z pozice ke zdi přitisknutého jako východisko z nouze. Později soukromě a pak i ve svých rozhovorech několikrát přiznal, že se po jejím zveřejnění chtěl zabít.

To už je trochu jiný příběh, že?

A tak jsem se zase jednou rozhodl jít hlouběji v logice života umělce, který v mém životě cosi znamenal. A protože údaje v autobiografických textech Josefa Laufera jsou velice kusé (na tom hercově šprochu s andrzénstvím bylo asi i něco pravdy). Manželka Josefa Laufera Irena Greifová (1939 – 2022, stejně jako manžel slovenského původu, kostýmní výtvarnice takových filmů jako byly níže zmíněné Petrolejové lampy nebo Tajemství hradu v Karpatech) zemřela během manželova čtyřletého umělého spánku. A protože jsem za tu chvíli od jeho skonu nemohl (a v souvislosti s tím, co vše teď musí řešit, ani nechtěl) kontaktovat umělcovu dceru Ester Lauferovou (designovanou chargé d afaires našeho velvyslanectví v Sýrii), ani adoptivního syna Karla Greifa (herce který naposled zazářil jako legendární JUDr. Macháček v seriálu Černí baroni) , projevil jsem jim jen soustrast a zase jednou jsem oslovil skvělého genealoga Zdeňka Hornera. Ten doslova přes noc z obrovské hromady pramenů (musel například zevrubně projít digitální archiv obce Dědice) vytěžil tuto skromnou zprávu o otcovském rodu Josefa Laufera:

Rod umělcova tatínka, soudím-li podle výskytu jména správně, pocházel pravděpodobně z východní provincie Rakouska-Uherska, Haliče (tak jako rod politika Františka Kriegela, novináře Stanislava Budína nebo spisovatele Ludvíka Aškenazyho) a po příchodu k nám, na Moravu, byl zřejmě po několik generací lékařský. Z hanáckého Vyškova ale Lauferové odešli kolem roku 1900 a umělcův tatínek MUDr. Maximilián Laufer (1911 – 1987), dětský ortoped, se podle všeho narodil na slovenském Dolním Pováží, ve Váhovcích u Galanty. Jeho mladší syn Allan Laufer (1940), bratr známého umělce, animátor a herec malých rolí, odešel v roce 1968 do španělské vlasti své matky, kde se stal televizním moderátorem. 

Dál už jsem cestou za hlubší podstatou Josefa Laufera musel jít sám:

Umělcův tatínek se za občanské války proti Francovi zařadil vedle slavných antifašistů Ernesta Hemingwaye a George Orwella, když byl pod velením Josefa Pavla (pozdějšího ministra vnitra ČSSR za Pražského jara) a zmiňovaného MUDr. Františka Kriegela do korpusu československé interbrigády v Španělsku. Tam se seznámil i se svou pozdější manželkou Adelmirou Pérez Rodriguez de Montagnes, o níž v době, kdy s poraženými protifašistickými jednotkami odcházel do Francie, nevěděl, že je těhotná. Ona pak za ním musela urazit 500 kilometrů z Pyrenejí až do lázeňského města v atlantických dunách Les Sables-d Olonne, kde sídlila vojenská jednotka vojenského lékaře Laufera – a kde se Josef Laufer narodil.

Město se nachází v kraji Vendée, který proslul tím, že po roce 1789 povstal proti Velké francouzské revoluci a žádal zpět království.

„Sables d Olonne“ je v překladu „Hora písku nad mořem“.

Pohyblivé hmoty: revoluce, písek, moře se staly symboly života Josefa Laufera.

Patřit mezi děti, které se narodily ze spojení československých vojáků a žen ze zemí, kudy naše osvobozenecká zahraniční armáda prošla (vedle Josefa Laufera odborář Richard Falbr, Miroslav Žbirka, aktivista a otec dvou krásných hereček John Bok, Zemanův místopředseda vlády a ministr zahraničí Jan Kavan, písničkářka Jana Lewitová, Vladimír Železný) anebo se narodit dokonce ze spojení české ženy a osvobozujícího západního vojáka (jako Ivan Štampach nebo Vladimír Mišík) nebylo v té době právě dobrým kádrovým základem.

Natožpak když Josef Laufer přišel do Československa jako osmiletý, bez znalosti češtiny, s prvním jazykem angličtinou. Navíc s náturou hyperaktivního dítěte, vychovávaného v době zapojení svých rodičů do válečného úsilí v presbyteriánském klášteře, kde byly děti rodičů jiných náboženství (otec žid, matka katolička) chovanci druhého řádu. Logickou reakcí bylo jisté vnější haurství, spojené v pozdější době s něčím, co přesně vystihl Egon Erwin Kisch (kterého Laufer později ztvárnil ve filmech Zuřivý reportér a Lovec senzací, natočených ke Kischově 100. výročí), když řekl: Jsem Němec. Jsem Čech. Jsem Žid. Jsem z dobré rodiny. Jsem komunista. Něco z toho mi vždycky pomůže.

Josef Laufer to měl velice zapotřebí. V 50. letech byli v rámci Slánského procesu postihováni jak Židé (spojení s původně slibným Izraelem, podporovaným prosovětskou levicí, který ovšem hned po vyhlášení samostatnosti v roce 1948 zradil a vstoupil do bloku USA), tak interbrigadisti, ba i lidi vyrostlí na západě či vlastnící tam příbuzné. Když k tomu o dvacet let později, po srpnové okupaci, připočteme bratra emigranta na západě a druhou vlnu antisemitismu za normalizace (Vlastimil Brodský mi vyprávěl, jak byl tehdy v rozhlase zakázán jen proto, že vypadá jako Žid – přestože vedení tehdy vědělo, že ze židovské rodiny není), není divu, že se chlapec všech existujících uměleckých talentů, který se ale se svým kádrovým posudkem mohl vyučit leda opravářem v Tesle Vrchlabí, už na vojně stal vítězem armádních soutěží.

A tak pokračoval i dál. V ústech doutník, zjev rebela a zároveň přístup k autoritám, který byl všestranně konformní, mu v době dost neprodyšně uzavřených hranic a železné opony umožnily být zároveň československým zpěvákem, textařem, hercem a mimem, polským televizním moderátorem a televizním režisérem v mnoha zemích ležících na západ od naší hranice. Kdo uměl a byl z východu (a tedy levnější než domácí), u toho tehdy na západě kupodivu nebyla na překážku konformita s normalizačním režimem. Tou mohly naopak být zásadové postoje, jako když v roce 1968 Yvonne Přenosilová emigrovala a československé agentury daly západním nahrávacím společnostem ultimátum: buď jejich levní a kvalitní českoslovenští filharmonici, anebo Přenosilová (mimochodem také dcera československého vojáka a rakouské antifašistky). A tak Laufer, který (ač si to nevymyslel sám) oslavoval zrádce Svobodné Evropy, mohl zpívat v západoněmeckých médiích – ale redaktorka RFE Přenosilová nemohla. Byla to chyba Josefa Laufera? Podle mě částečně. Především to ale byla chyba demokratické společnosti, která věci takto nastaví. (A dodnes to chyba je. Podívejme se kolem, lidé jakých zásad a postojů – které jsou navíc na rozdíl od případu Josefa Laufera často dobrovolné – mají v naší demokratické společnosti možnosti a často i monopoly.)

Hlouběji pod povrch

Viděl jsem ze záznamu několik koncertů Josefa Laufera z normalizačních let a můj pocit z jeho quasi hollywoodského stylu nebyl dobrý. Svého oblíbeného zpívajícího herce jsem v tom muži na jevišti vůbec nepoznal. Bylo to proto, že když se všestranný talent Josefa Laufera (který mimo jiné začínal jako výtvarník a byl i autorem krásných povídek), který byl bez korektivu trochu rozkolísaný, dostal do dobrého tvůrčího kolektivu, vydal plody, bez kterých nemůžu být. Bez dvojice šumařů Laufer - Zíma ve své oblíbené televizní inscenaci Haškovy povídky Zvony pana Mlácena. Bez vůdce tlupy kejklířů v noci na Karlštejně. Ano, Laufer byl někdy neodolatelný i v charakterových protirolích, jako je přeslušnělý strojvůdce Patočka z tomsawyerovského filmu našeho dětství Páni kluci. Vůbec nejlepší ale byl, když hrál sám sebe.

Čímž nemyslím ironického pana Kohna z poláčkovských rakousko-uherských a prvorepublikových anekdot o židovských průmyslnících v Troškově sérii Kameňák (i když i jím vlastně byl; rozšířená anekdota o něm, kterou šířil sám, říká, že se jako tenista na návštěvě Izraele rozpinkával i o Zeď nářků), ale především jeho roli, kterou mám nejradši: Paola Romea z Cirkusu Humberto. Itala s africkými kořeny, který celý život hledá svou uměleckou polohu a s cigárem v puse bojuje s mírným sklonem k rozmáchlým formám, hraničícím s kolotočářstvím. Tedy něčím, k čemuž se od vysokého kumštu artistů sklouzne tak lehce, že si to člověk ani neuvědomí. (A většina dnešní umělecké scény o tomhle věru něco ví.)

Aby bylo jasné: píšu o umělci, kterého jsem (snad i pro společné rodové nastavení) měl osobně moc rád. Vždycky budu vidět, jak můj táta, který měl v sobě stejné renesanční polohy (a přitom byl odsouzen k životu venkovského zubaře) celá 80. léta večer co večer seděl u gramofonu a dokolečka si pouští singl, v němž Josef Laufer svým hereckým parlandem „skrz doutník“ procezuje: Sbohem lásko, já jedu dál.

 

Já sám ale vidím Josefa Laufera v jiné poloze, která podle mého je pod tím vším. Jeho skutečné já je podle mě skryté ve scéně z filmu Petrolejové lampy, kdy skupina přátel prochází podzimním hájem jako symbolem věcí konečných a (přestože důležitou roli v té skupině hraje zpěvák Karel Černoch!) mluvčím celé skupiny je naléhavý až sténavý hlas Josefa Laufera, který zpívá zhudebněnou Gellnerovu báseň:

Má milá rozmilá, neplakej!

Život už není jinakej.

Dnes buďme ještě veselí

na naší bílé posteli!

Zejtra, co zejtra? Kdož pak ví.

Zejtra si lehneme do rakví.

 

Ta rozbolavělá dekadentní balada doby, o níž už se vědělo, že bude znamenat zánik jednoho světa, byla pro mě jako pro gymnazistu branou do díla jednoho z mých nejbližších básníků, Františka Gellnera. Také českého židovského umělce, který odešel do světové války – z níž už se ovšem nevrátil. Anebo se možná zrodil až z té další. Jako renesanční talent Josef Laufer.

Zdroje: ČSFD.cz, FDb.cz, Wikipedia, Seznam.cz, Geni.com, Destination-lessablesdolonne.co.uk, Rozhovor Josefa Laufera s Blankou Kovařákovou, Jana Marxtová, Pavel Dražan: Tajemství Josefa Laufera (TV pořad), autorovy rozhovory s Janou Vaňkovou, Jaromírem Janákem, nejmenovaným hercem a dalšími.

 

QRcode

Vložil: Tomáš Koloc