Dopis na rozloučenou. Svět Tomáše Koloce
komentář
18.04.2024
Foto: Pixabay
Popisek: Dopisní schránky, záměrně ty americké
O druhém, hlubším pokusu, jak se podívat na stejnou věc.
Motto 1:
„Co růží zvou, i zváno jinak, vonělo by stejně.“
(William Shakespeare: Romeo a Julie, 1595)
Motto 2:
„Národ, který vyhrál, má vždycky klapky na očích. Všechny názory vítězů byly povýšeny na náboženství. I jejich hloupost. Anglie, která se léta třásla o život, je najednou největší a nepřemožitelná, její vojevůdci jsou neomylní a snad právě proto její malíři bohem nejnadanější a její básníci nejbásnivější…“
(Joseph Sheridan Le Fanu: Pokoj v hostinci Dragon Volant, 1872)
Mám kamarádku, se kterou si v době jednovětých esemesek píšeme dlouhé dopisy. Už podruhé v životě žije a pracuje v Americe a zasloužila by metál za to, že ze svých dvou dcer, které mají amerického tatínka, dokázala sedm tisíc kilometrů od Řípu udělat Češky skrze čtení českých pohádek, pouštění českých filmů a zpívání českých písniček. Nikdy v životě na ně nepromluvila anglicky. Nedávno se vrátila z dvouletého pobytu ve staré vlasti (kterou její dospívající dcery uviděly poprvé v životě), a v USA, zemi, v níž je překvalifikování věru jednodušší než v Česku, se vydala na novou životní dráhu. Napsala o tom i mně:
„Život v rekvalifikačním kurzu je zajímavý a nabízí tolik lidských příběhů, že by z toho mohla být kniha. Jeden z mých spolužáků je válečný veterán. Sloužil dvakrát v Iráku jako ostřelovač. Nezažil nikdy jiný než vojenský život a přiznal se, že se najednou učí žít v civilu a že nemá sociální dovednosti. Přihlásil se do kurzu, aby se naučil nějaké pomocné lékařské úkony. Ale bojí se i odebrat krev. Jako správný speciální pedagog jsem mu nabídla svoji paži s viditelnými žilami, i vedení a citlivý návod, jak mi má odebrat krev. Navigovala jsem ho. Krok za krokem. On mi řekl, že se bojí, že mi způsobí bolest. Přišlo mi to milé. Zkušený voják a válečný ostřelovač, který má přesnou mušku, se bojí, že se jehlou netrefí do žíly a má strach, že někomu způsobí bolest. Žílu, kterou nelze minout, opravdu netrefil. Bodl těsně vedle a skoro omdlel. Mnohokrát se mi omlouval za trauma, které mi vůbec nepřivodil. Další příběh křehkého člověka, tentokrát válečného veterána.“
V příštím dopise jsem kamarádce odepsal, že příběh jejího spolužáka z kurzu jde vnímat na dva způsoby: jako křehký osobní příběh – ale i jako symptom doby technicistních armád, které, stejně jako výrobní linky, vymyslel a namnožil průmysl země, kde se narodil Henry Ford. Vojáci takových armád denně způsobují fatální zranění – ale nemají ani základní zdravotnický kurz. Dokáží na čtyři kilometry zastřelit člověka – ale když mají vbodnout injekcí do žíly, málem omdlí. A jako vyznavač jazyka, který usvědčuje, jsem přidal, že původní povolání jejího spolužáka správně česky nezní „ostřelovač“, ale pravdivěji: „oDstřelovač“.
Očividně jsem se dotknul něčeho, čemu se v naší citlivé době říká citlivý bod. Ze strany své známé jsem se setkal s reakcí neadekvátní až dětinskou. Napsala mi, že si už dávno všimla, že nenávidím všechno americké a že v souvislosti s tím, co jsem udělal s jejím textem, už si se mnou nebude psát…
Cestou trolejbusem z obchodu s neglobálně francouzským názvem Carrefour (čti: Kárfúr, z francouzštiny překládej: Křižovatka) jsem si zapisoval myšlenky, které mě napadly. Z těch pak vznikl dopis, který (pokud moje kamarádka bude trvat na svých záměrech) bude možná poslední. S možností, že už ani ten moje kamarádka nebude číst.
Už když dopis vznikal, došlo mi, že mi to tolik nevadí. A když jsem ho dopsal, pochopil jsem, že vše cenné v něm bylo věnováno mně. Popsal jsem vše, co pro mě vztah s mojí dopisovou kamarádkou znamenal a co mi dal a vyslovil jsem v něm pocity a názory, o kterých jsem dosud nevěděl, že je mám anebo jsem je aspoň nikdy neformuloval.
Dopis nakonec končil takhle:
„Jedu nakupovat a přemýšlím při tom nad naší neshodou. Mrzí mě to o to víc, o co víc si tě vážím. Tvoje hodnocení mého pohledu není vůbec přesná diagnóza. Nenávidím totiž JAKOUKOLI velkomoc, která glajchašaltuje a z pozice své momentální síly válcuje vše, co ji převyšuje. Za rekatolizace bych pravděpodobně nenáviděl katolickou církev a za minulého režimu Sovětský svaz. Ano, nemám rád současnou anglosaskou nadvládu, která způsobuje třeba to, že když v našem ,českém‘ státě, jedné z 27 eurounijních kultur (z nichž v současné době notabene tvoří Irové, kteří mluví anglicky, jen pět milionů!), přijdeš do kina, a z deseti filmů, které tam dávají, je sedm amerických, jeden další z jiné anglicky mluvící země a dva české. A totéž v televizi. V knihkupectví. V divadle. Zato miluju Shakespeara, z něhož jsem se už na gymnáziu učil celé pasáže v originále nazpaměť. Nenávidím všudypřítomné reklamy na sociálních sítích, v nichž majitel jazykové agentury vyzývá lidi, aby se učili dobrou angličtinu – a během minutové reklamy najdu v jeho češtině deset hrubých gramatických chyb. Nemám rád invazivní plevel (většinou navíc špatně napsaných) anglických slov a obratů na všech českých sloupích a nekonečný proud anglosaských popových popěvků (Milan Kundera jim říkal splašky), co se na nás řinou v restauracích, obchodech, v kancelářích, na koupalištích a na jejich záchodcích – zato neexistuje hudební styl, který bych miloval víc nežli rock’n‘roll a country. Nenávidím všechno americké, co formuje i následuje dekadentní globalizační proud, který umí vše, co je na světě, převést na jediného jmenovatele: obchod – ale právě pro sílu tohoto proudu až byzantinsky uctívám vše americké, co jde proti němu. Proto bych před pány Orsonem Wellesem, Stanleym Kubrickem, Terrym Gilliamem, Thorntonem Wilderem, Dylanem Thomasem, Edwardem Albeem, Jackem Kerouacem, Charlesem Bukowskim, Kennethem Rexrothem, Allenem Ginsbergem, Lawrencem Ferlinghettim, Woodym Allenem byl schopen položit se na zem a líbat půdu všude, kudy jejich nohy šly. (Zato když k nám do školy před lety přišel na besedu velvyslanec vůdčí anglicky mluvící velmoci a já se ho zeptal na jeho názor na Johna Steinbecka, s despektem si odfrkl a řekl: Vím o něm. Levičácký spisovatel…)
Právě před pár minutami jsem ale při nakupování v nadnárodním řetězci prožil zážitek-lék, co bych doporučil všem, kteří to, co já k primitivní globální bejzikangličtině a její spotřební šoubyznyskultuře, cítí třeba i k arabštině, romštině, ruštině…
Jdu k pokladně, a koukám: asi pětačtyřicetiletá paní pokladní má na předloktí vytetovaná nějaká čísla a anglickou větu. Pomalu se mi začíná zvedat žaludek, ale pak si pozorněji přečtu co tam má. Jsou tam dvě data z let 2000 a 2001 a nápis „Sleep In Peace, My Baby, Until We Meet Again“. V okamžiku, kdy si dovodím, že jí umřelo děťátko, ze mě mizí většina naštvání. Maminka má právo volat své dítě v jakémkoli jazyce. Právem si přece může myslet, že když se všichni ve světě ztracení domluví angličtinou na Zemi, domluví se jí i na nebi.
A potichu, stále ještě se zbytkem nechuti, ředěné silným dojetím, se slyším v modlitbě zašeptat: Sleep in peace, her baby. A rose by any other name would smell as sweet...“

Vložil: Tomáš Koloc