Dumání v předvečer třetí světové. Svět Tomáše Koloce
komentář
15.04.2024
Foto: Pixabay
Popisek: Trochu rzi na té naší výbojnosti
Seberozhovor s „hvězdou“ o lecčem. I o hvězdě skutečné – před třiceti lety odešlém Rudolfu Hrušínském.
Šéfredaktorka Krajských listů o mně říká, že se někdy chovám jako hvězda – a má pravdu. Hlavní důvod, proč bych chtěl být hvězdou, ale je, že by se mnou kolegové mainstreamoví novináři chtěli dělat rozhovory, a já bych jim mohl prozrazovat svoje názory na svět, jak si je postupně formuluji. Jedna z otázek, které bych jako hvězda dostal strašně rád, by zněla:
- Co je podle vás nejgigantičtější čin a úspěch člověka v dějinách?
Moje odpověď by byla stručná: Pes.
Abych to vysvětlil: Po dlouhá tisíciletí byl ve všech kulturách synonymem největšího nepřítele člověka z oblasti přírody vlk. Šelma-ničitel. Zvíře, které žilo organizovaně ve smečkách, které když si usmyslely, že všechny členy lidského kmene zabijí, měly v souboji s lidmi šanci jedna ku jedné, ne-li víc. Poměr se ve prospěch člověka (bránícího se energii divoké šelmy po léta jen primitivními kameny či sekyrkami s pazourky) upravil, až když si člověk podmanil oheň, kterého se šelmy bály.
Pak ale došlo k tomu obrovskému skoku vědomí, kdy si člověk vlka podmanil, a postupně z něj, archetypálního nepřítele člověka, vytvořil psa – svého nejlepšího přítele.
Ano, vlci se s jinými zvířaty, jinými smečkami svého druhu a často i mezi sebou dokážou výborně rvát. Člověk, jak už dokázal vznikem psa, ale dokáže ke všem těmto skupinám (nesympatickým lidem ze „své smečky“, lidem, žijícím v jiných skupinách i jiným živým stvořením) vykročit dál než na půl cesty, a nepřátelství tak nejen eliminovat, ale přetavit ho v jeho pravý opak. A to je pro mě největší, dodnes nepřekonaný rekordní čin a výkon člověka.
Dnes, kdy v novinách pořád čteme o prohrách a vítězstvích nad nepřátelskými „darebáckými národy“ (ať už to jsou Srbové, Palestinci, Číňani nebo Rusové), jdeme od tohoto největšího rekordu lidstva mentálně rapidně zpět. Vždyť šarvátky mezi různými smečkami stejného druhu – to je přece potenciál vlka, ne člověka. (Navíc vlci během svých kmenových válek nemají k dispozici konečný umíráček světa: atomovou zbraň...)
Jsou naštěstí lidské smečky, kterých se primitivní hra na mezismečkové šarvátky netýká. Rád připomínám historii jižních Němců z kraje Schwyz, kteří se ve 13. století začali bránit před císařskými daněmi, načež se k nim začaly přidávat i kantony sousedních, tradičně znepřátelených národů, Francouzů a Italů. Čímž vznikli vícejazykoví Švýcaři, od roku 1856 patřící mezi neutrální národy. Tedy národy, které si mimo jiné odhlasovaly, že se nejen vyhnou válkám, ale v případě nedostačujících nemocničních kapacit přijmou z obou válčících stran raněné, ale po vyléčení je preventivně internují, dokud mezi jejich zeměmi opět nenastane mír.
Druhým mým favoritem je „asijské Švýcarsko“. Singapur, který pod britskou nadvládou vznikl na území, jež „poskytli“ muslimští Malajci, jméno (Lví pevnost) mu dali přistěhovalí hinduističtí Indové a většinu obyvatelstva i HDP buddhističtí Číňani. Když pak došlo ke stažení Britů a dekolonizaci, která jinde dopadla katastrofálně (právě si připomínáme třicet let od chvíle, kdy ve Rwandě byl v kmenové válce vybit milion lidí za pár dní), Singapuřani tří (jinde mezi sebou bojujících) národů, ras a náboženství se kupodivu spojili a svého ekonomického tygra vybudovali ve vzpomínce na bájného zakladatele města Sang Nila Utama. Prince, který si ochočil lva...
Ochočili jsme si šelmu, ztělesnění agresivity! To je archetypální vzpomínka, kterou má ve svém příběhu o přerodu bojovné tlupy do sebevědomého státního zřízení řada národů. Včetně toho našeho, za jehož znak vděčíme dle jedné legendy hrdinství knížete Bruncvíka, dle jiné Heřmana z Bubna, v obou případech ale hrdina také ochočil lva.
Lev jako archetyp se ve volebních kampaních pořád používá, ale uvnitř lví kůže máme „hrdiny“, co jsou dnešnímu naturelu Čechů blíž. Konkrétně Viktora Hujera. To je modernější ideál. Neustále (při práci) si zvyšuje kvalifikaci, bedlivě čte denní tisk, hodinky si vždy řídí podle rádia, použije i cizí píli, aby se stal vítězným sběrovým referentem, a když se věci nedaří, neváhá si pozvat na pomoc i švestky. Třídní profesor Janda ho charakterizuje slovy: „Ctižádostivý žák. Samostatná orientace v problémech je sice občas slabší, ale tou snaživostí nesmírnou si ty známky zajistí – takže postoupí.“ Pro většinu dnešních Čechů – ideální hlava státu…
Pro mě ale ne. Vždy když jsem viděl film Marečku, podejte mi pero!, stejně jako Hora, Outratová a Rousek bych se nejradši stal členem něčího konkurenčního studijního výboru, jen aby v kukani mistra neusedl Hujer, který bez ohledu na zájmy podřízených udělá vždy to, co mu poradí denní tisk nebo časové znamení z rádia, anebo co mu našeptá dvojice Tuček a Šlais…
Archetyp Hujer ve skutečnosti není kvalita, která by nás před něčím chránila či dokonce vedla k lepšímu. Není to velká vnitřní síla, zkrocená do dobra. Ten, za kým stojí Něco: respekt vzbuzující dílo, sebekultivace a vnitřní čest. Ve filmu Marečku, podejte mi pero! má tyto vlastnosti Hujerův konkurent, strojní zámečník Kroupa (Jiří Sovák). Když se zlobí, dokáže sice supět ulicí jako lokomotiva a starou babičku pozdravit Nazdar!, ale jako šéf je přísný a spravedlivý. A hlavně ví, co pro své podřízené chce. Co pro ně chce on sám (ne zištná šelma v něm, ani denní tisk!).
Tuto sobotu to bylo třicet let, co odešel Rudolf Hrušínský. Ten (jak jsem na sociální síti zmínil při příležitosti onoho výročí) ze čtyř generací herců toho jména největší. Kteréžto přídavné jméno nemá u něj co dělat s megalomanií, jen s tím, že mi v souvislosti s jeho osobností přijdou trochu málo slova „neslavnější“, „nejpopulárnější“, nebo dokonce (ve znamení komerčního moru, který nám dodává barnumská velmoc ze zámoří) „nejvíc vydělávající“ (což ostatně možná ani nebyl – a s výší umění to nemá nic společného, zpravidla právě naopak...).
Na mou stručnou úvahu o Hrušínském-umělci překvapivě zareagovala moje přítelkyně, slovenská spisovatelka Gabriela Rothmayerová, která jako poslankyně někdejšího Federálního shromáždění zažila Rudolfa Hrušínského v netradiční roli – svého kolegy:
„Boli sme kolegovia vo výboroch sociálnych a kultúrnych, stretávali sme sa teda denne (počas rokovaní výborov, čo bývalo od pondelka do piatku, keď nebola schôdza). Pán Hrušínský chodil v takom sivom obleku, mal spustené plecia a hlavu trochu naklonenú k jednému plecu, s ošúchanou aktovkou, v ktorej si nosil návrhy zákonov. Bol mlčanlivý, málokedy sa zapájal do diskusie. Pôsobil namosúrene (nakvašeně – pozn. autora), moja kolegyňa lekárka však poznamenala, že takú vizáž môže spôsobovať aj jeho nemoc (vysoký stupeň cukrovky). Cez prestávky si ani nepamätám, že by sa bol s niekým pustil do nejakej debaty.
Jeho pamätné vystúpenie, kedy sa ukázalo, co je v ňom, bolo na spoločnej schôdzi Snemovne ľudu a Snemovne národov, keď bojovné krídlo OF zaútočilo pri voľbe funkcionárov na Alexandra Dubčeka, ktorý sa mal stať predsedom FZ ČSFR. Vytiahli naňho, že nepodpísal Chartu '77, aj jeho malú angažovanosť v treťom odboji. Silní, mladí, bujarí poslanci do neho búšili, Alexander Dubček sedel v pracovnom predsedníctve a vyzeral veľmi prekvapene. Vtedy sa prihlásil do rozpravy pán Rudolf Hrušínský. Kráčal k rečníckemu pultu rozvážnym pomalým krokom. Už tým si vyžiadal pozornosť. Ako keby sále dal znamenie, nech sa utíši, autoritu si nemusel vynucovať, mal ju. Predniesol pokojným pevným, nezvýšeným hlasom jedinú vetu: Budu volit Alexandra Dubčeka předsedou Federálního shromáždění! Priam sa dalo cítiť, aký to bol tým energiou nabitým chlapíkom a devám políček. Pán Hrušínsky nič nevysvetľoval, nič neobraňoval, len tam bol a silou svojej osobnosti vete dával dôveryhodnosť. Alexander Dubček sa (aj vďaka nemu) predsedom stal.“
Dokonale zkrocená vnitřní šelma se projevuje už jen jako pronikavý svit, který kudy chodí, tudy léčí a své okolí proměňuje k dobrému. Takové hvězdy skutečné se v mém seberozhovoru s „hvězdou“ týkají poslední dvě otázky:
- Existuje ještě dnes umělec, o němž by se dala říct předposlední věta paní Rothmayerové?
Jeden nebo dva k tomu mají možnosti. Nikdo z nich ale ještě do takové hloubky nedozrál.
- A politik?
Žádný. To ale neznamená, že bychom takového neměli do svého čela chtít. Pro začátek aspoň do toho čela, které máme nad vlastním nosem a očima.
Zdroj: Wikipedia
Vložil: Tomáš Koloc