Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Nostalgická kavárnička Ondřeje Suchého

Nostalgická kavárnička Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Otevřeně prezentuju své právo se nad zprávami někdy i radovat. K zlosti ostatních, samozřejmě. Svět Tomáše Koloce

komentář 08.04.2024
Otevřeně prezentuju své právo se nad zprávami někdy i radovat. K zlosti ostatních, samozřejmě. Svět Tomáše Koloce

Foto: Wikimedia Commons / European Union, 2024, CC BY 4.0

Popisek: Nový slovenský prezident Peter Pellegrini

„Znáte nejnovější zprávy? Ne? Tak číst! Dneska už je radost číst noviny,“ radoval se v roce 1941 velitel ostravského gestapa Krause v sáze Kamenný řád (ve které romanopisec Vojtěch Martínek zmapoval dějiny Slezska dvacátých až čtyřicátých let…)

Někdy si připadám, jako bych měl v sobě skrytého velitele Krauseho. Proč já to vůbec čtu? Hned po zprávě, že byla v ukrajinské válce použita dalekonosná zbraň pro odstřelovače, kterou byl na čtyři kilometry zabit nepřítel, se dozvím, že v téže válce byl už několikrát použit i předstupeň atomovky, termobarická bomba, která spálí vše v půlkilometrovém okruhu. Rakety z izraelské války překonaly hranici vesmíru. Umělá inteligence, používaná ve výběrových řízeních, prý zas do firem vybírá kandidáty povolné, ale neschopné (kdopak ji asi tak naprogramoval?) a připravuje se zákon o trestání umělointeligenčních záběrů deep fake, kterými lze důvěryhodně nalhat o čemkoli cokoli (nebudou mít tajné služby, pro které je tato technika dějinný sen, snad výjimku?) A nakonec – Joanne Rowlingová (tvůrkyně Harryho Pottera, kterému důvěrně přezdívám do Anglie poslaná Saxana po 25 letech), která nekorektně prohlašuje, že lidská pohlaví jsou jen dvě, po zveřejnění plánovaného britského zákona o korektnosti vůči (transgenderovým) menšinám požádala, aby ji rovnou preventivně zavřeli…

Zavírám noviny a poslouchám, jak se naším sídlištěm dvouletkových činžáků po letech rozléhá signál nejmenovaných žlutých dodávek, které tedy pravidelně přijížděly až pod vaše okna, aby vám prodaly cokoli v mražené podobě. Díky tomu jsem v duchu zpátky ve Zruči nad Sázavou, v Okružní ulici devadesátých let (kde se tehdy pojízdná prodejna moc nechytá, protože v každé druhé zahrádce tam mají večerky, které zkrachují až s příchodem korporátních řetězců), pro legraci zasprintuju za tím žlutým autem, kupuju si zmrzlé hamburgery, a když je pak smažím, kapky rozpáleného tuku mi uprostřed spálí levý i pravý nárt, takže se pak, blbec, chlubím, že mám „stigmata“...

 


 

Kdo čte tuhle rubriku pravidelně, ví, že nejsem příznivec plakání pro devadesátá léta, vnímám je spíš jako škvíru, kterou k nám skrze obrovskou revoluční vůli po lepším proklouzlo zejména to horší a nechtěné (však i ona tehdy německá firma FF byla jednou z prvních vlaštovek nadnárodní korporatizace). Jistá pozitiva, v porovnání s dneškem, té době ale nelze nepřiznat. A nejen proto, že jsem si tehdy na venkovském gymnáziu prožil šrámkovská léta, na která (zvláště teď na jaře) denně vzpomínám a která byla ještě obohacená o to, že začátek devadesátých let byl prodloužením normalizací přetnutých let šedesátých, kdy jsme „premiérově“ z reedic sjížděli mladého Kryla, Kubišovou, hitem dne bylo Mňačkovo Jak chutná moc a Švandrlíkovi Černí baroni...

Osobnosti šedesátých let navíc tehdy ještě žily, takže jsem mohl vidět premiéru Fausta v režii Krejči se scénografií Svobody, zažít recitaci své básně Kováříkem i zpěv Hakena, přátelit se s herci Brodským, Horníčkem a Benešem, s králem znalců a vývozců české kultury Liehmem, režiséry Krejčíkem a Weissem (od jehož odchodu zítra uplyne dvacet let), se spisovatelem Lustigem, s rozhlasákem Ješem, výtvarníkem Šerých, diplomatem Polreichem, anebo s profesorem Vránou, který prosadil a učil obor dnes už neznámý: teologii kultury. Jak velký byl dar žít v jejich době, asi ještě dlouho nebudu s to úplně docenit. Bylo to požehnání, které lidé o generaci mladší nežli já už nemají, neboť osobnosti hloubky těchto jmen už dnes v národě nemáme. Kdybych je měl shrnout pod množinu jednoho výrazu, byly by to ZTĚLESNĚNÉ HODNOTY:

Vzpomínáte taky na tu dobu: Národní majetek se sice rozkrádá od základů a lidi kvůli pár tisícům končí na dně Orlíku v betonu, ale slovy dne jsou tripartita (jednání zástupců státu, podnikatelů a zaměstnanců) a konsenzus (dohoda), Václav Havel veřejně navrhuje zrušit Varšavskou smlouvu i NATO, televizi vládnou naprosto necenzurované pořady Česká soda, Stalo se, Gumáci, Show Milana Markoviče, S politiky netančím a do televizních debat jsou zváni jak ultrapravičáci, jako Petr Cibulka a Miroslav Sládek, tak skvělý režisér Jiří Svoboda a spisovatel-filozof Egon Bondy, který byl sice střídavě celý minulý režim zakázán, ale teď přijíždí z Bratislavy (kam na protest proti rozdělení federace odešel) v červené teplákové soupravě na podporu KSČM, které je poctivý konzervativní levičák Svoboda (tvůrce kritických filmů o zločinu komunistického atentátu na prvorepublikového ministra Rašína či stalinských procesech) předsedou (dokud na něj za to ovšem jistým přesvědčeným „demokratem“ není spáchán atentát...)

Když se někdy takhle propadnu o třicet let, nejsem pak schopný to, co máme k dispozici dnes, vůbec nazývat „divadlo“, „literatura“, „film“, „výtvarné umění“, „teologie“, „svoboda slova“, „diplomacie“, „demokracie“...

Jenomže pak si uvědomím, že s takovým vztahem k dnešku fakt nelze žít. A tak si beru tužku (jak to radívají psychologové) a hážu na papír všechno to, proč je dnes (občas) opravdu radost číst noviny:

Středa 27. března – Pražský městský soud po odvolání rozhodl, že výpověď pro profesora Petra Druláka (bývalého náměstka ministra zahraničí z let 2014-2015 a velvyslance ve Francii 2017-2019), kterou mu dal Ústav mezinárodních vztahů (jehož ředitelem byl v letech 2004-2013), je neplatná. A to není poprvé, co soudy zabodovaly!

Je to přinejmenším už druhý pozitivní příklad, že některé české soudy si udržely svou nezávislost, ukotvenou v ústavě. První byl osvobozující rozsudek v případě učitelky dějepisu Martiny Bednářové, která byla žalována za svůj výklad k rusko-ukrajinským dějinám. „Za názor paní obžalovaná být souzena nemůže a nebude,“ vyjádřila lapidárně 18. ledna už podruhé soudkyně obvodního soudu pro Prahu 6 Klára Jantošová, která tím dokázala, že se v Listině lidských práv a svobod vyzná líp, nežli státní zástupce a odvolací senát, který jí loňský osvobozující rozsudek nespokojeně vrátil už podruhé.

Pondělí 1. dubna (a není to apríl!) – Úřady německé spolkové země (Svobodný stát) Bavorsko nadřadily hodnoty jazyka nad politickou korektnost a na půdě všech státních orgánů a škol zakázaly „korektní“ jazyk (používaný v mnoha dalších německy mluvících oblastech), v němž jsou v řadě slov, vyjadřujících určitý ženský či mužský rod, do míst, která slovo rodově určují, strkány eufemistické hvězdičky, dvojtečky a podtržítka. Proti tomuto prznění jazyka už dřív protestoval orgán, který mapuje a reguluje němčinu, Společnost pro německý jazyk (ekvivalent našeho Ústavu pro jazyk český). V Bavorsku se s dobrou potázal!

Úterý 2. dubna – Bruselská zpravodajka deníku Aktuálně.cz Kateřina Šafaříková jako první prozradila možnost, že se s Petrem Fialou a některými jeho spolupracovníky počítá na čelná místa nejvyšších orgánů EU. Jsem všemi deseti pro! Odchod a přijetí funkce v nadřízené mocnosti už se u nás ve východní Evropě ukázaly být v minulosti dobrým řešením v případě mnoha přesluhujících státních hlav: Antonína Janouška, Mátyáse Rákosiho, Vladimíra Špidly, Jerzyho Buzka…

Neděle 7. dubna – Na Slovensku byly vyhlášeny výsledky prezidentských voleb. K tomu bych si dovolil mírně delší komentář:

Evropa je mnohonárodnostní, a pokud jí nediktují, co má dělat, přistěhovalci z Nového světa a nábožensky fundamentalistické části Asie a severní Afriky, vidím vzájemné obohacování tradičních evropských kultur moc rád. V Maďarsku sice odstoupila prezidentka, která byla po otcových předcích Slovenka, ale v Rumunsku je stále ještě prezidentem etnický Němec, v Rakousku muž, jehož otec byl ruský Holanďan a matka Estonka, rodina prezidenta Turecka, které (v tomto případě spíš bohužel) taky zasahuje do Evropy, je gruzínská a v čele slovanských zemí, bojujících ve jménu vypjatého nacionalismu na východě Evropy, jsou muž, který je dle rodinných kořenů ugrofinský Veps, zatímco jeho protivník má (i když glorifikující postoj k strůjcům holocaustu v jeho zemi o tom moc nesvědčí!) původ židovský. Vzhledem k oné milé diverzitě evropských hlav jsem rád, že v bratislavském Grasalkovičově (prezidentském) paláci od 15. června usedne kandidát, jehož předci byli Italové.

Ještě větší radost z této volby ale mám pro první slova, která nový slovenský „president elect“ (jak se po americkém vzoru dnes říká prezidentskému zvolenci před inaugurací) Peter Pellegrini po svém zvolení pronesl:

„SLOVENSKO ZŮSTANE NA STRANĚ MÍRU, NE VÁLKY“

(Tedy slova, která rozhodně nemůžeme čekat od našeho pana prezidenta. K němu mám naopak poměr, který nejlépe charakterizuje výrok vesničana ze scénky, v níž králova zapomnětlivého kata hrál shodou okolností jiný Slovák italského původu, Fero Dibarbora.):

 


Zdroje: Aktuálně.cz, Seznam.cz, Vojtěch Martínek: Kamenný řád, Wikipedia


QRcode

Vložil: Tomáš Koloc