Otevřeně prezentuju své právo se nad zprávami někdy i radovat. K zlosti ostatních, samozřejmě. Svět Tomáše Koloce
komentář
08.04.2024
.jpg)
Foto: Wikimedia Commons / European Union, 2024, CC BY 4.0
Popisek: Nový slovenský prezident Peter Pellegrini
„Znáte nejnovější zprávy? Ne? Tak číst! Dneska už je radost číst noviny,“ radoval se v roce 1941 velitel ostravského gestapa Krause v sáze Kamenný řád (ve které romanopisec Vojtěch Martínek zmapoval dějiny Slezska dvacátých až čtyřicátých let…)
Někdy si připadám, jako bych měl v sobě skrytého velitele Krauseho. Proč já to vůbec čtu? Hned po zprávě, že byla v ukrajinské válce použita dalekonosná zbraň pro odstřelovače, kterou byl na čtyři kilometry zabit nepřítel, se dozvím, že v téže válce byl už několikrát použit i předstupeň atomovky, termobarická bomba, která spálí vše v půlkilometrovém okruhu. Rakety z izraelské války překonaly hranici vesmíru. Umělá inteligence, používaná ve výběrových řízeních, prý zas do firem vybírá kandidáty povolné, ale neschopné (kdopak ji asi tak naprogramoval?) a připravuje se zákon o trestání umělointeligenčních záběrů deep fake, kterými lze důvěryhodně nalhat o čemkoli cokoli (nebudou mít tajné služby, pro které je tato technika dějinný sen, snad výjimku?) A nakonec – Joanne Rowlingová (tvůrkyně Harryho Pottera, kterému důvěrně přezdívám do Anglie poslaná Saxana po 25 letech), která nekorektně prohlašuje, že lidská pohlaví jsou jen dvě, po zveřejnění plánovaného britského zákona o korektnosti vůči (transgenderovým) menšinám požádala, aby ji rovnou preventivně zavřeli…
Zavírám noviny a poslouchám, jak se naším sídlištěm dvouletkových činžáků po letech rozléhá signál nejmenovaných žlutých dodávek, které tedy pravidelně přijížděly až pod vaše okna, aby vám prodaly cokoli v mražené podobě. Díky tomu jsem v duchu zpátky ve Zruči nad Sázavou, v Okružní ulici devadesátých let (kde se tehdy pojízdná prodejna moc nechytá, protože v každé druhé zahrádce tam mají večerky, které zkrachují až s příchodem korporátních řetězců), pro legraci zasprintuju za tím žlutým autem, kupuju si zmrzlé hamburgery, a když je pak smažím, kapky rozpáleného tuku mi uprostřed spálí levý i pravý nárt, takže se pak, blbec, chlubím, že mám „stigmata“...
Kdo čte tuhle rubriku pravidelně, ví, že nejsem příznivec plakání pro devadesátá léta, vnímám je spíš jako škvíru, kterou k nám skrze obrovskou revoluční vůli po lepším proklouzlo zejména to horší a nechtěné (však i ona tehdy německá firma FF byla jednou z prvních vlaštovek nadnárodní korporatizace). Jistá pozitiva, v porovnání s dneškem, té době ale nelze nepřiznat. A nejen proto, že jsem si tehdy na venkovském gymnáziu prožil šrámkovská léta, na která (zvláště teď na jaře) denně vzpomínám a která byla ještě obohacená o to, že začátek devadesátých let byl prodloužením normalizací přetnutých let šedesátých, kdy jsme „premiérově“ z reedic sjížděli mladého Kryla, Kubišovou, hitem dne bylo Mňačkovo Jak chutná moc a Švandrlíkovi Černí baroni...
Osobnosti šedesátých let navíc tehdy ještě žily, takže jsem mohl vidět premiéru Fausta v režii Krejči se scénografií Svobody, zažít recitaci své básně Kováříkem i zpěv Hakena, přátelit se s herci Brodským, Horníčkem a Benešem, s králem znalců a vývozců české kultury Liehmem, režiséry Krejčíkem a Weissem (od jehož odchodu zítra uplyne dvacet let), se spisovatelem Lustigem, s rozhlasákem Ješem, výtvarníkem Šerých, diplomatem Polreichem, anebo s profesorem Vránou, který prosadil a učil obor dnes už neznámý: teologii kultury. Jak velký byl dar žít v jejich době, asi ještě dlouho nebudu s to úplně docenit. Bylo to požehnání, které lidé o generaci mladší nežli já už nemají, neboť osobnosti hloubky těchto jmen už dnes v národě nemáme. Kdybych je měl shrnout pod množinu jednoho výrazu, byly by to ZTĚLESNĚNÉ HODNOTY:
Vzpomínáte taky na tu dobu: Národní majetek se sice rozkrádá od základů a lidi kvůli pár tisícům končí na dně Orlíku v betonu, ale slovy dne jsou tripartita (jednání zástupců státu, podnikatelů a zaměstnanců) a konsenzus (dohoda), Václav Havel veřejně navrhuje zrušit Varšavskou smlouvu i NATO, televizi vládnou naprosto necenzurované pořady Česká soda, Stalo se, Gumáci, Show Milana Markoviče, S politiky netančím a do televizních debat jsou zváni jak ultrapravičáci, jako Petr Cibulka a Miroslav Sládek, tak skvělý režisér Jiří Svoboda a spisovatel-filozof Egon Bondy, který byl sice střídavě celý minulý režim zakázán, ale teď přijíždí z Bratislavy (kam na protest proti rozdělení federace odešel) v červené teplákové soupravě na podporu KSČM, které je poctivý konzervativní levičák Svoboda (tvůrce kritických filmů o zločinu komunistického atentátu na prvorepublikového ministra Rašína či stalinských procesech) předsedou (dokud na něj za to ovšem jistým přesvědčeným „demokratem“ není spáchán atentát...)
Když se někdy takhle propadnu o třicet let, nejsem pak schopný to, co máme k dispozici dnes, vůbec nazývat „divadlo“, „literatura“, „film“, „výtvarné umění“, „teologie“, „svoboda slova“, „diplomacie“, „demokracie“...
Jenomže pak si uvědomím, že s takovým vztahem k dnešku fakt nelze žít. A tak si beru tužku (jak to radívají psychologové) a hážu na papír všechno to, proč je dnes (občas) opravdu radost číst noviny:
Středa 27. března – Pražský městský soud po odvolání rozhodl, že výpověď pro profesora Petra Druláka (bývalého náměstka ministra zahraničí z let 2014-2015 a velvyslance ve Francii 2017-2019), kterou mu dal Ústav mezinárodních vztahů (jehož ředitelem byl v letech 2004-2013), je neplatná. A to není poprvé, co soudy zabodovaly!
Je to přinejmenším už druhý pozitivní příklad, že některé české soudy si udržely svou nezávislost, ukotvenou v ústavě. První byl osvobozující rozsudek v případě učitelky dějepisu Martiny Bednářové, která byla žalována za svůj výklad k rusko-ukrajinským dějinám. „Za názor paní obžalovaná být souzena nemůže a nebude,“ vyjádřila lapidárně 18. ledna už podruhé soudkyně obvodního soudu pro Prahu 6 Klára Jantošová, která tím dokázala, že se v Listině lidských práv a svobod vyzná líp, nežli státní zástupce a odvolací senát, který jí loňský osvobozující rozsudek nespokojeně vrátil už podruhé.
Pondělí 1. dubna (a není to apríl!) – Úřady německé spolkové země (Svobodný stát) Bavorsko nadřadily hodnoty jazyka nad politickou korektnost a na půdě všech státních orgánů a škol zakázaly „korektní“ jazyk (používaný v mnoha dalších německy mluvících oblastech), v němž jsou v řadě slov, vyjadřujících určitý ženský či mužský rod, do míst, která slovo rodově určují, strkány eufemistické hvězdičky, dvojtečky a podtržítka. Proti tomuto prznění jazyka už dřív protestoval orgán, který mapuje a reguluje němčinu, Společnost pro německý jazyk (ekvivalent našeho Ústavu pro jazyk český). V Bavorsku se s dobrou potázal!
Úterý 2. dubna – Bruselská zpravodajka deníku Aktuálně.cz Kateřina Šafaříková jako první prozradila možnost, že se s Petrem Fialou a některými jeho spolupracovníky počítá na čelná místa nejvyšších orgánů EU. Jsem všemi deseti pro! Odchod a přijetí funkce v nadřízené mocnosti už se u nás ve východní Evropě ukázaly být v minulosti dobrým řešením v případě mnoha přesluhujících státních hlav: Antonína Janouška, Mátyáse Rákosiho, Vladimíra Špidly, Jerzyho Buzka…
Neděle 7. dubna – Na Slovensku byly vyhlášeny výsledky prezidentských voleb. K tomu bych si dovolil mírně delší komentář:
Evropa je mnohonárodnostní, a pokud jí nediktují, co má dělat, přistěhovalci z Nového světa a nábožensky fundamentalistické části Asie a severní Afriky, vidím vzájemné obohacování tradičních evropských kultur moc rád. V Maďarsku sice odstoupila prezidentka, která byla po otcových předcích Slovenka, ale v Rumunsku je stále ještě prezidentem etnický Němec, v Rakousku muž, jehož otec byl ruský Holanďan a matka Estonka, rodina prezidenta Turecka, které (v tomto případě spíš bohužel) taky zasahuje do Evropy, je gruzínská a v čele slovanských zemí, bojujících ve jménu vypjatého nacionalismu na východě Evropy, jsou muž, který je dle rodinných kořenů ugrofinský Veps, zatímco jeho protivník má (i když glorifikující postoj k strůjcům holocaustu v jeho zemi o tom moc nesvědčí!) původ židovský. Vzhledem k oné milé diverzitě evropských hlav jsem rád, že v bratislavském Grasalkovičově (prezidentském) paláci od 15. června usedne kandidát, jehož předci byli Italové.
Ještě větší radost z této volby ale mám pro první slova, která nový slovenský „president elect“ (jak se po americkém vzoru dnes říká prezidentskému zvolenci před inaugurací) Peter Pellegrini po svém zvolení pronesl:
„SLOVENSKO ZŮSTANE NA STRANĚ MÍRU, NE VÁLKY“
(Tedy slova, která rozhodně nemůžeme čekat od našeho pana prezidenta. K němu mám naopak poměr, který nejlépe charakterizuje výrok vesničana ze scénky, v níž králova zapomnětlivého kata hrál shodou okolností jiný Slovák italského původu, Fero Dibarbora.):
Zdroje: Aktuálně.cz, Seznam.cz, Vojtěch Martínek: Kamenný řád, Wikipedia
Vložil: Tomáš Koloc