Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Jak jsem se v nemocnici učil léčit svépomocí. Svět Tomáše Koloce

komentář 01.04.2024
Jak jsem se v nemocnici učil léčit svépomocí. Svět Tomáše Koloce

Foto: Pixabay

Popisek: Operace

Česko 24.0 aneb cesta pod kudlu a pak zase zpátky.

V roce 2021 jsem (především kvůli své mnohaleté praxi v oboru) udělal konkurz do nově zřizovaného domova pro duševně nemocné a těšil se na nový úvazek. Přespolní firma si v našem městě zařizovala svou první pobočku v ostrém konkurenčním boji, který byl na vývoji pobočky znát. Pár dní poté, co jsme byli už řádově seznámeni s tím, jaké budeme mít klienty, jsme zjistili, že nám je místní firmy „přebraly“, a tak se firma nově definovala jako domov pro mentálně postižené – načež se konečně začali hlásit zákonní zástupci duševně nemocných. Do toho všeho byla přijata dívka zkřísnutá spíš životem, protože naprosto nepohyblivá. Jak to tak v našich tržně a konkurenčně vedených „sociálních firmách“ (což je vlastně stejný protimluv jako „podnikání v kultuře“) bývá, byla přijata:

Tady začíná příběh, kde jsem se jako diletant (kterému sice táhlo už na pětačtyřicet, ale ač absolvoval šestileté studium sociální arteterapie, o anatomii a těle toho očividně moc nevěděl) ukázal já. Sociální práce nebo práce ve zdravotnictví se u mojí a starších generací (u mladých jsou už druhy odreagování zase trochu dál) projevuje zejména v nadváze. Jako pracovník se 192 centimetry a půl druhým metrákem kil, který pár posledních let strávil sedavou prací při počítači, jsem si při informaci, že klientka K. má problémy s močením a musí být nošena třeba i dvacetkrát denně na záchod, který postrádá podpůrnou techniku, řekl, že se v práci alespoň trochu rozhýbu. První bolesti v nadbřišku mi začaly už po týdnu. Po několika měsících přišel covid, který mi skrze dýchací cesty pomohl do invalidního důchodu. Bolesti na několik měsíců přestaly, ale pak se mi v nadbřišku začala objevovat a zase mizet zvláštní tvrdá koule. I když jsem se už poněkolikáté zkroutil tři čtvrti hodiny po jídle a musel si okamžitě lehnout do vodorovné polohy, pořád jsem nic nevěděl. Diagnózu jsem se dozvěděl až od odborného doktora, který mi v září 2023 během tří minut ohmatal břicho a obratem mi na svém oddělení napsal poukázku na plastiku pupeční kýly. Na březen 2024. Víc k tomu neřekl.

„Ty vole, to není normální,“ řekl mi kamarád, který tento neduh v minulosti prodělal, když jsem před setkáním na 55. výročí smrti Jana Palacha proležel v bolestech hodinu na kanapi v předsálí, kudy museli projít všichni hosté pořadu – když jsem 45 minut předtím snědl krajíc chleba. Jeden z Palachových přátel, doktor medicíny (už důchodce) podotkl: „Půl roku čekání na operaci? To je prasárna. To za našich časů nebylo. Kdyby vám začalo tvrdnout břicho, každopádně volejte záchranku. Jde o minuty.“

Břicho mi po jídle tak trochu ztvrdlo vždycky, neměl jsem tedy krizovou míru kritické tvrdosti, ale bolesti vždy tak do hodiny po jídle pominuly. Na radu kamaráda, co mi říkal vole, jsem zavolal doktorovi, co mě objednal na operaci. Odpověď zněla: „Máte asi venku střevní kličku. Kdyby to někdy vyhřezlo víc, zastrčte to zase zpátky, a kdyby vám břicho tvrdlo, zavolejte si záchranku. Víc pro vás nemůžu udělat, tu operaci teď neuspíším.“

Přes radu, abych jedl pravidelně a málo (už jsem opravdu nemohl jíst míň) jsem se zařídil právě naopak – pro jistotu. Když jsem šel ven něco zařizovat, nejedl jsem vůbec – najedl jsem se až po návratu zpět domů (což někdy bylo i později odpoledne) a okamžitě si lehl. To bylo řešení. S takovou jsem mohl všechno – pokud jsem zásadu neporušil. Jednou v lednu jsem to udělal a musel jsem uprostřed jízdy vystoupit z autobusu MHD a lehnout si na lavičku zrovna před naší městskou nemocnicí. Kolemjdoucí zdravotníci se ukázali být empatickými. Většina z nich se mne zeptala, zda mi není špatně a zda pro mě můžou něco udělat. „Špatně mi je,“ řekl jsem, „A vím, co mi je a jak se to ve vaší nemocnici vyléčí. Ale udělat pro mě nemůžete nic. Až do března.“

V určitém ohledu jsem ale na dané situaci získal moc. Denně maje venku co k zařizování, jedl jsem až odpoledne, což fungovalo jako řízený půst. Celkem jsem zhubnul přes 30 kil, než se mi těsně před operací začal opět hlásit už nějakou dobu zažehnaný náběh na vředy.

Další pozitivní stimul byl psychický. Operace (tedy umělé bezživotí s uspáním, které ne vždy musí skončit návratem) mě čekala v životě poprvé a podle dobrozdání kamaráda psychologa jsem na to zareagoval učebnicově. Smířil jsem se se zavrženou částí rodiny. Snažil jsem se doma uklidit to, co bylo léta v entropii (neuklizeném bordelu). Napsal jsem závěť – ale současně jsem si na dobu po operaci nasmlouval nebývalou řadu melouchů a jiných činností. Kamarád psycholog můj případ zařadil do své vysokoškolské přednášky o psychologii nemoci.

Pomalost čekání na operaci byla vystřídaná neurotickým úprkem. Poslední dny před operací jsem měl rozpočítané na minuty. Ani čekání před příjmovou kanceláří netrvalo víc než půl hodiny a čárové kódy, které mi byly spárovány s papírovou páskou na ruce (podobnou, jaká se dává na festivalech), jsem dostal asi za čtyři a půl minuty. Pak jsem přišel na lůžkové oddělení. Do zcela jiného časoprostoru.

„Máte pokoj hned přes chodbu do jídelny,“ řekla mi sestřička. V tu chvíli pro mě nepochopitelně…

Na třípokojáku leželi mí dva spolupacienti. Oba už po operaci. Něco (snad dlouho nevykonávaná sociální praxe, snad měsíce, kdy jsem doma sám) se ve mně spustilo a já se začal ptát. Nepřestali jsme si povídat.

Pak jsem byl poslán do jiné čísti nemocnice na pohovor s anesteziologem. Ten mi vyčinil za to, že jsem včas neřekl, že bych měl na noc používat kyslíkový přístroj (který nepoužívám, protože mě přefukuje a bylo mi řečeno, že překalibrovat jde jen na dálku za pomoci umělé inteligence). To bude trochu problém ohledně vybavení pro dobu probouzení po nemoci. Když jsem ale jako člověk, který si léta vařil sám, pochválil nemocniční oběd, anesteziolog se uklidnil, a se slovy „Napoprvé a hned premiéra“, kterému jsme se sestřičkou zdvořile zasmáli, mě poslal zpátky na pokoj. Už jsem se tam těšil.

Když jsem se vrátil, spolubydlící M. (73) i J. (44) se instinktivně nadzvedli na svých postelích.

M., aby si mohl sednout, si na noční stolek položil nádobu s krví, kterou mu z rány odčerpával drén. Narodil se ve stejné čtvrti jako můj táta a chodil s ním dokonce na stejnou základní školu. Jenže o dvě třídy výš, a tak se neznali. Pak chodil na střední ekonomku. Potom chtěli na práva jít ze třídy tři, ale vzali jen spolužáka, jehož tatínek poté, co s Haškem v posledních letech Rakouska založil Stranu mírného pokroku v mezích zákona, v prvních letech ČSR založil se Šmeralem i KSČ. Oni ostatní dva šli po škole na brigádu do zeleniny a pan M. už tam zůstal.

Tehdy to bylo něco, jako dneska být exekutorem, s tím rozdílem, že zelinář nikoho existenčně neničil: jen na jednom nákupu okradl každého zákazníka o třicetník. Nejradši ale prodával velkým organizacím, jako byl Jedličkův ústav, protože tam nejen že děti měly z exotického ovoce radost, ale mohli mu legálně měsíce dlužit faktury, čímž se inventurní obraz jeho provozovny vítaně rozostřil.

Nebyl typický zelinář z normalizačních filmů. Rád chodil do divadla a na klasický jazz, ale jen tehdy, kdy měl jistotu, že nemusí být ve kšeftě, kdyby přišla kontrola. Zbytečně. Přišli mu sice na všechno, ale ti, co s nimi sázel na koníčky. Pak začali s plátýnkem a nebyl nikdo, kdo by nad ním tou dobou nevyhrál. Po revoluci, kdy zelinařinu během dvou let ovládl zahraniční korporát, ho dokonce vzali mezi sebe: na ministerstvu financí se stal inspektorem přes herny. Národnostní typologie hráčů je prý pořád stejná. Izraelec si letmo zahraje a vrátí se s manželkou na pokoj. Předtím ale u k tomu určeného číšníka nechá balíček s maximálně padesáti tisíci dolary, na pokoji naleje ženě whisky, do níž přimíchá něco jemného na spaní a pak se vrátí a s gustem klidně i všechno prohraje. Naproti tomu Číňan u číšníka deponuje pětilitrovou konvici s kafem a kartón cigaret, aby mohl týden sedět a hrát a hrát a hrát (a vyhrávat).

Největší a nejúspěšnější hráč byl nicméně jeden z oligarchů, který ho z jeho původního podniku vytlačil – mezinárodní obchodník s fíky. Byl oficiálně z Francie, neoficiálně z Jugoslávie, kde, když se mezi tamními národy začalo bojovat, ten svůj dokonce se ziskem zbrojařsky podpořil. To ostatně dělají i velmoci. (Ty ale pak nevyletí s autem do povětří v pražských garážích...)

Pan M., který na tyhle věci už neměl žaludek, si pak založil malý krámek se smíšeným zbožím ve vesnici, kde měl chalupu. Chalupa mu zbyla, o všechno ostatní, včetně krámku, přišel během rozvodu. Nevěděl, že i s jeho diagnózou komplikované operace v souvislosti s nevyléčitelnou chorobou, se propouští už do týdne. Jeho propuštění v období potřeby ležení a pomoci tak spadlo do Velikonoc, na které si jeho děti už něco sjednaly. Nevěděl, kdo pro něj nakonec přijede. Jako řada dalších rodičů, od nichž děti své dědictví už dostali…

Pánové M. a J. se spolu před mým příchodem prý příliš nebavili. Když pan J. odešel na záchod, sdělil mi pan M., že pan J. mluví moc potichu na jeho nedoslýchavost, ale když mluví, tak je dost sprostý. Když se pan J., profesionální kuchař v invalidním důchodu, vrátil, řekl, že se z nás pose*e a začal vzpomínat na mládí, kdy patřil mezi skinheady. Vzpomněl jsem na tehdejší skinheadské skupiny, čímž jsme se dostali i na dva herce, co dneska hrají v historických seriálech a v Národním divadle. Pan J. uznal, že i on už se umírnil, už se ani neku*ví, ale kuchař, který může jíst leda rohlíky a mrkev a všechno na vodě, to je na špagát. A tak jsem se zeptal, co kdyby moh, by si k jídlu dal. Tak jsme se dostali zpět k témtům pana M., protože ideálem pana J. byl starý recept těch, kdo prchali do hor před mafií: oslí žaludek naplněný sádlem vyškvařeným ze šunky okořeněným feferonkami. K tomu stačilo mít v torně pár baget chleba a vyžilo se s tím na měsíc. Pak nám vysvětlil, proč v zemích, kde jde ryba hned na gril, je nejoblíbenějším souslovím fish and chips. Na tohle oblíbené přímořské jídlo stačí jen uhlí, máslo, sůl a petržel. Už se stmívalo, když se pan J. ukázal být kulinářským básníkem. Všichni tři jsme si lehli na postel a slastně vzdychali. Pan M. už nesměl jíst kvůli své gastroenterologické operaci, pan J. byl na dietě po vyjmutí žlučníku a já jsem před operací taky už nesměl jíst.

Když mě druhý den přivezli z operace, pánové už tam nebyli – jak mi bylo sděleno, oba byli vyškrtnuti ze stavu hospitalizovaných a svými rodinami v pořádku repatriováni do svých domácích postelí. Noc po operaci jsem strávil ve svém pokoji zcela sám s anestezií podpořenými vizemi smažených ryb, telefonickým povídáním s přáteli a snahou dojít s neustále pod nohy se pletoucí šňůrou na drén, vedoucí do láhve na krev a hnis, až na záchod.

Druhý den ráno jsem při prvním osobním prožitku pojmu „velká vizita“ nejdřív zažil, kde se zrodil ruský vtip: Seřaďte se u trati Bajkalsko-amurské magistrály – načež se všichni po projetí rychlíku dozvědí, že byli prohlédnuti revizním lékařem. Potom jsem pochopil, proč je den po operaci výhodné mít pokoj přímo proti jídelně. A nakonec proč je v nemocnici s pacientskou lednicí, na níž je nápis SKLADOVANÉ JÍDLO SI PODEPISUJTE, výhodou, že jsem se na ZŠ v rámci ruštiny naučil azbuku a později při brigádě v Makru od gastarbajtrů z Podkarpatské Rusi pochytil i základy ukrajinštiny. Díky těmto znalostem jsem si (když jsme si všichni vedle kovového koflíku s polévkou postavili své sklenice s drénovými vývody) mohl s některými spolupacienty z dalších pokojů i domluvit.

Po návratu na pokoj jsem poznal své dva další spolubydlící v pokoji, jeřábníka v důchodu pana P. z Moravy (66, co se mu první příznaky jeho potíží objevily už v roce 1986, kdy vybuchl Černobyl) a škodováka v invalidním důchodu pana M. (53, který to, co nevypěstuje na své podkrkonošské komunitní zahrádce, nakupuje zásadně v lokálních živnostech), s nimiž jsem s nimi strávil další večer stejně otevřenými hovory, i když s obrácenými rolemi (já už „pooperačně zkušený“, ale více méně nepohyblivý, oni na operaci se teprve těšící. Pan M. si nestihl ani sbalit, když se po ročním čekání dozvěděl, že se uvolnilo místo na operaci – skákal rovnou do auta).

Další den vykopli i mě, ještě na vratkých nohou a bez předchozího naplánování i když nemůžu říct, že bych to předem nevěděl: že na chirurgii se leží maximálně pondělí až čtvrtek mi říkala už minulý týden prodavačka z prodejny XXL, které se týden přede mnou se dvěma náplastmi takhle domů vrátil zeť. Na rozloučenou s nemocnicí jsem se dozvěděl jen, že nemám nárok na sanitku (zeť prodavačky ji na rozdíl ode mne měl – byl právník a četl zákoník.) Já jsem ale ujížděl domů za pomoci spřátelené kamarádky-šoférky jejím narychlo odkloněným taxíkem naplněn vděčností. Na recepci oddělení jsem dokonce nechal vzkaz, že pozdravuji a děkuji zejména paním kuchařkám a sestrám-žákyňkám, které jediné měly čas se nám věnovat.

Konec tohoto příběhu vlastně zatím ještě neexistuje. Domácím studentem kurzu „převazuj se dle popisu v propouštěcí zprávě“ jsem teprve čtvrtý den. Je to ale úděl jednou věcí zlehčený. My „všichni dobří spolupacienti“ jsme si vyměnili kontakty a na dálku si průběžně radíme. Nejen s převazováním...

Zdroj: Seznam.cz

 

QRcode

Vložil: Tomáš Koloc