Žena, co za půl roku zestárla o jednu generaci. Svět Tomáše Koloce
komentář
28.03.2024
Foto: Pixabay
Popisek: Ježíš Kristus
…a další překvapivé velikonoční příběhy.
Budou Velikonoce. I u nás v kostele, o kterém tu občas píšu. U nás je to ještě o to zajímavější, že v tyhle týdny se na křest připravují jeho noví kandidáti, v odborné hantýrce katechumeni. Ti už jsou dospělí, ale protože dřív byly křtěné děti, zúčastňují se malé děti symbolicky alespoň těchto mší za dobrý křest, což je zábava pro ně i pro nás. V praxi to vypadá tak, že si celou mši hrají v místnosti, která je k tomu určená, a v době, kdy se proměňují hostie v Boží tělo, je jejich rodiče zformují do hejna, které pak odevzdává svá z papíru vystříhaná srdíčka a kočičky z jehněd. Baví to zejména ty nejmenší – o to víc, oč víc jsou za to chváleny. Leckdo to může vnímat jako ideologickou šaškárnu, ale mě to dojímá. O to víc, že se to děje v době, kdy se sbírá ponejvíc na granáty a na každém rohu se vzývá samopal.
Kromě toho je to pro mě i prostředek, abych se při své roztěkanosti při mši taky víc soustředil. Jakákoli chvíle kontemplace jako je mše nebo modlitba je totiž pro mě spojená s nezvladatelným přívalem inspirace. To mám pak před sebou v kostelní lavici leták s aktuálním čtením z Bible (vydávaný v pražské ulici pojmenované podle bengálského básníka Thákura, hinduisty, který řekl, že křesťanství je nejvznešenější víra – jen zatím čeká na to, až si věřící konečně všimnou Kristova poselství!), ale zuřivě si na něj dělám poznámky ohledně všeho, co mě při mši napadá. Nejvíc popsaný byl, když jsem sem nedávno psal text o historii NDR:
No a zpátky ke smyslu mše mě, jak jsem řekl, přivádí právě třeba pohled na děti a jejich rodiče. Rodičovství mně jako bezdětnému přijde jako úděl božského sebeobětování: jedna maminka, kterou jsem půl roku neviděl a dnes znovu přišla do kostela – jako by mezitím zestárla o generaci. Mezi rodiči byla dnes vidět i nová paní s dítětem: Vietnamka, pravděpodobně z těch osmi procent křesťanů v jejich zemi, která je na tom stejně jako my – nedá se říct, že tam lidé nevěří, ale to Něco, v co věří, nijak nenazývají. Tahle paní nazývá a nazývá to jako my u nás v kostele. Během potřásání rukou a přání pokoje zjistím, že vietnamská paní neumí česky, což ale v katolickém kostele tolik nevadí: mše a její liturgie je na celém světě stejná. Proto ona i její dcerka říkají během mše totéž, co my, a tak si vlastně rozumíme. Já po jejím popřání kromě toho svého přidávám ještě cảm ơn – jedno ze tří vietnamských slov, která jsem se kdysi jako podomní prodejce naučil (xin chào, tạm biệt, cảm ơn = dobrý den, na shledanou, děkuji…)
Dalším aktem probuzení se pro mě, zapleteného ve smršti vnitřních myšlenek, je taky zpěv. Přestože zpívám rád (a dvakrát rád vzpomínám na dvojí Advent, kdy jsem jako druhý bas novostrešeckého sboru La Gioia – Radost – objel s Rybovou Českou mší vánoční celé Rakovnicko a Kladensko), nevzpomenu si na to za celý boží týden jinde, než v kostele. Když si ale při zpěvu jen užívám „zavěšení“ do společné hudební vibrace, ti nahoře, kdo se mnou v tu chvíli komunikují, mi, abych si uvědomil, co zpívám, podsunou třeba takovýhle text:
„Hle údy mé, Tomáši, viz:
nezdráhej se a přistup blíž –
na moje rány si sáhnout smíš“
Kouknu se maně do zpěvníku na rok a autora a zjistím: 1494 – J. Tisserand. (Důležité jméno! pomyslím si. Tak se jmenoval jeden starý pan doktor z Lince, který v roce 1978 spustil hnutí občanské neposlušnosti, co vedlo až k tomu, že rakouský kancléř Kreisky musel opustit své vládní vektory i způsoby. Zajímavý vzkaz pro mě i naši zem – ale moje pozornost už je zase v p…!)
Asi vůbec nejlepší pro moji odbíhavou pozornost je, když se hraje a zpívá něco, co mými slupkami provrtá díru do mého vlastního dětství. Tedy něco, co jsem (i jako dítě z rodiny, z níž do kostela nikdo nechodil) už tehdy znal. Třeba tohle:
Funguje to! Zas je ze mě dítě, které slyší melodii znělky seriálu F. L. Věk. Přitom mě ale napadá, že autor Otto Zelenka a režisér František Filip (mimochodem zbožný křesťan) v roce 1971 rozhodně neudělali náhodou, že jako hlavní motiv seriálu zvolili Komenského píseň, kterou si za 500 let její existence zpívali postupně protestanti i katolíci:
„Soudce všeho světa, Bože,
Před trůnem tvým nepomůže,
žádnému nádhernost jeho,
byť měl slávu světa všeho.“
Jak aktuální i pro dnešek! Na mě osobně pak zvlášť působí závěrečná sloka:
„Nechť se ani pro dary tvé,
jež propůjčuješ z lásky své,
pyšně nikdy nevypínám
a svým bližním nepohrdám.“
(…a to ani, když někomu není dáno, aby pochopil, co na něho šijou naši nádherní politici – v duchu pro sebe dodávám.)
Jindy se zase hrálo Kyrie. (Nezdržím se zase odbočit a opět k zmíněným politikům: Kýros znamená řecky Pán. To slovo vzniklo v době, kdy i Řecko krvavě dobyl perský král Kýros Veliký. Na dobyvatele se brzy zapomnělo – zbylo jen oslovení, které nakonec dostal ten, kdo dobýval tím, že neublížil nikomu a trpěl pro nás sám. Kyrie eleison! = Pane smiluj se! Slovansky: Krleš!) Všechny liturgické motivy se zpívají v mnoha melodiích, a tentokrát ji Kyrie mělo zvláštní. Jaksi disharmonickou. Tak trochu jako ze závěrečných titulků filmu Člověk proti zkáze, promluvil ve mně znalec filmový. K tomu přece napsal hudbu Zdeněk Pololáník. Podívám se do zpěvníku: Zdeněk Pololáník! Napsal ji dokonce v roce 1986: v době, kdy byl donucen, aby své psaní písní pro tehdy režimem věru neoblíbený katolický zpěvník „vykoupil“ obětí nejvyšší – hudbou k seriálu o Klementu Gottwaldovi. Dneska mu to vyčítají mnozí, kteří nechápou.
Tyhle řádky píšu na Květnou neděli a budou publikovány na Zelený čtvrtek. To oba jsou svátky, kdy se připomíná vrtkavost pozemských soudů. Během nich obou se drtivá většina Jeruzalémských radovala, že Vykupitel (což je slovo, které dostal podle těch, co vykupovali nešťastníky z otroctví) přišel do jejich středu, házeli pod jeho nohy květiny a vzpomínali jeho zázraky. Pár hodin na to už šel křížovou cestou, kdy mu ti samí házeli klacky pod nohy a všem bylo „jasné“, že je to kacíř, dezolát a bořitel. Hrstka jeho učedníků se v tu chvíli tvářila, že s ním nemá co do činění, a jen někteří měli odvahu se klidně postavit proti vládnoucímu názoru. Konkrétně dva: Šimon z Kyrény, který mu s křížem pomohl, a Josef z Arimateje, který ačkoli sám byl člen velerady, která dala Ježíše odsoudit, mu na vlastní náklady nechal pořídit rubáš a hrob, který měl zůstat opuštěný.
Kéž bychom všichni byli tak moudří jako oni, nebo jako ten Člověk, který u našeho modlitebního džbánu (o kterém jsem psal v odkazu nad tímto odstavcem) napsal na papírek (doslova) tenhle vzkaz:
„PROSÍM BOŽE AŤ UŽ NEJSOU NA SEBE LIDI ZLÍ A UMÍ SI ODPUSTIT KŮLI PENĚZŮM NEVĚŘE A BEZDMOVCI MEZI SEBOU PROSÍM O LÁSKU“
Protože svou modlitbu zapomněl vhodit do našeho kostelního „džbánu přání“, opsal jsem si ji a udělal to za něj.
P. S. Jak jsem psal o té mamince, která v mých očích během několika měsíců, kdy jsem ji neviděl, zestárla – potom jsem zjistil, že to bylo jinak. Maminka zůstala stejná, ta, kterou jsem za ni považoval, byla její matka, babička vnoučátek. Vida. Vlastně taky Vzkříšení…
Zdroje: Seznam.cz, Wikipedia
Vložil: Tomáš Koloc