Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Co jsem zažil, zažíval, musel vyškrtnout, co mi zatím ještě tak nějak prochází a... Terapeutický klaun. Svět Tomáše Koloce

komentář 18.03.2024
Co jsem zažil, zažíval, musel vyškrtnout, co mi zatím ještě tak nějak prochází a... Terapeutický klaun. Svět Tomáše Koloce

Foto: Pixabay (v textu foto se svolením Tomáše Koloce)

Popisek: Beruška jako symbol jakési naděje, která z textu kape

PAMĚTI DEZOLÁTA X. Přinášíme nový seriál, tentokrát z autorových archivů, které odtajňují vše.

V minulosti jsem v této rubrice zveřejňoval kalendária uplynulých pár dní z pohledu světodějného. Dnes to zkusím z toho osobního:

Pondělí 11. března: Vesničko má, středisková

Za 14 dní jdu na operaci a ode dneška tedy běží lhůta předoperačních prohlídek. Na odběrech krve už je volněji, protože jsem tam přišel až před devátou. Zdržel jsem se telefonátem se slovenským hercem, o němž je na Slovensku známo, že neposkytuje žádné rozhovory, ale já mám dvě výhody. Jednak mi kontakt s ním zprostředkovala dcera jeho dlouholeté kolegyně z bratislavského Národního divadla a jednak jsem se ptal na věci, na které (jak mi respondent řekl) se ho už třicet let nikdo neptal. Na umění.

Přijít nalačno pro mě taky není problém kvůli dlouhodobému tréninku. Protože jsem si během posledního úvazku v sociálním ústavu strhl při práci pajšl nejen nahoře (díky v práci chycenému covidu), ale i dole (díky nejmíň desaterému každosměnnému tahání na záchod nepohyblivé sedmdesátikilové pacientky, která v ústavu pro mentálně postižené vůbec neměla být, ale ústavy se neživí definicemi cílových skupin, nýbrž příspěvky, které mají nepohybliví vyšší), když chci jít něco zařizovat ven, stejně nemůžu jíst. Což někdy znamená poprvé se najíst až v jednu nebo ve dvě, kdy si pak můžu lehnout na postel a (jak říká to krásné české slovo s dvěma smysly) ZAŽÍVAT.

V laboratoři na odběr krve se potkávám s kamarádem s Afriky, se kterým jsem před pár měsíci taky udělal (dosud nepoužitý) rozhovor a který mě prosí, abych jeho upřímné odpovědi nezveřejňoval. Že od doby, kdy jsme ho dělali, postoupily jak jeho kariéra, tak netolerance pravdy v české společnosti, a z rozdílu tlaků mezi těmito dvěma frontálními vlnami by mohl vzniknout pěkný blesk. Slibuju mu, že to, co by ho mohlo ohrožovat, spolu z rozhovoru před zveřejněním vyškrtáme. To umím dokonale, ne nadarmo jsem se léta učil u mistrů žurnalistiky minulého režimu.

Sestřička, která nám odebírá krev (a která mi, když jsem tu byl minule, vyprávěla, že už má všechno připraveno na odchod do česko-slovenské komunity v Kostarice, protože „Evropa je v hajzlu“), náš dialog poslouchá a kývá přitom pobaveně hlavou. Když vidí, že jsem si moč přinesl ve vymyté zavařovačce s etiketou HOUBOVÁ OMÁČKA, pobaveně vyslechne mou omluvu, že jsem ve filmu Vesničko má, středisková viděl, že lidé odevzdávají moč i v šampuskách, a jen vydechne: „To byly časy. Krásnej film…“

Odběr tedy odbudeme diskuzí o filmu, přičemž dojdeme k těmto závěrům: Kromě toho, že nám oběma připomíná moje dětství v úplně stejné střediskové vesnici (zejména mě vždycky berou záběry z pouti, kde bylo všechno přesně jako u nás včetně písniček, hraných u kolotočů), je to dnes, po čtyřiceti letech, film aktuálnější, než v době svého vzniku. Za covidu jsem často vzpomínal na hlášku: „To je strašně nehygienický, tohle podávání rukou, na západě už vod toho dávno upustili.“ Teprve dneska skutečně žijeme ve světě, kde „je dolar alfou a omegou života“, geometrickou řadou přibylo lidí, co vypudili z chalupy chudáka Rákosníka, aby si „vykachlíkovali zápraží dlažkama z eneser“ a hned vedle si postavili „bazén na tři tempa“, přibylo regionů, co „po žních musely k Turkovi“ (naposled to byl loni na podzim arménský Náhorní Karabach), a nejmíň o dvou současných českých političkách se dá říct, že „Ta ženská je pod drograma“ (anebo aspoň „momentálně zavostalá“). Nakonec se se sestřičkou shodneme, že nás už trochu unavuje pozice toho, „kdo je jedinej, kterej může něco udělat, a tak to udělat musí“. A jmenovitě já doufám, že o mně v důsledku toho jednou neřeknou: „Zabili Bradleyho...“

Bylo tu dobře. Na rozloučenou si aspoň vyfotím dveře čekárny:

 

Úterý 12. března: Domov důchodců

Kolega Štěpán Cháb nedávno vydal skvělou odpověď laureátce Českého lva Darje Kaščejevové, v níž popisuje, co celý den dělá se svými čtyřmi dětmi. Jmenuje se to „Vařím, peču, smýčím, učím, hraju si, povídám si, do toho pracuju. Jsem rodič, ne sobec.“ Já děti nemám, ale přesto nechci být sobec. Tak dnes jdu aspoň poprvé přednášet do našeho městského domova důchodců. Jsem s ním spojený nejen ředitelkou, se kterou jsem dělal rozhovor v době, kdy se postavila do čela hnutí neposlušnosti proti vypínání topení důchodcům za účelem boje proti Rusku (viz odkaz za tímto dnem), ale i několika bývalými kolegy ze sociální práce, kteří tam pracovali nebo pracují. A taky kamarádem Martinem, se kterým pracuji úplně jinde. V jeho rádiu, kde aby vedení (které mě netoleruje za mé politické názory) nevědělo, mu občas pomáhám opět způsobem osvědčeným už z minulého režimu: Já pořad vymyslím a figuruju v něm jako respondent a Martin mě zpovídá a je pod pořadem podepsaný. To nám zatím prochází.

Teď si Martin (tak jako před lety já, z potřeby smyslu v nesmyslu mainstreamové žurnalistiky) udělal školu a chodí do důchoďáku pomáhat klientům prosvětlovat dušičky. Tak jsem se mu nabídl, že když už tělesně pomoct nemůžu, mohl bych tam aspoň chodit vyprávět o věcech, o nichž spolu točíme. Dnes jdu tedy poprvé přednášet důchodcům – o T. G. Masarykovi.

Přednáška probíhá v jídelně. K dispozici je plazmová obrazovka, propojená s počítačem pro videoprezentaci, a silný mikrofon. Ten budu potřebovat víc. Zatímco paní kuchařky se potichu dohadují, kde mají mátu na čaj, o který jsem je poprosil, důchodci mají oči navrch hlavy, když jim vyprávím o zajetí sibiřského admirála Kolčaka a jeho šestnácti vagonech zlata, ze kterého pravděpodobně vznikl poklad Republiky československé, o dvojí versailleské lži, a též o pozemkové reformě a nostrifikačním zákonu, díky nimž Masaryk nejen nenechal na našem území vládnout cizí kapitál, ale často ho i zkonfiskoval ve prospěch chudých rolníků. Když na otázku po Masarykově milostném životě vyprávím o některých z jeho milenek (a cituji Hrabala, který o něm v Obsluhoval jsem anglického krále obdivně napsal, že byl playboy), ti z hostů přenášky, kteří nespí, hezky a dlouho tleskají.

Pak se staví do řady, aby mi vyprávěli svoje zážitky s Masarykem a jinými prezidenty a jejich dětmi, i našimi dějinami obecně. (Od nikoho jiného se nedozvíte o dějinách víc, než od těch, na něž přemoudřelí cucáci Mádl a Issová před pár lety mířili posměvačnou kampaň Přemluv bábu!) Anebo mi vyprávějí třeba jen, co je v poslední době potěšilo nebo naštvalo. Ptám se na jejich jména a poznamenávám si je, nejen abych je oslovil kvůli dalším přednáškám. Za těmi, kdo si podle mého nejvíc potřebují popovídat, totiž pošlu i toho, kdo to teď má na starost, svého teď už dvojnásobného (rozhlasového i „důchoďákového“) kolegu Martina.

Středa 13. března: Hřbitov knih

Včera jsem byl překvapený, že jsem za svou přednášku dostal výplatu - dárkový balíček. Hned z důchoďáku jsem šel za rodinou S., která mě zve na všechny svátky a (v úctě k tradici svého otce zubaře, který si až do poloviny 90. let nechal za zubní ošetření platit balíčky kafe, které pak v nádražním bufetu měnil za jídlo) jsme „porcovali medvěda“. Rodině S. jsem nechal všechno od kafe a kakaa, což nesmím, a za to od S-ových nafasoval domácí mražené polívky. Sám jsem si z „výplaty“ nechal skvělé bezlepkové sušenky a džem (je to od těch důchoďaček milé, že si zjistily mou dietu…). Ráno jsem ale větší část z toho snědl, a tak ležím na zádech a čekám, až mi trávící střeva zapadnou zpět do těla. Vyprávěl jsem o tom nedávno kamarádovi, který mi řekl, že přece není normální, abych se po každém jídle tolik nahekal a naležel, ať se zeptám na oddělení, kde mě budou operovat, co s tím. Udělal jsem to a doktor mi poradil, abych střeva, kdyby mi moc vylezla, nacpal rukou zpět do břišní dutiny. To je radši nechám hodinu „uležet“, a pak se vypravím do knihovny.

V knihovně to na mně asi vidí, a tak mi bez řečí vezmou na vrácení i knížku,která se už nedala prodloužit a která má na předsádce napsaných plno mých poznámek (stejně si ji dokolečka půjčuju jen já). Když pak čekám na vyhledání nových knih, všimnu si na nástěnce s akcemi, že se v naší knihovně pořádá TÝDEN MOZKU. Napadne mě u toho, že takový týden by potřebovali i ve vládě, v parlamentu, v divadlech, ve firmách, které digitalizují tento svět... Teď například koukám, že naproti ve studentsko-knihovní kavárně (kvůli které jsem blahé paměti strávil týden v Památníku národního písemnictví, během nichž jsem měl v ruce originály rukopisů všech svých idolů, když měl můj kamarád grafik kavárnu vyzdobit obrovskými autogramy spisovatelů – co je tam nakonec místo nich, se radši neptejte…) stojí už čtvrt hodiny fronta, kvůli které na fakultách kolem knihovny pravděpodobně stojí i výuka, protože nefunguje nová čtečka platebních karet.

Ze stejného důvodu jsou dny, kdy se v našem městě občas jezdí hromadnou dopravou zadarmo, protože nedávno instalovali novou čtečku síťových karet, u níž se ukázalo, že nefunguje, právě v době, kdy z řady autobusů odmotovali staré cvakačky na papírové jízdenky. (Což není nic proti Praze, kde exprimátor oslavovač výročí vstupu do NATO v MHD Hřib, který sice už není pražským primátorem, ale jako náměstek pro dopravu, asi u vědomí toho, že Praha je poslední metropolí v Evropě s letištěm, kde na to letiště nevedou žádné koleje, objednal za 620 milionů nejdelší trolejbusy na světě. Bohužel se pak zjistilo, že chystaný údernický projekt má jednu chybu: 25 metrů dlouhé soupravy trasu z Veleslavína do Ruzyně s mnoha kruhovými objezdy technicky nezvládnou...)

Když není kde si dát čaj, jdu se aspoň podívat ke stolku, kam se odkládají vyřazené knihy k rozebrání zdarma. Prohlédnu si nové úlovky starých učebnic jazyků, plných frází z prohlídky JZD, a příruček k přístrojům, které se už nepoužívají. Nevěřím svým očím. Na hřbitově neprodejných vyřazených knih nacházím namísto bývalých příruček výhradně klasiku – v naprosto nepoškozených vydáních. Jsou tu Remarquovi Tři kamarádi (protiválečná tvorba se asi právě nehodí), Jirásek: U nás (vlastence nebrat?), Gösta Berling – severská klasika (čím vadí Švédka Lagerlöfová po vstupu neutrálního Švédska do NATO?), Jorge Amado (tak to chápu, brazilský komunista, který byl za Novotného na Dobříši v exilu), Lion Feuchtwanger a Thomas Mann (že by vadili už i antifašisti? dál na východ to chápu – ale tady?), pojednání o starém Řecku (tam byli přece LGBTQ friendly!). Vytřídili i maigretovské detektivky od Simenona a Mayský kalendář (no to chápu, tam se dá najít, že naše doba je konec světa)! Nakonec je tu i Lewisův Arrowsmith, ve kterém stačí maně zalistovat, a důvod indexu je znám:

 

americký student Arrowsmith: „Četl jsem vaši polemiku s Rytonem. Chci se přesvědčit, kdo má pravdu.“
německý profesor Gottlieb: „Otázka nezní Kdo má pravdu?, ale Co je pravda?! Bez ohledu na osoby a hodnosti. Vy Američané máte v hlavě hromady nápadů, ale velmi brzy vás omrzí úmorná laboratorní dřina hledání pravdy... Za pár let se v této zemi nenajde student, který by něco chápal. Budete jenom věřit.“

- - -

Arrowsmith: „Hippokrates řekl, že lékař má ku prospěchu řídit život zdravých a nemocných, ale my jsme zapomněli, že to má dělat ku prospěchu jejich – a ne svýmu.“
paní Foxová: „Amerika zahyne na zkažené zuby a špatný vkus.“

 

Můj vnitřní monolog cestou domů: Jak je možné, že to Lewis všechno předpověděl už v roce 1925? Ostatně – copak Amerika! Ale co my? Je to paradoxní, ale se svobodou jsme na tom daleko hůř v ČR. Dneska mi kamarád (s textem „Chceš se vyhnout trestu? Zveřejni to v Chicagu!“) poslal fotku, kterou právě pořídil, když na služební cestě fotil oficiální budovy v centru Chicaga. Nápis zní: OKAMŽITÉ PŘÍMĚŘÍ V GAZE. Dokážete si představit, co by se u nás spustilo, kdyby tohle dal někdo na střechu budovy ve vnitřní Praze?

 

Čtvrtek 14. března: Těžká rána (a rány), hojivé výstupy

„Proč prosím tě to děláš?“ ptám se v smutném ránu
A na to datel - nahodil sbíječku a zas…
„Všechno, co hledáš, zmizelo hluboko a dávno
- jakou má cenu tak se za tím štvát?“
Najednou ve mně něco: cvak!
a všechno co jsem už tak dlouho nežil
jako by i mně jemně sáhlo na zobák

(básnička, kterou jsem napsal dnes ráno)

 

Když jsem v úterý přednášel důchodcům, loučil jsem se s nimi s tím, že jsem děkoval za to, že mi po měsících s náctiletými konečně někdo rozumí, zná osobnosti, o nichž mluvím, máme spolu styčné body. Pak za mnou přišla jedna z pracovnic, které přednášku pořádaly, poděkovala mi, ale prozradila mi, že jsem nespravedlivý. Odkud mladí mají něco vědět? Jí je 29 let, skoro půl roku se na základce v dějepisu učili nezáživný pravěk, zato novodobé dějiny končili revolucí 1848. K Masarykovi se vůbec nedostali a na střední škole dějepis neměla…

Uvědomil jsem si, že má pravdu a mladí za to, v čem žijí, nemohou. Cestou na průmyslovku v Pardubicích, kde ve čtvrtky spoluvedu nepovinný kroužek grafiků, jsem se rozhodl, že tentokrát to zkusím jinak. Podle pravidla, které nás učili na waldorfské sociální škole, že tomu, kdo žije ve společnosti stálého ohrožení a traumatu, nemá cenu vykládat žádnou odbornou učební látku – tou musí být to, aby se svého napětí zbavil.

Rozestavím v učebně do kruhu židle, na které si sedneme my s kamarádem Jardou (který na škole učí a do kroužku mě coby lektora pozval) i obě studentky, které dnes přišly, a zadání je jasné: Povědět kruhu nejhorší i nejkrásnější zážitek a během toho si prožít a zapamatovat jeho grafickou podobu. Jedna z dívek se hned rozpláče a ze souvislostí vyprávění chápeme, že se právě před hodinou rozešla s chlapcem. Druhá vypráví o tom, že nesmí jíst houby, přestože by ráda - protože je nejí nový manžel její maminky. Oba příběhy jsou zjevně jen špičky ledovce větších bolavých příběhů. A ani to, co vyprávíme my s Jardou, není příliš jásavé.

Rozdáme si papíry A3, abychom na ně mohli malovat. Dívky utvoří jednu dvojici, my s Jardou druhou. Ten, kdo ztvárňuje traumatický zážitek, ho na témže papíře doplní svým pozitivním zážitkem. Střídá se ve chvíli, kdy má jeden z dvojice pocit, že je se svým dílčím motivem hotový. Dorozumívá se pokud možno bez řeči, a už vůbec se přitom nepoužívají digitální prostředky! (Inspiruji se terapeutickou disciplínou sociální malba, kterou nás ve škole učil Skot David Newbatt, a tím, co mi o ní pak řekla učitelka pardubické waldorfské školy Karolína Lomičková.)

Po skončení malování přichází zpětná vazba: Podle studentek šlo o hodinu, která se z dosavadních nejvíc povedla. Nejenže počítačové grafičky (které se ve škole hlavně dřou figurální motivy podle modelů) si podle svých slov odpočinuly, ale „něco v nich se hojilo“. A navíc to prožily spolu.

Touhle cestou půjdeme! Vyšlo to! I nám s Jardou - tam, kde měl Jarda vyvážit moje temno, to byl docela záhul, ale opačný gard už jsme si velmi užili. Přestože to bylo poprvé, co jsme spolu tvořili společný grafický výrobek, tady jasně zafungovalo čtvrtstoletí společného přátelství a sladění. Podívejte se, jak náš společný terapeutický výstup (kde na rozdíl od jiných výtvarných děl není důležitý on, ale to, co ve svých tvůrcích spouští) dopadl. Nakonec je to – klaun:

 

Zdroje: Wikipedia

 

QRcode

Vložil: Tomáš Koloc