Odstraňovaná socha TGM a setkání pravdy poblíž ní. Svět Tomáše Koloce
komentář
11.03.2024
Foto: Tomáš Koloc
Popisek: Socha T. G. Masaryka
Co mají společného odstraňovaná socha Masaryka, Milan Daniel, Petr Uhl, bombardování Jugoslávie a novodobá pionýrská vedoucí.
Udělalo se hezky a i mně se udělalo vzácně dobře, a tak jsem se rozhodl, že si na své pochůzky ten den vyndám kolo. Jel jsem na něm i přes Masarykovo náměstí. To je náš královéhradecký nejvýstavnější rynek, na kterém stojí socha TGM. Po založení republiky vztyčená, v roce 1940 odstraněná, po odchodu německé nadvlády zas vztyčená, 1953 odstraněná, po listopadu 1989 zas vztyčená – takže se mnozí v Hradci dnes zas trochu bojíme všech dnešních oficiálních řečí typu, že Masaryk byl málo demokrat na menšiny nacionální i sexuální, nebyl wokista, a tak vůbec, no znáte to...
Uprostřed náměstí (tam, kde v obdobích, kdy začnou pučet květy, většinou rozbijí stany předvolební pódia) stála výstava bannerů s příběhy na téma nesvoboda. Tedy ne nesvoboda jako taková, ale Nesvoboda za komunismu. A před bannery stálo pár děcek ve věku tak 11 až 13 let. Tak asi jako jsem byl já v době demontáže Nesvobody za komunismu.
Jel jsem pomalu, veden zvědavostí, že nakouknu, co mi výstava sdělí nového, když jsem slyšel od opodál stojící asi pětadvacetileté slečny:
„No – Tady máte pána, tak se ho zeptejte!“
Pochopil jsem, že slečna je těm dětem buď učitelkou, nebo něčím takovým, čemu se za našeho dětství říkalo pionýrská vedoucí.
Spustil jsem nohy na zem, kolo maje stále mezi nohama, a děti se mě zeptaly, zda mi smějí položit tři otázky. Moje zvědavost se tím ještě zvětšila...
První otázka dětí na mě zněla: Kdo je pro vás hrdina?
Řekl jsem bez přemýšlení, že hrdina je pro mě člověk, který dělá to, co považuje za správné, bez ohledu na důsledky, které pro něj či pro jeho blízké mohou být nepříjemné.
(Děti si to úslužně zapsaly a paní učitelka je za to pochválila.)
Druhá otázka: Znal jste nějakého hrdinu a mohl byste nám vyprávět jeho příběh?
Řekl jsem, že jsem za svůj život poznal řadu hrdinů, což je ještě znásobeno tím, že jsem kromě jiného dělal novináře, který s lidmi, co měli odvahu, často dělal rozhovory do novin i rozhlasu. Příběhy jich všech ale teď asi neodvyprávím; budu muset z paměti vybrat jen jednoho. Chvíli jsem přemýšlel, načež mě popadl záměr trochu šibalský...
Začal jsem vyprávět příběh Milana Daniela. Řekl jsem, že na začátku 70. let minulého století, za minulého režimu, kdy nebylo možné psát pravdu o některých lidech a zemích a režimu, v němž se žilo, si Milan tuhle svobodu nedal vzít a strávil za to (i se svým kamarádem Petrem Uhlem) čtyři roky ve vězení, přestože už měl děti, které na něj doma čekaly. Že to ale bral tak, že jim svou nepřítomnost nahradí tím, že jim půjde příkladem. Když se pak vrátil z vězení, chvíli váhal, zda podepsat nově založenou Chartu a zase se do vězení vrátit, anebo zůstat s dětmi. Nakonec ji nepodepsal, s chartisty se ale přesto stýkal a pomáhal jim. Slyšela děcka o tom, co byla Charta?
Tam jsem samozřejmě narazil. Nevěděly ani ťuk, ukázalo se, že v tomto smyslu jen zběžně četly ty bannery o Nesvobodě za minulého režimu...
Přesto jsem pokračoval:
Přišla sametová revoluce 1989 a doba se přehoupla k lepším poměrům. K těm, co tu máme dnes… Milan se začal zabývat právy národnostních menšin, zejména té romské, ale protože se dál zajímal i o veřejný život jako takový, brzy zjistil, že poměry národnostních menšin se sice zlepšily, zato se v mnoha věcech opět kazí vztah státu a jeho zřízení k většině všech občanů. Toho státu, který tu máme dnes – upřesnil jsem.
(Slečna pionýrská vedoucí opodál na lavičce se mírně vztyčila...)
A tak pan Milan – vyprávěl jsem dál – začal vystupovat i proti nesvobodě dnes. Píše o ní, ačkoli mu za to nadávají do dezolátů a pomlouvají jeho časopis. Dál chodí na demonstrace a nechává si nadávat od lidí, kteří proti zlořádům minulého režimu buď nehnuli prstem, nebo je ještě podporovali, a dnes jsou opět vlastníky oficiální pravdy, která je vydávána za jedinou. Milan je o padesát let starší a už má v srdci voperovaný stroj, a má i pravnoučata, která by si s ním v době, kdy píše nebo demonstruje, chtěla hrát. Přesto to všechno dělá. Na rozdíl od jiných, kteří mají srdce zdravé, on ho má zase na pravém místě (nevím, zda děti znaly tuto metaforu). Tak jako v tom minulém, i v dnešním zřízení bojuje za ty, které zas z dnešní vlády nikdo nemá rád. Zase bojuje za zakazované novináře, za lidi, kteří pro své názory přicházejí o místo a někteří za ně už stojí i před soudem. Což – vysvětlil jsem dětem – je špatně, protože soudit a trestat se lidi mají jen pro svoje činy, ne pro svoje názory. A to stojí i v Listině lidských práv! dodal jsem.
Takže: MILAN DANIEL. To je pro mě hrdina, který si nikdy nenechal zkazit hodnoty! (A jak čtenáři můžou vidět z Milanovy přiložené fotografie, ani náladu… – pozn. autora)
Milan Daniel na demonstraci, foto se svolením Milana Daniela
(Pionýrská slečna se opodál viditelně zhroutila, ale ne natolik, aby zapomněla nastražit uši na poslední otázku…)
Poslední otázka zněla: Měl jste někdy strach a kdy naposled?
Zamyslel jsem se. Řekl jsem popravdě, že přestože jsem mockrát objevil, že odvahu mám, mockrát jsem taky zjistil, že mám z něčeho strach. Teď třeba z operace, která mě čeká. Mám-li ale říct pravdu, naposled jsem ho měl dnes v noci. Jsem novinář z novin, kterým je stále povoleno psát velkou porci pravd, ze kterých mnozí mocní nemají radost, což je právě to poslání, kvůli kterému vznikla média. No, a když jsem v noci napsal svůj poslední článek, měl jsem zase strach. Abych ho napsal tak dobře, aby všichni pochopili, co jím chci říct, a aby ti, kdo z něj nebudou mít radost, v sobě měli tolik objektivity, že uznají, kolik je v něm i pro ně dobře mířených rad. Anebo aby si před jeho čtením aspoň přečetli Listinu lidských práv…
Děti (u nichž se ukázalo, že jsou vlastně divadelní skupina) mi poděkovaly a pozvaly mě, ať přijdu příští pátek ve tři do našeho městského loutkového divadla Drak, kde budou na ty příběhy, co si tu zapsaly, předvádět jevištní improvizaci.
Poděkoval jsem, že jsem se sám od sebe mohl dozvědět odpověď na otázky, které jsem si sám nikdy takhle otevřeně nekladl, a řekl jsem, že když na to budu zdravotně mít, přijdu rád.
Chvíli jsem přemýšlel, co jsem těm dětem vlastně dal. Slyšely doma o tom, že žádná doba není jenom peklo a jiná jenom ráj, což se nezměnilo ani po roce 1989? A co jejich paní vedoucí, která tehdy taky ještě byla na houbách..?
Kdysi jsem viděl záběry lidí, kteří pro svou barvoslepost celý život viděli černobíle – a dostali teprve před pár lety vyvinuté brýle, které lidem s jistým typem barvosleposti zprostředkují barevné vidění. Na všech bylo po nasazení brýlí vidět, že je to pro ně mysterijní šok. Chvíle, kdy objevili zcela nový svět. Přesně si vzpomínám na chvíli, kdy jsem podobné mystérium zvícerozměrnění pohledu na svět zažil já:
Bylo to v roce 1999 a stál jsem tehdy u hnoje v jedné zahradě v Třebenicích (tam, co Goethe jezdíval za svou Ulrikou) a díval se na nebe, přes které z Německa přelétaly bombardéry do Jugoslávie. Jeden za druhým, za třetím, za čtvrtým… Můj otčím zedník (který velmi dobře věděl, kam letí) odvrátil oči od nebe ke mně a prostým sokratovským tónem se mě, vysokoškoláka, zeptal, k čemu to. A já (pohled stále mimo zem) jsem mu tehdy odpověděl, že letí vybojovat lepší život pro milion kosovských Albánců... Na což mi otčím zedník (majitel té zahrady, v níž jsme stáli) řekl jen šest lakonických slov: „Jednou pochopíš, jaký jsi byl vůl...“
Tehdy se můj doposavadní černobílý pohled na svět, bezezbytku vytvářený jen oficiálními vládními pohledy, začal vícebarevně tónovat, a ve mně se začala probouzet kritická pochybnost ke všem těm, kdo dosud tvořili jeho dvojrozměrné ideologické zbarvení.
Zamával jsem dětem, znovunasedl na kolo a myslel na svého otčíma zedníka. Možná jsem od něj darovanou hřivnu právě předal někam dál.
Zdroj: Seznam
Vložil: Tomáš Koloc