Muž evropské hodnoty mě naučil, v čem jsou absurdní Evropské hodnoty. Svět Tomáše Koloce
komentář
07.03.2024
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Antonín Jaroslav Liehm
PAMĚTI DEZOLÁTA IX. Přinášíme nový seriál, tentokrát z autorových archivů, které odtajňují vše.
Minulou sobotu to bylo 100 let, co se narodil Antonín Jaroslav Liehm (1924 – 2020). Žil neuvěřitelně dlouho, 96 let. Asi proto, aby si splnil dlouholetý sen: on, který žil takovou dobu v Paříži a New Yorku, se stačil z exilu vrátit a zemřel v rodné Praze.
Naše první setkání (a moje ohromení jeho osobností, která mi někdy přišla, jako by se do dnešní doby propadla z renezance) proběhlo v pražské hospodě nedaleko Mariánského náměstí. Sám byl mužem, kterého ovlivňovaly velké osobnosti: ve 22 letech byl v týdeníku jménem KULTURNÍ POLITIKA (což nebyl jen název, ale i příští klíčový liehmovský fenomén) pravou rukou šéfredaktora E. F. Buriana (legendárního dramatika, režiséra i herce, hudebního skladatele i zpěváka, spisovatele…) a už během své první návštěvy Paříže v roce 1945 se stal monopolním překladatelem her a osobním přítelem Jean-Paula Sartra a během řady setkání s ním se dostal do skupiny nejvýznačnějších francouzských umělců, a (v nejlepší tradici Adolfa Hoffmeistera, který totéž dělal za první republiky) začal dělat rozhovory se špičkami světové kultury. Ti byli chlapcem z právě osvobozené střední Evropy nadšeni a on s nimi mluvil jako rovný s rovnými: od největšího britského divadelního režiséra Petera Brooka po Maxe Broda, který svým odmítnutím splnit přání Franze Kafky, aby spálil jeho dílo, zachránil Kafku pro světovou literaturu. Později se AJL (jak zněla jeho novinářská zkratka, z níž se posléze stala přezdívka) stal i znalcem a teoretickým svorníkem československé nové filmové vlny a československého absurdního divadla, autorem rozhovorových manifestů s jeho špičkami s názvy Generace a Ostře sledované filmy – od čehož při jeho stycích byl už jen krůček k pozici jednoho z nejvýznačnějších mezinárodních propagátorů a prodejců jejich filmů a divadelních her.
Jaká je jeho mezinárodní pozice, jsem pochopil, když jsem v roce 2008 spolupořádal mezinárodní konferenci naší sociální školy na paměť Pražského jara 1968. Většina hostů tam byla ze SRN, Itálie a tak dál, a tak na české řečníky vůbec nereagovali – ale, když viděli A. J. Liehma, vytvořili kolem něho hrozen jako kolem rockové hvězdy. Po svém odchodu z ČSSR v roce 1969 se totiž stal zakladatelem pařížského literárního časopisu Lettre internationale, který byl v 70. – 80. letech špičkou ve svém oboru, vycházel v 12 jazykových mutacích, a publikovali tam téměř všichni žijící světoví literární nobelisté – a vedle nich AJL vybraní debutanti z největších i nejmenších literatur Evropy (z nichž někteří se pak k té nobelovce taky dopracovali: například Svjatlana Alexijevičová). Pan Liehm se tak vlastně stal souputníkem i konkurentem příslušníka československé exilové vlny z roku 1948 Pavla Tigrida (se kterým tiše spolupracoval už od 60. let a jejich pařížské setkání, jež se v Praze prozradilo, se stalo záminkou k odtažení ochranné ruky prezidenta Novotného od liberální čs. kultury – a konsekventně nakonec vedlo k Pražskému jaru) oproti jehož pařížskému časopisu Svědectví (který však byl zaměřen více politicky) byl Liehmův magazín se začátkem vydávání o 28 let opožděn – a přesto se stal mezinárodně nepoměrně úspěšnějším, včetně toho, že v pěti jazykových mutacích přetrval až dodnes, do doby, která už literárním časopisům věru nepřeje:
Ačkoli jeho zjev s batůžkem, z něhož vyvstávaly obrysy knih, byl velmi poutnický, snad i proletářský, způsob jeho „výuky“ byl francouzský: učil přes kurtoazně-kuloární historky. (Jednou jsem mu řekl: „Jste si vědom, že když mi tak vyprávíte, jak jste sedával s Aragonem a Ionescem, zní to člověku mého věku jako: To jsem tak seděl s Komenským“, načež on bez přemýšlení odvětil: „Taky jednou budete vyprávět, že jste seděl s Liehmem a nikdo vám to nebude věřit.“) Proto měl radši Francii než Ameriku, stýskal si, že americká kultura nezná pojem konverzace a tematické debaty. Když byl svými studenty na University of New York jednou osloven, aby za nimi zašel do hospody a oni na jeho otázku: „O čem se tak mluví?“ řekli: „O čem by se mluvilo? Teď se pije!“ byl z toho nešťastný a cítil pocit viny. (Co by asi jako vysokoškolský učitel cítil dnes..?)
Setkávali jsme se ve shodném pohledu na pozorování skutečnosti, z jejíhož půdorysu nám za nesmírného vzrušení vyvstávaly nečekané souvislosti či vize věcí budoucích. AJL byl zřejmě jedním z prvních, kdo si už v roce 1953 při čtení mezi řádky agenturních zpráv uvědomil, že režim padne a pocítil radost z toho poznatku – ale stejně tak ho vzrušilo, když zjistil, že slavný tvůrce divadelní i filmové Mahábharáty, legendární režisér Peter Brook, je bratrancem šéfrežiséra Moskevského divadla satiry Pljučeka. (Což se tehdy z kádrových důvodů snažil zamlčet Sovět Pljuček – dnes, kdyby žil, patrně větší kádrové problémy z toho, že jeho příbuzný je Rus, by měl Angličan Brook…)
Vysokoškolská podatelna měla potřebu zdůraznit, že cílem korespondence obecně známé osobnosti není učitel, ale student. A už tehdy zeleně... Foto se svolením Tomáše Koloce
Moje spojení s AJL, které bylo navázáno na přelomu tisíciletí, fungovalo během všech jeho osobních příjezdů do vlasti i korespondenčně. Dopisy, které jsem dostával, byly plné okopírovaných textů, které jsem si „měl přečíst“, a tento korespondenční kurz ve mně zanechal víc, než jsem kdy dostal na jakékoli kamenné škole. AJL byl prvním z galerie „mých exulantů-osmašedesátníků“, z nichž jsem cítil, že jsou do smrti nabití světlem epochy, o níž můj učitel říkal: „V roce 1968 se československá kultura ocitla v situaci, která se už nikdy nikde nebude opakovat: ZA PENÍZE REŽIMU se tvořila díla PROTI REŽIMU. Na západě nám to všichni záviděli, protože ta chvilka přinesla takovou sklizeň, kterou má za desítky let problém vyplodit leckterá silná západní kultura“. Z této zkušenosti, umocněné třemi desítkami let ve světě svobody (který jím tehdy ještě byl!) mezi lety 1970 – 2000, pramenil i způsob, jakým se díval na československou a českou polistopadovou realitu. Byl to on, kdo napsal nesmrtelný fejeton KNEDLÍCI, ve kterém už na prahu 90. let na příkladu lidí, kteří si nejsou schopni říct v hospodě ani o pořádné knedlíky, ukázal naši národní cimrmanovskou vlastnost nestát si za tím, co jsme vytvořili a na co máme právo, díky níž opakovaně přicházíme o vše:
Byl to AJL, kdo mi ještě v době, kdy davy onoho politika milovaly, vysvětlil, kdo se stal z Václava Klause (se kterým si AJL byl ještě v 60. letech názorově tak blízko, že spolu psali do Tváře a Literárních listů sloupky pod společným pseudonymem Dalimil). Klausova věta „Musíme skoncovat s obrazem Československa jako země umění a kultury“ z roku 1990 AJL stála za to, že o ní (z pozice mezinárodního arbitra, zasedajícího v řadě mezinárodních kulturních komisí) napsal rozsáhlou esej „Země umění a kultury“, v níž napadl zhoubnou klausovskou koncepci odebrání prostředků národní kultuře a její komercializace, která až dnes, v době dávno po Klausovi, ukazuje svou skutečnou tvář i těm posledním nechápavcům:
Byl to on, kdo mi jako první vysvětlil, jaký je propastný rozdíl mezi kdysi prohravším Američanem z jihu (který má stejnou historickou paměť jako míval Evropan) a vítězným Američanem ze severu (který žádnou historickou paměť nemá), a jaký propastný vliv to má na dnešní svět, jak nás brzy budou ovlivňovat americké termíny winner a loser, anebo tehdy, na přelomu milénia pro Čechy ještě neuvěřitelný trend, že studovat se má jen takový obor, který nese peníze (o to víc si vážil amerických studentů, kteří se vedle něčeho „užitečného“, jako je ekonomika či právo, u něj rozhodli studovat divadlo a film, „aby se kromě živobytí naučili i co je člověk“). Byl to on, kdo mě učil dělat rozhovor nejen skrze své knihy rozhovorů, ale učil mě, i jak být při rozhovoru přirozený a jak rozhovor „nemá být vidět“, ale má se pro respondenta stát součástí návštěvy, výletu či společné hospody. A byl to taky on, kdo mě s mnohými z mých prvních respondentů seznamoval: od režisérů Jiřího Krejčíka a Jiřího Weisse, přes poslední výhonek dynastie Kostků Neumannů, herce, rozhlasáka a překladatele Julka Neumanna, až po spisovatele Arnošta Lustiga.
Jedno z jeho poučení jsem ostatně nedávno použil ve své (nad tímto řádkem sdílené) práci o vývoji české kultury od 60. let dodnes: „Dnes už není první republika, kdy se v redakci Literárních novin sešli samí spisovatelé: bratři Čapkové, Bass, Drda, Peroutka, Langer, Medek, a z Brna Mahen a Těsnohlídek, a v pátek šli s Nezvalem a Olbrachtem k Čapkům na zahradu setkat se s Masarykem a dojednat s ním, aby do pražskýho německýho deníku Bohemia mohli za tvrdé československé koruny psát v Německu zakázaní bratři Mannové a Kästner. Ani není už ani doba 60. let, kdy jsme se my z Literárek jako Kohout, Vaculík, Klíma, setkávali s redakcí Mladého světa, který zakládali Smoljak, Čepelka a Lustig, a z Brna z Hostu do domu přijeli básníci Skácel a Mikulášek, sdělili jsme svoje problémy Honzovi Procházkovi, kterej měl ve svý barrandovský tvůrčí skupině Aškenazyho, Pavlíčka a Hofmana – a Procházka potom o víkendu na Orlíku přeříkal prezidentovi Novotnému všechny naše zákazy, z nichž většina pak byla zrušena. Takže jsme si až do roku 1967, kdy se na nás Novotný naštval, mohli v zásadě psát, co jsme chtěli – a byli jsme za to solidně placeni. A už není ani doba naší emigrace, kdy bych se vás s vašimi povídkami mohl ujmout v Lettre internationale, anebo je mohl poslat do Paříže do Svědectví k Tigridovi, do Mnichova do Obrysu ke Strožovi, do Kolína do Indexu k Utitzovi anebo do Toronta do 68Publishers ke Škvoreckejm. Dneska holt když nejste Viewegh, nedostanete ani za tu nejlepší literaturu ani korunu. Dejte mi tu reportáž, já ji pošlu aspoň do Olomouce do Listů k Žákovi – a jestli se chcete uživit, pokračujte s rozhovorama a reportážema. Ty mají budoucnost.“
Asi právě proto, aby literaturu podpořil, si ale A. J. Liehm předplatil náš první literární magazín, který jsme s kamarády vydávali ještě během studií na VŠ (že jedno z čísel vždy putovalo až do Paříže pro nás tehdy bylo vzpruhou) a stal se i neplaceným kritikem mých raných prací, které vždy začínal: „Psát umíte, ALE (… vaše texty jsou někdy moc dlouhé, používáte archaicky 7. pád a myslíte, si, že A. J. Liehm vás na to neupozorní, protože je volem“ atd.). Když jsem v jedné recenzi pochválil svěrácký film Tmavomodrý svět, dělal si ze mě ještě léta legraci a tituloval mě Tmavomodrý Tomáš. Udržoval si ale také přehled, co dělám ve svém soukromém životě, a ne JÁ JEMU, ale ON (tehdy už skoro osmdesátiletý) MNĚ jako první psal posilující dopisy a pohledy s fotkou Samuela Becketta a jeho (typicky liehmovským) citátem: „Je-li jeden až po krk v hovně, nezbývá už nic, než si zpívat.“ A když jsem během pobytu u kamaráda ve Švýcarsku bez pracovního povolení (v roce 2001 ho Čech mimo EU dostal málokdy) marně sháněl práci, jíž bych si vydělal na další studium, vytelefonoval mi soukromou audienci u svého známého, českého velvyslance v Bernu, aby mi pan velvyslanec poradil, kde ji sehnat:
Tož, to byl Antonín Jaroslav Liehm. Advokátský syn, který už na střední škole za Hitlera uměl německy a francouzsky tak dobře jako česky (jeho „schönes Prager Deutsch“ později obdivoval i Helmut Kohl), čelný svazák 50. let, který ale už v těch 50. letech (pro nevinnou parodii na Nezvalovy angažované verše) byl ocejchován jako nespolehlivý a který se díky tomu, že v 60. letech do ČSSR zval své známé demokratické levičáky ze světa, stal jedním z těch, co nám vydupali Pražské jaro. Jeden z prvních moderních Evropanů, který o tom, co je evropanství, věděl víc, než si mnozí dnešní „evropskohodnotoví“ oportunisti bez hodnot dokážou i jen představit. Když v 70. letech létal z Ameriky na prázdniny, říkával: „Jedu domů“ a myslel tím do Francie či Itálie. Do Evropy, která tehdy ještě byla ne papouškem, ale hodnotovou protiváhou USA. Od svých středních let sám demokratický levičák ovlivňující mnohé profesionálně (i guru novinářů, snažících se za perestrojky o liberalizaci žurnalistiky, Jiří Janoušek se k jeho novinářskému stylu hlásil v době kdy byl Liehm, ještě „krvavý pes z exilu“) i soukromě. Čím soukromě? Tím, že ještě době, která nás dnes nutí, aby se každý staral jen sám o sebe a své sebeprosazení, on bojoval o národní kulturu + politiku = kulturní politiku (která v jeho podání nesla a v jím založeném časopise dosud nese zřetelný obraz zázraku 60. let), tím způsobem, že se staral o každého jednoho ze svých spolupracovníků zvlášť. Takový člověk nemohl na lidi nemít vliv...
MINULOST V PŘÍTOMNOSTI nebyl jen titul knihy jeho pamětí, ale také jeho celoživotní strategie (přenést to dobré, co bylo v minulosti, i do přítomnosti), kterou jsem přejal. Na závěr pak malá ukázka vlivu AJL na můj novinářský styl: Naučil mě všímat si paradoxu, že režimy anebo i konkrétní lidé, co jsou v zásadě vojáky tuhé ideologie, kterou vyznávají – často dělají pravý opak toho, co tato ideologie vyžaduje. A že to není doména jen některých, ale všech režimů. Posuďte sami, co jsem pod vlivem „Liehmova principu“ taky objevil:
Minulý komunistický režim...
...se prohlašoval (a částečně jím byl) za vůdce světového boje proti fašismu a národnostní nesnášenlivosti – ale pořádal krvavé procesy se židovskými členy svých stran, a ty z nich, kteří zůstali na svobodě, celoživotně diskriminoval. Navíc když spolu v roce 1982 válčila liberálně kapitalistická Velká Británie a Galtieriho ultrakapitalistická fašistická junta v Argentině, postavil se náš tehdejší antifašistický režim na stranu fašistů.
...vyhlašoval za základní zákon maximální výkon národního hospodářství, jehož výtěžky mají být plošně směřovány k těm nechudším občanům státu – ale to nejcennější na československém území (uran) bylo těženo pod vedením sovětských poradců a téměř zadarmo odváženo do SSSR.
Naproti tomu současnou vládu poznáte podle těchto paradoxních rysů:
- Staví se za bezhraniční genderovost a LGBT aktivismus – ale zároveň podporuje bezhraničnou imigraci islámu, který cokoli, co zavání těmito dvěma fenomény, trestá smrtí.
- Vyhlašuje národnostní cítění za atavismus a národ za falešný kulturní konstrukt – ale všestranně podporuje nenávist ke všemu ruskému (v čemž se dostal nejdál český prezident Pavel, který během rozhovoru na Svobodné Evropě žádal i sledování všech uprchlíků z Putinova Ruska a stejný režim jako měli za druhé světové války Japonci v USA, tedy internační tábory).
- Prohlašuje se za strážce demokracie – ale i za cenu vlastního sebezničení podporuje jiný režim, který odstranil demokraticky zvoleného prezidenta, zrušil menšinové školy, vymazal z učebnic a z kultury i z veřejných míst všechny zmínky o menšinovém národu a jeho osobnostech, a na jejich místo státních ikon dosadil nacisty z dob druhé světové války. (Nejnověji pak zrušil prezidentské volby až do chvíle, kdy země vyhraje válku...)
- Prohlašuje se za bojovníka za co nejliberálnější podnikání – ale ukládá likvidační pokuty i těm, kteří neudělali nic jiného, než že se pokusili prodat doma napečené vánoční cukroví
A tak dále. Těch fenoménů je daleko víc a řadu z nich jsem v minulosti shrnul zde:
Kdo tenhle „Liehmův princip“ zná, ten se nediví, když bývalý ministr pro lidská práva a menšiny Michael Kocáb, který si během svého ministrování otevřeně zvolil za životní partnerku dívku, která se hlásila k muslimským kulturním kořenům svého otce – dnes v médiích hlasitě vyjadřuje hrůzu nad tím, že by jeho bývalá z jejich společného syna chtěla mít muslima. Anebo když spolek, mezi jehož hlavní činnosti patří denuncování periodik, které vyjadřují pro dnešní vládu nepohodlné názory (což je potlačování svobody tisku = hlavní evropské demokratické hodnoty) – se nazývá „Evropské hodnoty"!
Tož, vzácný AJL, hezkou stovku tam nahoře!
Váš
Tmavomodrý Tomáš
Zdroje: knihy A. J. Liehma Generace, Ostře sledované filmy a Minulost v přítomnosti, Seznam.cz, Wikipedia
Vložil: Tomáš Koloc