Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Fanatičtí progresivisté i šovinisté, spojte se! (A zmizte.) Svět Tomáše Koloce

komentář 22.02.2024
Fanatičtí progresivisté i šovinisté, spojte se! (A zmizte.) Svět Tomáše Koloce

Foto: Pixabay

Popisek: Progresivista jako útočná sršeň

Včera, 21. února, byl Mezinárodní den mateřského jazyka, který před 25 lety vyhlásilo UNESCO. Tak jako každý den vymírá 200 druhů rostlin a živočichů, tak každých 14 dní na světě vymírá jeden jazyk.

I jazyky totiž mají svou Červenou knihu ohrožených druhů, díky níž třeba víme, že polabská slovanština (kterou se kdysi mluvilo nejen na území pozdějšího východoněmeckého státu, ale i na severu toho západoněmeckého – až po Hamburk) vyhynula roku 1756 se smrtí Emerentz Schultzeové z Dolgova u Hamburku, manština (keltský jazyk ostrova Man, patřícího pod britskou korunu) roku 1974 s Neddem Maddrellem z města Doolish (anglicky Douglas), a ugrofinská livonština, jíž se mluvilo v Livonsku na území dnešního Lotyšska, v roce 2013 s Grizeldou Kristiņ z osady Vaide u Ventspils, která z Livonska emigrovala po sovětské okupaci v roce 1944 – a zemřela ve věku 103 let v kanadském Torontu. To jsou ovšem národy, s nimiž se po vymření jejich jazyka už jen málo lidí identifikuje. Například těch, kdo se v Číně dosud hlásí k národu Mandžuů (kteří měli ještě v roce 1945 svůj vlastní stát) je ale stále okolo deseti milionů – zato jejich původním jazykem, altajskou mandžuštinou už nemluví víc než všehovšudy pět lidí!

Minulý týden jsem jel se svým nizozemským kamarádem P. do Prahy a ve vlaku vedle mě seděli dva podle přízvuku Britové, starší dáma a pán. S nikým se nebavili, ale podle údajů z aplikací na mobilu neustále hodnotili obsazenost naší soupravy i vlaků, které kolem nás projely. Pak také úroveň stevardky, která se s nimi sice nedokázala domluvit, ale během českého hovoru se mnou (prodávala mi čaj) řekla každé druhé slovo „anglicky“. Kamarád, který jel se mnou a který pracuje v nadnárodní firmě, mi vysvětlil, že to byli „kvalitáři“ z koncernu, ve kterém je sdružen můj národní dopravce.

Další šok mně, venkovanovi, jako vždy způsobila pražská hromadná doprava. Už dlouho mi vrtalo v hlavě, proč v naší zemi, kde žije méně než 0,05 procenta obyvatelstva s kořeny z černé Afriky (zatímco třeba s kořeny v mongoloidní části Asie je obyvatel ČR jedno až dvě procenta), je konkrétně na tuto menšinu zaměřena asi polovina reklam u nás. Hledal jsem za tím něco didaktického – otevírání se některým menšinám. Na to se na mě kamarád z Nizozemska podíval jako na mimozemšťana, a řekl: „Co blbneš? To je přece proto, že skoro všechny reklamy se už přebírají z USA. A tam je holt Afričanů 12 procent. Ostatně,“ dodal, „podívej se, jakým jsou ty reklamy napsané jazykem.“ Dobrá polovina reklam, kolem kterých jsme prošli, nebo byly umístěny ve vagóně, byla už skutečně rovnou v angličtině, anebo v nějaké její Czenglish odrůdě. V té byly v Praze dokonce i některé veřejné nápisy!

Důvodem ohrožení a vymření jazyka, na rozdíl od minulosti, nutně nemusí být státní nesamostatnost jeho národa. Dnešní jazyky požírá především ekonomika, matka globalizace, a z ní se zrodivší globální „progresivismus“. Přímo v Evropě máme tři svrchované země (Bělorusko, Irsko a Lucembursko), z nichž dvě jsou dokonce v korektní EU – ale jejich národní a státní jazyk je až druhý, jímž se v jeho vlasti mluví – protože se jím příslušníkům jeho národa prostě „nevyplatí mluvit“ ani doma.

A tento trend bují i tam, kde bychom neřekli: v bývalých koloniálních velmocech… Jak jsem se dozvěděl od svého spolucestujícího: v Nizozemsku je sice tamní národní jazyk stále první, ale protože je i fyzicky ze všech stran hranic obklopený velmocenskými státy mluvícími anglicky, francouzsky a německy (přestože nizozemskou řečí mluví 25 milionů lidí a je taky úředním jazykem Belgie, Surinamu, ba i řady zámořských území) převládá u Nizozemců pocit, že jejich jazyk je malý a k ničemu.

Následkem toho v Nizozemsku vládne systém, který dnes chtějí zavést někteří „progresivisté“ i u nás: vysokoškolská výuka, vědecké práce a část státní úřední agendy se uskutečňují jen v angličtině. Výsledek je takový, že můj nizozemský kamarád si v rodném jazyce nevybavuje odbornou terminologii svého oboru a má ostatně za to, že ani žádná neexistuje. Když mu vyprávím o české historii, má nejradši příběh, jak si naši česky mluvící předkové (kterých tehdy nebylo víc než dva tři miliony) uchovali rodný jazyk především tím, že během 18. a 19. století v českých zemích svrhli právě takový systém nadvlády velmocenské (sedmdesátimilionové) němčiny:

Přitom i my Češi dnes kráčíme zase zpět k „nizozemským“ trendům, nad kterými naši předkové za obrození (za velkých osobních obětí) vyhráli. Našim globalistickým jazykovým progresivistům, nejen mluvícím, ale i myslícím anglicky, obecně vadí mnohé „odchylky od korektní normy“ (té, kterou stanovili rodilí mluvčí angličtiny podle toho, čemu oni sami nerozumí a rozumí). U češtiny je to především charakteristická výbava slovanských jazyků jako je přechylování ženských příjmení (Nováková), zvláštní přechodníky pro ženy (divíc se) a vůbec celý systém rodových členů, který je podle nich „nekorektní“ tím, že (oproti angličtině či jazykům, které už tyto „atavismy“ úředně odbouraly) stále dělí svět na „objekty vyhrazené mužům“ (TEN Frýdek-Místek), nebo „vyhrazené ženám“ (TA Praha).

Když vidím, že i můj kamarád M. (v soukromí talentovaný básník a písničkář), který pracuje v jednom z mála koncernů s pobočkami po světě ve stoprocentně českém majetku, ve svých iniciálách, které mu počítač automaticky přidává na konec jeho mailových dopisů, ve jménu ani adrese podniku, stojícího na Vysočině, vůbec nepíše diakritiku, což M. to odůvodňuje tím, že „zahraniční obchodní partneři by byli z háčků a čárek zmatení“, může mě u toho Drdův Trepifajksl vzít.

Zároveň vzpomínám, jak se proslulá česká herečka ve všech svých německých filmech nechala důsledně uvádět sice bez čárky na konci, ale přechýleně: BAAROVA (a to, pěkně prosím, byl už u moci Hitler, který nenáviděl Slovany). A jak za komunismu zas známý spisovatel NDR původem z Lužice (jejímž menšinovým slovanským jazykem už tehdy nemluvilo víc než třicet tisíc lidí) přesto na obálkách svých knih ve všech překladech (do 25 jazyků, včetně těch anglických) důsledně prosadil uvádění svého jména ve formě JURIJ BRĚZAN – vždy i s tím háčkem. Dnes by to i ve jazykově slovanském Česku (!) musel být povinně YURI BRIESAN. Na knížkách, na všech reklamách a plakátech. Basta! Důvod: jméno, které uvádí jeho europas, a (anglo)globalizace!

Mým vzorem v boji proti této genocidě jazykové diverzity (praktikované paradoxně v době, kdy se nesmí ani ceknout proti fenoménu green deal, který se oficiálně zaštiťuje tím, že chce zachránit diverzitu pro zvířata a rostliny) byl tvrdohlavý Jicchok Baševis Zinger (1902 – 1991). Úspěšný spisovatel-satirik, který celý život zarytě psal svým mateřským jazykem jidiš. Jeho jazyk vznikl mezi 9. a 12. stoletím ze staré střední němčiny, kterou hovořili tamní Židé a obohacovali ji svými hebrejskými výrazy, později (po přechodu centra jidiš kultury do Alsaska) i některými francouzskými termíny a po vyhnání aškenázských (německých) Židů na východ zase těmi našimi (například známé slovo „pogrom“ pochází ze slova „pohroma“). Jidiš, která se postupně stala mateřštinou všech Židů od Alp na sever (ti ve Středomoří zase mluvili románskou španiolštinou neboli ladinem), před druhou světovou válkou mluvila masa deseti milionů lidí, která se po válce (a hlavně holocaustu…) smrskla na pouhý půlmilion, soustředěný především v USA a Izraeli, kde mluvčí jidiš zase tvrdě válcuje americká státní angličtina a nově vytvořená izraelská státní moderní hebrejština (ivrit).

Když můj guru I. B. Zinger (Nenechte se zmást globální formou jeho příjmení: Singer. V jeho rodném jazyce je to jak to píšu já: Zinger! Jo a mimochodem – skoro celou druhou polovinu života nejedl maso, protože říkal „Ve vztahu ke zvířatům jsou všichni lidé nacisty. Pro zvířata je jejich život navždy Treblinkou!“) před druhou světovou válkou přišel do Spojených států, začal psát do newyorského v jidiš vycházejícího týdeníku Forverc, jeho čtenářstvo čítalo čtvrt milionu čtenářů – to číslo ale postupně klesalo až na pět tisíc. Zinger ale nepovolil, kašlal na „marketleader“ z něj nebude a 56 let každý týden posílal do Forverc jednu povídku (psanou na jediném dostupném psacím stroji, na němž byly klapky v písmu jidiš). Zároveň si ale našel překladatele a nakladatele, kteří jeho povídky publikovali i knižně v angličtině. Když za ty povídky pak v roce 1978 ve Stockholmu dostal Nobelovu cenu (přijeli mu k ní mimochodem blahopřát celkem tři krajani: velvyslanci jeho rodného Polska, domovských USA i soukmenoveckého Izraele), zahájil svou slavnou děkovnou řeč (kterou přirozeně nepronesl anglicky, ale v jidiš) slovy: „Dostal jsem dnes Nobelovu cenu za tvorbu v jazyce, o němž jsem právě slyšel, že je mrtvý. Takže vám teď přečtu seznam knih, které jsme my, co mluvíme a píšeme tímto mrtvým jazykem, vydali za letošní rok.“ Načež čtvrt hodiny četl jen tituly knih. Mluvčí jidiš, kteří se na tu slávu sjeli z celého světa, celou tu dobu vybuchovali bouřlivým smíchem. Tím nakazili i přítomné „odborníky“, co předtím švédskému králi napsali citovaný projev, ve kterém bylo řečeno, že jidiš vlastně už nežije. Nakonec se musel zasmát i ponížený král. Tomu říkám (nekrvavé) vítězství Davida nad Goliášem!

Mám rád lidi, kteří (jak říkával T. G. Masaryk): „mají rádi svou rodnou zem, protože to je základ i pro schopnost mít rád ty druhé“. Ve smyslu Masarykova výroku jsem sice rád, že můj kamarád U. je hrdý Tuarég, který vyrostl doma v berberské části Alžírska, přestože se nikdy neučil berbersky, a že někteří mí kamarádi jsou do své rodné Lužice zamilovaní Srbové, aniž by kdy uměli lužickosrbsky – ale byl bych radši, kdyby řeč svých předků uměli. Snažím se jim v tom jít příkladem, a protože můj pradědeček byl Žid, studuju už léta všechno, co mě může uvést do jidiš kultury. Paradoxně se totiž stává (což vidím na některých svých známých z Irska, Běloruska, ba i z Ukrajiny), že lidé jsou tím víc národnostně šovinističtější, čím míň jsou v hlubším styku se svým národním jazykem a hlubší národní kulturou.

Ostatně: fenomén neumění a nevědění je charakteristický pro oba póly: jak pro bezbřehý národní šovinismus, tak pro bezbřehý progresivistický globalismus. A v obou (jak vidím nejen z komentářů na sociálních sítích) vynikají i moji bratři Češi (zejména ti mladí), kteří o své zemi a jazyku vědí míň a míň. Někdy přemýšlím nad tím, kolik někdejších Masaryků a Zingerů bychom v naší době potřebovali. Podle mě alespoň jednoho Masaryka a Zingera na sto šovinistů i progresivistů, co nejen že nevědí o tom, že člověkova duše netkví v jeho krvi, ale v jeho řeči (což napsal zakladatel filosofie jazyka Ludwig Wittgenstein: syn zakladatele kladenských hutí, který je pojmenoval podle jeho matky: Poldi) – oni dokonce o NIČEM NIC vědět nechtějí.

Zdroje: Seznam.cz, Aktuálně.cz, Lidovky.cz, Wikipedia, Karel Čapek: Hovory s TGM, viedozáznam udílení Nobelovy ceny I. B. Zingerovi, Červená kniha ohrožených jazykůs

 

QRcode

Vložil: Tomáš Koloc