Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Byl doslova zblblý Amerikou, nesnášel rock, a zachránil Semafor, když Suchý emigroval. Svět Tomáše Koloce

komentář 15.02.2024
Byl doslova zblblý Amerikou, nesnášel rock, a zachránil Semafor, když Suchý emigroval. Svět Tomáše Koloce

Foto: Se svolením Supraphonu (stejně jako v textu)

Popisek: Jiří Suchý a Jiří Šlitr... při inspekci Nadi Urbánkové

PAMĚTI DEZOLÁTA VII. Utajená osobní svědectví o dnes stoletém Jiřím Šlitrovi (1924 – 1969) od Miloše Formana, Jiřiny Steimarové, Miroslava Horníčka a Miloslava Šimka – z autorových archivů.

Letos 30. října to bude 65 let, co se narodil Semafor. Téměř vše, co se ve vrcholném kulturním období v Československu rodilo, se dělo kolem něj. A nedá se říct, že by to bylo jen tím, že po desetiletí 50. let, kdy vše v umění muselo být jen o boji za dělnicko-rolnické sociální svobody, se začalo mluvit i o lidech a jejich docela obyčejných poetických radostech (čímž vznikl unikátní český básnický styl poezie všedního dne, který časem úspěšně překročil hranice ČSSR). Semafor byl nějak požehnaný i bez toho: skoro každý, kdo v něm vkročil do svého prvního angažmá jako neznámý, stal se tu hvězdou: dvojice jako Šimek a Grossmann, Paleček a Janík, ale i „sólo hvězdy“ jako Karel Gott, Waldemar Matuška, Hana Hegerová, Pavlína Filipovská, Karel Štědrý, Naďa Urbánková, Eva Pilarová, Karel Černoch, Petra Černocká, Pavel Bobek, Michal Prokop, Hana Zagorová, Josef Dvořák, Petr Nárožný, Dagmar Patrasová, Anna K., jako zcela neznámí loutkoherci tu začínali pozdější režiséři (dnes na britských ostrovech snad nejznámější Čech) Jan Švankmajer a Juraj Herz, režiséry původně neznámého malého divadélka zas byli Antonín Moskalyk a Ján Roháč. Ten pro semaforské písničky v televizi stvořil novou formu: televizní klip, a pro režii první semaforské televizní adaptace, opery Dobře placená procházka, přibral kolegu z Laterny magiky Miloše Formana – kterému Jiří Suchý půjčil svou amatérskou kameru a on na ni a na magnetofon v Semaforu natočil svůj první celovečerní film Konkurz. Tedy ne Forman, ten film režíroval – točil Miroslav Ondříček, student kamery na FAMU, kterého Formanovi pro tento účel doporučil Martin Frič, který jako pedagog zároveň přivíral oko nad tím, když Ondříček pro film bral tajně ve škole filmový materiál. Čímž (opět v Semaforu!) vznikla celoživotní režijně-kameramanská a posléze československo-americká dvojice Forman-Ondříček.

Semafor udělal hvězdu opravdu z každého – pozdější populární herci Vladimír Hrabánek, Jiří Datel Novotný, Evžen Jegorov a F. R Čech do něj například nastoupili bez jakýchkoli jiných ambicí jako inspicient, tiskový tajemník, saxofonista a bubeník – a třeba provozní ředitel a dramaturg Semaforu Jiří Planner a Milan Schulz zase (po své emigraci) skončili jako oblíbení moderátoři a diskžokejové Svobodné Evropy… Jednou se toto „semaforské kouzlo“ projevilo i v další generaci: když se předním českým komikem stal ten, co v Semaforu v dětství „jenom očumoval“ – syn celoživotního semaforského osvětlovače Jaroslav Dušek.

Nedá mi to, abych si nepřisadil: Možná to bude tím, že o tom, co se bude v Semaforu hrát, na jeho vrcholu nerozhodovaly žádné marketingové průzkumy, co je zrovna „cool“, ale umělecká rada Semaforu, ve které zasedaly největší umělecké osobnosti doby (od Jana Wericha po Jiřího Trnku) a naopak určovaly, co by diváci vidět MĚLI. Přitom to, co umělečtí kapitáni Semaforu vybrali, se vždycky stalo hitem – i když to třeba byla skoro 400 let stará klasika – jako když semaforští vzali jeden ze slavné sbírky 154 Shakespearových sonetů a zhudebnili ho:

 


Pravidelným čtenářům svých textů nemusím asi říkat, jak jsem jako ctitel československé zlaté éry 60. let miloval jejich ztělesnění – Semafor. Když v 90. letech v televizi po dvaceti letech poprvé běžela Dobře placená procházka, naučil jsem se ji nazpaměť, a když jsem jel do Kutné Hory na odvod, můj největší kamarád, který tam bydlel a měl doma video, musel mi nejprve pustit semaforský Recital ´64, abych se na to uklidnil. Když jsem pak (s modrou knížkou) odešel pracovat do chladné Prahy doby divokého kapitalismu, několik hodin jsem prostál v jisté ulici v Dejvicích, jen abych viděl Jiřího Suchého a mohl s ním pár vět promluvit...

Ve svých „Pamětech dezoláta“ často vyprávím o naší forrestgumpovské rodině, která ač nebyla umělecká a větší část své existence prožila na venkově, bylo jí shůry dáno potkat řadu umělců. Platí to i v případě mladičkého Jiřího Suchého, se kterým moje „babička vinohradská“ studovala tzv. reklamní (grafickou) školu, ale v případě dnes stoletého Jiřího Šlitra ne. S ním mi moji předci vyprávěli jediný zážitek: Když byli táta a babička v době vrcholu semaforské slávy 60. let na jednom odpoledním koncertě S+Š v pražské Městské knihovně, museli vystupující na žádost publika přidávat jednu písničku, pak druhou, třetí… Když už se stmívalo a diváci chtěli pořád pokračovat, naklonil se Šlitr k Suchému, kterému něco poradil a Suchý pak řekl na mikrofon: „Zahrajeme si takovou hru. My teď JAKO zazpíváme poslední písničku – a vy pak JAKO půjdete domů.“ To bylo ale všechno. Víc z naší rodiny s Jiřím Šlitrem nikdo nic nezažil. Což ve mně vzbuzovalo zvědavost.

Když se ze mě kolem mé dvacítky stal novinář a začal jsem dělat první rozhovory s umělci, všech, co měli něco společného s Jiřím Šlitrem, jsem se na něj zeptal – a zaúkoloval jsem i některé kolegy. Nakonec na Jiřího Šlitra začali během kontaktů se svými uměleckými přáteli zpětně zavádět řeč i členové mé rodiny. No a výsledek – obrázek Jiřího Šlitra, složený z výběru různých etap jeho života, které z velké míry neznáme – vám teď předkládám:

Režisér Miloš Forman (1932 – 2018, přítel mojí babičky z mládí):

„Když mi za války zavřeli oba rodiče, po nějaké době v Ratenicích u Kolína u otcova přítele jsem se dostal do Náchoda, kde mě vychovával matčin bratr a můj kmotr Šváb, v jehož obchodě jsem hlídal a zažil tam věci, které později vytvořily základ filmu Černý Petr. Pak se ale u strýce ubytovali dva Němci, a tak jsem se kvůli svojí i strýcově bezpečnosti dostal k tetě Anně, která měla v Náchodě lékárnu. Tam jsem jako kluk obecnou školou povinný poznal z gymnázia vyhozeného Vratislava Blažka, který se vedle učil drogistou, aniž věděl, že jednou napíše první český filmový muzikál Starci na chmelu a pak i Světáky. A taky hochy z náchodského dixielandu, saxofonistu Josefa Škvoreckého a kytaristu Jaroslava Celbu, budoucího autora hudby k televizním večerníčkům, které z gymplu tehdy ještě nevyhodili. Občas se tam objevil i jejich konkurent Jirka Šlitr z gymplu a dixíku vedle z Rychnova. A ten, myslím, náchodští hoši tenkrát moc rádi neměli….

To se změnilo, když Škvorecký přesedlal k psaní (a ve svých románech nazval Náchod Kostelcem, sebe přejmenoval na Danyho a Celbu na Harýka) a jeho rychnovskej konkurent Šlitr mu o čtvrt století pozdějc napsal hudbu k jeho muzikálu Zločin v šantánu, ve kterým si Jirka zahrál sám sebe, neúspěšnýho právníka, a ze kterýho byl romanopisec Škvorecký hrozně nadšenej. (Taky mu Šlitr-grafik ilustroval Zbabělce a psal i písničky pro Škvoreckého milovanou Evu Pilarovou, který Škvorecký říkal FitzPilarová podle vzoru FitzGeraldová.) Blažek, ten mu neměl co odpouštět, protože jeho Starci na chmelu měli premiéru v září ´64 a Šlitrův (a Suchého) filmovej muzikál Kdyby tisíc klarinetů přišel do kin v lednu ´65 až jako druhej a na obojí chtěl jít úplně každej – takže už nebylo o co soutěžit. Jako první ze všech Náchoďáků jsem se ovšem se Šlitrem setkal já, když jsme pod vedením Radoka s Roháčem a Svitáčkem dělali v Laterně magice. Tam pak živej Šlitr hrál na jevišti na klavír a nad ním na plátně pět nafilmovanejch Šlitrů hrálo na trubku, křídlovku, saxofon, kytaru a banjo. Akorát teda ten živej Šlitr na tom jevišti nedokázal udělat ani krok, takže se na začátku muselo zhasnout, aby moh po tmě dojít k tomu klavíru a hrát. Když potom začal chodit, mluvit a perlit na jevišti Semaforu, všichni jsme to brali, že se musel stát nějakej zázrak…“

Herečka Jiřina Steimarová (1916 – 2007, matka Jiřího Kodeta a Evelyny Steimarové, babička Anny Polívkové):

„Když se ve slavném večeru Jan Werich a Semafor v Lucerně zeptal jeden divák Jirky Šlitra Co ženění, co ženění?, odpověděl: To pro mě nĚní, to pro mě nĚní. A když se ho jiný ptal, zda vzhledem ke svému talentu hodlá zanechat světu potomka, odpověděl, že kdyby všichni talentovaní měli mít potomky, bylo by nás jako v Číně. Nakonec se zjistilo, že zanechal dva. Já jsem se ani na jednom nepodílela – ale měla jsem tu čest být mezi holkama, který chtěl Jirka sbalit. Dokonce ještě jako student práv, který byl známý spíš malováním, a o jeho muzicírování se nic moc nevědělo. Pozval mě i do svého slavného ateliéru. Bohužel to ale nedopadlo. Bylo to totiž těsně po válce, kdy nebylo moc jídla, já jsem sehnala nějakýho zavináče a u něj doma jsem si na něm pak pochutnávala. To se Jirkovi, kterej byl na holky dost estét, asi moc nelíbilo, protože mi hned pak sehnal taxíka, do kterýho mě posadil a ještě na mě vypláz jazyk. A bylo po vztahu. To je pravda pravdoucí! Stalo se to na adrese, kterou Jirka pro ženský i inzeroval, když jako parodii zpíval (mimochodem geniálním způsobem, kdy se zpěvem oproti hudbě držel o takt pozadu, což je skoro nemožné) svůj první hit, kterým proslavil Karla Gotta – Oči má sněhem zaváté: „Praha-Vinohrady, Chodská 13, pátý patro bez výtahu…“

 

 

Miroslav Horníček (1918 – 2003, řekl mi přímo u sebe doma, pod obrazem Jiřího Šlitra, o němž jsme mluvili):

„No já jsem byl ten, kdo ty dva vlastně seznámil, takže jsem vlastně taky hitmaker. Oni si dali schůzku u Zlaté kapičky, ale nesešli se, protože Suchý tím myslel Národní divadlo a Šlitr kavárnu Slavii. Jirka byl výtečnej kamarád a srandista, možná z Hovorů H znáte příběh, jak jsem šel do divadla a on mi mezitím za spolupráce mé ženy vyměnil kopii Vermeerova obrazu Dívka s perlou za svou vlastní. Já na tom obrazu obdivoval, že se ta holka pořád dívá na mě a vlastně je mým aktuálním svědomím. Tak jsem se vrátil a dřív, než jsem rozsvítil, jsem se na ni kouknul a říkal jsem si: Ta se kouká nějak blbě! Že bych zblbnul?

Tak jsem rozsvítil – a koukám, že holka má můj obličej, který jí Jirka namaloval!

V některých věcech byl ale Jirka Šlitr až neústupnej. Byl workoholik, a když slyšel, že když mám někdy volno, jdu si po obědě lehnout, nedokázal to pochopit a někdy mi to až nepřátelsky vmetl do tváře. Ze všech, co jsme byli v Americe u Voskovce, si s ním rozuměl nejlíp. Podle mě jednak proto, že byl v osobním styku s cizími lidmi velmi tichej a zdvořilej, ale taky, že ze všech lidí, co jsem znal, byli Werich a Šlitr doslova zblblí Amerikou a posedlí Broadwayí. Když Jirka Šlitr napsal Dobře placenou procházku, prohlásil, že jestli to nebude na Broadwayi, psal to zbytečně. Což je blbost, protože když je něco na Broadwayi, ještě to neznamená, že je to dobrý. A v hledišti sedí snobové a kritici jsou snobové, takže projít Broadwayí nic neznamená. Od té doby, co se otevřely hranice, jsem tak protiamericky zaměřenej, že už bych zase radši viděl nějakej sovětskej film. To tam můžete napsat, protože už jsem to teď slovo od slova řekl v pořadu Lasici a Satinského Všetci sú za dverami.“

 

Miloslav Šimek (1940 – 2004):

„Jiří Šlitr fakticky zachránil divadlo Semafor (kde jsme tehdy s Jirkou Grossmannem už druhý rok taky hráli) po okupaci v srpnu 1968, když se chopil jeho vedení v době, kdy Jiří Suchý, kterého okupace zastihla na dovolené v Jugoslávii, zůstal radši za hranicemi a odešel do Anglie. Šlitr pár týdnů vyčkával a připravoval zatím divadlo na novou sezónu, a když viděl, že se u nás bezprostředně po okupaci nikdo nezatýká a nic se v tom směru neděje, volal Suchého, proč tu není. Nato se na jeho zavolání Suchý vrátil z exilu domů a mohlo se hrát.

Dneska už můžu prozradit, že napětí mezi naší Š+G a jejich skupinou S+Š existovalo, protože v té době už mládež spíš rockovala, čemuž naše skupina v čele s Frantou Čechem vycházela vstříc. Což štvalo Jiřího Šlitra, který rock nesnášel a navíc se tou novou hudební vlnou cítil odstrkovaný. Jednou nás svolal a utrhnul se na nás, že Semafor je poetické divadlo a v představeních naší skupiny slyší jekot jako z válcoven. Pak se na nás občas chodil koukat, což my jsme měli zařízené tak, že nám uvaděčka paní Baboráková dala včas znamení, že Šlitr jde, a Ringo stáhnul hlasitost. V jádru ale musím říct, že jsem časem Jiřího Šlitra a jeho názor na vývoj hudby začal chápat a dneska nám k pořadu S politiky netančím skupina Lokomotiva hraje i na mé přání umírněný rock´n´roll…“

 

S+Š

Smrt a nesmrtelnost. Epilog Tomáše Koloce

Jiří Šlitr, nejen skladatel, herec, zpěvák a vedoucí duch divadla, ale taky významný grafik (což všechno mimochodem byly obory, které měl společné se svým druhým já, Jiřím Suchým) zemřel 26. prosince 1969. Těsně předtím byl navštívit své rodiče, kterým na odchodnou z jejich bytu zapnul novou desku se svou písní Jó, to jsem ještě žil... Zemřel v ateliéru se svou láskou, jejímž otcem byl bývalý ředitel Laterny magiky Boris Michajlov-Brin – stejným způsobem jako čtyři roky předtím básník Václav Hrabě a rok předtím Hugo Haas: zhasnul jim plamen plynového spotřebiče, ale plyn dále unikal, zatímco oni spali….

Domněnky, které smrt Jiřího Šlitra vzbudila, se ale s předchozími úmrtími nedaly srovnat – otázka dobrovolnosti či nedobrovolnosti jeho odchodu se dá přirovnat snad jen k případu skonu Jana Masaryka. Podle mě smrt Hraběte, Haase i Šlitra ale patří do stejné kategorie (do níž naopak nepatří jasně kriminální smrt Jana Masaryka). Osud (anebo, chcete-li, Bůh) se ozval ve chvíli, kdy už by zůstal jenom smutek. V případě Hraběte z tragických rodinných poměrů. U Haase (po okupaci v srpnu 1968) z faktu, že se na počátku 60. let vstřícně otevřené hranice mezi ním ve Vídni a vlastí zase zavřely. Co se týká odchodu Jiřího Šlitra, toho jeho odchod na samém prahu normalizace osvobodil od opaku: definitivního zavření hranic mezi ním a vytouženou Broadwayí.

Zákaz účinkování ve všech sdělovacích prostředích, který (po podpisu petice Dva tisíce slov a drzých reflexích okupace v hrách Taková ztráta krve a Jonáš a doktor Matrace) čekal Jiřího Suchého, jemuž na dlouhá léta zůstalo povolené jenom divadlo, by určitě čekal i jeho spoluautora Jiřího Šlitra. Ten by ho ale (právě kvůli svým mezinárodním ambicím) nesl mnohem tížeji. Za 45 let svého života (i kvůli workoholismu, o němž mluví Miroslav Horníček) však Jiří Šlitr stihl nesmírně mnoho, a „šlitrovky“ (jak se trochu nespravedlivě říká písním dvojice S+Š) nejen u táborových ohňů dodnes zní. Navíc to vypadá , že budou znít i v době, kdy se nejen my, ale i naši následovníci s uměleckou ambicí budeme prát o možnost tvorby nejen s režimem, ale i s umělou inteligencí. Za sebe si troufám říct, že silně božsko-lidsky inspirované dílo Jiřího Šlitra (který zemřel sedm let a jeden den před mým narozením) už tehdy dosáhlo větší nesmrtelnosti, než jakou kdokoli z mých současníků kdy bude mít. A to dnes znamená mnoho pro naději české kultury a lidskosti. Vlastně čím dál víc.

Zdroje: Všetci sú za dverami, řada III, díl 6, rozhovory s mým otcem a babičkou, Milošem Formanem, Jiřinou Steimarovou, Miroslavem Horníčkem a Miloslavem Šimkem

 

QRcode

Vložil: Tomáš Koloc