Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Převzala námět Babičky, nebyla Češka a byla na hranici nymfomanie – přesto se jí klaníme! Svět Tomáše Koloce

12.02.2024
Převzala námět Babičky, nebyla Češka a byla na hranici nymfomanie – přesto se jí klaníme! Svět Tomáše Koloce

Foto: Se svolením České televize

Popisek: Momentka ze seriálu Božena, v hlavní roli Anna Geislerová

Ponoření se pod pokličku televizního seriálu o Boženě Němcové, který v únorové čtvrtky ve 20:10 opět nasadila ČT1.

Motto od autority – velkého pražského německého spisovatele:

„Babička byla překládána velmi záhy do němčiny a teď zase byla přeložena mým přítelem Peterem Demetzem a jeho ženou. Možná, že Smetana, a dokonce Dvořák a Babička a Neruda neměli žádný zvláštní (mezinárodní) vliv na umělce… ale každý kdo je (a jejich díla) poznal, má je rád, cítí k nim lásku. A to, myslím, je velmi důležité. Mnohem důležitější nežli (umělecký) vliv, který se celkem vzato odehrává v ideologické atmosféře, ale ne v srdci... V Babičce nenajdeš žádnou brutalitu… A to je, myslím, základní rys českosti v umění: chce milovat a být milována.“ (Johannes Urzidil, 1968)

Modernistka a inspirátorka se vkusem

Během mého dětství jsme měli doma jednu „zlatě“ obalenou sbírku pohádek Boženy Němcové, ve které nám v dětství před spaním četla naše matka – a díky tomu jsem záhy pochopil, že polovina všech českých filmových pohádek (včetně těch nejoblíbenějších jako Pyšná princezna, O statečném kováři, Princ a Večernice, Tři oříšky pro Popelku, Byl jednou jeden král anebo S čerty nejsou žerty) pochází z této sbírky. Až později, když jsem studoval u psycholožky Dr. Anežky Janátové, která se podobně jako Božena Němcová pídila po původních verzích pohádek, jsem při další četbě této sbírky zjistil, kolik své původní literární imaginace Božena Němcová (která kromě svých původních děl udělala pro českou pohádku totéž, co bratři Grimmové pro pohádku německou) pohádkám dala. Nicméně nosné archetypy v nich vždy moudře ponechala, takže v hlavním hrdinovi pohádky O Plaváčkovi (královském synovi poslaném po vodě) nemůže čtenář nenajít archetyp biblického Mojžíše, a v králi z pohádky Sůl nad zlato (který vyhání svoji dceru, protože si ho cenila „jen“ jako soli) zase archetyp Shakespearova Krále Leara.

Němcová je v tomto vzorem moderního, ale zároveň citlivě uvážlivého autora. Jejím kongeniálním filmovým adaptátorem byl zase František Pavlíček, který v těžkých dobách svého normalizačního zákazu napsal o Boženě Němcové nejen biografickou hru Zpráva o pohřbívání v Čechách (pro bytové divadlo Vlasty Chramostové, která i soukromě převzala velkou část spisovatelčina údělu), ale (pod pokrytím Antonína Kachlíka) i slavného pohádkového filmového Prince Bajaju (1971) s Magdou Vášáryovou a Ivanem Palúchem, a (pod pokrytím Bohumily Zelenkové) především evropsky známé Tři oříšky pro Popelku. V příběhu mlčícího prince a krasavice skryté v hadrech umazaných popelem vypověděl nejen svůj příběh zakázaného autora – ale málo se ví, že to byl on, kdo příběhy tří kouzelných oříšků a Popelky (které původně pocházejí ze dvou různých pohádek) spojil dohromady! Stejně jako Němcová měl totiž přesnou míru hranice vkusu a kreativity. Na rozdíl od některých dnešních „remaků“:

 

Tajnosti Boženy Němcové

Boženu Němcovou mám rád odjakživa i pro její záhadnost. Ta láska asi začala tím, že nejstarší a nejceněnější kniha, kterou jsme měli doma, byla její Babička, třetí vydání, s ilustracemi Adolfa Kašpara, jedna z prvních záhad mého života – ačkoli totiž byla vydána v roce 1918, můj pradědeček do ní krasopisně vepsal věnování „Mojí ženušce Bóbi, k Vánocům 1917“. Teprve po mnoha letech mi došlo řešení: o Vánocích 1917 byl praděda ještě na frontě, a tak ji k nim jako milující manžel daroval prababičce zpětně.

Mým dalším dobrodružstvím s Boženou Němcovou bylo hledání pravdy o jejím původu, u něhož jsem po prostudování řady pramenů a rozhovorů s badateli (zejména Dr. Helenou Sobkovou) přijal za svou hypotézu, že byla dcerou schovanky zaháňského vévody Petra Birona (známého z Jiráskovy novely Na dvoře vévodském), vévodkyně Dorothey von Biron (později provdané za hraběte Edmonda de Talleyrand-Périgord, synovce Charlese Maurice de T.-P., který byl pařížským ministrem zahraničí jak za Napoleona, tak za restauračních Bourbonů, čímž se tak trochu stal otcem tradičně velmi pružné francouzské diplomacie) a rakouského diplomata Karla Jana Clam-Martinice (toho, co měl po Napoleonově porážce za úkol jeho transport na Elbu), kteří se sblížili na Vídeňském kongresu. Jejich dcera, která byla doloženě narozena ve francouzských lázních Bourbon-l'Archambault, byla manželům Panklovým (dědičným služebníkům Dorotheiny původní rodiny) v kojeneckém věku dána do opatrování.

Dalším mým mystériem pak byla Viktorka Němcové Babičky. Její předobraz, Viktorie Židová, byla díky společnému původu ze vsi Žernova spřízněná s rodinou MUDr. Antonína Čapka, otce sourozenců Čapkových, který dokonce Viktorčin otcovský dům koupil, a rodina Čapkova v něm jeden čas bydlela. Antonínův syn Karel Čapek od rodačky" ze stejného kraje a autorky literárního zpracování své příbuzné, Boženy Němcové, nejen „zdědil“ zálibu v pohádkách, které se odehrávají v jejich kraji, ale přiznaně i archetypy z některých jejích děl. Vzpomínáte si třeba na velkoprůmyslníka barona Krüga, který se v Čapkově Bílé nemoci převleče za dělníka, aby mu doktor Galén píchl své léčivé sérum? Toho zná národ přece už z pohádky Boženy Němcové Čertův švagr (ve filmu S čerty nejsou žerty) – jako starého pana knížete, co přijde na buben, a tak se převleče za žebráka, aby mu mládenec Petr (který dostal od čerta kouzelný kabát, z jehož kapes rozdává jen chudákům) pomohl svými dukáty…

 

Němcová debunked

S takovýmto osobním příběhem v době, kdy je Božena Němcová obecně pokládána za nudnou autorku povinné knihy, kterou skoro nikdo nedočetl (jeden můj přítel se mě zeptal: „Co od ní kromě Babičky vlastně známe?“ – a bouchl se do čela až po mém připomenutí nejen řady legendárních filmů podle jejích pohádek, ale kdysi i celonárodně populárních filmů Divá Bára a V zámku a podzámčí!), jsem se oprávněně obával, jak bude vypadat moderní seriálová adaptace spisovatelčina života. Byl jsem nesmírně příjemně překvapen! Autorky očividně udělaly na dnešní dobu (a snad i na všechny doby) nesmírně mravenčí rešeršérskou práci, která bude zřejmě dílem bohemistky Martiny Komárkové, jež byla už autorkou polodokumentárního filmu Obrazy ze života Boženy Němcové (2011). Druhá spoluautorka Hana Wlodarczyková, autorka filmu Zloději zelených koní a dramaturgyně takových počinů jako byl seriál Most!, pak měla na starosti dramatickou stavbu – a dohromady tandem zafungoval dokonale. Znalec předchozích filmů s a o Němcové jako bylo Pavlíčkovo-Vávrovo Horoucí srdce (1962), adaptace Baarovy Paní komisarky Vlčí halíř (1975), Kratochvílova a Vávrova Veronika (1985) a německý film A tou nocí nevidím ani jedinou hvězdu (2005) ocení zejména to, že autorky na rozdíl od přechozích idealizovaných adaptací hledaly a ukázaly rysy postav dramatu života Boženy Němcové, na které v předchozích dílech (stále vycházejících z pocitu, že historické postavě a její době svědčí určitá míra romantizace) nebylo upozorněno. Posuďme sami:

Že v době života Němcové a ještě dlouho po něm nebyl vyjma revolučního roku 1848 v naší zemi ani jeden český veřejný nápis – všude jen německé. Že Baarovy Chody 150 let po Kozinově smrti nezajímala jejich bývalá práva, zvyky, ani čeština. Že hlavním městem českých vlastenců v polovině 19. století nebyla Praha, ale Litomyšl, protože tehdejší český život v Praze byl omezený na pár vlastenců, kteří si za svá mezinárodní křestní dávali uměle slovanská jména (Josef Bořivoj Němec a Barbora Božena Němcová) a vymýšleli si i nová slovanská příjmení, přesně tak, jak to lze dodnes vidět v dnes už zcela zgermanizované německé Lužici (jejíž srbské obyvatelstvo ještě v roce 1848 bylo na srovnatelné „startovní čáře“ jako Češi). Že Karel Jaromír Erben koktal a mottem života Magdaleny Dobromily Rettigové nebyly ovocné knedlíky, které vynalezla, ale její dcera Jindřiška (rakouská operní pěvkyně) a bojovně feministické heslo „Manželství je klec.“ Že první českou básnířkou nebyla Božena Němcová, ale jistá Žofie Jandová, kterou si básníci před érou Němcové vymysleli, aby mezi českými literáty byla alespoň jediná žena. Že Němcová měla řadu nabídek na výnosnou činnost, včetně ředitelky Amerlingovy dívčí školy v Budči. Že její Babička měla předobraz v díle Františka Jana Mošnera s názvem Pěstounka.

A co jako očerňovaný člověk druhu muž v dnešní době agresivního feminismu (s nímž by feministky první generace Rettigová ani Němcová, které byly především plnokrevné ženy, neměly vůbec žádné pojítko!) oceňuji především: Paradoxně právě scenáristicko-režijní tým tří žen (včetně režisérky Lenky Wimmerové), u něhož by bylo právo se obávat, že mužství naopak všestranně zasolí – poprvé v historii děl o Boženě Němcové rehabilitoval postavu Josefa Němce, z něhož udělal druhou (ne-li hlavní!) postavu seriálu.

Seriál ukazuje, že to byl Josef Němec, který (přes varování přítele) na sebe vzal účet za život své ženy a že to byl on, kdo jí na konci života vyznal lásku, ačkoli ona (stejně jako v mládí na kameni na břehu řeky Úpy) v nitru křičela hrůzou, že ji znovu drží v náručí muž, kterého si vzala z nouze. Ten, kdo ví, co scénář předepsal Josefovi Němcovi v dalších filmech s toutéž tematikou, Horoucím srdci (1962) či v A tu nocí nevidím ani jedinou hvězdu (2005), tedy monotematické opilství, tvrdost a bití, v seriálu Božena s vděčností vidí obraz vlastence, který – přesně jak to sám řekl v posledním dílu – i jako sám pouze amatérský literát naučil svou ženu číst a psát česky, dal jí její první pero (před setkáním s ním byla jen horlivá čtenářka), vydržel s ní ve svazku 24 let (o což ani náznakem neprojevil zájem žádný z jejích milenců!), a především své manželce (žijící uvnitř stále v krásné době, kdy byla na vychování u německé rodiny vévodského správce Hocha v Chvalkovicích) otevřel svět národního obrození a vlastenectví jako svět, ve kterém se zabydlela jako jedna z jeho největších opor.

Přestože v tom zdaleka nebyla sama: z etnicky čistě německých rodin byli i její souputníci jako sestry Rottovy (Karolina Světlá a Žofie Podlipská), Bohuslava Rajská (Antonia Reiss), Anna a Magdalena Rajské (Anna a Magdalena Forchheim), Miroslav Tyrš (Friedrich Tiersch) a Jindřich (Heinrich) Fügner, či Teréza Nováková (Teresia Langhause). S českou krví koneckonců neměli nic společného ani etničtí Slováci Pavel Josef Šafařík (Pavol Jozef Šafárik) a Jan (Ján) Kollár z první generace českých spisovatelů, natožpak herečka a ředitelka jedné z prvních českých divadelních kočovných společností Eliška Zöllnerová, rozená rumunská Maďarka Erszébet Cinege. Ti všichni (na rozdíl od mnoha etnických Čechů) si český jazyk a národ (na rozdíl od mnoha „čistých“ etnických Čechů) zvolili zcela dobrovolně, aby jeho přežití a růstu vědomě věnovali celý svůj život. Jak aktuální pro dnešek…

 

Ne převrácení pohledu, ale hloubka mnoha pohledů. (I náznaků…)

Čtu si po sobě, co jsem výše napsal, a vypadá to, jako bych psal, že autorky seriály udělaly to, co většinou dělají politické i umělecké doktríny: polárně obrátily pohled na zkoumaný předmět (v našem případě Boženu Němcovou a její dobu): Josef Němec byl v dřívějším zpodobnění zlý – teď je hodný, život v té době byl v zemi český – teď je německý… Ale tak tomu není. I nyní je v seriálu ukázána Němcova krutost – ale také to, co ji k němu vedlo a čím se ji snažil vykoupit. I nyní kanovník Štulc dogmaticky nabádá Němcovou, aby se kála a psala ideologické katolické texty, a ona ho odmítne – ale tentokrát je vidět i to, že to byl on, kdo jí doručil finanční pomoc, kterou sesbíralo pražské měšťanstvo a že stál u její smrtelné postele.

Tak seriál nenutí vidět nabídku patera Štulce (Martin Finger) jako špatnou – jen jako pro Němcovou nepřijatelnou, stejně jako nedělá zápornou postavu ze staré paní Rottové, která Němcovou vykáže ze svého salonu pro styky s MUDr. Dušanem Lamblem, snoubencem Sofie Rottové – budoucí Žofie Podlipské. Důvěrnice Němcové, zmíněná etnická Němka Antonie Reissová (Eva Josefíková), z níž se později pod vlivem Němcové stala básnířka Bohuslava Rajská, dokonce nejenže Němcovou za její mimomanželský vztah s Václavem Bolemírem Nebeským nekárá, ale stane se její důvěrnicí. Jen když si pak vybírá, zda zvolit mezi sňatkem s bohémským slovenským básníkem Samem Bohdanem Hroboněm a upjatým českým etnografem Františkem Ladislavem Čelakovským, zvolí si solidního ovdovělého Čelakovského, kterého nemiluje, ale který ji potřebuje, a bez známky odsudku své stále nejlepší přítelkyni Boženě s láskou řekne: „Díky vám ( = a vašemu odstrašujícímu příkladu) jsem se rozhodla správně“ ( = zvolit namísto lásky oběť)...

Člověka, který zná příběhy, jež mezi postavami seriálu proběhly před a po úseku, jenž seriál postihuje, toto zrelativizování obohacuje i na ten způsob, že si uvědomí, že i nástupkyně Němcové Karolina Světlá později dostala stejnou nabídku mimomanželského vztahu – od Jana Nerudy, a také ho v konečných důsledcích odmítla. Němcová na rozdíl od svých přítelkyň zvolila překročení morální hranice, za což možná víc zaplatila, ale možná i víc získala. Je obecně známo, že ani jedna z těch, které se rozhodly „správně“, nikdy nedosáhla inspirace a tvorby na té úrovni jako Němcová. To ovšem neznamená, že by Němcová žila správně, a Světlá a Rajská špatně, či naopak. Proč o tom neuvažovat tak, že jen prostě každá měly osudem předepsán jiný osudový archetyp?

A víc: O skutečném původu hlavní postavy svého seriálu, který dodnes nebyl plně historicky doložen, autorky seriálu coby seriózní umělkyně explicitně mlčí, ale tematizují ho metaforicky: v obratu pěstounských rodičů z hádky „K čemu nám je?“, v náušnicích ze svých vlasů, které jí spolu s polibkem dala do života její „teta vrchnost“, vévodkyně Zaháňská, v jejím opakovaném navracení se k těmto vlasům v těžkých chvílích…

Kdybychom přijali, že matkou Němcové byla Dorothea de Talleyrand-Périgord, která byla sama zrozena z nemanželského svazku své matky, proslulé četnými mimomanželskými vztahy – a přidali k tomu fakt, že i spisovatelčina dcera Theodora Němcová (jíž dala matka přes bídné poměry v mládí učit jazyku šlechty, francouzštině!) měla v dospělosti též nemanželské dítě (mimochodem zřejmě s Václavem Fejfarem, manželským dědečkem pozdějšího dalšího českého autora pohádek Václava Čtvrtka!), došli bychom nejspíš ke slovům, jimiž Vojtěch Jasný končí svůj největší český film Všichni dobří rodáci: „Co jsme mohli a co jsme nemohli..?“)

Díky historicky prvnímu rozbití romantického vidění Boženy Němcové v české hrané audiovizuální tvorbě a díky autorské relativizaci mnoha morálních znamének dobrý-špatný seriál kromě jiného kontrastně vytváří velmi pevnou půdu pro věci, které autorky (na rozdíl ode dnešního oblíbeného paradigmatu zemského vlastenectví, pro které „jazyk nebyl tématem“) nerelativizují:

Že národní obrození mělo svůj smysl, a ti, kdo ho vykonávali, byli podobní hrdinové, jako ti, kdo o sto let později bojovali proti nacismu. Že podobnost mezi německým nacionalismem tehdejší rakouské vlády a pozdějším hitlerismem byla sice podobnost jako mezi fackou a zmrzačením, ale existovala. Což je ukázáno na postavě Němcova podřízeného, finance Kirschnera (Karel Heřmánek mladší), který se v roce 1848 staví být Němcovým přítelem, aby ho pak začal krutě pronásledovat. A též, že až jako opozice proti nacionalismu německému vyrostl stejně silný nacionalismus český. I když (trochu kritiky do té obdivné recenze) si nemyslím, že bylo historicky namístě, že ho v seriálu tematizuje právě obdivovatelka německé kultury Božena Němcová, když dětem říká: „Chod hlídal, aby v našich lesích Němci nekáceli stromy a nekradli dobytek.“ (Ostatně za to, co nám ti nebo oni kradou, nebo předražují, si často můžeme i sami…)

 

Vcítění do tehdejší i dnešní doby

Nadchla mě míra autorského vcítění do vlasteneckého života 19. století, až jsem si říkal, zda autorky seriálu Martina Komárková a Hana Wlodarczyková nejsou také nějak účastny zápasu nás, dnešních patriotických nezávislých autorů, kteří také počítají každý haléř a berou se navzájem do podnájmu (a ani oni přitom nejsou ušetřeni duševních úrazů, které se staly Němcovi a Nebeskému; ovšem ani je – stejně jako Němce, který Nebeskému po manželčině smrti svěřil úlohu redaktora jejího díla – podobné úrazy nerozkmotří…), kteří jsou (stejně jako Josef Němec v Balašských Ďarmotech) absurdně podezříváni, že jsou „ruští špióni“, a jejich (nyní zejména internetová) korespondence je pod dohledem, kteří se spolu (jak tomu bylo zvláště v době pandemie) ilegálně scházejí za městem, rozjímají o předcích, kteří s nimi sdíleli společný prostor a potok a kameny, baví se o možnostech společného slovanského jazyka (kterým už dnes není ruština, ale podpůrný zonální jazyk internetových překladačů a filmu Nabarvené ptáče, mezislovanština), a na rozdíl od Josefa Němce už nekřičí „Česky!“ v zněmčeném chodském kostele – zato to křičí na sociálních sítích a v nezávislých novinách a jsou zato opět cejchováni a popotahováni. A kteří, kdyby slovo němčina nahradili slovem angličtina, mohli by beze změn použít slova Boženy Němcové z roku 1845:

„Panstva je zde málo, ale zpanštělé fifleny a hejskové si tu dávají jméno honorace, německy se mluví málo, ba málo z měšťanů německy rozumí, ale navzdory tomu trápí děti němčinou tak, že se jim div v hlavě nepojurdí.“

A pokud se mám dvakrát trefit i do vlastního hnízda, pak jako občan města, jehož nejdelší třída se jmenuje po nakladateli Pospíšilovi, ocituji seriálového Josefa Němce: „Pospíšil ti dal za knihu menší honorář, než dostal písař za opis.“ Dnes je to v něčem ještě horší, honoráře se nevyplácejí vůbec, a i autoři ověnčení literárními cenami pokládají za úspěch, když si na vydání oceněné knihy aspoň nemusejí připlácet. Historka z pobytu rodiny Němcovy v Chodsku, kde Božena Němcová občasným psaním článků do novin v dobách výpadku manželovy mzdy solidně živila celou šestičlennou rodinu (což v seriálu uznal sám Josef Němec) je pro dnešní novináře a spisovatele, i ty placené, pohádkou. Naštěstí dnes (doufám) alespoň už nefunguje motivace, kdy služkám, jež chtěly vypomoci svým paním (jako Manka), nebo literátům, kteří chtěli umělecky pomoci svému národu (jako Karel Sabina), za určité služby finančně vypomáhala policie. (Ti, co donášejí, to dnes dělají, hádám z jiných pohnutek, ale zdarma…) Střelou do vlastní brány nás, nezávislých autorů, nicméně budiž Němcova seriálová glosa doby po porážce revoluce 1848: „Za revoluce jsme všichni nosili čamaru, teď už si v ní na ulici nikdo netroufne…“

V neposlední řadě se pak musím svěřit s příjemným překvapením z toho, kolik autorky věnovaly prostoru tezi a praxi Boženy Němcové o osvobození sloužících, kteří se podle spisovatelky měly stát spíše jakýmisi pomocnými sparing-partnery svých zaměstnavatelů. O nich v předchozích audiovizuálních dílech o BN (ani za minulého režimu, který tolik tematizoval sociální témata!) nepadlo ani slovo. Přemýšlel jsem, jak je to možné, a dospěl jsem k tomu, že zatímco minulý režim pomocníky v domácnosti zrušil, a tak neměl zájem o spisovatelčiny náhledy na jejich práci – ten současný je zase vzkřísil, a ty z nich, co chtějí vydělat poslal do Německa a Rakouska. Proto je jejich tematizace dnes znovu aktuální. Ostatně je-li jedna z autorek seriálu i dramaturgyní výtečného sociálního seriálu Most!, není se asi čemu divit.

 

Konečně kritizuji…

Z mého dosavadního nadšeného pajánu by čtenář mohl nabýt dojmu, že se mi jako recenzentovi na seriálu všechno líbilo, ale není tomu tak: moje metoda je stejná jako recenzentské motto, které v seriálu vyslovil Karel Havlíček Borovský: „Dobré chválím, špatné haním“. Když je ale ovšem scénář díla tak dobrý, že se srovná, ba převýší nejlepší doby naší audiovizuální tvorby, vystavuje se tomu, že s nimi bude srovnáván i v dalších rozměrech díla. Na rozdíl od historických seriálů České století, Bohéma, Marie Terezie nebo Anatomie zrady, kde je historických nesmyslů přehršle, jsem (kromě drobnosti, s níž Josef Němec mluví o Balašských Ďarmotech jako o Slovensku, ačkoli jsou pohraniční obcí na území dnešního Maďarska, nicméně v té době žádné oficiální hranice neexistovaly, takže by se to dalo odpustit) nenašel v seriálu jedinou historickou chybu (což je až neuvěřitelné). A musím také pochválit kostymérku Katarínu Štrbovou-Bielikovou za takové detaily jako jsou bikolórní stužky v česko-slovanských barvách na studentských čepicích či stejně zbarvené kokardy na Němcově čamaře – a také mně neznámého jazykového poradce za to, že nadřel herce dokonalou němčinu (u Anny Kameníkové se mu to nepovedlo pouze u slova „Zauber“, takže z německého „kouzla“ vyšlo „čistý“). Škoda, že poradce zřejmě nebyl u samotného natáčení, kde obrozenci 19. století, kteří byli tak úzkostliví na svůj jazyk, občas sklouzli do jazyka 21. století typu „znáte spoustA lidí“ (správně spoustU), „Se nediv!“ nebo syntakticky vyšinuté věty „ze dvou stovek ročně zlatých nevyžijeme" (správně „ze dvou stovek zlatých ročně“).

Velmi dobrá kamera seriálu je ničena příliš se opakující monotónní hudbou. Nebudu krutě připomínat, co by z této látky udělal takový Zdeněk Liška, ale připomenu Jakubu Kudláčovi třeba skladbu Davida Boultera k seriálu Pustina z roku 2016. Zásadním handicapem je ovšem obsazení. Na začátek ovšem opět dobře: Na rozdíl od jiných si nemyslím, že byly obsazeny špatně hlavní role – Anna Kameníková i Aňa Geislerová byly v roli Boženy Němcové na svém místě, protože v dnešní době už není k dispozici Jana Hlaváčová (Němcová z filmu Veronika, 1985) nebo dokonce Jana Březinová (Vlčí halíř, 1975) či Eva Jakoubková (Laskavý divák promine, 1994) – a volba Jana Hájka (který své herecké možnosti ukázal už v Českém století a Bohémě) byla už vyložený „kauf“. Jan Hájek, přestože některé rysy scénáře či špatná režie první agresivní hádky s manželkou jeho výkonu házely klacky pod nohy, hloubkou svého Němce předčil i Bolka Polívku (A tou nocí nevidím ani jedinou hvězdu, 2005) a vyrovnal se Radovanu Lukavskému (Horoucí srdce, 1962, Veronika, 1985) i Radoslavu Brzobohatému (Vlčí halíř).

Stejně si vedli Kryštof Hádek jako Jaroslav Pospíšil či Martin Finger jako pater Štulc, který byl (ovšem i díky scénáři seriálu) mnohdy hlubší než Otakar Brousek starší z Horoucího srdce nebo Jiří Adamíra z Veroniky. Z ženského obsazení byla bezprecedentní Eva Josefíková v roli Antonie Reissové (Bohuslavy Rajské), jejíž láska k Boženě Němcové i umírání byly na úrovni starých mistrovských hereček, které jsem jmenoval výše. Výše zmiňovaný problém byl s Karlem Havlíčkem Borovským, do jehož role, ačkoli méně frekventované (kterou v minulosti ztvárnili takoví mistři jako Jiří Holý, Boris Rösner, ale nově i David Švehlík) byl obsazen nezkušený (a oproti Havlíčkovu reálnému věku o 10 let mladší) nevýrazný Václav Matějovský, a totéž co Havlíčkovi se bohužel stalo i rolím dalších osobností Karla Jaromíra Erbena, Václava Bolemíra Nebeského a Hanuše Jurenky (Vladimír Škultéty, Jan Nedbal a Adam Joura). V jinak dobrém obsazení zkušenými herci jako Vladimír Javorský (Pankl), Martin Myšička (Staněk), Ondřej Malý (Čelakovský), při objevení nové hvězdy (Lukáš Melník v roli Josefa Čejky!) to byla zbytečná chyba.

Díky dlouhodobému styku s tvůrci, pracujícími pro české televize, vím, že mnoho z vypsaných chyb dělá v českých poměrech chronicky nízký rozpočet, který ale en bloc tvůrci Boženy co do konečného produktu „uválčili“ na jedničku – ačkoli na rozdíl třeba od filmu Horoucí srdce (kde tvůrci dali ono nájemné v Národním technickém muzeu, aby jeho diváci viděli lokomotivu a vagóny z poloviny 19. století), nepozorní diváci seriálu Božena si mohou myslet, že jejich hrdinka na své delší cesty jezdila jen dostavníkem. Tvůrkyně Boženy tento handicap napravily alespoň tím, že Jan Helcelet se v dialogu zmínil, že u Boženy Němcové musí přespat, protože byt je blízko nádraží a on jede na Moravu domů vlakem.

Čímž se oslím můstkem dostáváme k chronické chorobě dnešních děl: přesexovanosti, jíž se bohužel nevyhnula ani Božena. Ten, kdo zná korespondenci Boženy Němcové ví, že vše, co se v Boženě o sexu říká, je pravda, a myslím, že některé erotické scény (scéna svatební noci, během níž se explicitně vyvrátí pomluvy ratibořických, že Němec si nebere pannu, scéna, kde se ukázal způsob jejich soužití po svatbě, anebo scéna, v níž Němcová hledá u Jurenky lásku ještě v době pokročilé nemoci a krvácení, a také pár stručných výjevů z milostného poměru s Nebeským a Helceletem) byly pro příběh nezbytné. Ale takový nadbytek explicitního sexu, jaký byl do seriálu nakonec vepsán a zrealizován, jej zbytečně umístil na hranu erotického díla a možná i pornodíla. Ovšem tak to dnes žádá marketingová dramaturgie, která (na rozdíl od minulosti, kdy šlo především o uměleckou úroveň) dílo musí především prodat – ať už se jedná o seriál ze života císařovny Marie Terezie nebo skladatele Josefa Myslivečka (kdybych mohl, napsal bych na konec této věty smutného smajlíka).

 

Závěrem: Osobně

Co říct závěrem? Přestože jsem postupně získal až fanouškovský obdiv k seriálu České století, které přerámovává zásadní dlouhodobé i režimní (míněno dnešního režimu) historické stereotypy, Božena dokázala ještě víc a víc se mi zaryla pod kůži. Nejen tím, že se jí skutečně povedlo v očích národa aktualizovat a rehabilitovat „nudné“ věci, jako je život jedné autorky povinné četby, boj za národní jazyk a kulturu a sociální práva a že seriál přerámoval manichejistický pohled na osobnosti našeho národního obrození, ale při sledování jsem nejen intenzivně přemýšlel nad archetypy žen, jako byla Božena Němcová, ve svém životě, ale cítil i sugestivní blízkost hlavní hrdinky seriálu ke své vlastní povaze (Niterná úzkost – při nesmiřitelné autoritativnosti v prosazování ideálů. Snaha o svobodu všech – při občasné přílišné osobní tvrdosti typu: „Tohle sníš – nic jiného nemáme !“ Disciplína v tom, co člověk považuje za to nejvlastnější – při bohémském přístupu ke všemu ostatnímu. Schopnost dát v určitých okamžicích vše – ale zároveň očekávání, že za to vše dostanu. Oběma nám pak je společná zejména jedna láska, která v případech obou našich povah neměla a nemá dna – bezmezná láska ke všemu, co přestavuje či evokuje naše ztracené dětství…).

Božena Němcová (ačkoli se doložitelně neví, kdy se vlastně narodila, jen to, že to bylo mezi lety 1816 – 20), doloženě napsala větu: „Kdybych mohla volit, chtěla bych se znovu narodit asi tak za dvě stě let. Do té doby asi nebude svět takový, aby byla radost v něm žít.“ Chtěl bych Boženě Němcové přes ta dvě staletí vzkázat: Svět se (co do radosti v něm žít…) od Vašich dob zase tolik nezměnil, a ženy jako byla Tereza Spencerová nebo je Lenka Procházková jako české spisovatelky nebyly a nejsou od Vašeho někdejšího údělu příliš vzdáleny. Radost žít ovšem musíme hledat vždy – a Vy jste nám v tom ukázala cestu, kterou nám autorky seriálu o vás nově otevřely.

Božena. Česká televize 2021, scénář: Martina Komárková a Hana Wlodarczyková, režie: Lenka Wimmerová, 4 x 80 minut.

Zdroje: Anežka Janátová: O živé vodě, Ferdinand Peroutka a Johannes Urzidil: O české a německé kultuře, knihy Heleny Sobkové, knihy Boženy Němcové a filmy podle nich a o ní, Seznam.cz

 

Vložil: Tomáš Koloc