Jak jsme dobyli Antarktidu – a vypálili Fialovi rybník. Svět Tomáše Koloce
komentář
05.02.2024
Foto: Pixabay
Popisek: S trochou rozvernosti lze napsat - řada Koloců obohacuje svět svou migrací.
PAMĚTI DEZOLÁTA VI. Přinášíme nový seriál, tentokrát z autorových archivů, které odtajňují vše.
Psal jsem v těchto pamětech už o svém tátovi, venkovském zubaři a písmákovi Petrovi K. (který se symbolikou sobě vlastní v novém režimu načas přijal i místo patologa, ba i obvoďáka v Haškově Lipnici), o svém dědovi Vladislavu K., jednom z ekonomů Dubčekova Pražského jara (který se rok po okupaci nechal zbít na slavné demonstraci, a pak poslat do vrátnice mezi disidenty), částečně i o jeho otci, pradědovi s kafkovským jménem Josef K., který byl pologramotný cestář z Českého ráje.
Věděl jsem, že děda ekonom byl z devíti dětí a že někteří jeho sourozenci a jejich potomci stále žijí v okolí města, z něhož rod pochází. Ve Starých Splavech u Máchova jezera, nedaleko dědečkovy rodné Bělé pod Bezdězem, jsem znal jediného dalšího pána našeho příjmení, který byl řidičem autobusu. Tím ale po celá desetiletí moje znalosti o našem rodu po léta končily, když pominu neslavnou proslulost našeho rodového příjmení v 90. letech na Náchodsku, kde se jeden z jeho nositelů úspěšně účastnil privatizace jisté firmy, která, chudák, do té doby vyráběla dětské kočárky…
Když pak ale přišla doba digitální s fenoménem internetového surfařství, zjistil jsem víc. Díky existenci stránky Kdejsme.cz (kde se dá zjistit i to, že v naší zemi je dnešním dnem 147 Koloců a 161 Kolocových) jsem získal přehled i o tom, kam to Kolocové dotáhli. Že „mezi nás“ patří i badatel a spisovatel Máchova kraje Miroslav Koloc, Kristýna Kolocová, polovina někdejší slavné sportovně-mediální dvojice Kiki a Maki (o které vycházel i komiks!) a vicemistryně Evropy v plážovém volejbalu z roku 2017, ba i majitel sítě čerpacích stanic Josef Koloc.
A nakonec i Martin Koloc, který žil od jisté naznačené doby životem světoběžníka (byl mimo jiné i asistentem trenéra malajsijské hokejové reprezentace!), než se vrátil do vlasti jako otec dvou dcer, které má s bývalou Miss Seychely a zakladatel automobilové stáje Buggyra, o němž už probleskly zprávy, že se chystá postavit svou vlastní leteckou flotilu. Ze všeho nejdřív se ale v letech 1995 a 1996 stal mistrem Evropy v závodech tahačů. Kolocová druhá na mistrovství Evropy ve volejbalu, Koloc první v evropských závodech tahačů. Jako by osudem všech Koloců, ať jsou jakkoli světoběžní, byla naše země a Evropa.
Že to tak není, mi ukázala sociální síť Facebook, na níž funguje fenomén „pozvání do skupiny“. Do své skupiny mě tam pozvali američtí Kolocové, jichž je stejně jako těch českých okolo 300, ale stále o sobě vědí a v rámci možností se scházejí, ač jsou v USA už od 1. května 1904, kdy tam jejich předci přijeli z Hamburku parníkem Bismarck. Až díky nim, žijícím už po čtyři generace tisíce kilometrů za mořem (a jejich facebookové skupině, do níž jsem zapojil i svého přítele, genealoga Zdeňka Hornera) jsem začal zaplňovat mnohá bílá místa nejen v obrazu své rodiny, ale i sebe sama.
Předně jsem zjistil, proč se vlastně jmenujeme tak, jak se jmenujeme. Rodinná legenda, pocházející už od našeho pradědečka, říkala, že příjmení Koloc je krajová forma slova kolář, pokřivená prostředím někdejšího česko-německého jazykového pomezí. Moje teorie ale vždycky byla, že je to jen jiná varianta známého příjmení Kloc, z německého Klotz (trs, cíp, drn).
Chyba lávky! Zmíněný přítel, genealog Zdeněk, zjistil, že kam až se dá rod Koloců zatím dosledovat, tedy k přelomu 17. a 18. století, byl typický Koloc povoláním kolář. A to až do Augustina Koloce (1857-1934), který své řemeslo povýšil na vyšší úroveň, založil si strojní dílnu, kterou jako nadějný vynálezce (vynalezl první jednoduchý motor k pohonu zemědělských strojů, ale i traktorů) přesunul do Prahy. Tam se přestěhoval v roce 1883, kdy se tamtéž narodil spisovatel Jaroslav Hašek, který měl ještě možnost se s ním potkat a učinit ho hrdinou několika svých rozverných povídek, které si dělaly legraci především z typického kolocovského rysu. Vyprávění, skládajícího se z chrlení nejrůznějších faktů a údajů, často bez viditelné souvislosti (odkud já to jenom znám…).
Pak ale vzdálenému příbuznému mých předků, zmíněnému Augustinovi K., během krátké doby jednoho roku zemřely manželka i jediná dcera a on na to zareagoval tak, že se podruhé oženil, prodal dílnu v pražských Košířích, která se mezitím rozšířila v továrnu, a vydal se do americké Iowy. Díky jeho americkým potomkům, kteří založili zmíněnou facebookovou skupinu, dnes vím, že mám příbuzné nejen v Rakousku (kde už v 19. století sochař Johann Koloc na přání císaře Franze Josefa pro ochoz jeho sídla v Hofburgu vytvořil sochu Slovana!), v Německu (kam byl naopak odsunutý jiný můj příbuzný, který měl kartáčnictví v Litoměřicích a po Hitlerově anšlusu Sudet, aby mohl zůstat, se přihlásil k německé národnosti) i v Austrálii (kam zas jiný oddenek rodiny odešel po další okupaci republiky v roce 1968).
Především mám ale řadu příbuzných v jiném zámořském světadílu, který nás poslední století čím dál víc ovlivňuje. Za posledních deset let jsem u nás doma přivítal i dvě „výpravy“ amerických Koloců-turistů, od nichž jsem se na oplátku za jejich provádění po staré vlasti dozvěděl leccos. Od toho, že naše příjmení se na americkém kontinentu čte „Kolak“, až po to, že mi zmapovali i tamní rodinné celebrity, jejichž „rozkmit“ je obrovský. Od svobodomyslné hippie písničkářky Bonnie Koloc, která v zlatých šedesátých letech (které kupodivu čeští Kolocové prožívali stejně intenzivně) vystupovala na stejných jevištích, jako nobelista Bob Dylan, Bruce Springsteen nebo Johnny Cash, až po Nathaniela Koloce, ekonoma, který v roce 2016 pracoval jako náborář pro protitrumpovskou prezidentskou kampaň Hillary Clinton (která tehdy jako „hlavní volební tahák“ prohlásila, že jako prezidentka nebude váhat s vojenskou akcí proti Íránu…). Načež si můj příbuzný v roce 2019 vzal newyorskou senátorku Alessandru Biaggi, která získala proslulost zejména svými útoky právě na prezidenta Donalda…
Největší celebritou rodu v Americe byl ale Bohumil J. Koloc mladší (1924-2022), který se stal ztělesněním rodového snu. Od výroby dřevěných kol přes železné zemědělské stroje se tento vnuk prvního amerického Koloce dostal až k létání. Stal se pilotem námořního letectva, za druhé světové války se (bohudík) vyznamenal během bojů v Tichomoří, a pak (bohužel) se zúčastnil i těch „mashových“ v Koreji.
Malá vsuvka: Touha v životě bojovat je holt do našeho rodu asi taky vložená. Američtí příbuzní mi poslali „rodový erb“, který si jejich předci přivezli z Evropy. Pátráním v archivech jsem zjistil, že jde ve skutečnosti o erb Roháčů z Dubé. Tedy posledního husitského rodu, který u Kutné Hory držel svůj odbojný hrad Sion ještě tři roky po porážce husitů u Lipan, načež ho ve službách Zikmunda, Lišky ryšavé, dokázal dobýt jen jiný z pánů z Dubé, zrádný synovec slavného husitského pána Sionu Jana Roháče (zrazovat se mezi sebou - to my Kolocové taky umíme). O čemž byl v roce 1947 dokonce natočen první československý celovečerní barevný film!
Ptal jsem se svého přítele-genealoga Zdeňka, jestli si myslí, že jsme s Roháči z Dubé nějak spojeni, a dozvěděl jsem se, že je to pravděpodobné. Protože to byl rod, který vládl právě tomu území, z něhož i my Kolocové jsme, a vymizel před Bílou horou, pravděpodobně důsledkem zchudnutí a „rozrodu“ mezi prosté místní rody. Odtud možná to naše „vznešené" rebelství.
Nicméně zpátky k námořnímu pilotovi Bohumilu J. Kolocovi. Válka v Tichomoří a v Koreji neznamenaly konec jeho života, právě naopak. A jeho přínos lidstvu měl být paradoxně mírový. V šedesátých letech (všimněte si, jak jsou nejen pro naši rodinu důležitá!) přestal už i cvičit další piloty, odešel do částečné výslužby a pracoval jen jako vedoucí rekreačního střediska pro lidi s lampasy.
Tam se ve své funkci spřátelil s jedním admirálem, který když zjistil, že můj příbuzný má stále ještě sny, zapojil ho do svého projektu Deep Freeze (Mrazák), který se odehrával – v Antarktidě. Pod vedením slavného vedoucího amerického kosmického programu Wernera von Brauna se tam pro některé tamní srovnatelné podmínky jednak simulovalo přistání na Měsíci a jednak (v době, kdy ještě neexistovalo satelitní mapování) projekt spočíval v tom, že piloti vrtulníků se základnami v Argentině, Jižní Africe a na Novém Zélandu mapovali tehdy ještě přesně nezmapovanou Antarktidu. Můj příbuzný byl mezi nimi a trojrozměrně zmapoval území jménem Bear Peninsula (Medvědí poloostrov) o rozloze Turecka. Za to se mu dostalo té pocty, že nejsevernější bod poloostrova byl pojmenován po něm – Koloc Point!
Tak se (ještě dříve než vznikla současná pražská ulice Kolocova) jméno našeho rodu otisklo do ledu často zapomínaného kontinentu na jižním pólu naší planety. Jednou jsem na to trochu pozapomněl a chlubil jsem se svým příbuzným, že jsem od kamaráda dostal pohled s razítkem jediné pošty, ležící na Antarktidě. Sklidil jsem ovšem jen reakce typu: „Uf, těch my máme...“ Jim (Bohumil) Koloc a Antarktida se mezi americkými Koloci stali legendou do té míry, že řadu amerických Koloců poznáte nejen podle typických fyziognomických rysů, které dosud máme i my „původní Kolocové“ z Evropy (medvědího obočí a „čumáku“), ale i podle toho, že mají na těle často vytetovanou mapu Antarktidy (jejíž název mimochodem řecky znamená „Země proti Zemi medvědů“) s malým označením kolocovského bodu na severu Medvědího poloostrova.
Foto se svolením Tomáše Koloce
Tahle legenda kromě jiného způsobila, že každý druhý americký Koloc (ať už se živí výtvarným designem, nebo tím, že prodává ředkvičky) má pilotní průkaz a čas od času se vznese do vzduchu. Touha létat, ať už jakkoli, je to, co vlastně všechny Koloce spojuje, ať už v Evropě střádají na založení aerolinek, jako Martin Koloc, nebo zpívají o svobodě, jako jeho americká příbuzná Bonnie. Američtí Kolocové si z tohoto notoricky známého rodového rysu už dělají legraci a zavedli rodinné heslo: „Proč být normální, když můžete být Koloc?“
Proč vám to všechno tak obsáhle vyprávím. Protože to, co vypadá jako problém, může být naopak výzvou. Ještě než jsem zjistil, že naše vládní koalice (které je jasné, že po příštích volbách se už u drtivé většiny Čechů z českých zemí nemůže udržet) začala prosazovat zákon o možnosti korespondenčních voleb pro všechny potomky Čechů až do čtvrté generace, napsal mi jeden příbuzný z Floridy. On totiž objevil, že tento zákon (který byl, i přes hrdinný jedenáctihodinový obstrukční Tomia Okamury, Sněmovnou nakonec přijat) otevírá i možnost k nám po těch čtyřech generacích zase přesídlit. Naprosto vážně zamýšlí to využít. A bude jich mezi pravnuky muže, který se přátelil s Jaroslavem Haškem, asi víc…
A tak jsem se začal připravovat i já. U vědomí, že američtí Kolocové (ač část z nich byla zaměstnaná u armády) nejsou žádné gumy, si na mapě naší vlasti procházím stará i nová místa, vybírám ta, kterými je budu provádět. Co je budu učit o dějinách a kultuře naší země, znám už nazpaměť. Vzpomněl jsem si taky, že jsem vlastně češtinář, a vytvořil jsem si improvizovanou učebnici češtiny pro anglicky mluvící. Nebudu je učit, že cereals jsou cereálie, ale dám jim vybrat: buď obilniny, nebo zrniny. Nebudu jim dávat žádné benefity, vouchery a brát je na workshopy, ale dostanou od mě výhody, poukázky, a pozvu je na dílny. Vysvětlím jim, že v našich krajích nejsou vůbec žádní farmáři na farmách, ale statkáři, hospodáři, zemědělci, sedláci a rolníci na svých (ne jejich! – ač zvratné přivlastňovací zájmeno už neznají ani mnozí Češi u nás doma – jim ho budu vštipovat) hospodářstvích, statcích, gruntech a usedlostech! Vždyť oni přece chtějí být znovu Čechy – a ne Američany!
Takže do toho. Když všichni uděláme totéž s příbuznými v zahraničí (ať už zůstanou doma, nebo přijdou sem), není přece možné, aby to, co tu máme dnes, znovu zvolili!
Vypálíme Fialovi rybník!
Zdroj: Wikipedia
Vložil: Tomáš Koloc