Osvobození Osvětimi versus osvobození Gazy. Svět Tomáše Koloce

Foto: Pixabay

Popisek: Vstupní brána koncentračního táboru Osvětim

Musím to přiznat. Jeden z kolegů v Krajských listech mě inspiruje víc, než jiní, dokonce víc než Štěpán Cháb, ke kterému mám názorově velmi blízko…

Ten člověk, můj jmenovec, je nedělní komentátor Krajských listů MUDr. Tomáš Vodvářka. Je to tím, že ho oslovují stejná témata jako mě, jen s tím rozdílem, že se na ně dívá z politicky zcela opačné strany než já. To ale nemusí být na škodu. V době, kdy už je prakticky nemyslitelné, aby v jednom periodiku byli lidé, zastávající odlišné politické názory, je myšlenková pluralita Krajských listů velká a unikátní hodnota.

Psali jsme

Den holocaustu, datum, které bychom si měli připomínat stále naléhavěji. Neděle Tomáše Vodvářky

Myslím si, že jestli nás tahle doba něco učí, pak to, že politický názor není poslední (jak by řekla dnešní mladá generace: „ultimátní“) hodnota. Pochopil jsem to, když jsem se díky aktivitě jiného svého kolegy z Krajských listů, Ondřeje Suchého, se svým příspěvkem na jeho stránce pro Arménii (která loni na podzim prošla krutou zkušeností likvidace své náhorněkarabašské menšiny po 2400 letech její existence) ocitl přímo mezi jeho bratrem Jiřím (který je umělecky můj vzor, ale když před rokem na demonstraci „chciválků“ odvysílali jeho projev, nechápal jsem, jak se tam dostal autor písní, jako Tulipán a Jó, to jsem ještě žil) a mezi ředitelem společnosti Člověk v tísni Šimonem Pánkem (o němž se všeobecně ví, že by se s lidmi, co mají politické názory jako já, jinde asi nesetkal). Prostě nás najednou všechny spojil někdo, kdo nám připomněl, že nám všem jde o jedinou věc. O bezprizorné Armény, prchající ze země, která den ze dne přestala existovat, protože od ní téměř den ze dne dali všichni ruce pryč.

Minulý rok jsem v tenhle čas psal o výročí osvobození Osvětimi 322. střeleckou divizí Rudé armády, jejímž nejmladším členem byl čtrnáctiletý Bělorus Juraj Ždanko a jejími veliteli Rus Sergej Ivanov a Dagestánec Chajrbek Zamanov. Popsal jsem tehdejší příběhy židovské části své rodiny a připomněl to, na co se dnes často zapomíná. Že Osvětim nebyla jen zařízením na likvidaci Židů, ale i Romů, Slovanů, neslovanských příslušníků Rudé armády, komunistů, sociálních demokratů, liberálních demokratů, homosexuálů, ba i Svědků Jehovových, které nejen nacistický, ale i náš minulý režim netoleroval především proto, že jde o zásadové pacifisty. V té souvislosti jsem pochválil předminulého izraelského premiéra Naftaliho Bennetta za to, že byl vůbec první z několika desítek světových státníků, kteří se doposud pokusili mezi Ruskem a Ukrajinou zprostředkovat mír. Co to dále opisovat, ten text je tady:

Psali jsme

Nejmladšímu členovi jednotky, která osvobodila Osvětim, bylo 14 let. Svět Tomáše Koloce

Letos se k osvětimskému výročí vyjádřil Tomáš Vodvářka (viz úvodní odkaz v tomto mém článku) a já, přestože i v Izraeli mezitím (těsně poté, co byl premiér Bennett odvolán a do čela Izraele se už potřetí dostal premiér Benjamin Netanjahu) vypukla válka, na kterou se Tomáš Vodvářka dívá jinak než já, v jeho textu čtu, že i on vyznává tytéž hodnoty. Že i jemu jde o to, aby jeden národ nevyhlazoval druhý (ve válce Izraele s Gazou od palestinského útoku 7. října 2023 zahynulo přes 1500 Izraelců a kolem 20 000 lidí z Pásma Gazy, což je údaj, který oficiálně schvalují i zdroje z Izraele) a že mu, stejně jako mně, jde o národ našich předků – o Židy.

Loni jsem svůj způsob, jak jde o Židy mně, ukázal na příběhu sudetoněmeckého autora pohádek dětství mé generace, Čarodějova učně a Malé čarodějnice, Otfrieda Preusslera. Ten, ač byl ve dvaceti letech nejmladším velitelem roty wehrmachtu na celé frontě, po návratu ze zajateckého tábora odmítl brát do rukou zbraň i na pouťové střelnici. Což byl v zásadě i celoživotní postoj muže z druhé (tehdy sovětské) strany, o němž jsem vyprávěl a kterého jsem měl tu čest znát, Viktora Fajnberga. Se stejným postojem (požadoval úplnou likvidaci všech atomových zbraní) ostatně umíral i Robert McNamara, který byl během války ve Vietnamu americkým ministrem obrany.

Psali jsme

Někdejší nacista ke stáru napsal dvě nejmilejší české filmové pohádky. Není Němec jako Němec – ani Žid jako Žid... Svět Tomáše Koloce

Ať začínali tak či tak, zdá se, že všem lidem zdravého rozumu jde v principu vždy o tytéž hodnoty. Někteří se ale k prostředkům, které k nim vedou, musí propracovat nejprve skrze jejich opaky. Čím to je? I když jsem se v přiložených textech o vysvětlení se střídavým úspěchem pokusil, mám pocit, že publicistický text nemá v zásadě dost prostředků to vysvětlit. Proto si na pomoc beru dvě básně, ovšem epické. Tu první jsem napsal na motivy příběhu jedné části své rodiny z dob, kdy bylo věru namístě mít v rukou zbraň. (V době, kdy už to potřeba není, bych rád podotkl k vztahům česko-německým: zatímco české literární časopisy o báseň nejevily žádný zájem, vyšla na přání jedné z tamních redaktorek v překladu ve vůbec nejčtenějším německojazyčném časopise, který se poezií zabývá, Das Gedicht.)

Druhou báseň, která je zákonitě lepší, neboť prožitá osobně, v době, která po proběhlých zvěrstvech všechny příčetné vyzývala k reflexi, napsal Otfried Preussler – a já jsem ji hned po jejím objevu s pokorou přeložil:

Co zbývá doříct? Snad jen mlčení...

Zdroje: The Times of Israel, Das Gedicht, autorův pořad o Arménii a loňské likvidaci Náhorního Karabachu na Radiu Proglas – k poslechu ZDE, autorův pořad o českých Němcích a Otfriedu Preusslerovi tamtéž – k poslechu ZDE.

Vložil: Tomáš Koloc