Nemohu se ubránit myšlence, že jak Lenin, tak i McCarthy byli proti naší době ještě žabaři. Svět Tomáše Koloce
komentář
22.01.2024
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Vladimir Iljič Lenin
Včera to bylo 100 let, co zemřel zakladatel Sovětského svazu a socialismu sovětského typu Vladimir Iljič Lenin-Uljanov. Každý z generace nás, co jsme vyrostli za minulého režimu, jeho tvář intimně znal, protože musela být všude.
Jako kluci z vesnice v regionu, v kterém sídlila jedna ze sovětských okupačních posádek v normalizační ČSSR, jsme vyhověli přáním řadových sovětských vojáčků (kteří byli tvrdě trestáni i za to, když si natrhali ovoce ze stromu u cesty), co u nás zastavili s autem a prosili nás... Natrhali a donesli jsme jim pár švestek a oni nás za to obdarovali tím jediným, čeho měli dost, odznaky. Můj byl odznak vojenského fotbalového rozhodčího druhé třídy, ale i na něm musel být hlavní motiv s Leninem!
Jako člověk, který nově učí v nepovinném kurzu pro středoškoláky ve věku 16 let, přemýšlím, jak bych jim vysvětlil, kdo byl Lenin. Předně bych jim řekl, že kdyby byl lexikon světových deprivantů, Lenin by tam byl zcela jistě na čestném místě, což ho předurčilo k tomu stát se úspěšným politikem. Oba jeho rodiče pocházeli z menšin, které byly v tehdejším místě totálně diskriminovány: otec byl z národa Čuvašů a matka z Kalmyků (což jsou oba národy mongolsko-turkického původu), matka měla také kořeny částečně židovské. Na to, aby se vzmohli a aby se Leninův otec jako ředitel venkovského gymnázia dopracoval k šlechtickému titulu, musela rodina podlézat víc než jiné. Uljanovovy děti se tak (v anarchistické atmosféře tlejícího carského samoděržaví, které se k zrušení nevolnictví, jež jsme u nás v střední Evropě absolvovali v roce 1781, dopracovalo až v roce 1862!) rozhodly, že se nebudou hrbit vůbec. Leninův starší bratr Alexandr Uljanov byl oběšen za to, že byl v roce 1881 účastníkem úspěšného atentátu na cara Alexandra II., Vladimir Uljanov-Lenin o třicet sedm let později, když byl hlavou státu sám, dal popravit nejen vnuka toho, jehož spoluzabil jeho bratra, tedy cara Mikuláše II., ale i celý zbytek carské rodiny.
Mezitím ovšem Lenin strávil několik let v sibiřském vyhnanství (v porovnání s tím, jaké později uchystal druhým, doslova fešáckém), ale i v exilu v různých částech Evropy. Svou bolševickou stranu, vzniklou odštěpením radikální frakce sociálně-demokratické strany, nezaložil nikde jinde než v Praze, která (protože byla tak trochu stranou od tehdejšího vídeňského střediska evropské vědy a kultury, ale i rakousko-uherské tajné policie) byla pro takové věci ideální. Divil se jen Karl Kautsky, v Praze (synovi českého vlastence, spoluzakladatele Prozatímního divadla) narozený zakladatel evropské sociální demokracie, jehož idea skrze pevné odbory a stávkové hnutí donutit kapitalismus, aby byl smířlivější, měla s nástupem Lenina padnout a ideji trvalého „kapitalismu s lidskou tváří“ (kterou tehdy vyznával kdekdo, od T. G. Masaryka po nekorunovanou hlavu britské kultury G. B. Shawa) mělo bohužel odzvonit.
V roce 1912 ale ještě nikdo nevěřil, že se to stane. Tomu pomohla až snaha tehdejších velmocí nastartovat skomírající evropské hospodářství válkou, z níž se vyvinula dosavadní válka nejkrvavější, takzvaná první světová, a ono nastartování hospodářství stálo dvacet milionů obětí. Převážně těch nejchudších. Tím byly pro ty, kdo znali spisy, jež napsal Karel Marx, potvrzeny jeho závěry. A to, že předáci tehdejší sociální-demokracie v parlamentech všech znepřátelených stran zvedli ruce pro válku, v níž měli po milionech umírat chudí, do budoucna odstranilo víru milionů v umírněnou sociální demokracii, jíž fandili Kautsky, Masaryk a Shaw.
K tomu, aby se na konci války, v roce 1917, k moci v Rusku dostal Lenin, který byl v očích většiny stále ještě v zásadě směšný exilový žvanil, ovšem ještě něco chybělo. Plán císařského Německa na likvidaci neudolatelného nepřítele na východě, Ruska – skrze „blázna“ Lenina. Mimochodem, ten, kdo po dohodě „blázna“ s faktickým německým vojenským velitelem (generálem Ludendorffem) na Velikonoční pondělí 1917 dal razítko na curyšský vagón číslo 293 s Leninem, exportovaným do Ruska, byl tehdejší carský ambasador ve Švýcarsku, baron Bibikov. Tomu se šestnáct dní poté narodila dcera Marie, kterou si dvacet let poté měl vzít za manželku a prchnout s ní pro změnu z nacistické Prahy český herec Hugo Haas.
Budoucí pumpař u vesla
Po úspěšném puči a dost dlouhé občanské válce se tak stal hlavou ruského státu ten nudný, ani ne padesátiletý intelektuál, o němž švec Fialka, který v roce 1900 emigroval do Curychu z Čech, říkal, „že se na něm dalo vydělat, protože měl peníze, o které hrál strašně rád kuželky, ale hrál je jako ponocnej. A byl strašně ukecanej.“ Některé své myšlenky Fialkovi Lenin asi nevyprávěl, protože by si s ním už kuželky asi nezahrál. Například:
„Já prostě nemůžu poslouchat hudbu, protože pod jejím vlivem mám sklony říkat nesmysly a objímat umělce, kteří, přestože žijí v takovém špinavém pekle, dovedou vytvářet takovou nádheru. Protože dnes nesmíme objímat nikoho, neboť oni by nám na oplátku utrhli ruce. Naopak, musíme rozbíjet hlavy, nelítostně rozbíjet hlavy, i když, v ideálním případě, oponujeme všemu násilí.“
Typický projev deprivanta, který ostře vnímá pekelné stránky života a myslí si, že je jiným peklem vyléčí. Kromě představitelů carského režimu i únorové „bílé“ Ruské republiky z roku 1917, která svrhla cara a chtěla v Rusku budovat demokracii (i když s lidmi, jako byl bílý admirál Kolčak, jehož hrůzovláda na Sibiři si s tou Leninovu nijak nezadala), zatočil Lenin po příchodu k moci i s včerejšími kolegy socialisty, kteří byli na jeho vkus málo rudě revoluční (tento způsob jsme, když pak v roce 1948 Leninova revoluce dorazila i k nám, poznali, když byl s Miladou Horákovou k smrti odsouzen i komunista Záviš Kalandra, který si v 30. letech dovolil pochybovat o užitečnosti stalinských procesů).
To se Leninovi také stalo osudným, když na něj už devět měsíců po říjnové revoluci (!) během jeho projevu o způsobech úspěšného boje s československými legionáři (!) spáchala atentát socialistka Fanny Kaplanová. Lenin sice jako zázrakem přežil, a žil pak ještě pět a půl roku, ale předtím, než zemřel (pravděpodobně s přispěním rozvinutí své staré nevyléčené syfilidy), stačil ještě vydat řadu direktiv včetně té, aby vesnice, které nechtějí vstoupit do kolchozů, „chcípaly hlady“, a tajné policii Čeka (založené a vedené jeho přítelem, také šlechticem, Polákem Felixem Dzierżyńskim) uložil, aby bojovala s náboženstvím tím, že co nejvíc reakcionářských kněží postřílí.
Když se začala blížit smrt, stal se Lenin větším realistou. Když viděl, že ekonomika země v novém režimu upadá, zavedl na radu svých ekonomů nový systém NEP, v němž za zachování určitých sociálních výdobytků pro všechny přišli znovu k vedení malých a středních provozů soukromí majitelé (což bylo fakticky to, co chtěli jeho „pravicoví" sociálně-demokratičtí nepřátelé). Ze svých nástupců varoval zejména před gruzínským bolševikem Stalinem. Marně…
Střídání u ledu
Lenin zemřel skoro přesně rok poté, co imperiální Rusko (od něhož se odtrhlo Polsko, Finsko a pobaltské státy), reorganizované na republiky jednotlivých krajových národností, které se někdy musely nahonem zjišťovat (například dnešní Kazašská republika se původně jmenovala Kyrgyzská, než se zjistilo, že skutečná vlast většiny Kyrgyzů je víc na jih), bylo přejmenováno na Sovětský svaz a tím, kdo Leninovy zásady (zejména ty nejhorší) splnil na tisíc procent, se stal Stalin.
Většinou osnovy, načrtnuté Leninem, i překročil. Například zrušil NEP a zavedl přihlouplý systém, v němž se narodila ještě moje generace a v němž se státním zaměstnancem musel stát i poslední soukromý holič, řezník či hospodský. (I díky tomuto extrému, převáženému po pádu tohoto diktátu na druhou stranu, se očekává, že první člověk, který bude mít v soukromém majetku více než bilion dolarů, což je hrubý domácí produkt Nizozemska, Španělska nebo Kalifornie, bude z východu, kde většina lidí chudne geometrickou řadou…)
Lenin pak skončil na třicet let u ledu, a to doslova. (Byl balzamován, ale podle svědectví architekta Jana Zázvorky, který měl později v Praze za úkol vést „dceřiné“ mauzoleum Gottwalda, Lenin sovětským vědcům záhy shnil, a to, co je v Moskvě dodnes k vidění, z větší části rozhodně není Lenin.) Kult, který byl budován, byl stalinský, a Lenin se k svému druhému životu znovu probudil v roce 1953, respektive 1956. Po Chruščovově slavném destalinizačním projevu.
Tehdy byl k ledu uložen naopak Stalin, a to mnohem hlouběji (a i on také doslova; nabalzamovaný vydržel jen sedm let, pak jeho mrtvolu svlékli z uniformy a v jednoduché rakvi pohřbili). V celé východní Evropě pak jeho místo nezpochybnitelné celebrity na dalších necelých čtyřicet let zaujal naopak Lenin. Stalin (ač normalizační režim, kdy jsem začal chodit na ZŠ, byl de facto neostalinistický) ležel tehdy v tak dokonalém hrobě mlčení, že jsme se „soudružky učitelky“ na základní škole museli zeptat, kdo vlastně vedl SSSR, když v druhé světové válce zvítězil nad Německem.
Přestože my jsme si už tenkrát, za minulého režimu, vyprávěli leninské vtipy (o chlapečkovi, co hledá Lenina, protože mu řekli, že „Lenin je vJEČNÝ“, a policajt ho upozorní, že „tady je ŽITNÁ“, nebo o mrtvém moskevském pumpaři, který tankoval „myší olej“ a teď leží vevnitř v pumpě s nápisem „MAUS OLEUM“, popřípadě, zřejmě ve vizi věcí budoucích, o Američanovi, který nešel v Moskvě stát nekonečnou frontu k mauzoleu, ale dal vrátnému v hotelu sto dolarů, a ten mu přinesl Lenina ukázat a zase odnesl), kult Lenina v Rusku byl (a je) tužší. Přestože Alexandr Solženicyn ve svém Souostroví gulag už v roce 1968 dokazoval, že lágry i všechny zásady vedení bolševického režimu převzal Stalin už od Lenina a jen je zdokonalil, i ti, kteří přijali, že Stalin byl zločinec, si ponechali Lenina. Ve volbě z roku 2008 byl Lenin zvolen šestým největším Rusem a i jeho poslední nástupce Michail Gorbačov, ač demokratický reformátor SSSR, považoval Lenina za svůj vzor až do konce svých dní:
Ovoce z Lenina
Kdysi prý v Praze na jedné prodejně národního podniku Ovoce-zelenina zhaslo jedno písmeno, čímž vznikl všemi Pražany vyhledávaný nápis OVOCE Z LENINA. Když tuto vývěsku vezmu v přeneseném smyslu slova, pár takových produktů (daných především tím, že co řekl či vymyslel Lenin, byl doslovný zákon už za Stalina, natožpak po jeho smrti, jen bylo třeba ty zákony šikovně vyložit), „leninského ovoce“, skutečně existovalo:
- Jako příslušník neruských menšin (ostatně v roli hlavy státu seděl v Moskvě málokdy čistý etnický Rus, Stalin byl, jak známo, Gruzínec, Brežněv i Černěnko měli ukrajinské kořeny, Andropovův otec byl židovský zlatník, Gorbačovova a Medveděvova matka byly Ukrajinky a o Putinovi někteří autoři tvrdí, že pochází z ugrofinských Vepsů a Karelů) se Lenin zasloužil o vznik akce, kdy se do všech koutů země vydali etnografové s cílem zmapovat zanedbané menšiny (o něž se za carismu staral málokdo), vytvořit pro ně písmo, gramatiku i vymezit jejich autonomní území (jedním z těchto etnografů byl i Jaroslav Hašek, který tuto misi splnil ohledně národů Baškirů a Burjatů). Národům, co se nechovaly podle představ bolševiků, byly ovšem republiky někdy zrušeny a příslušníci menšiny odsunuti někdy i ze dne na den. Tento leninský model dodnes využívá například komunistická Čína (namísto modelu, který funguje například v Americe, kde několikamilionové původní národy, jako jsou Kečuánci, Ajmarové nebo Guaraníové, nemají žádnou autonomii a nikdo se o ně v pozitivním, ale ani negativním smyslu nestará…).
- Přestože Lenin (ve výše uvedeném citátu) pro zlobivé umělce žádal mlácení do hlavy (což Stalin u mnoha umělců v nemilosti dovedl k dokonalosti), zachovaly se i Leninovy výroky „Spisovatelé jsou inženýři lidských duší“ a „Film je nejdůležitější umění“, na jejichž výkladu se pak po smrti Lenina kulturním manažerům v obdobích liberalizace podařilo postavit systém sebeobrany před neostalinskými ideology. Ten kupříkladu u nás v šedesátých letech vedl k postupné liberalizaci až zrušení ideologické kontroly kulturní produkce, za zachování vší hmotné podpory pro nekomerční tvorbu. Dynamika režimu fungovala tak, že po desetiletí ideologického mrazu (což byla padesátá a opět sedmdesátá léta) se v dalším desetiletí (v letech šedesátých a osmdesátých) dařilo kulturu opět uchopit odborníkům, kteří ji vedli v duchu co možná nejhlubším– bez komerčních stimulů.
Například: Nedávno mi došlo, že jsem se v dětství vlastně naučil základům naší i světové literatury díky textům zcela mainstreamových písní nejlidovějších pop-zpěváků: když Jana Kratochvílová zpívala „…v STÍNU KAPRADINY spal…“ (J. Čapek: Stín kapradiny), Karel Gott: „…krásné lidské PÁBENÍ…“ (z knih L. Klímy a B. Hrabala), Yvetta Simonová: „…o nás dvou už GOETHE psal, CALDERÓN nám důvtip dal…“ (a máme tam největšího dramatika Německa i Španělska), Michal Tučný: „…zní to jak pohádka z oříšku KRÁLOVNY MAB…“ (porodní bába víl ze Shakespearovy hry Romeo a Julie, kterou E. Vrchlická ve své knize udělala průvodkyní po Shakespearově díle), Eva Pilarová: „…hrdina byl v tom románě schován, miluji ho, jmenuje se Twist – OLIVER TWIST…“ (nejslavnější román Ch. Dickense), Pavel Bobek: „…CHTĚL BYCH BÝT V NEDĚLNÍ RÁNO V CHODNÍKU KVÁDREM ŽULOVÝM…“ (jedna z největších básní Jana Nerudy). Jiří Suchý dokonce v Semaforu vzal Shakespearův sonet 51, jak byl (bez úprav) ho nechal zhudebnit Jiřímu Šlitrovi, a vznikl doslova učebnicový hit:
- Podle většiny politologických autorit (u nás například Pavla Tigrida) měla existence dvou bloků, od Kennedyho a Chruščova až do Bushe staršího a Gorbačova, kromě neustálého odzbrojování (daného neudržitelností toho, že jak USA tak SSSR měly jaderné zbraně, které, jak obě strany vyhodnotily, se nesmějí použít, má-li svět přežít – kdeže ta loňská rozumnost je..?), docházelo i k takzvanému efektu sbližování. Zatímco demokratičnost západního bloku s jeho ekonomickou mocí nutila východ k postupné liberalizaci osobních lidských práv (v roce 1975 dokonce byly v tom směru podepsány slavné Helsinské dohody), východní obraz ultralevicovího režimu s některými sociálními výdobytky, které byly na západě nedostupné (například zdravotní výkony „zdarma“ pro všechny, placené automaticky z daní), nutil západ k většímu respektování plošných sociálních práv. A jak je mým zvykem, neodpustím si zmínit ani umění obou stran, které se vzájemně trumfovaly, kde bude tvorba hlubší a nekomerčnější (i ty zmiňované nejpopovější písničky 60. až 80. let se hemžily dobrou literaturou).
Když se ale dnes v mainstreamu naší „morálnější doby“ dočítám „radostné zprávy“, že například „raketám svobody“ z obou stran dnes opět znepřátelených (ale na rozdíl od studené války horce bojujících) bloků se podařilo překonat hranici vesmíru tj. 100 km nad Zemí, a tam se sestřelit, když jedna bojující strana zavírá menšinové školy, zakazuje filmy a knihy v menšinovém jazyce a škrtá jeho klasiky z učebnic, zatímco na druhé straně jsou do první linie války naháněny primárně právě národnostní menšiny, když vidím, jak se zase kácí sochy a pálí „nesprávné“ knihy (a když se na obou stranách dívám na většinu toho, čemu se dnes říká „umění“) mám pocit, že jestli něco přežilo, pak to spíš to nejhorší z Lenina. A vlastně z obou stran...
Jestli se dva antagonistické režimy včerejška, ten, co založil Lenin, a ten zrcadlový od McCarthyho (který vyštval z Ameriky takové osobnosti, jako Orsona Wellese, ale i Charlieho Chaplina, ale přesto ho řada Američanů obdivuje podobně jako Rusové Lenina) na něčem kdy shodly, pak to byl bezbřehý materialismus, víra, že všechno rozhodne jen ekonomický boj, nenávist vůči pacifistům vlastního bloku, a naopak liberální přístup k sociálnímu inženýrství všeho druhu. Když jsem se ovšem dnes dozvěděl, že mého kanadského známého, který onemocněl rakovinou nikoli v lágru, ale v nemocnici, jeho tamní „sociální pracovník“ vydírá, aby ve jménu ušetření peněz z rezortu zdravotnictví radši podstoupil urychlenou euthanasii, nemohl jsem se ubránit myšlence, že jak Lenin, tak i McCarthy byli ještě žabaři.
Zdroje: Seznam.cz, Lidovky.cz, Totalita.cz, Maxim Gorkij: O Leninovi, Vladimír Baar: Národy na prahu 21. století, Pavel Tigrid: Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, rozhovory s Janem Zázvorkou a Janem Krulišem-Randou, Wikipedia
Vložil: Tomáš Koloc