Jak mě Jana Hlaváčová zpražila, až se mi otevřely oči. Svět Tomáše Koloce
komentář
18.01.2024
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Jana Hlaváčová ve snímku Pan Jordán a Habada
PAMĚTI DEZOLÁTA V. Přinášíme nový seriál, tentokrát z autorových archivů, které odtajňují vše.
Naše rodina byla odjakživa obklopena múzami. Můj monarchistický prapradědeček zahradník opustil svoji neplodnou manželku a s plodnou milenkou prchl do Uher, kde pracoval jako zahradník hraběte, aby své čtyři děti vychovával a tulipány vysazoval mezi jeho renesančními zahradními sochami. Prvorepublikový pradědeček založil první československou waldorfskou školu, na jejíž stěny vlastnoručně přibil obraz Slovanský muž, který ve svém švýcarském exilu namaloval rakouský zakladatel školy Rudolf Steiner. Babička (později námi vnoučaty řečená vinohradská) vyrůstala v pardubickém divadle, kde byl jeden vzdálený příbuzný inspicientem a kam byla za druhé republiky odsunuta Goebbelsova vyhoštěná milenka Lída Baarová. Když babička, tříbíc svůj výtvarný talent, malovala na štaflích kulisy pro jednu hru, Lídu zaujalo její snažení. „Máš pěkné pohyby, holka,“ řekla ta, jíž Němci přezdívali nejkrásnější žena Evropy: „nechtěla bys to zkusit u baletu?“
Babička by ráda, ale její tatínek (ač předtím věšel na stěnu Slovana) byl rozhodně proti. Byl hospodářským kapitánem 30. pěšího pluku Aloise Jiráska a jako cifršpión uvažoval v intencích má dáti – dal. Poslal holku na gymnázium. A když se tam zamilovala do muzikanta a hudebního vědce Jana Zelenky (v letech 1969 – 89 ústředního ředitele Československé televize), musela z tatínkova rozkazu do vyhnanství v Praze učit se švadlenou. V čem holce zabránil tatínek odbojář, to jí umožnila Říše velkoněmecká. Jako kreslička firmy Junkers Werke byla přes den NASAZENÁ k rozkreslování součástek k letadlům, které měly umožnit, aby „Nová Evropa na Donbase dobyla vítězství“ (jak zněl plakát z pera již zmíněného Josepha Goebbelse, který tehdy visel na všech pracácích) a po večerech TOTÁLNĚ propadla módním návrhům. Nakonec z její grafické kariéry stejně nebylo nic – kromě plachého vyznání jednoho jejího spolužáka z Reklamní školy, kam se po válce přihlásila v touze uplatnit se aspoň v reklamě. „Máte krásné tvary – stejně jako tahle láhev,“ řekl jí mladičký spolužák Jiří Suchý (který o pár let později proslul tím, že založil Divadlo Semafor). A ještě o rok mladší Miloš Forman ji na Máchově jezeře (jehož název vymyslel jeho tatínek) povozil na rodinné jachetce:
Božena Kolocová (babička vinohradská) s Milošem Formanem na rodinné lodi Jola. Staré Splavy u Máchova jezera okolo roku 1947, foto se svolením Tomáše Koloce
Babička se přesto vdala za jistého Koloce a po smrti Gottwalda a Stalina se z Vršovic přestěhovala na Královské Vinohrady, do domu na rohu ulic Šrobárovy a Hradecké, kde byl jejím domácím herec Svatopluk Beneš, sousedkou herečka Marie Drahokoupilová a v okruhu jednoho čtverečního kilometru kolem jejího bytu bydleli herci Brodský, Lipský, Horníček, Lukavský a Jirásková. Když se babičce narodil syn, kterému jsem později začal říkal tatínku (a kterému jako celému domu v dětství dělal Mikuláše herec Bek a čerta s andělem pánové Kemr a Záhorský), přišel za jejím manželem (mým dědou vinohradským) soused, novinář Laco Grosman a řekl: „Pozri, Vlado, napísal som knihu. Ozaj, povedz, či sa ti to páči…“ Kniha se jmenovala Past a později byl podle ní natočen první československý oscarový film Obchod na korze.
S takovou táta nemohl skončit jinak, nežli předchozí generace naší rodiny. Už na gymnáziu se rozhodl, že bude psát. Rozhodli se tak dva: on a jeho spolužák z lavice Ivo Pelant. Oba se přihlásili do famácké přípravky, oba byli vysoce hodnoceni, jenže pak za tátou přišla babička se starou rodinnou písničkou má dáti – dal: „Tohle radši ne. Budeš dělat něco pořádného.“ A tak zatímco Ivo šel na FAMU a stal se autorem filmů jako Sněženky a machři a seriálů jako Ranč U zelené sedmy, táta se stal vesnickým zubařem ve Všetatech, psal historická pásma, s nimiž objížděl okolní okresy a skamarádil se se všetatským spoluobčanem Miroslavem Slachem, který byl významný (a relativně kvalitní) normalizační prozaik. Když panu Slachovi vycházely knihy, táta fandil a představoval si, co by kdyby…
Kromě toho se zařekl, že logiku „má dáti – dal“ v příští generaci přeruší. Bedlivě pozoroval, co já. V prvních školních letech mě nadchlo animované Stvoření světa (tehdy ještě světoví výtvarníci jako Francouz Effel nebo oscarový Američan Dietch – který z Prahy maloval Pepka Námořníka a Toma a Jerryho – jezdili dělat animované filmy k nám, a ne naopak…). Táta mi pořídil barvičky, vysvětlil mi princip animace, daroval mi knihu o tvorbě Karla Zemana – jenže jeho animátorské plány selhaly. První obrázek, který jsem namaloval, byl moc složitý a fázovat do další podoby se mi ho už nechtělo. Když jsem pak v deseti napsal první básničku a podle knih z tátovy bohaté knihovny první životopisy pro školní časopis, bylo rozhodnuto. Nota bene když jsem se potom v prvním porevolučním vzepětí po kultuře bez cenzury „proslavil“. Básničky mi (podle přetrvávající socialistické logiky dokonce ještě za honorář!) ve svém literárním časopise Iniciály vydal syn textaře Plastic People Ivana Wernische, v televizním Magionu je četl Jan Rosák a do prvního českého soukromého rádia, Evropy 2, jsem je třesoucím se hlasem (třináctiletý…) už načetl sám. Za sklem mi u toho fandili ti, co mě pozvali: moderátoři Hanka Kousalová a Vítek Velryba Pokorný (o trochu méně slavné manželské polovičky slavných Pavla a Lucie Zedníčkových). Byla to doba kulturních experimentů a předšoubyznysových malin nezralých…
V časech, kdy primářce naší chirurgie ležel na stole nejmenovaný pacient, ale jí zazvonil první mobilní telefon, do něhož místo operace svému zahraničnímu podnikatelskému partnerovi půl hodiny vysvětlovala, jak si u nás stojí trh – tehdy mně (když jsem se po té operaci vzpamatoval) velký divadelník a bratr básníka Ortena Oty Ornesta odevzdal první ceny útěchy za tvorbu literatury (fanfáry k tomu hrál Pepa Nos, který mi později sdělil motto opravdového umělce: „Když dá každej za umění to nejlepší, co má, nevadí, když to bude jenom dobrá polívka“). V době, kdy náš soused, který zůstal sám v komunálním sklenářství (ostatní sklenáři utekli podnikat do branží lukrativnějších) zahynul, když se sám snažil udržet zásilku kácejících se skleněných tabulí – uvedl jsem na gymplu vlastní divadelní hru, v níž jsem se „skromně“ obsadil do role Ježíše (Piláta sehrál kamarád, který je dnes redaktorem ČT…). No a v období, kdy i můj táta doktor po dlouholetém bránění se privatizaci musel do soukromého sektoru a do roka skončil s takovou exekucí, že pak namísto peněz přijímal za ošetření radši kartóny cigaret (které jsem pak v nádražním kiosku vyměňoval za jídlo) – jsem začal shánět konexe do uměleckých vod - TOTÁLNĚ proti směru doby, dalo by se říci...
Při přijímačkách na scenáristiku na FAMU se otevřely dveře, do místnosti kovbojským krokem vstoupil muž s ostře řezanými tvářemi a řekl: „Já jsem kovboj Křižan a budu vás hlídat!“ Z celé třídy testovaných jsem se nezasmál jenom já. Věděl jsem, že to je skutečně kovboj, který měl odvahu udělat něco, co se nedělá. Za svůj film Signum laudis (v době vlády Brežněva!) odmítl Státní cenu Klemena Gottwalda s odůvodněním, že nechce cenu pojmenovanou po vrahovi, který dal popravit jeho otce. Za to se v době našich přijímaček stal nejbližším spolupracovníkem prezidenta Havla, náměstkem ministra vnitra – a (po mnoha adaptacích westernů, za jejichž náměty vděčil Jacku Londonovi) psal svůj vlastní „western“ – Je třeba zabít Sekala.
Dveře se otevřely podruhé. Vešel režisér Jaromil Jireš (mj. filmy Žert, Helimadoe a můj milovaný Katapult) a odvedl si část těch, co dělali test s námi, ale paralelně se hlásili i na obor režie. Byl mezi nimi i Marek Epstein, který později napsal filmy Grandhotel, Roming – anebo skvělého Václava.
Když se dveře otevřely potřetí, vešel profesor Vladimír Just (tehdy na vrcholu slávy v bulváru – pro potyčku s Davidem Matáskem, kterému se nelíbila Justova kritika jeho muzikálového Krysaře) a odvedl si – mě. Ve svém kabinetě mi pak sdělil, že jsem byl nejlepší. V teorii. Jestli bych u něj nechtěl studovat – filmovou teorii na fildě.
Tak jsem se přihlásil na dramaturgii na DAMU. Jako ten, co byl až doposud orientovaný skoro jen na film, jsem se začal šprtat tak, že se mi pak v noci zdálo, že s každým obrácením z boku na bok přečtu jednu divadelní hru. Každý den jsem chodil špízovat do jiného divadla. Tehdy ještě bylo co. Kdo jako já ještě stačil vidět inscenaci Fausta od Otomara Krejči se scénografií Josefa Svobody (obojí vrcholně moderní, ale kromě moderny tvůrců byl na jevišti taky smysl Goethovy hry) těžko pochopí dnešní šoubyznysovou a dekonstrukční divadelní smrt. Kdo pochopil, proč v 90. letech, plných bílých koní a jejich podvodných tunelů, hrála pražská divadla sedm různých inscenací Revizora od Gogola, nechápe, proč v dnešní době zbytečných válek nehrají tatáž divadla zejména Suchého Kdyby tisíc klarintů a Brechtovu Matku Kuráž. Kdo ještě cítil posvátnou úctu, když viděl Čechovův Višňový sad a Ivanova v dokonalých překladech, v nichž hrál sám jejich autor Leoš Suchařípa, tápe v dnešních jevištních větách znějících sice česky, ale nedávajících někdy smysl ani gramatický – natožpak smysl původní hry...
Došlo na den, kdy se lámal chleba. Uchazeči různých oborů DAMU měli různé programy, během kterých nás zkoušely osobnosti, které jsme buďto znali nebo teprve měli poznat (z teorie nás tentokrát zkoušel Miroslav Krobot, budoucí Alois Nebel a trenér Hnátek z Okresního přeboru, jehož režie jsem tehdy znal z Národního divadla, ale jeho tvář i mně byla neznámá, protože jako herec tehdy teprve čekal na debut). Na konec zkoušek nás všechny bez ohledu na obor sezvali do jedné místnosti, do níž vešla – Jana Hlaváčová. S naléhavostí, z níž bylo znát, že hraje jednu ze svých nejpravdivějších rolí, nám dala za příklad svého studenta (dnešní hereckou hvězdu první velikosti) Martina Myšičku, který právě absolvoval DAMU i matematicko-fyzikální fakultu. Ten, kdo tohle vydrží, je ale jen čestná výjimka! Kdo z nás si myslí, že oproti medicíně nebo právům je studium umění legrace, ten zjistí, že to je naopak stejná nebo i těžší řehole, při které se musí dřít a dřít a dřít – a kdo k tomu není ochoten, ať raději odejde ještě před vyhlášením výsledků!
Řada uchazečů se skutečně zvedla a odešla.
Tak paní Hlaváčová oddělila zrno od plev. O nás, co jsme zbyli, odhalila, že jsme tu opravdu kvůli kumštu, pro který jsme ochotni udělat cokoli. Přisunula si židli blíž k nám a odvyprávěla nám, proč před pár lety odešla z Národního divadla. Před těmi z nás, kdo jsme byli ochotni jí věřit, se otevřela strašlivá budoucnost kultury. Tohle síto už jsem nevydržel ani já – a přihlásil se radši na peďák.
Epilog
Po čtvrt století dávám paní Hlaváčové ve všem za pravdu. Dívám se s vděčností zpět na dobu, kdy umění bylo ještě uměním. Dobu, kterou jsem ještě posledním cípkem stihl zachytit.
Někdy jsem nervózní, rozostřený, vyhozený z konceptu, osamělý. Chodím od ničeho k ničemu, surfuju po internetu, dívám se na něco, u čeho nevím proč. Pro tyhle chvíle mám schovaný triumvirát vrcholů televizní kultury: Daňkův Raněný lučištník, Hubačův Ikarův pád a Tažní ptáci. Teprve nedávno jsem si uvědomil, že ve všech třech dílech hraje hlavní ženskou roli Jana Hlaváčová: v prvním s Josefem Vinklářem, ve druhých dvou s Vladimírem Menšíkem. Ať si pustím cokoliv ze svých třech vrcholů, po dvou minutách se uklidním. Krása v každé životní špíně – pravda ve své největší hloubce. Vodováha, kompas, ukazatel kudy a kam jít. Tak účinkuje skutečné umění:
Zdroje: Seznam.cz, Filmová databáze, Wikipedia
Vložil: Tomáš Koloc