Jak jsem si užil východoevropské Vánoce, které Ukrajincům z politického rozhodnutí zrušili a přesunuli. Svět Tomáše Koloce
komentář
08.01.2024
Foto: Pixabay
Popisek: Vánoce
Když loni po 2400 letech přestal existovat arménský Náhorní Karabach, proč by Ukrajina nemohla po 1000 letech přemístit svátky?
Život s kýlou v poslední fázi vývoje skýtá člověku zvláštní dualitu. Když se najíte, musíte si lehnout, aby střeva zůstala v těle a mohla trávit. Během Adventu i Vánoc čas ve vodorovné poloze využívám k telefonování, nikoli na surfování po internetu, protože mám zaplaťbůh několik desítek let starý mobil, na který nechytíte internet, ale ani viry a bankovní a další podvody. Pročež si horizontálně povídám někdy i s lidmi, s kterými jsem mluvil naposled v době, kdy jsem svůj mobil kupoval. A je to většinou moc a moc pěkné.
Když mi pak břicho splaskne, vstanu a sednu si k počítači, kde mám internet, nastává to méně příjemné: listárna. Týká se většinou tohoto textu:
Pan V. P. píše: „Příliš pesimistické. Takové doby byly a budou. Dokonce si myslím, měřeno objemem spotřebovaných prostředků, že se máme stále dobře.“ (Stejnou zpětnou vazbu měl zaměstnanec kopírky, u něhož jsem článek, do něhož se začetl, tiskl kamarádovi: „Jakápak vzrůstající krize – já jsem si na tenhle rok předplatil už tři rockové koncerty!“) Čtenáři P. H. se zase nelíbí, že svůj výčet příznaků apokalypsy začínám citátem československého ministra financí z roku 1990: „Musíme skoncovat s obrazem Československa jako země umění a kultury“, a nechápe, proč dávám kulturu do souvislosti se společenským vývojem. Přijde mu to příliš „vágní a účelové“. Kamarád P. P. pro změnu k mé a papežově tezi (chronologicky jsme ji publikovali skutečně v tomhle pořadí, i když otce Františka nepodezřívám z plagiátorství!), že všude, kde je zbraň, je latentně přítomno i násilí, zaslal na Facebook (v tomto případě jen mně, papeži ne) virální mem, na kterém jistý americký šerif v důchodu říká:
„Za mejch mladejch let měl před střední školou každej pušku v autě. Revolver šel na benzínce koupit jako nanuk. A střílel někdo ve škole? Ne. Změnili se lidi. Vychovali jsme generace zmatených, neschopných, změkčilých a ublížených kriplů bez respektu, cti a opravdových hodnot.“
P. P., synovi naší referentky z finančního úřadu, který je o generaci mladší, odpovídám:
„Já jsem pravděpodobně chodil na střední školu o dost později, než ten šerif, ale v úplně jiném světadílu, kde středoškoláci neměli nejen zbraň, ale ani auto, a mně to kupodivu dodnes nechybí. Co mi chybí, je tehdejší doba. Ty jsi už z generace, která už vědomě nezažila dobu, kdy to, aby zbraň vlastnil člověk neuniformovaný (aspoň mysliveckou uniformou), bylo v celé východní Evropě prostě nemožné. A SHODOU OKOLNOSTÍ to byla doba, kdy v Evropě padesát let nebylo vidět válku jinde, než tu občanskou v Severním Irsku, plus samozřejmě na pár dnů tu v Maďarsku ´56 a Polsku ´81 a oněch 137 mrtvých z našeho srpna ´68, v drtivé většině obětí dopravních nehod československých osobních aut s tanky SSSR. Jinde fakt ne. Nehledě k neměnnosti hranic států v Evropě, které se mezi lety 1945-1992 neposunuly ani o píď. Zbraň v ruce civilisty a válka v Evropě je tedy pro člověka mé skoro padesátnické a starších generací dodneška šok. Včetně i Západoevropanů mého a vyššího věku, protože ti sice žili v jiném bloku, ten ale tehdy zdaleka ještě nebyl takovou kolonií kultury, v které žil šerif a v níž jsme všichni dnes. Podívej se na starší francouzské, britské nebo italské filmy. Proto my, staré konzervy, ve věcech, co se dějí posledních třicet let, vnímáme kontinuální proces a souvislost, a proto se bouříme…“
Když mi rodina, která mě jako starého mládence už léta zve na Štědrý den, den před svátkem dala vědět, že (jako v tu dobu skoro všichni) onemocněla covidem, změnil jsem režim. Pro začátek alespoň ten denní… Přestal jsem s listárnou, a vzhledem k tomu, že se mi ten den poprvé vyvedla barborka, vytvořil a rozeslal jsem přiložené přáníčko a u vědomí své dlouholeté osobní zkušenosti (ne naučeného dogmatu!), že vyzařování dvou dnů v roce (Velkého pátku a Štědrého dne) skutečně otevírá poklady, jsem si vlezl do vany a zapálil připravenou svíčku na jejím okraji. K modlitbě… Po ní jsem absolvoval dvě stručné, ale intenzivně milé a léčivé návštěvy u přátel, načež jsem se za chvíli vrátil domů s pocitem velmi krásně prožitého Štědrého dne – abych se třináct dní těšil na další…
„Taky se vánočně těšíte?“ zeptal jsem se 27. prosince (tedy v mezidobí, které mi bylo darováno i k nákupu pár dalších symbolických maličkostí) prodavačky z našeho místního UKRAJINSKÉHO OBCHODU, který se ještě před třemi lety jmenoval RUSKÝ.
„Já už ne, už mám po – nám to letos změnili, takže jsme to měli jako vy,“ odpověděla mi paní majitelka. Tak jsem zjistil, že je opravdu Ukrajinka. (Podle řeči se to poznat nedalo, protože s východoslovanskými zákazníky mluví řečí celého ukrajinského východu, ruštinou).
Proč ne? pomyslel jsem si. Když loni po 2400 letech přestal existovat arménský Náhorní Karabach, proč by Ukrajina nemohla po 1000 letech přemístit svátky? Jen jsem si maně vzpomněl na Karla Havlíčka Borovského, který ve svém Křtu svatého Vladimíra tehdejší příchod pravoslaví na Kyjevskou Rus (od nás z Velké Moravy) taky humorně popsal jako politické výběrové řízení. Co by tak z politicky nadiktovaného přemístění nábožensko-lidového svátku asi udělal Havlíček…
Oč já jsem se těšil víc a víc, tím kontrastněji jsem vnímal vychladlost většinové společnosti, která si myslí, že už máme po Vánocích. Převčírem, v sobotu, „povánoční“ a posilvestrovská kocovina dostoupila vrcholu. V krámě už nebyla ani rajčata, našel jsem jen dvě v balíčku VŠE NA VÝROBU LASAGNÍ, a v novinách se už zase psalo o „tragédii tchána dcery Slováčka“ a „neštěstí snachy Donutila“. Cestou zpět do ulice, plné vyhozených vánočních stromečků, mi ale radost udělaly dvě malé děti, které se zastavily u plyšového psa, do něhož se hází peníze na výcvik slepeckých psů (když projdu kolem, což je někdy i víckrát denně, vhodím vždy 7 Kč pro štěstí) a prosily rodiče: „Tati, je tady pejsek pro pejsky! Že jim něco dáme..?“
Potom jsem šel do našeho předměstského kostela, kde ten den v Betlémě přibyli tři králové. Bylo docela nabito a náš mladý pan farář měl krásné kázání. Když ale mluvil o tom, že Ježíš strávil celý svůj život v Izraeli, napadlo mě, že nemá pravdu. Ježíšek přece po narození musel prchnout s rodiči do Egypta před vražděním dětí méně než dvouletých, které kvůli Jeho narození spustil Herodes! (Tím pádem, došlo mi, museli utíkat přes Gazu. Tudy, kudy by dnes neprošel živý ani nikdo ze Svaté rodiny, ať už malý, nebo dospělý…)
Pak jsem ale musel spěchat. Jak už jste asi pochopili, s přáteli jsme pro jejich nemoc odložili oslavu na předposlední den Vánoc západních, ten tříkrálový, kdy Štědrým dnem začínají Vánoce východní! S rybou, salátem, pitím a dárky v batohu jsem na stanici MHD ještě odevzdal dárky kamarádu Štefanovi, s kterým jsem měl sraz po kostele a který měl ten den taky Štědrý den, pocházeje z řeckokatolického východního Slovenska. Pak jsem rychle natáhl ruku po skleněném interaktivním kolečku, kterým se v našich městských autobusech otvírají dveře – křup. Kolečko mi prasklo pod rukou, z které mi hned po nastoupení do autobusu začala prýštit krev. Co se dělo pak?
Tak rychlou nadílku kapesníků nevlhčených i vlhčených, náplastí a obvazů jsem ještě nezažil! Myslím, že kdyby v tu chvíli se mnou v autobuse jeli se vším kromě mě spokojení čtenáři V. P. a P. H., i oni by si na obvaz roztrhli svou vlastní košili (o kamarádovi P. P. ani nemluvím, ačkoli on by asi jako jediný měl při té záchraně v kapse kýženou zbraň...). Když jsem pak vystoupil v konečné stanici a prohlížel si, čím jsem se to vlastně poranil, zjistil jsem, že jsem ve vánoční tmě namísto fotobuňky na otevření dveří symbolicky sáhl na slavný knoflík „Záchrana: V nouzi rozbijte sklo a stiskněte tlačítko…“
Všem těm, kdo se mnou (třeba skrze takové projevy solidarity, jakých se mi dostalo od spolucestujících v autobuse) chtějí prožívat svátky vzájemné blízkosti i dál, dnes přeju krásný Druhý svátek vánoční. Národům východního křesťanství (tedy pravoslaví, řeckokatolictví, Arménské a Koptské církve) i adresně:
Arménům: Շնորհավոր Սուրբ Ծնունդ!
Řekům: Καλά Χριστούγεννα!
Rusům: С Рождеством Христовым!
Ukrajincům, co i přes válku pořád slaví „postaru“: З Різдвом Христовим!
Bělorusům: З Калядамі Хрыстoымi!!
Srbům a Černohorcům: Срећан Божић!
Bulharům: Весела Коледа!
Makedoncům: Среќен Божиќ!
Rumunům a Moldavanům: Crăciun fericit!
Gruzíncům: გილოცავთ შობას!
arabsky mluvícím Koptům: !عيد ميلاد سعيد
Asyřanům (původnímu blízkovýchodnímu národu, mluvícímu jazykem Ježíše Krista, aramejštinou): !الفنانين العراقيين في المهجر،
Gagauzům (což je turecky mluvící pravoslavný národ Balkánu): Mutlu Noeller!
Nakonec Karelům (kteří jsou ugrofinsky mluvící pravoslavný národ Ruska): Hyvää joulua!
Zdroje: Seznam.cz, Wikipedia, autorův pořad o tragédii v Náhorním Karabachu na Radiu Proglas (ZDE)
Vložil: Tomáš Koloc