Petr Hora-Hořejš, Václav Šašek, Soňa Červená, Milka Zimková a další. Rekviem za rok 2023 a jeho oběti. Svět Tomáše Koloce
komentář
04.01.2024
Foto: Pixabay
Popisek: Rekviem za rok 2023; ilustrační foto
Jsou to už čtyři dny, co nám odešel minulý rok a tak trochu i minulý svět. S ním odešly do lepšího světa i mnohé osobnosti, které ten svět tvořily ještě v roce 2023. Dnešní vzpomínkový text chce být za ně rekviem.
O těch nejslavnějších, kteří v minulém roce odešli, jsem v uplynulém roce napsal texty, odkazy na ně dnešní článek prokládám. Pak jsou tu ale ti, s nimiž jsem si byl (méně či více) osobně blízko, ale ve svojí rubrice jsem jim nevěnoval ucelenou vzpomínku. Což se teď snažím napravit:
Ten, co nás učil, hlídal i glosoval (spisovatel-historik Petr Hora-Hořejš)
Petr Hořejš (1938 – 2023). Autor osmnácti dílů Toulek českou minulostí, které co autor zakázaný začal roku 1979 psát pod pseudonymem Petr Hora. Podle jeho slov proto, že když v okupované zemi nešlo dívat se dopředu, díval se dozadu. Já jsem si jeho knížky (a později jejich rozhlasové ztvárňování v ČRo Brno) oblíbil zřejmě i proto, že jsem měl odjakživa tentýž pocit i z tohoto režimu. Dnes si zpětně uvědomuji, že když sám o historii píšu, dělám to pod silným vlivem někdejšího čtení Petra Hory.
Je to už třicet let, co jsem poprvé propadl rodinnému zvyku chodit do vědomostních soutěží a pod silným vlivem svého otce jsem se spolu s ním přihlásil do konkurzu na soutěž O poklad Anežky České. On už byl tehdy ostřílený třemi absolvovanými televizními soutěžemi, já byl v oboru dosud novic, což se zalíbilo dramaturgu ČT Aleši Ulmovi (o němž jsem tehdy netušil, že byl kdysi dávno hvězdným zpěvákem) a postavil nás s tátou proti sobě. Navíc v Kutné Hoře, která byla tehdy mým dvojnásobným okresním městem, protože jsem byl občanem Zruče, chodil na gympl do Čáslavi, a ostatně jsem ve městě, o němž se v kraji nemluví jinak, než jako o HOŘE (kde jsem taky potkal HOŘEjše) - měl největšího kamaráda ze studií, u kterého jsem byl pečený vařený. Natáčení bylo příjemným vyražením z našich trudných podmínek (můj táta doktor co nucený podnikatel po zrušení OÚNZu už tehdy směřoval k podnikatelskému pádu, takže i všechny vyhrané stříbrňáky jsme tehdy ve jménu úživy museli prodat). Na soutěž, napsanou Petrem Horou-Hořejšem, jsme se samozřejmě učili – z knihy Petra Hory-Hořejše.
Náš díl byl v dějinách Anežky do jisté míry rekordní: nejen, že tam byli poprvé dva soutěžící z jedné rodiny, ale jako šestnáctiletý jsem byl nejmladším soutěžícím v Anežčiných dějinách a jako takovému mi všichni fandili a já jsem si taky držel náskok – až do posledního kola, kde jsem dostal otázku na klenby v chrámu svaté Barbory, které jsem vlastně seřadil historicky správně co do stylů – ale ne co do stáří tamních konkrétních kleneb. A tak jsem těsně před vítězným koncem vypadl. Mrzelo mě to strašně, a když jsem po natáčení odcházel, skopnul jsem cestou na nádraží popelnici, ohlédl se – a za mnou stál autor i odborný poradce soutěže Petr Hora-Hořejš (který byl mimochodem během finále, hádání historické osobnosti, vždy tím, kdo stál za kamerou a kýval na Marka Ebena: ano – ne, a Eben předstíral, že to ví). Pan Hořejš můj pubertální čin sarkasticky oglosoval: „Sladké vítězství...“ Cítil jsem se neskutečně trapně.
Zleva Tomáš Koloc, Stanislav Zindulka, Petr Nárožný v dílu soutěže O poklad Anežky České z Kutné Hory (1993). Foto se svolením ČT
Dnes si daleko víc cením toho, koho jsem na soutěži poznal, počínaje panem Hořejšem, přes Aleše Ulma a režiséra Antonína Vomáčku (autora známého seriálu z roku 1968 Co tomu říkáte, pane Werich? a všech televizních pořadů dvojice Šíp-Uhlíř a Zdeňka Izera), i hvězdné obsazení herců: nesmírně hravý Stanislav Zindulka (který za svou osobní soutěž pokládal to, že nám soutěžícím prozradí odpovědi, které byly součástí našeho scénáře, takže ho režisér Vomáčka musel v legraci od nás tahat pryč, přičemž pan Zindulka deklamoval: „I-zo-luj-te mě!“), Petr Nárožný (který mě naučil heslo pořadů točených v exteriéru víc dní za sebou: „Už abysme byli doma u jídla a u piva!“), Ota Jirák (který mi byl blízký jako hlas postavy Hele z nedělního pořadu mého dětství Studio Kamarád) – a Alfréd Strejček, o němž tu bude ještě řeč. Natáčení trvalo dva dny, během nichž jsem měl oči na stopkách a myslím, že jsem stačil poznat i některé soukromé vlastnosti těchto idolů. Z pana Strejčka už tehdy (zvláště na mě, který jsem byl tehdy stoprocentně nervní z vnějších i vnitřních pohnutek) vyzařoval neskutečný klid, předzvěst duchovní cesty, která se později projevila i navenek, když provozoval biblické melodramy s mojí pozdější učitelkou, choreografkou Natašou Kraus. Ostatně v naší soutěži hrál – koho jiného než mnicha, který vytvořil sochy na svébytné kutnohorské kopii Karlova mostu, terase Jezuitské koleje.
Naproti tomu pan Hora-Hořejš byl ztělesněná vůle, o čemž svědčí i to, že už tehdy se o něm říkalo, že má zhoubnou nemoc a „dlouho nevydrží“ (o to víc jsem litoval, že jsem se během našeho posledního setkání projevil tak hloupě). Přesto vydržel ještě skoro třicet let, což je znamení, že i on byl v cestě požehnání Božího. Lze se podívat na sestřih z onoho památního dílu soutěže, se vzpomínkou na úroveň televizních pořadů z roku 1993, jednoho mladého a štíhlého soutěžícího, i autora pořadu Petra Horu-Hořejše:
Zedník Lorenc českého filmu (dramaturg a scenárista Václav Šašek)
Václav Šašek (1933 – 2023) byl živoucí příklad rozdílnosti minulé a dnešní doby. Že byl ten čtvrtý a nepostradatelný ze Tří (v posledních letech postupně zemřelých) mušketýrů Papoušek-Forman-Passer, je jen začátek jeho zásluhy o českou kulturu. Se jmenovanou trojicí napsal všechny její scénáře (včetně zlidovělé série o Homolkových) v pozici dramaturga, což je profese, která (podle svědectví více umělců, s nimiž dělám rozhovory) dnes už neexistuje. Dramaturg byl něco jako filmový a televizní pan Lorenc, který říkal scenáristovi: „To je blbost, to ten film neuveze, tohle vyhodíme, to dáme jinam a tam napíšeme tohle...“ (Ostatně pana Lorence jako dramaturg filmu Na samotě u lesa, mimochodem taky spolutvořil Václav Šašek.) Kromě nepostradatelné úlohy v nejvyšším plodu naší kultury všech dob, nové filmové vlně 60. let, byl totiž Václav Šašek dramaturgem všech filmů Svěráka a Smoljaka – ale i Chytilové, Krejčíka, Menzela, Vávry, série o Básnících a dalších filmů dvojice Pecháček-Klein... V českém filmu a televizi nebylo veledílo, pod nímž by nebyl podepsán jako dramaturg – včetně oscarového filmu Kolja.
Vedle toho ale Václav Šašek sám jako scenárista napsal taková díla, jako seriály Záhada hlavolamu a Přítelkyně z domu smutku, filmy jako Intimní osvětlení, Petrolejové lampy, Kam nikdo nesmí, Muka obraznosti, Helimadoe, Plavení hříbat, Výchova dívek v Čechách, sérii o Kačence a strašidlech, pro plátno a obrazovku adaptoval díla Němcové, Čapka, Poláčka, Havlíčka, Škvoreckého, Zábrany, Proškové... Kdyby byl součástí dnešní scenáristické generace, neměl by vůbec čas psát, jak by neustále prosazoval své jméno a svou tvář v televizi, v rozhlase, na internetu, na sociálních sítích by se přemílalo, jakou má novou milenku. On byl ale ze staré školy. Jeho jméno skoro nikdo neznal, protože prostě seděl doma a psal. Proto to, co po něm zbylo, vydá na celou jednu kulturu menšího národa. Proto jsem považoval svým způsobem jako požehnání od ztělesněné české kultury i ten jeden telefonický rozhovor, kterým se pan Šašek podílel na jednom z mých publicistických projektů. Čest jeho památce – i památce hodnot jeho doby!
Naučila Pavarottiho ř (operní pěvkyně a herečka Soňa Červená)
Soňa Červená (1925 – 2023), operní pěvkyně a první Káča z muzikálu Divotvorný hrnec v podání V+W, emigrovala v roce 1962 a stala se jednou ze světových hvězd operních pódií. V operním „důchodu“ pak své mladší kolegy z celého světa vyučovala jevištní češtinu, neboť to, že se dnes opera zpívá v originále, je (díky Dvořákovi, Smetanovi, Janáčkovi, Fibichovi a Martinů) v dnešní době jediná protiofenzíva, skrze níž se i v dnešní kulminující globalizaci občas v zahraničí prosadí i ten náš potlačovaný jazyk, jímž na světě hovoří jen 13 milionů lidí (skutečně 13 – ve zdrojích za textem najdete pramen). Když jsem s ní dělal rozhovor pro Český rozhlas 6, svěřila se mi paní Soňa, že světové hvězdy trápí nejraději větou: „Vyzkoušej to na své dceři!“ z Janáčkovy opery Věc Makropulos. Měl jsem neodbytný pocit, že titulní hrdinka, kterou zpívala na mnoha světových jevištích a posléze ji (po „důchodovém“ návratu do činohry) hrála i v původní Čapkově hře v Národním divadle, se stala jejím osudem: v době, kdy byl v mém věku její vrstevník, můj dědeček, vypadala úplně stejně, jako když byl v tomtéž věku můj otec, i když jsem byl v tomto věku já.
Ta, která v mé generaci nejvíc proslula rolí světoběžnice, paní König ve filmu Pupendo, byla ve skutečnosti vlastenka, ba i lokální patriotka, hrdá na všechny objevy, které učinil její královéhradecký pradědeček Václav František Červený, vynálezce hudebních nástrojů, i na kabaret Červená sedma, který tu založil její otec Jiří Červený, jehož stejnojmenné královéhradecké divadlo se po přechodu do Prahy stalo inkubátorem všech nejslavnějších komiků prvních až dvacátých let 20. století (Jaroslav Hašek, Eduard Bass, Vlasta Burian, Karel Hašler, Ferenc Futurista, Jindřich Plachta atd.) Nezapomněla ani na Ernu Červenou, známou jako babička v posteli z filmu Slunce, seno, jahody. Tedy na manželku svého otce, která se jí ujala, když její otec udělal totéž, co Oldřich Nový i Vlasta Burian a co tehdy dělávali všichni páni, kteří se ve svých prvních vztazích nestihli (anebo kvůli potřebě věna nemohli) oženit – „plod svého mladistvého hříchu“, do té doby vychovávaný prarodiči, přinesl své nastávající ženě jako „věno“ do nového manželství…
Znovu začít s posledním výdechem může i „vymřelý“ národ (lužickosrbský básník a překladatel Beno Budar)
Mám-li mluvit o Beno Budarovi (1946 – 2023), musím začít o Horním Hajnku. Horni Hajnk (což je hornolužickosrbsky Horní Hájek) je něco jako u nás bývaly Litomyšl i Kersko. Litomyšl proto, že i v 19. století, kdy ještě celá naše země němčila, Litomyšl byla jediná obec, kde se mluvilo jen česky, a Kersko proto, že tam v 60. – 90. letech století 20. najednou chatařila skoro celá česká kultura. Pro Lužické Srby (národ kdysi většinový na území dnes obydleném milionem lidí na dnešním území SRN, z nichž jich ale původním slovanským jazykem dnes mluví jen asi nějakých 25 tisíc) je dodnes obojím Horni Hajnk, osada ve které je pět čísel popisných (a německy se od roku 1875 jmenuje Dreihäuser, Třídomí, z čehož je vidět, že od té doby jen dva domy přibyly) – a na začátku loňského roku tam bylo statisticky šest obyvatel! S Kerskem má osada ještě jednu věc společnou: když nás tam náš místní kamarád Marco Raab v létě 2019 vzal, pochlubil se nám, že Horni Hajnk je nejzakonspirovanější obec v Lužici, kterou neuvidíte ani na snímku ze satelitu – je totiž celá pod stromy. Holt Hájek – jako malé Kersko.
Konspirativní byla i tamní atmosféra: Když jsme během naší návštěvy Lužice v roce 2019 cestou tam potkali dva místní, kteří si mezi sebou srbsky povídali, náš kamarád Marco (který je znal, protože Lužičtí Srbové se mezi sebou všichni znají z kostela) je oslovil a oni viděli, že jsme cizí, bleskurychle přešli do němčiny. (Pochopil jsem to jako staletý zvyk těch, jejichž předkové byli ve středověku za veřejné mluvení rodným jazykem popravováni anebo luteránská! církev na jejich dům uvalila interdikt – a ještě v roce 1945 se za mluvení rodným lužickosrbským jazykem posílalo na východní frontu v řadách wehrmachtu.) Marco se nakonec v jednom z domů konečně doklepal a přinesl nám klíč, s nímž jsme se dostali do něčeho jako bylo muzeum Járy Cimrmana ve filmu, v němž je jeho titulní hrdina ležící a spící. Třináct let po smrti národního lužickosrbského spisovatele Jurije Brězana (1916 – 2006) jsme viděli jeho stůl, kuchyni a tak dále přesně v tom stavu, v jakém je opustil (anebo ve stavu, v jakém je opustil někdo z místních, kdo tam chodí vařit a psát domácí úkoly?).
Teprve pak jsme byli uvedeni k Benovi Budarovi, chodící historii novodobé Lužice. Narodil se doslova z osvobození – ze vztahu lužickosrbské maminky s osvobozujícím vojákem Rudé armády, kterého Beno celý život hledal a vydal se částečně i kvůli tomu studovat rusistiku do Rostova na Donu, aby pak otce našel až ve svých šedesáti letech – jako jméno v archivu... Bývalý redaktor, básník a překladatel z ukrajinštiny, polštiny, ruštiny a němčiny (včetně překladů pro lužickosrbského Večerníčka, pískového mužíčka Pěskowčika) nás přijal ve svém ateliéru, který si, jak se pochlubil, udělal z někdejší stodoly poté, co se vláda SRN během sjednocení Německa rozhodla zjemnit pád NDR (kde po sjednocení skončil veškerý průmysl, takže když jedete do Lužice, projíždíte celými městy duchů) tím, že tamním občanům vyměnila uspořené východní marky za ty západní v poměru dvě ku jedné – a díky tomu na tu stavbu Beno měl.
Protože já nemluvím německy a Beno zase anglicky ani francouzsky, bavili jsme se směsí ruštiny, češtiny a lužické srbštiny. Marco rozuměl všemu, moji čeští kamarádi, Martin a Štěpa, jen něčemu. Krátkou radost jim udělalo, že věděli, o koho se jedná, když se mluvilo o Benových českých spisovatelských přátelích Hrabalovi a Suchém – dokud nezjistili, že se jedná o české literární přátele Lužice: MILANA Hrabala a JOSEFA Suchého. Já jsem se mezitím upřeně díval na trámy bývalé stodoly, kde byly pod velkou grafikou, představující setkání slovanských a germánských bohů (kromě fotky, na níž Vladimir Putin dávno před dnešní ukrajinskou válkou vyznamenával Alexandra Solženicyna), pověšeny fotky všech papežů – kromě toho posledního. Toho si Beno, už tenkrát nemocný, asi už nestačil sehnat, a já jsem mu slíbil, že mu ho pošlu. Za to mi Beno dal vlastní autorský výtisk své knihy Wokomiki słónca (Okamžiky slunce) s vpisky pro korektora. Když jsem přijel domů, na svůj slib jsem zapomněl, ale po čase mi ho připomněla Štěpa, takže jsem u nás v prodejně devocionálií portrét papeže Františka koupil a Benovi ho poslal s přáním všeho dobrého. Doufám, že ho dostal a že dnes doplňuje jeho ateliér. Teď už jen jako památka, protože počet obyvatel Horniho Hajnku se 8. října 2023 snížil na pět (jednoho na jeden dům)...
„Kito Lorenc, Beno Budar a já jsme jediní skuteční lužickosrbští básníci,“ řekl mi letos v zimě Benův kolega, lužickosrbský exministr zahraničí i kultury Jurij Łušćanski. „A víš proč? Protože naše verše se nedají přeložit do němčiny, ale jen do slovanských jazyků!“ Možná to v téhle souvislosti bude vypadat divně, ale já na Benovu památku přesto, namísto některé z jeho vlastních básní, ocituji poslední dvojverší z básně, kterou Beno jen přeložil do svého jazyka, ale napsal ji Němec Bertolt Brecht. Vzhledem k tomu, že Benův jazyk je tomu našemu po slovenštině nejbližší, určitě porozumíte:
„Wšistko so přemjenja. Znowa započeć
móžeš z poslednim zdychnjenčkom...“
Dala Slovákům něco, co my Češi nemáme (spisovatelka a herečka Milka Zimková)
Slovenská spisovatelka, herečka i režisérka Milka Zimková (1951 – 2023) vytvořila pro Slováky něco, co my Češi vůbec nemáme. Protože v době dělení Československa mi bylo teprve patnáct, její neuvěřitelnou tvorbu jsem zaregistroval docela pozdě, až před pár lety. V dětství, v 80. letech, bych hloubku filmu Pásla kone na betóne (1982), který napsala a zároveň v něm hrála hlavní roli, asi stejně nepochopil. Tento film plus Jarošova a Jakubiskova Tisícročná včela jsou podle mě naprosté vrcholy umění, protože jsou to mistrovská díla z jednoho kusu materiálu, ve kterém je poezie, drama, vášeň, paměť, folkór i humor: prostě národ jako takový. Dílo, které je jako každé dobré dílo o duši národa, v nářečí, má o to větší sílu, oč víc dnešek připravuje o jejich národní jazyk všechny národy včetně těch anglicky mluvících (kteří také v umělé reklamní globálangličtině už nepoznávají svůj rodný jazyk). My v Česku takový film máme jen jeden: Všechny dobré rodáky. Jenže ten je moravský, stejně jako Jakubiskovy Sedím na konári a je mi dobre a Lepšie byť bohatý a zdravý ako chudobný a chorý se odehrávají na Slovensku i na Moravě. Ale my Češi z Čech nemáme z hloubi sebe a o sobě takový film ani jeden!
A něco pro feministky: Pásla kone na betóne je i silný feministický film (stejně jako další díla MZ), a já ho přijímám, protože řeší to, co je z mého pohledu konzervativního levičáka na feminismu to hlavní: spravedlivou mzdu a dělbu práce – a ne hlouposti jako nepřechylování příjmení, neotevírání dveří z galantnosti a stejné oblečky a hračky pro holčičky i chlapečky. (Ostatně paní Zimková chodila celý život v šatech a na hlavě měla široký kloubouk, jak se sluší na skutečnou dámu.) Proto paní Milka nikdy nebude na piedestalu feminismu doby progresivismu, kde by kromě piedestalu uměleckého také měla být.
Prostřednictvím slovenské spisovatelky Gabriely Rothmayerové jsem měl možnost se s paní Zimkovou spojit na Facebooku a sdělit jí, že jsem se do ní po shlédnutí jejího filmu (vlastně obou dílů, i toho druhého z roku 1995) zamiloval. Skrze východoslovenský dialekt, ve kterém paní Zimková svá díla tvořila, se mi dostalo i odpovědi: „S totyma mašinkami ako PC nekamarátim, no bárs dzekujem!“, a hodnocení mé osoby: „Šuhaj je rúči“. Bylo požehnáno, abychom si takto mile napsali – a to mě bude v naší čím dál tím studenější vlasti navždy hřát. Stejně jako tvorba paní Zimkové – i jejího zmíněného kolegy Juraje Jakubiska, který také zemřel v minulém roce:
Důchodkyně Margita Saitzová, výtvarnice Zora Kudrnovská, pohybová umělkyně Nataša Kraus, filmový teoretik Pavel Taussig, mě naučili, že…
...mě někdo může se vším všudy přijmout do své rodiny, přestože jsem „jen přítel“ z Facebooku a aniž bychom se kdy fyzicky viděli - to mě naučila krajanka paní Zimkové a pana Jakubiska Margita Saitzová (1943 – 2023). Že se dá prousmívat životem a že i při umělecké práci si lze najít čas na to, aby zorganizovala odvoz tašky s jablky ze své chaty do mé garsonky mě naučila Zora Kudrnovská (1941 – 2023), o níž jsem při našem prvním setkání nad nemocničním lůžkem jejího švagra (jemuž jsem dělal pečovatele) ještě nevěděl, že je to svébytná a významná ilustrátorka, mj. i autorka plakátu na můj oblíbený film Radost až do rána. Že balet se dá dělat i skrze jednotlivé hlásky textu, který ztvárňuje, a ještě je to léčivé, mě naučila moje učitelka z Akademie sociálního umění Nataša Kraus (1965 – 2023), o níž a její spolupráci s recitátorem Alfrédem Strejčkem (a hudebním skladatelem Josefem Krčkem na oratoriu Z kamení chléb) už tu byla řeč. Rodačka ze srbského města Novi Sad (v srbštině se ženská příjmení nepřechylují, proto byla Kraus – nikoli z progresivistického novofeminismu, který nevyznávala) uměla ze všech kultur, se kterými a ve kterých se rozhodla pracovat a žít, přijmout a ocenit to nejlepší. Tohle jsem asi uměl vždy, ale až díky Nataše jsem pochopil, že totéž se dá (a má) dělat i s jednotlivými lidmi. Děkuju, Natašo, za lekce z eurytmie, světové kultury, svébytnosti tvé rodné srbsko-maďarsko-slovensko-rusínsko-české Vojvodiny i za náš společný tak trochu konspirativně necenzurovaný smích nad věcmi, které mnozí z našeho okolí pokládají za svaté, a tedy nedotknutelné humorem. Přitom „nedotknutelní jsou jen ti, kdo se zabývají záchody,“ říká se v Indii. Což mi zase připomíná tvůrce dokumentárních řad Úsměvy českého filmu a Příběhy slavných Pavla Taussiga (1949 – 2023). Kdysi, když jsem psal recenze na každý díl seriálu Bohéma, a snažil jsem se jeho tvůrce kvalifikovaně usvědčit z nepravd a diletantismu i s jeho pomocí, mi pan doktor Taussig sice předal několik faktických rad, ale tou nejdůležitější je zakončil: „Pokud vám můžu radit, nechte tato (zbytečná) témata být… a pište o těch, co dávají pozitivní příklady.“
Mí dobří současníci, odešlí roku 2023, děkuji vám všem. Pevně věřím, že se ještě setkáme!
Zdroje: Seznam.cz, Lidovky.cz, Novinky.cz, ČSfd.cz, Wikipedia, SIMONS, Gary F.; FENNIG, Charles D. Ethnologue: Languages of the World. Twentieth edition. Dallas, Texas: SIL International, 2017
Vložil: Tomáš Koloc