Jak generální ředitel Čs. televize spal na Silvestra v tátově pyžamu. Svět Tomáše Koloce
komentář
01.01.2024
Foto: Pixabay
Popisek: Televize
PAMĚTI DEZOLÁTA IV. Přinášíme nový seriál, tentokrát z autorových archivů, které odtajňují vše.
Minulé vyprávění jsem skončil v řeči poetické, a tak to dnešní krátce otevírám stejným způsobem:
ustálené hádky ustálené cesty
s postelí do síně pak s oknem ke sklenáři
s tátovým okem do lékárny
a s celým tátou vlakem na předměstí Prahy
ulicí dolů kolem domu s pavlačemi
(přes celý visel plakát na film Gallipoli)
v Rokytce jahodový koktejl který jinde nedělali
dole ve Vysočanech potom sehnat taxi
a za dvacet korun se dva venkovánci
ženou pod viaduktem na němž stojí:
SE SSSR NA VĚČNÉ ČASY...
(už když mi bylo deset let jsem chápal
že ani věčnost nepotrvá věčně
protože když to mezi mámou-tátou končí takhle
jakpak to může skončit mezi SSSR-ČSSR?)
na Vinohradské vystoupit a v květinářství
co voní jako skládka přes ulici u hřbitova
babičce koupit karafiát se šnytlíkem
pak obložený talíř s televizí v stínu černých šatů
a táta když se o půlnoci omámený vracel
mi vyprávěl jak Hanzlík zahrál Ajtmatova
ráno nám babička dala štrúdl s mlékem
a než se uvařila kapustová
jsem kukrem pozoroval
jak se v patře převléká Marie Drahokoupilová
v poledne segedín a cesta opuštěnou Prahou
od ledňáčků na Staroměstské věži
po domek na Hradčanech před nímž táta postál
a s dojetím se díval na jmenovku na níž stálo
DOCENT ELMAR KLOS
(já postál taky věděl jsem už
že jeho filmy v kině neuvidím
hlavně mě ale zajímaly díry
v omítce domu v podvečerním slunci)
na nádraží jsme se pak sešli se ségrou a mámou
a pozdě v noci dorazili zpátky do vesnice
a v jedovatém světle bílých lamp jsme přes pole šli domů
v době ve které nejenom my
ale i celá země byla mimo běžné trasy
Básničku jsem napsal před pár lety a za tu dobu se se mnou udála zvláštní změna. Začal jsem být vděčný, že jsem tu dobu „mimo běžné trasy“ zažil. Důvod, proč jsem začal tahle, je ale jiný, uvedení do naší rodinné reality. Byli jsme domácnost takzvaná italská, a proto jsem měl moc rád Vánoce. Dobu, kdy se znepřátelení rodiče, ba i jejich znepřátelené matky (dědečkové tu nebyli, jeden zemřel a druhý byl mimo obzor, neb ho v mém útlém dětství pro prostopášnost vyhnali od rodinného krbu) snažili uzavřít příměří.
Ačkoli jsme tehdy vůbec neznali slovo Advent a o náboženském rozměru Vánoc nesmělo veřejně padnout ani slovo (nedejbože, aby se v televizi objevily Ježíškovy jesličky), zklidnění blížícího se narození Božího dítěte na mě působilo přímo fyzicky. Jako každé dítě tehdejší doby mám své Vánoce pořád s sebou skrze druhou signální. Kdykoli ucítím slupku banánu, a především mandarinky, tedy ovoce, které se tehdy v obchodech objevovalo jedině před Vánoci.
Reklam v obchodech (zejména u nás na venkově) tehdy bylo tak málo, že jsme se do nich občas vplížili, abychom je poobdivovali a zároveň si užili další drogu. Odér právě umleté kávy, která se tehdy ještě prodávala v pytlíčcích plných zrnek, které zákazníci po zakoupení roztrhli a u mixérových strojků, pro které byla v tehdejších samoobsluhách vyhrazena jedna celá zeď, si kávu namleli do podoby prášku.
Úplně první vlaštovkou svátků nicméně byla vůně tvrdých perníků ve tvaru čerta (Mikuláš byl stejně jako dnes v defenzivě), a pak to šlo přes zmíněné exotické citrusy, intenzivní ponoření do vůně kapra (který s námi ve vaně trávil pěkných pár dní, načež jsme v prádelně paneláku asistovali u jeho zabíjačky. Na rozdíl od zážitků dětí podílníků z JZD jediné zabíjačky, která nám byla ročně dopřána, někdy i včetně úvodního stání s tátou u sádek, na něž si na hlavu vzal papachu, kterou si z jeho hlavy pamatuju jen při těchto příležitostech). Pak tu byl samozřejmě i salát, který nás pak provázel až do Silvestra, protože byl na Boží hod podáván s kuřetem, na Štěpána byl pak vystřídán svíčkovou s knedlíkem, aby se na Silvestra vrátil jako základ na chlebíčcích.
Když u nás byla babička vinohradská, byly přítomny i v dnes běžných (tehdy ale naprosto exotických) vaničkách, obalených igelitem, zabalené podlouhlé trsy datlí a fíků, napíchnuté na kašírovaných větvičkách ze zelené umělé hmoty, to celé přelepené pestrou samolepkou Made in Albania, pročež jejich vůně a chuť jsou to první, co mě napadne, kdykoli slyším jméno tehdy sice východní, ale „rošťácky nestálé“ říše Envera Hodži.
Dalším rozměrem období, které bychom dnes nazvali Advent, byly doteky kultury. Nemyslím tím ani tak tu kulturu, kterou jsme sami provozovali (jako člen recitačního kroužku jsem byl pozván na sovětskou posádku v Neratovicích, odkud jsem u vědomí, že jsme chudí, donesl jako výslužku kremrole, které rodiče k mému smutku obratem vyhodili), ale naše tradiční předvánoční setkání s kulturou, kterou nám během metropolitních víkendů dopřávali naši rodiče-Pražáci, kteří k sehnání vstupenek využívali někdy velmi krkolomně sehnané kontakty.
Stálá spojnice přes několik známých vedla především do jinak beznadějně vyprodaného Divadla Spejbla a Hurvínka, odkud jsem si tehdy odnesl znalost nejen Starých českých, ale i řeckých pověstí, které tehdy světově známí dřeváčci mezi námi dětmi propagovali. Největším zážitkem ale bylo, když nás táta díky známosti s vedoucím tamní krejčovny na Vánoce 1988 propašoval na odpoledne pro děti zaměstnanců Vinohradského divadla, kde nám pohádky bratří Čapků četla trojice Miloš Kopecký – Jiřina Švorcová – Ota Sklenčka. O té druhé zmíněné (jež si o dva roky později vysloužila punc zrádkyně české kultury, ač mě i někteří disidenti, kteří ji tehdy znali, ujistili, že je daleko spíš zachraňovala) ani o tom posledním (o němž jsme se v roce 2020 z filmu Past dozvěděli, že musel za celý kolektiv divadla jít svědčit k zmanipulovanému soudu proti Jiřině Štěpničkové, ale už ne to, že za normalizace s nasazením vlastní existence propašoval na DAMU syna disidenta Pavla Kohouta) jsme tehdy nevěděli nic víc, než, že jsou to dobří herci, které známe z televize, a to nám stačilo. Mně to stačí dodnes.
(Když později s koncem rodiny z mého života odešlo i kouzlo Vánoc, bylo předvánoční setkávání s umělci jediným pokračováním atmosféry mého dětství, které jsem si jako novinář nejen dovolil, ale přímo naordinoval. Ať už šlo o vánoční rozhovor s Vlastimilem Brodským, Miroslavem Žbirkou, Zdeňkem Svěrákem, Svatoplukem Benešem, Ladislavem Chudíkem, autorkou Anděla Páně Lucií Konášovou, mým velkým učitelem, překladatelem a novinářem A. J. Liehmem, krásným vánočním večerem s herečkou Janou Hermachovou a celým krásným vánočním dnem s režisérem Karlem Smyczkem, během něhož jsem na psaní poznámek spotřeboval všechny jídelní lístky v jedné břevnovské vinárně. Vrchol všeho byl, když jsem z vánočního večírku nezávislých žurnalistů, na němž byly k vidění tak velké autorky, jako Ilona Švihlíková a Veronika Sušová-Salminen, utekl k herečce Janě Vaňkové, abych s ní od rozednění až do setmění strávil den vyprávěním o českém divadle…)
A pak tu bylo samozřejmě cukroví, které bylo dalším úvodem do tehdejších sekulárních vánočních rituálů. Tak jako ve škole k předvánočnímu období bylo vyrábění řetězů z barevného papíru a dárků a ozdob z moduritu, které byly následně tvrzeny vařením nebo pečením, doma zas každé dítě, které chtělo cukroví, muselo namlít několik kilo máku a ořechů, a teprve pak se po výrobě těsta vytahovaly formičky, u nichž se vzpomínalo osudů prababiček, od nichž je dostaly babičky, pak matky.
Naše babičky se (až do Sametové revoluce, která krátkodobě zapudila jejich nepřátelství) nikdy nepotkaly, objevovaly se jedna po druhé, ale člen rodiny, kterého by komando na pár dní uneslo do Košic (což byla tehdejší tátova vize nejhorší možné teroristické apokalypsy), by podle složení cukroví na podnose neomylně poznal, zda u nás babičky už byly, či ne, anebo která z nich teprve přijede. Existovalo totiž nezaměnitelné všetatské (mámino), vinohradské a chuchelské cukroví.
Skutečná exotika ovšem tkvěla v tom, ochutnat cukroví nebo i jídlo cizí výroby. Až ve škole jsem z doslechu zjistil, že existují vosí hnízda, druh cukroví, který chyběl v našem sortimentu domácím, a tak mi Petr Šurda přinesl do školy jedno zkušební, během jehož degustace jsem měl oči stejně navrch hlavy, jako když nám při návštěvě babičky vinohradské její sousedka a kamarádka Helenka přinesla koštnout svého bramborového salátu. (Byl silně kořeněný, vzhledem k jejímu kuřáctví, kterému o pár let rakoviny později dala život, ale byl tak výborný, že vy byste za jedinou porci život taky dali, kdybyste ho ochutnali. Helenka na tom byla stejně jako její salát. Tak silně kořeněná, že dokázala kohokoli, kdo se jí nelíbil, poslat do p…, což by babička vinohradská nikdy neudělala. To všechno bylo obsaženo v mé lásce k jejímu salátu i k ní.)
My děti jsme na Štědrý den nemohly dospat, ale ani tak ne kvůli dárkům, ale protože jsme věděly, že doma bude klid, byt, do něhož foukalo naprasklým panelem, bude prohřátý kuchyňskými vůněmi a k stavění Ladova betlému a zdobení stromečku budeme mít rybí polévku a štrúdl (abychom viděli zlaté prasátko) a od rána do večera z televize poslouchat pohádky a vánoční pořady, jako třeba tenhleten (vzhledem k tomu, že Vánoce končí až Třemi králi, ho všestranně doporučuji):
Ačkoli jsme se ségrou byli diametrálně rozdílní, ona přírodní temperament, zatímco já jsem nejraději seděl u knihy, zatímco já jsem na stromeček pečlivě věšel perleťové ozdoby (nejraději tu ve tvaru vláčku mezi dvěma větvemi), sestra byla odbornice na závěrečné „postřílení“ stromku chundelatým zlatým a stříbrným řetězem, v jednom jsme se kupodivu shodli. Na to, co dostaneme, jsme sice byli zvědaví, ale daleko víc nás zajímalo, co ostatní řeknou na dárky, které dostanou od nás. Ty byly většinou vyrobené, jen jeden koupený, ale už od léta jsme se trumfovali, kdo jich má víc. Jeden pro každého sedm, druhý devět…
Nevím, kdo z nás přišel na nápad výherního dárku, o který se bude soutěžit, ale motivem určitě bylo, abychom pod stromečkem zůstali alespoň o něco déle. Užívali jsme si přítomnost strejdy Jožky, který nám kromě historických knížek s pečlivým věnováním a dárků ze svých cest (jednou jsem od něj dostal míč z Jugoslávie, podruhé model lunochodu z Lotyšska) dával ještě svůj typický dar. Dlouhý sloupec pětikorun, zabalených do vánočního papíru, který když se rozbalil, mohlo se za něj z naší tehdejší perspektivy koupit skoro cokoliv. To jediné, co Jožka neviděl pod stromečkem rád, byly zbraně, a to ani ty stříkací. (Později jsem se dozvěděl, že se to naučil od svého otce, který byl jedním z prvních apoštolů waldorfské školy v období mezi světovými válkami…)
Když tetička Ronka vybalila růžově průsvitnou desku k nedožitému výročí Elvise Presleyho, začala mě učit rock´n´roll, a hned pak strejda chuchelskej sáhl pro pirátskou kazetu, kterou nahrál behem představení v Semaforu na hře Šimka a Krampola, jejíž repliky se sice mohly objevit v divadle, ale do televize by se její drzý text nikdy nepropracoval. Jen jednou se ke stromečku dostavil i strejda Robert, ekonom. Měl chronicky hodně práce, takže přišel až ve chvíli, kdy už jsme zapnuli televizi a dívali se na Jen počkej, zajíci, což on svým ostřížím ekonomickým zrakem okomentoval, že se těší, až vlk toho zajíce konečně sežere. (Že bude dnes manažerem nadnárodní banky, by už tehdy jistě hravě předpověděl doktor Freud…)
A další dny venku s kamarády, anebo doma u televize. Kromě českých sérií, které znal celý svět (o Arabele, Rumburakovi, Lucii a formelácích, Chobotnicích z 2. patra, Létajícím Čestmírovi, Křečkovi v noční košili, Cirkusu Humberto a kresleném Krtečkovi) i s filmy a pohádkami, jako byly francouzské funèsovky, belmondovky, bourvilovky, noiretovky, delonovky, gabinovky, linoventurovky, série s Bažanty, Sedmou rotou a kresleným Byl jednou jeden…, se západoněmeckými mayovkami, strašidly ze Spessartu, dvěma nosáči, Dvěma roky prázdnin a Včelkou Májou, italským Sandokanem, budspencer-terencehillovkami, fantozziovkami, Šimonem a Matoušem, Dráčkem Soptíkem a Co se děje v trávě, později i Marcem Polem, belgickými Šmouly a Tipem a Tapem, japonským Psem Goro a Willym Fogem, britskými seriály Čáryfuk, David Copperfield, Rodina Nessových a Bludička (zlobivá televize), v starším věku i Profesionálové, s australským Skippym a novozélandskými Dětmi z kouřové hory i Soubojem o poklad z Yankee Zephyru, americkým Columbem a Kojakem, a to nemluvím o českých adaptacích veškerých děl Francouzů Balzaca, Dumase, Maupassanta, Flauberta, Huga a Vernea, Belgičana Simenona (maigretovky), Španěla Garcíi Lorcy, Angličanů Shakespeara a Dickense, Skota Doylea (holmesovky), Irů Wildea a O´Caseyho, Američanů Twaina, Londona a McBaina. Zkrátka taková „typicky socialistická izolovaná dramaturgie, zaměřená jen na ten náš blok“…
No a pak už tu byl Nový rok a do bramborové kaše polité máslem, z níž voněla vinná klobása nebo uzené, mluvil doktor Husák o úspěších, které nás čekají. Někdy se k naší radosti (jak se ty věci vracejí….) objevili i tehdejší baviči, což byl buď šéf strany Jakeš, premiér Adamec nebo ústřední ředitel Československé televize Zelenka, kterému jedinému jsme se nesměli smát v přítomnosti vinohradské babičky, protože s ním před válkou chodila do jedné třídy na gympl. (Jednou na Nový rok, na vrcholu slávy pana ředitele, dostal můj dvacetiletý táta, žijící tehdy ještě s babičkou a vracející se z nějakého flámu, šok, když tohoto jednoho z desítky svrchovaných vládců země objevil ve své posteli a ve svém pyžamu. Soudruh ústřední se to snažil odčinit, díky čemuž se můj táta, syn „nepřítele zřízení“, mohl stát doktorem medicíny.)

Napravo ústřední ředitel Československé televize PhDr. Jan Zelenka, vedle něj babička vinohradská neboli Božena Kolocová na setkání abiturientů vysokomýtského gymnázia. 80. léta 20. století. Foto se svolením Tomáše Koloce
Jenom na Silvestra nevzpomínám rád. Vždycky se mi vybaví ten z roku 1992, kdy sedím před televizí na koberci uprostřed poloprázdného bytu po rozdělení majetku své rozdělené rodiny a na obrazovce mluví Saskia Burešová o tom, jak se od zítřka bude dělit majetek mojí rozdělené rodné země.
Když se mi jako malému zastesklo po uběhlých Vánocích, šel jsem se podívat za trať do sousední vsi Přívory, kde kdysi těsně před Vánoci zrušili holičství, a tak ve výloze navždy zůstaly perleťové vánoční koule a barevné řetězy. Ten pohled mi vždycky znovu přinesl z duše vyhnaný klid. Dneska už nemám kam za ním jít, tak ho čerpám aspoň tím, co vám tu vyprávím.
Zdroje: ČSFD, Wikipedia

Vložil: Tomáš Koloc