Chceš přežít? Stůj jako dub! Svět Tomáše Koloce

Foto: Pixabay

Popisek: Dubisko, jak má být

V dubových lesích na Nymbursku, v kterých v poslední třetině svého života bydlel a o kterých psával Bohumil Hrabal, se skrývá nejmenovaná chatová osada. Má sto dvacet sedm stavení a v jednom z nich žije s přírodou můj spolužák-jmenovec Tomáš. Říká si lékař stromů, protože výrazy jako stromař nebo dřevorubec se pro něj při dnešním stavu oboru prostě nehodí.

„Ptal ses mě, proč jeden tejden jdeš po ulici plný stromů a druhej tejden tam ty stromy už nejsou. Od chvíle, co platba za pokácení většího stromu překročila pětimístnou částku, jsou noviny, rádio i televize plný nebezpečí pádu stromů. Obce si na kácení alejí píšou granty. A nejhorší je, že touhle nákazou jsou napadený i lidi, který tu s těma stromama žijou celej život. Minulej tejden jsem musel odmítnout jednu osmdesátiletou paní, která chtěla, abych pokácel stoletej dub na její zahradě. Ani jednu větev neměl suchou…“

Cestou k borovici vejmutovce, kterou měl Tomáš ten den kácet, a doubku, který bylo třeba ošetřit, mě Tomáš (coby pomocníka, který stromaře, trávícího většinu času ve vzduchu, jistí, zajišťuje, aby padajícímu stromu nešli do cesty lidi, a snaží se neomdlít blahem ze směsi vůně benzínu a chvojí) k zachráněnému patriarchovi zavedl.

„Podívej se na něj. Stařešina. To je král lesa. Zasadili ho v době, kdy lidi ještě měli mozek, a tak má prostor růst do šířky. Větve má široký a rovný, jako když člověk rozpřáhne ruce. Korunu, kterou vidíš nahoře, má i pod zemí. Když jím projede blesk, tak ho nespálí. Má nejtvrdší dřevo, který časem ještě tvrdne. V listu vidíš tvar jeho koruny, a když si z něj uvaříš čaj nebo se v něm vykoupeš, tak ti vyčistí krev nebo zastaví krvácení.“ Pak ještě poprosil: „Nepiš, kde přesně je, jinak si ho najdou…“

Stáli jsme na kraji lesa, a přestože bylo před Vánoci, v studeném vzduchu bylo cítit jaro. Pak Tomáš napřáhl ruku a ukázal přes vykácenou mýtinu k lesní školce:

„A podívej se na tyhle. Postřikovaný ne preparátem, kterej potřebujou, ale na kterej se dává dotace. Nasardinkovaný jeden vedle druhýho, a protože dub potřebuje na větvích světlo, ženou místo do šířky do vejšky. Konkurenční boj; úzký koruny, úzký kořeny, spálený listí. Zdravej doubek má bejt dvacet třicet let pod starým dubem, kterej na něj pouští přesně tolik světla, kolik potřebuje. Z těchhle za chvíli udělaj les dlouhejch nemocnejch stromů s rovným dřevem, který se bude lehko řezat. Ale běda jim, když zafouká vítr. Protože pak se jim zloměj jako sirky. “

Zbytek dne jsme pracovali, a navečer nás manželé, kteří si Tomáše najali, pozvali do své chaty na svačinu a horký čaj. Bylo jim kolem sedmdesáti a celý život pracovali v blízké automobilce, on jako konstruktér, ona jako vedoucí pojišťovacího oddělení. Vyprávěli, jak prožili devadesátá léta, kdy víkendy místo na chatě trávili na jazykových školách a zahraničních školeních. Nicméně obstáli a v penzi se opět vrátili na milovanou chatičku. Pán se svěřil, že pro něj nebylo lehké opustit práci, která byla smyslem jeho života („Šel jsem přesně v den důchodovýho výměru; tam se žádní pracující důchodci nepěstujou“), ale vysvětlil nám svou filozofii, která mu pomohla se s tím vyrovnat: „Když jdete na vojnu, taky se vám den ze dne úplně změní život. A když se vrátíte, tak zas. A tak jsem si první den důchodu řekl: Mám novou práci; budu vychovávat vnoučata. To taky není lehká práce. Zvlášť dneska.“

Paní vysvětlila: „Nemyslete si ale, že jsme byli celý život jen žrouti práce. Pravda, měli jsme přátele jen z práce; padesát let jsme se vzájemně zvali na chatu, slavili spolu děti, vnoučata, narozeniny. Bohužel jsme už zůstali sami, skoro všichni nám odešli za poslední rok. Přitom předtím byli všichni zdraví jako řípy.“

Nakonec manželé začali vyprávět o svých dětech, které pracují v stejném podniku, jemuž i oni zasvětili život a který se nyní stal součástí celosvětové firmy. Dcera, která se zabývá stykem se sesterskými pobočkami v EU, prý nezná soboty a neděle, a když jí před koncem roku donutí vybrat si dovolenou, chová se, jako by byla v šoku po autonehodě. Utíká co nejdál: do Malajsie, do Barmy, na Maledivy, na Kubu… Pán si zase vzpomněl, jak syn, který je ve firmě manažerem, vyprávěl, že jeden jeho kolega den ze dne zmizel, a mnohem později se v oddělení s údivem dozvěděli, že na něj po odchodu z práce před bránou čekali dva „tajní“. Prý musel odevzdat služební notebook, telefon a auto, a už se v práci neukázal. Pán dokončil: „A to vám to nebylo divné? Ani jste se na to nezeptali? ptal jsem se syna. A víte, co mi na to řekl? Prosím tě, táto, jak si to představuješ? Ráno přijdu do práce, sednu si v oupnspejsu na první volný místo, který najdu, položim si před sebe počítač a dělám. Večer se sbalim a jdu domů. Na to, abych sledoval, kdo vedle mě sedí nebo nesedí, nemám čas!“ Pán, spíš než dořekl, dodechl: „Z toho se každej člověk přece musí zbláznit.“

Setmělo se a my se s Tomášem zamyšleně vraceli do jeho chaty. U cesty stál starý rozložitý dub, který našemu mlčení rozuměl.

Zdroj: Mapy.cz

Vložil: Tomáš Koloc