Pane Županiči, buďte s Bohem. Není kníže jako kníže – ani podnikatel jako hospodář. Svět Tomáše Koloce
komentář
11.12.2023
Foto: Se svolením FTV Prima
Popisek: Ladislav Županič v pořadu Nikdo není dokonalý
Tak nám dost tiše odešel šlechtic. Zrovna v den, kdy jsme v přímém přenosu pohřbívali potentáta a kdy jsme se dozvěděli, že s vánočním cukrovím musíme zacházet jako s drogami – jen pro vlastní potřebu.
V jednom z článků této rubriky (který přikládám níže) jsem napsal:
„Dokud jsme byli součástí Rakousko-Uherska, rod Ladislava Županiče, původem chorvatská šlechta, se nejprve musel psát Schupanich, protože jsme byli Rakousko-Uhersko s úředním jazykem němčinou. Přišlo národní obrození a vznik nezávislé Jugoslávie a Československa, a mnozí členové rodu se jako uvědomělí Slované v Chorvatsku začali psát správně Županić a v českých zemích Županič. A vnuci Ladislava Županiče se budou za pár let v českých, chorvatských i mezinárodních dokladech pro změnu muset psát po anglicku Zhupanich.“
Ano, Ladislav Županič byl šlechtic. Ale začnu odjinud. Vždycky když odejde někdo z umělců generace, která formovala moje estetické vnímání, je to pro mě tak trochu smrt v rodině. A vždycky dostanu drobný náznak předem. Před lety mi první pomoc z těžkého psychického stavu poskytl jeden z dílů barrandovského pořadu Sejdeme se na Cibulce, kde pan Županič vtipně vyprávěl, jak člověk někdy z dabingu blbne. On když do jednoho animovaného filmu namlouval šišlavého kocoura, tak šišlal ještě měsíc. To šišlání se mi objevovalo v hlavě po probuzení už posledních pár dní...
Ostatní autoři nekrologů připomínají jeho roli souseda Hermanna, tatínka Mařenky z Arabely, chalupáře a náměstka firmy Dřevoplech n. p. ve Vesničce mé, střediskové nebo ředitele Edy z Kameňáku. Pro mě byl Ladislav Županič něco víc. A nejen protože to byl jediný herec, kromě Jiřiny Bohdalové, kterému kdy „televarietní“ Vladimír Dvořák (jinak velmi populární textař, například autor českého textu k písni Rolničky, Gottově Tam, kde šumí proud atd.) svěřil roli, která mu padla přímo na tělo, roli hlavní a titulní v televizní inscenaci Dvořákova jediného muzikálu Sto dukátů za Juana. Ano, tím, kdo zpíval Písničku pro Kristýnku v muzikálu v televizi, byl Ladislav Županič:
Předevčírem odešel aristokrat, který nám mj. zanechal syna, prof. PhDr. Jana Županiče, Ph.D., jehož rodinné šlechtictví tak inspirovalo, že se jako historik stal jedním z největších českých znalců aristokracie. Jako každý šlechtic patřil do několika výběrových skupin, jenže docela jiných, než do jakých patřil jeho aristokratický souputník, který byl v den jeho smrti pohřbíván. Patřil nejen ke svobodnému pánu Borisi Rösnerovi, členům rytířského rodu Rasch von Hessen (používajícího umělecký pseudonymem Rašilov), potomkům bělogvardějských šlechtických emigrantů baronu Petru Nárožnému a knížeti Petru Markovovi (autor filmu Jak utopit doktora Mráčka, série Slunce, seno…), ale třeba i k Petru Kostkovi, Jiřímu Valovi, Jiřímu Kodetovi, Františku Němcovi, Karlu Heřmánkovi a Michalu Dlouhému, jejichž jediným, ale výsostným společným erbem bylo, že si zahráli detektiva kapitána Michala Exnera, kterému jeho autor Václav Erben věnoval ušlechtilost, co provokovala v době největší slávy jeho detektivek, a provokuje i dnes. Ladislav Županič si Exnera zahrál v karlínském detektivním muzikálu Vražda ve varieté.
Nejelitnějším klubem Ladislava Županiče ale po mém soudu byli Oldřich Nový, Jan Werich a Jiří Frejka, ředitelé Hudebního divadla v Karlíně. Divadla s největším sálem v celé republice. Divadla, o jehož souboru nám ve své pravidelné rubrice Sobota Jaromíra Janáka vypráví jeho bývalý člen, a divadla, které je v nikdy nekončícím tlaku na českou kulturu, zmítající se mezi ideologiemi a výdělkem, velmi těžké řídit. Jeho předchůdce Jiřího Frejku a Zdeňka Pospíšila i tento tlak donutil ke smrti vlastní rukou, Ladislav Županič byl v roce 2003 po deseti letech úspěšného ředitelování (o kterém nám v sobotu více poreferuje Jaromír Janák) odvolán provozovatelem, radním pro kulturu za ODS, která tehdy i dnes vládla pražské radnici (ano, i v dnešním systému jsou divadelní ředitelé dosazováni a kontrolováni stranami…).
Poté co v roce 2002 divadlo zaplavila tisíciletá voda a část souboru se o své vůli (a s úmyslem zachránit aspoň vlastní kůži) s nejúspěšnějším představením vydala na turné do zahraničí, byl ředitel Županič, který se v krizové situaci naopak snažil zachránit divadlo, pod záminkou neudržení vyrovnaného rozpočtu (což, uznávám, byl a je pro ODS vždy imperativ…) nahrazen šéfem oné části ansámblu, která v nejtěžší chvíli odjela na turné.
Nedávno jsem si zapnul rádio a na naší královéhradecké odnoži veřejnoprávního rádia jsem slyšel rozhovor, po kterém jsem Ladislava Županiče zařadil i mezi Ivana Vyskočila mladšího, Marka Vašuta, Jaroslavu Obermaierovou, Kateřinu Macháčkovou, Zdeňka Trošku, Jiřího Stracha a další, kteří měli i v dnešní „jednotné kulturní frontě“ a její agresivitě vůči jakékoli kritice dnešní vládní garnitury a její doktríny odvahu vyslovit se proti dekadentním jevům, které pomalu přebírají otěže našeho světa.
Ať ale promluví přímo Ladislav Županič:
„V Rusku byla vynikající herečka a zpěvačka Ljudmila Gurčenková, a to byla taková ruská Laďka Kozderková. A ti Rusové si ji strašně hýčkali, protože věděli, že to je poklad… Každej věděl, že to je superhvězda. A totéž byla Laďka. Kdyby Laďka žila v Americe nebo v někdejším Sovětském svazu, dneska Rusku, tak je tam hvězda… U nás tehdy sice existovali menežři a režiséři, ale nebyl nikdo, kdo by si jí všimnul… Když je mi smutno a mám starosti s divadlem, tak si za ní zajdu, má tam napsáno Laděnka Kozderková a ta svoje data, tak jí to všechno řeknu a vím, že ona se tam nahoře za nás přimluví, protože to divadlo milovala stejně, jako ho miluju já.“
Jako herec, zpěvák, dabingový umělec i divadelní ředitel byl pro mě Ladislav Županič tímtéž, čím pro něj byla Laďka Kozderková, ztělesněním oné staré poctivé kultury, která odchází s ním. Až bude hotový jeho hrob, určitě k němu příležitostně zajdu.
Draze zaplacené domácí cukroví aneb Podnikatel není hospodář
Minulý týden, prakticky ve stejné době, kdy zemřel Ladislav Županič, se v tisku objevily dvě zprávy, které mi s tím, co jsem vyprávěl o jeho osobnosti, v něčem souvisí. První z nich byla zpráva, že jistému nadnárodnímu řetězci se sídlem v Nizozemsku, který všichni známe, vzrostl zisk o 87 procent a mohl svým převážně zahraničním akcionářům navýšit dividendy díky tržbám ve výši 66,75 miliardy korun. Druhá zpráva informovala, že státní inspekce (tatáž, která nakonec sklapla kufry nad nekvalitním obilím z Ukrajiny, které její protějšky z Polska, Slovenska a Maďarska dovážet zakázaly) chystá kontroly a přísné pokuty v řádu desítek tisíc u všech, kdo pečou a prodávají podomácku vyrobené vánoční cukroví.
Kromě tradiční bleskové reflexe českého lidového humoru (na snímku z filmu Bony a klid stojí před Tuzexem Roman Skamene a v koutku úst má bublinku s nápisem: „Cukroví?“, na jiném obrázku je zase pod kouskem perníku otázka: „Stejný trest za vaření, jako za pečení?“) se o tom rozběhla i zuřivá diskuze na sociálních sítích. V té, v níž jsem byl já, se našel diskutující, který tento postup přirovnal ke komunismu. Namítl jsem mu jednak, že toto je projekt ultrapravice v dnešním kapitalistickém konkurenčním boji (podle mého nejostřejším v dějinách vůbec) mezi velkými soukromými korporáty a malými soukromými živnostníky, ve prospěch soukromých korporátů, a ten s komunismem věru nemá nic společného. A na okraj jsem mu připomněl, že za minulého režimu lidi napekli cukroví třeba pro celý barák, vzali za to i peníze, a nic se jim za to nestalo.
Zastánce náhledu, že ještě dnes za všechno můžou komunisti, protiargumentoval, že podnikání tehdy bylo zakázáno, ale snesla se na něj celá sprcha vzpomínek čtenářů, jak oni sami nebo jejich příbuzní měli za minulého režimu autoopravářskou nebo krejčovskou dílnu (vzpomínáte, čím se živila maminka Štěpána Šafránka z Básníků?), či vedli domácnosti bohatším rodinám. Nehledě na sedláky, kteří (pokud tedy přežili vražedný tlak z 50. let a ubránili se vstupu do JZD) hospodařili dál soukromě. Jiní byli jak v družstvu, tak měli i soukromé záhumenky. Ty jsem, jsa z vesnice, dobře znal i já:
To, na co byl minulý režim alergický, bylo zaměstnávání druhých lidí, určité typy živností v rodině byly povolené a registrované národními výbory a v letech 1968-1970 a 1988-1990 bylo kupříkladu restauracím, které byly v komunálu málo rentabilní, nejen povoleno, ale dokonce doporučeno zesoukromnit a v NDR nebo v Polsku (kde nebyla socializace tak kolaborantsky sovětsky důsledná jako u nás) byly soukromé po celou dobu minulého režimu.
Jeden diskutující naštvaně napsal, že jeho rodina dostala v roce 1945 grunt v Sudetech, na kterém hospodařila až do roku 2005, kdy jejich statek zahubila konkurence korporátů. A stejné je to dneska, kdy si nenažrané korporáty s produktem vyšším než státy přece nenechají vybrat rajón tisíci poctivých českých kuchařek, které pečou cukroví doma s dětmi, dávají do něj pravé máslo a domácí marmeládu, a tak by ve skutečně férové soutěži jejich pečivu nemohla tovární velkovýroba nikdy konkurovat. Nicméně, dodal, jak každý televizní divák z filmu Kmotr ví, to první, co velká monopolní rodina udělá, když jí sahá po výdělku spousta malých, které všechny zlikvidovat nemůže, je, že na ně včas a „motivačně“ upozorní státní správu…
Dějiny, nazírané nezideologizovanýma očima, jak se zdá, nás učí, že hospodáři a živnostníci to měli v minulém režimu stejně těžké, jako to začínají mít v tom stávajícím. Proto oba režimy, jak ten minulý ultrasocialistický, tak stávající korporativistický, mluvily a mluví s despektem například o československé třetí republice 1945-1948, která pro stalinisty a neostalinisty byla moc „buržoazní“, pro antikomunisty zase moc „komunistická“. Protože se v ní holt měl stejně dobře podnikavý soukromý živnostník a rolník, jako zaměstnanec a umělec, kteří nemuseli otročit politikům ani korporátům (podniky nad 500 zaměstnanců už v roce 1945 připadly státu dekretem o zestátnění a kompenzaci původním majitelům – po vzoru tehdejší Británie!), ba ani cizímu kapitálu (stále ještě platil prvorepublikový nostrifikační zákon, který zakazoval vlastnit majetek v ČSR firmám, které v ČSR nedanily). Viz zde:
Dnes se touto neutrální cestou (které se za minulých časů říkalo „třetí cesta“) dovoluje jít jen těm zemím, které jsou dostatečně odlehlé, aby nikomu nestály v cestě. V době, kdy je z ní pomalu vytlačována Skandinávie (která svůj sociální model přiznaně postavila na překvapivě promyšleném modelu ekonomů Pražského jara, zašlapaného okupací), se na ní nadále drží například Island (který v roce 2008 zestátnil tunelářské banky), Slovinsko (které v roce 2016 vyhlásilo vodní zdroje právem a majetkem každého občana), anebo asijský Bhútán, jehož první konkurenceschopná ekonomika vůbec se vyvinula až v dnešním modelu komunit, v nichž vzájemně podpůrně hospodaří družstevníci, kteří přitom nepřestávají být vlastníky.
Onen diskutující, co bránil korporátní velkokapitalismus, se ovšem ani po těchto argumentech nedal a kontroval: „Jenže hospodaření a podnikání jsou dvě různé věci.“ Jeho lapidární definice mě úplně uchvátila. Vždyť právě! PODNIKatel PODNIKá kdykoli cokoli a v konečném důsledku proti komukoli – jen ve prospěch svého PODNIKu. Naproti tomu HOSPODář, a zejména ten soukromý, je ten, kdo se uvážlivě stará a (někdy i v neprospěch svého výdělku) bere v úvahu nejlepší dobro všeho, co je v jeho hospodaření zúčastněno, včetně „entit“, jako jsou skutečná kvalita, sousedé, rodná obec, jazyk, kultura či příroda (ne nadarmo ze stejného kmene jako HOSPODář pochází slovo HOSPODin). Což je (přes všechny klacky, házené pod nohy vládnoucím korporativismem) stále ještě i v našich možnostech. Ať už jsme ředitelem největšího divadla v republice, anebo jen před Vánoci pečeme pár kilo cukroví i pro druhé.
Takže: PODNIKATEL versus HOSPODÁŘ. Jedna pozitivní provokace na závěr: Milí OSVČ, kterým se (třeba i náhodou) dostal do rukou tento text, zkuste si promyslet, do které z těch dvou kategorií chcete patřit vy. Pokud ne dnes, zítra se vám jasné stanovisko k této otázce bude hodit určitě.
Zdroje: Seznam.cz, Idnes.cz, FDb.cz, ČSFD.cz, Edwaterpoverty.org, BusinessInfo.cz, ČT24, Wikipedia
Vložil: Tomáš Koloc