Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Čeští prodavači s čertovskými růžky na hlavách jsou dnes nakrknutí víc než obvykle. Svět Tomáš Koloce

komentář 07.12.2023
Čeští prodavači s čertovskými růžky na hlavách jsou dnes nakrknutí víc než obvykle. Svět Tomáš Koloce

Foto: Pixabay

Popisek: A všechno to vystavíme, dáme tomu cenovku a Advent může začít

Nejen o čertovských rozích na hlavách pokladních v megamárketu.

Tak jsme měli včera Mikuláše. On se sice slavil předevčírem, vpředvečer, ale muži jménem Mikuláš měli svátek až včera. Prosvištíme si opakování? Svatý Mikuláš, žijící na přelomu 3. a 4. století po Kr., byl řeckým křesťanským biskupem v Myře, městě, ležícím v tehdejší římské provincii (Malá) Asie, kde se dnes (jako v leckterých jiných bývalých zemích…) nachází Turecko. Proto má také jeho lidová postava vnější atributy biskupa, počínaje kompletním biskupským oděvem včetně mitry a berly. Legend o Svatém Mikuláši je hodně, ale ta nejznámější říká, že se doslechl, že jeden chudý otec chce prodat své dcery do nevěstince, a tak, aby ten muž mohl důstojně žít a upustil od svého lukrativního úmyslu, biskup mu zastrčil za okno celý svůj majetek. (Dneska si takového biskupa už při nejlepší vůli nedokážu ani představit…)

Mikulášova role soudce, který dobré odměňuje a trestá zlé, v lidových představách evropských zemí korespondovala s archetypem vousatého starce s kápí na hlavě, germánského boha Odina (Wodana) a u Slovanů ekvivalentního boha Velese, a tak se u nás v Evropě Mikuláš dobře uchytil zejména v souvislosti s Vánocemi. Ve Francii jako Otec Vánoce, v severních německých protestantských oblastech jako Vánoční muž, ve Skandinávii jako Vánoční skřítek, v Rusku jako Děda Mráz a v Nizozemí jako Sint Nicolaas, zkráceně Sinterklaas. Na rozdíl od nás Čechů, Slováků, Rakušanů, Maďarů, jižních Poláků a Bavorů, kteří Svatého Mikuláše necháváme nadělovat vpředvečer jeho svátku a na Vánoce jsme si ponechali představu dítěte Ježíše.

O globální vývoj mikulášského archetypu za mořem se zasloužil americký voják, major Henry Beekman Livingston, který ho ve své básni z roku 1823 Account of a Visit from St. Nicholas (Popis návštěvy svatého Mikuláše) umístil do Laponska, do výbavy mu dal spřežení sobů a poslal ho rozvážet dárky. Ano, stalo se to přesně před 200 lety a pro vývoj postavy i celé tamní kultury velmi charakteristicky: Když se báseň stala proslulou, o její autorství se začal ucházet i jeden z prvních realitních developerů Clement Clarke Moore. Představa magické figury, vnucující dětem zářivé balíčky s jinak neprodejnými produkty uvnitř, časem zaujala Livingstonovy a Moorovy krajany na pozici marketérů, a tak Santa Claus prošel v USA od roku 1915 několika reklamními kampaněmi, které vyvrcholily v roce 1931 masivní reklamní kampaní společnosti Coca-Cola (že by proto, že půlka Laponska leží na poloostrově s názvem Kola?). Tenkrát taky reklamní stařec s konečnou platností získal své z původního holandského Sinterklaas podivně travestované jméno (Santa totiž v románských jazycích znamená Svatá a Claus je v těch germánských zas zdrobnělina typu Mikeš) i svou dnešní globální podobu, s červenou čepicí s bambulí a bílým vousem z vaty. Někteří vtipálci tvrdí, že ho reklamní výtvarníci tak postrojili, aby získal tvar, který potřeboval, aby se coby čokoládová figurka dal na jaře stejně dobře zabalit i do staniolu se vzorem velikonočního zajíce. Ideální životopis, aby se anglosaský „Svatá Mikeš“ stal archetypálním lídrem konzumního kontextu, který je přímo protikladný ke smyslu tradičního Adventu a Vánoc.

No a o tom bych chtěl vlastně dneska psát. Všiml jsem si, že marketingové využití unikátního středoevropského svátku z počátku prosince došlo tak daleko, že prodavačky a prodavači v obchodních řetězcích mají v těchto dnech na hlavách „stylové“ čertí rohy. K čemuž mám dvě poznámky, jednu společensko-materiálnější a druhou, dejme tomu, psychologicko-spirituální.

Tož za prvé stránka společenská: Chodit v práci jako maškara je obecně ponižující. Všechno je dneska děsně korektní, nikoho se nechceme dotknout, jen chudý zaměstnanec, pracující člověk, musí snést všechno. Když se vám to ale děje na západě, kde při nižších cenách potravin je pětkrát vyšší mzda, nemusíte být aspoň tak nas*aný, ale i tak bych se divil, kdyby s tím efektivní západní odbory nic nedělaly. Nejspíš dělají. Totéž bych nepředpokládal u našich pseudoodborů. Každopádně až v těchto dnech půjdete nakoupit, nedivte se. Čeští prodavači jsou dnes nas*aní víc, než obvykle, a mají věru proč.

Za druhé – za což se předem omlouvám – budu obsáhlejší a půjdu trochu do hloubky: Dnešní civilizaci poněkud uniká, že každý symbol je formativní, dává tomu, na čem se octne, jakési symbolické razítko, které ovlivňuje další děj. Zkusil jsem si v minulosti na dnešní svátek víckrát úlohu Mikuláše i čerta, a věřte, že se to nedá srovnat. Toho druhého jsem ze sebe potom několik dní setřásal… Když už obchodní řetězce potřebují využít i poslední živý z původních sedmi tradičních českých adventních svátků ke svému kšeftu, proč svým zaměstnancům nenasadí na hlavu svatozář anděla, nebo mitru svatého kněze Mikuláše? Jediná odpověď, co mě napadá, je, že marketéři dávno zjistili, že archetypy svatosti v obchodě jaksi netáhnou a ani do něj nepatří, kšeft se zkrátka váže spíš s tím rohatým.

A k tomu ještě něco, co mi taky leze za nehty: V některých obchodech ty rohy na sobě mají už týden. Jenže svátek je od toho, aby se slavil právě ve svůj den, maximálně v jeho předvečer. Slaví snad Jitka, když v kalendáři stojí jméno Barbory? Navíc Advent (latinsky Příchod) je Adventem proto, že se těšíme na to, co přijde. Rozsvěcujeme postupně čtyři svíčky, které symbolizují různé kvality čtyř adventních týdnů, a někteří po vzoru svých předků pořádají adventní spirálu. Čtyřikrát dovnitř spirálovitě zatočenou cestou, vytvořenou z chvojí, která symbolizuje adventní dobu, kterou jsem pochopil, až když jsem ji prošel, uprostřed si od velké svíčky zapálil tu svou malou (nejlíp zabodnutou v jablíčku) a na zpáteční cestě ji na tom správném místě položil. A bylo to zdarma – tedy bez slevy.

Myslím na ty lidi, co mi v poslední době zhnuseně sdílejí, že Vánoce nikdy neměli rádi, protože v tu dobu sváteční rozcitlivělosti něco nemilého zažili, a posledním razítkem na jejich rozhodnutí Vánoce (jediné české svátky, během nichž se ještě scházejí české rodiny) neslavit, se stalo okřídlené heslo dneška „Využijte slevy – už jen 100 dnů a přijdou Vánoce!“ Jestli čert někde zaúřadoval, tak to bylo podle mě právě zde. Potkal jsem se v těchto dnech s kamarádem, který dokonce vyřkl paradoxní výrok: „Minulý režim byl sice ateistický, a o narození Božího syna tehdy ve veřejném prostoru nesmělo padnout ani slovo, přesto tehdy svátky byly mnohem duchovnější, protože ještě nevládla komerce.“

Musím s přítelem souhlasit. Zlaté časy, kdy tu nebyla komerce, která potřebovala využít to vzácné období i za tu cenu, že lidem ukradne sváteční zážitek, založený na kontrastu období těšení a momentu vyvrcholení. Když se v obchodech hrají už od listopadu vánoční koledy a kolem stromečků se měsíc povalují dárky a děti do nich kopou, na co se máme ještě těšit? Ve filmu se pointa taky neříká hned na začátku, a pak každou minutu. K pochopení tohohle jednoduchého zákona s vámi nemusím probírat zákony folkloristiky ani křesťanské liturgie (neb svatý Mikuláš i Vánoce jsou křesťanské svátky, ač mají, ostatně stejně jako samo křesťanství, i předkřesťanské kořeny).

Dnešní církve (zvláště ty české, restituční) se rozhodně nevyhýbají komerci, právě naopak, ale tuhle psychologicko-dramatickou strukturu kupodivu stále chápou a brání. Běda tomu, kdo v církevním obchodě či ústavu pustí vánoční koledu už o Adventu (je to ostatně i nevzdělanost, protože to dělá jen ten, kdo neví, že existuje dostatek písní adventních). A vystavit tam v Adventu betlém a vánoční stromeček (jejichž tradice je stará už osm století, od doby, co svatý František z Assisi pro svá milovaná zvířata poprvé ozdobil stromek a postavil pod něj první jesličky) už je vůbec nemyslitelné. Pročež aspoň od lidí, které vídám v kostele, většinou neslyším dnes tak oblíbené: „My to slavíme už dvacátýho, abysme na Štědrej den stihli let na Seychelly.“

Stejně tak se ovšem drží i většina mých přátel, s kterými jsem stejně myšlenkově naladěn, co vůbec nechodí do kostela a v Boha nevěří. Rohy si berou jen 5. prosince večer (a to jen ten, kdo je unese, kdo ne, ten si nasadí mitru a svatozář) a Štědrý večer slaví na Štědrý den. Těm k tomu stačilo jen to, co majitelé obchodních řetězců očividně nemají. Poprali se s vlastní pohodlností, hamižností i deprivacemi, a naopak nechali dýchat svůj vkus a svědomí. Což, jak by vám potvrdilo každé dítě, kterému se někdy dostalo návštěvy Mikulášovy družiny, je ten nejlepší štít pro setkání s rohatým.

Zdroj: Wikipedia

 

Vložil: Tomáš Koloc