Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Ukrajina se svým stylem boje za demokracii dopracovala k doživotnímu prezidentovi. Svět Tomáše Koloce

04.12.2023
Ukrajina se svým stylem boje za demokracii dopracovala k doživotnímu prezidentovi. Svět Tomáše Koloce

Foto: Se svolením Volodymyra Zelenského

Popisek: Volodymyr Zelenskyj

Z Kolocova deníčku – kalendária posledních dní o globální dekonstrukci všech hodnot, zemi absurdního dramatu jménem Ukrajina a na závěr dvě jména, která nám mohou pomoci…

Středa 29. listopadu: Ministerstvo kultury zachraňuje (?) secesně-brutalistní budovu pražského hlavního nádraží? (Německého nosáče a další hodnoty nám ale už nikdo nevrátí.)

Před dvanácti lety dala Správa železnic za miliardu korun italskými firmami zrekonstruovat budovu hlavního nádraží, což sice z budovy dolní haly nádraží udělalo docela vkusné nákupní centrum, ale o polovinu to umenšilo prostor v hale. Letos v nové soutěži, která stála deset milionů, zvítězilo dánské architektonické studio, jehož projekt předpokládá zbourání části haly hlavního nádraží v Praze a nové zastřešení dřevěnou pergolovou konstrukcí, inspirovanou podobnými stavbami v tropických zemích, které zruší koncepci haly bez sloupů. Některé nově plánované sloupy budou podle Ing. arch. Anny Vinklárkové předpokládaně muset kořenit až o patro níž na nástupišti metra. To vše v proponované ceně dvou miliard korun. Životem a dějinami zkušení čeští čtenáři si nejspíš pomyslí: Běžná velká (zakázka) do zahraničí a od ní se odvíjející malá domů do nějaké české krabice na víno. Ale ono je pod tím vším (kromě metra) ještě něco hlubšího…

Ministerstvo kultury (za což mu buď věčná sláva) ve středu 29. listopadu obratem konstatovalo, že nejen horní Fantova secesní hala hlavního nádraží, ale i brutalistní dolní hala jsou kulturní památky. K tomu podotýkám: Škoda, že ministerstvo podobně nezasáhlo, když byly bourány mezinárodně oceňované brutalistní stavby, jako Obchodní dům Ještěd v Liberci, hotel Praha, telefonní ústředna v pražských Dejvicích, budova Transgasu na pražských Vinohradech a další a další budovy. Stejný osud bohužel měla a mají i umělecká díla, jako sochy či mozaiky z dob minulého režimu ve veřejném prostranství.

Jako dlouholetý člen facebookové skupiny Vetřelci a volavky (zřízené sochařem a kulturním historikem MgA. Pavlem Karousem, Ph.D.), která dokumentuje odstřely a deinstalace vrcholných staveb a děl, vytvořených ve stylu brutalismu a československé sorely, jsem bohužel nabyl dojmu, že ať už jde o činnost vědomou, anebo nevědomou, jde v zásadě o dlouhodobý boj dnešní ideologické a estetické doktríny s minulou společností skrze její estetické projevy. A to se zdaleka netýká jen památek z „komunistického“ brutalismu a sorely.

Tento boj se dnes vede se všemi minulými kulturními epochami, a to na všech frontách: v jazyce, literatuře, divadle, médiích. Tři dny před sice ojedinělým, ale chvályhodným prohlášením z kulturního ministerstva (tedy v neděli 26. listopadu) například moderátor nejsledovanějšího humorného televizního pořadu  Wetten, dass..? (Vsaďte se, že…), vysílaného televizemi Německa, Rakouska i Švýcarska, Thomas Gottschalk, kterého naše a starší generace znají jako jednu ze dvou hvězd série filmů z 80. let Dva nosáči a…, oznámil, že končí. Stejně jako před časem John Cleese ze skupiny Monty Pythonův létající cirkus to vysvětlil nesnesitelností cenzurního vlivu tzv. politické korektnosti na jakoukoli tvorbu. Doslova řekl: „V televizi jsem vždycky říkal to, co jsem říkal doma. Teď mluvím doma jinak než v televizi, a to není žádný velký úspěch. A než začne nějaký zoufalý produkční běhat sem a tam a říkat Způsobil jste další průser!, tak už raději nic neřeknu.“

Před časem jsem se tento komplex komplexního ničení veškerých hodnot někdejší kultury na bázi doktríny dekonstrukce pokusil vysvětlit na podkladě kauzy (taktéž zakázkového) zničení Mánesova romantistického zvěrokruhu na pražském orloji:

 

Pátek 1. prosince: Exprezident Porošenko nemá výjezdní doložku ke schůzce s „třídním nepřítelem“! Zatknout“ aneb Jak se Ukrajina bojem za demokracii propracovala k totalitě.

Ukrajinský prezident z let 2014-2019 Petro Porošenko (tedy člen DNEŠNÍ ukrajinské garnitury, která po majdanské revoluci nahradila legálně zvoleného prezidenta Viktora Janukovyče z předchozí garnitury, jenž musel odejít do exilu) byl v pátek ukrajinskými orgány zadržen na hranicích s Polskem. Exprezident Porošenko, s kterým bylo okamžitě po jeho nahrazení současným prezidentem Zelenským zavedeno trestní řízení, že v minulosti nakoupil uhlí ze separatistických regionů Ukrajiny (?), byl obviněn, že se chtěl setkat s maďarským premiérem Viktorem Orbánem. Zároveň minulý týden učinil ukrajinský parlament prohlášení, že plánované březnové prezidentské volby se ruší „až do skončení války s Ruskem“. Ukrajina se tak dostává do stavu, který by jí jako brilantní dramatik záviděl i Václav Havel. Během svého urputného boje za přijetí do Evropské unie svému politikovi násilně brání setkat se s jednou z hlav zemí EU a vytrvalým bojem za svou úplnou integraci do stuktur standardní západní demokracie se země fakticky dopracovala k tomu, že je na tom teď stejně jako Rusko, má doživotního prezidenta.

V neděli 3. prosince pak bylo oznámeno, že Záporožská jaderná elektrárna, kterou si už tři čtvrti roku nárokuje Rusko a přetahuje se o ní s Ukrajinou, prošla „neškodnou“ nehodou. To světu jistě připomnělo podobná vyjádření v dubnu 1986 ohledně jiné ukrajinské jaderné elektrárny, Černobyl. Prý se ale vše znormalizovalo. V absurdním režimu, kdy země EU nesmějí na svém energetickém zásobování spolupracovat s Ruskem, zato Rusko s Ukrajinou sice bojují, ale plyn, ropu i elektřinu si stále dodávají, a Ukrajina za ně Rusku pilně platí, dělá tedy nejen to, co my, státy EU, máme zakázané, ale také to, za co je stíhán exprezident Porošenko… 

Sobotní pátrač Krajských listů po minulosti a někdy i přítomnosti Bruno Solařík navíc upozorňuje na další absurditu dnešní Ukrajiny. Nový zákon „o odsouzení a zákazu propagandy ruské imperiální politiky na Ukrajině a dekolonizaci toponymie“, podepsaný prezidentem Zelenským v dubnu 2023, nefunguje. Důvod, proč pomníky rudoarmějcům dosud stojí, je příznačný, jejich stržení si nepřejí místní obyvatelé. Starosta jedné z obcí shrnul náhled vesničanů, že na soše nejsou sovětské symboly a že jde o „pomník vojákům z naší obce, kteří padli ve vlastenecké válce“ (tj. sovětském boji proti Hitlerovi a jeho nacistickým pomahačům za druhé světové války). Z jednání místní valné hromady byl pak nadřízeným orgánům odeslán starostův lakonický zápis: „Ve věci pokynu k demontáži pomníku sovětskému vojákovi informujeme, že při jednání se obyvatelé obce vyslovili proti demontáži.“

Nad lidovou neochotou zbavit se „okupantských komunistických pomníků“ se pozastavuje ředitel „Banderova ivanofrankovského oblastního muzea osvobozeneckého boje“ Jaroslav Koretčuk, který nechal aspoň přemazat nápisy, že rudoarmějci bojovali „za sovětskou otčinu“ a že „byli zabiti rukama buržoazních nacionalistů“. Závěrem si ředitel Koretčuk stěžuje: „Obyvatelé obcí říkají, ať prý (pomníky) stojí. To mi dočista rozvrací šablonu.“

Ta ale jinde funguje. Zatímco u nás Jan Kubiš, který zabitím Heydricha aktivně bojoval proti nacismu, získal v rodném domě muzeum až 73 let po své smrti, Oleksandr Macijevskij, který byl během ruské ofenzívy zastřelen, když v zákopu neozbrojen s cigaretou v ústech tváří v tvář okupantům řekl „Sláva Ukrajině“, se díky tomu, že jeho čin byl natočen a sdílen na sociálních sítích, dočkal toho, že ukrajinská tajná služba bryskně vypátrala jeho jméno, byl mu udělen titul Hrdina Ukrajiny, v jeho rodném městě byla odhalena jeho socha a v jeho bytě otevřeno muzeum…

Pondělí 4. prosince: Na sv. Barboru se dozvíte to, co byste měli vědět už na sv. Ondřeje…

Nakonec po tom všem něco na ukotvení, prohloubení a uklidnění. Málo se ví, že naši předkové ještě před nějakým půldruhým stoletím neměli jen mikulášskou, ale celkem sedm lidových zvyků doby předvánoční a adventní. Prvním z nich byl svátek svatého Ondřeje 30. listopadu. Zvěčnělý Ježíšův apoštol Ondřej, který měl po smrti svého Mistra ze všech apoštolů největší akční rádius křesťanských misií (od území dnešního Ruska až po Španělsko), dle české tradice (nejspíš kvůli svému jménu: řecky Ανδρέας = Mužný) dokázal každé dívce či ženě najít muže. Zvyk spočíval v tom, že dívka si po modlitbě: „Milý svatý Ondřeji / prosím Tebe potají / aby se mi ve snu zjevil ten /co je mi za muže přisouzen“ napsala na papírky jména svých vyvolených, uvařila tolik knedlíků, kolik měla jmen, dala papírky do knedlíků místo ovoce a nížepsanou modlitbičkou svatého Ondřeje poprosila o jméno toho, kdo je jí souzen. Jeho jméno pak našla v prvním knedlíku, který snědla. Což jsem jako muž ani jako uživatel přísné diety nemohl nijak využít, ale aspoň jsem ve čtvrtek napsal blahopřání svému kolegovi, stejnojmennému vedoucímu středeční rubriky Krajských listů Album Ondřeje Suchého.

Dnes je ovšem svátek svaté Barbory, té, po které se jmenuje unikátní chrám v Kutné Hoře nebo letovisko v Kalifornii.  Za časů našich předků dnes chodily po vesnicích bíle oblečené dívky s věnečkem nebo šátkem přes hlavu, zvonily zvonkem nebo šlehaly metličkou na okno a volaly pro tyto dny velmi aktuální říkanku:

„Já jsem svatá Barbora
Dřevo nesu ze dvora
Z půdy nesu sáně
Děti, hurá na ně“

Svatá Barbora byla dívka ze starého Řecka, které se tehdy rozkládalo i na dnešním tureckém pobřeží Černého moře, odkud byla Barbora. Byla dcerou urozeného pohanského, tj. předkřesťanská božstva uctívajícího šlechtice (protože byla dcerou pohanů, dostala také jméno Barbora = dcera barbarů). Otec ji chtěl provdat za bohatého knížete, Barbora se ale mezitím seznámila se slavným křesťanským filozofem a knězem Origénem (který mimochodem jako jeden z mála křesťanských filozofů pojednával o konceptu reinkarnace), a ten ji tajně pokřtil. V době, kdy pro ni otec stavěl palác, musel odjet z města. Barbora se mezitím domluvila se stavbyvedoucím, a na znamení toho, že je křesťanka, nechala na věži paláce udělat tři Okna: za Otce, Syna a za Ducha svatého. Její otec po svém návratu zjistil, že je křesťanka, rozlítil se jako blesk a setnul Barboře hlavu, načež do něj blesk uhodil.

Svatá Barbora je proto patronkou všech, kdo nějak souvisí s jejím příběhem: kuchařů a řezníků (to jak jí otec umně setnul tu hlavu), ovšem i architektů, stavebních dělníků, pokrývačů a zedníků, kameníků, tesařů, hrobníků, zvoníků, umírajících, dívek, zajatců, ale i těch, kdo nějak souvisí s ohněm blesku: slévačů zvonů, kovářů, dělostřelectva, hasičů, sedláků, ohrožovaných ohněm, i umírajících v souvislosti s ohněm, morem a horečnatým onemocněním. Z titulu tolika druhů pomoci je i všeobecnou pomocnicí v nouzi, a především patronkou horníků, neb hornictví je kvůli výhni a výbuchům v hlubinách země také považováno za ohnivé povolání. Tak, jak ji známe i z pohádky Dařbuján a Pandrhola:

 

 

Dosud nejrozšířenější lidový zvyk dneška jsou ale barborky. Na Svatou Barboru si lidé uříznou štěp ze stromu, o němž si i pod sněhem pamatují, že je to třešeň (větvička musí být přemrzlá, což při včerejší noční teplotě až -16 °C zaručeně bude), a dají je doma do vázy s vodou. Větvičce začnou rašit poupata. Na Štědrý den pak pravděpodobně rozkvetou, což (shodně s nedávným ondřejským zvykem) původně dívce na vdávání mělo symbolizovat, že se do roka vdá, dle lidového říkadla:

„Třešňová větvička
ještě je maličká
o Barborce trhaná
na Štědrý den
poví mi jen
komu budu milená“

Zdroje: Seznam.cz, iROZHLAS, ZDF, ČTK, Novinky, Aktuálně.cz, Wikipedia

 

Tomáš Koloc

Vložil: Tomáš Koloc