Kdo je tu s prominutím přizdis*áč a kdo naopak velký frajer? Otázka do pranice. Svět Tomáše Koloce
komentář
30.11.2023
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Elon Musk
V posledních dnech dělám to, co značná část českého národa: sedím u počítače a na poslední chvíli stahuji ze zítra již zrušené stránky Uložto díla, která mě drží při životě. Přitom (já, který ve smršti anglosaské globalizace tolik upřednostňuji československou a kontinentálně evropskou kulturu!) jsem se doslova „zasekl“ u britského seriálu Koruna.
Sice mi leze krkem, jak se hlavní dynastickou „reality show“ opět stává jen a jen anglický dvůr, ačkoli jsou tu dvory a kultury objektivně stejně důležité, ba větší (španělskou mateřštinou dnes na zeměkouli mluví víc lidí než anglicky – a kdo dnes vlastně ví, jak se jen jmenuje španělský král?) – ale britská Koruna (přes to, jak hrozitánsky špatně je přeložená do češtiny, dílo skvěle napsané a natočené) mě fascinuje z mnoha stran. Nejvíc jako zrcadlo a lakmusový papírek mého vlastního vidění světa.
Vedu dlouhodobý spor se svojí kamarádkou, která v Koruně miluje postavu královny Alžběty, zatímco já jsem bytostně s jejím strýcem Edwardem, manželem Philipem a sestrou Margaret, kteří představují polárně odlišnou koncepci života, nežli má ona. Nevím, zda bych seriálovou koncepci Alžběty II. kdy dokázal nazvat jednoslovně – kdybych před lety neměl šéfovou s manželem, jenž vlastnil malou stavební firmu, s níž pracoval jen po vesnicích v dojezdové vzdálenosti svého bydliště, aby se vždy odpoledne mohl od své práce zvednout a ve čtyři být doma u rodiny. Jedna moje tehdejší kolegyně toto konání tehdy charakterizovala slovem, které alespoň napoprvé musím vypsat celé – pak už ho budu v textu jen vytečkovávat. Řekla o něm prostě: „Podniká jako přizdisráč.“
Vůbec jsem s kolegyní nesouhlasil; jako příznivec milých čapkovských živností a nepříznivec neurotického velkokapitalismu jsem s manželem své šéfky naopak sympatizoval – ale napadlo mě, že to slovo přesně sedne na to, co se mi v životě nelíbí zejména u těch, kteří mají vliv na druhé nebo jim dokonce poroučí. Co chtějí vést a vládnout – a přitom se i při vykonání potřeby „z bezpečnostních důvodů“ drží své ochranné zdi.
Pro příklady p……..čství v naší zemi nikdy nemusíme chodit daleko: Například založí-li si nějaká strana značku na tom, že je PIRÁTSKÁ, tedy její proponovanou myšlenkou je prosazení co nejotevřeného a obecně sdíleného svobodného světa, a přitom jednou týdny přemýšlí, zda se vůbec zastat šikanovaného ztělesnění pirátských myšlenek jménem Julian Assange, jindy se vůbec nazastane posledního webového prostoru volně sdílených děl ve své zemi (o kterém jsem tu už mluvil: Uložto) a její primátor zorganizuje nejokázalejší oslavy přístupu své země do vojenskoprůmyslového paktu, pak je to pro mě strana archetypální p……..č, ulevující si do svých základních idejí. Což je postoj, který jeden můj přítel geniálně charakterizoval slovy: „Kdyby byl Jack Sparrow členem České pirátské strany, namísto bojů pod vlajkou námořních zbojníků by podporoval Východindickou koloniální společnost.“ A to nemluvím o projektech integrované digitální identity a plateb (který nám, čtenářům biblické Apokalypsy, připomínají známé verše o „cejchu, aby nemohl kupovat ani prodávat“) v jejichž čele celoevropsky „svobodomyslní“ čeští Piráti nejnověji stojí:
Fyzikální zákon říká, že síla roste s překonávaným odporem. Totéž platí u cti. Kdo je zejména díky své konformitě v jednom režimu nahoře, a jakmile tento režim padne, už je zase nahoře v tom dalším, ten (alespoň v mých očích) hrdinou nikdy nebude, i kdyby to třeba byl frontový generál. Jistě, my všichni, kdo nemáme prostředky na to, abychom poručili světu, ale svět naopak poroučí nám, jsme v podstatě bezbranní a na chvíle slabosti a konformity máme právo. Věčná sláva ale těm, kdo tyto chvíle dokážou překonat a bouchnout do stolu. Vždycky si vzpomenu, že i Jan Hus přiznal, jak se knězem stal hlavně proto, aby nemusel nabírat hrách malou lžičkou uplácanou z chleba, ale měl jako kněz každý druhý den pečeni – aby nakonec nejen tučné sousto, ale i svůj smrtelný život obětoval pro nesmrtelnou myšlenku. Opsal tak (jistěže s jistou nadsázkou) podobnou životní křivku jako Jaroslava Obermaierová, Ivan Vyskočil mladší, Marek Vašut nebo Kateřina Macháčková, kteří za minulého režimu věru nepodepsali žádnou Chartu, zato dnes získali odvahu říkat, co si myslí bez ohledu na nebezpečí, že na ně nová všemocná „kulturní fronta“ uvalí interdikt.
Čest a sláva ale naopak patří i lidem, kteří z očí do očí dokázali vytýkat zlo jednomu nebezpečnému režimu, a to je natolik unavilo, že se k tomu následujícímu (včetně jeho zla) už jen pokloní a přijímají od něj tituly. Když se ale narodí člověk jako Milan Daniel, který byl za minulého režimu za nezávislou žurnalistiku skoro čtyři roky zavřený a dnes už je zase v redakci časopisu Argument a i po těžké operaci srdce chodí na protivládní demonstrace nechat si vynadat, že je dezolát, tak to je potom opak p……če – je odvazník. Odvazník o to větší, že se pohybuje v českém prostředí...
Jsou totiž národy, pro které je boj proti přesile docela normální: u Kurdů anebo Arménů (o jejichž nedávno prohraném boji proti turecké přesile i mlčení mezinárodních médií jsem včera mluvil v Radiu Proglas: odkaz na pořad je ve zdrojích za článkem) je dobrý tón, že příslušník národa, ať už je v exilu dvě nebo sto generací a je už plnotučný Francouz nebo Australan, v době ohrožení přesilou prodá celý svůj majetek, aby nakoupil zbroj a přijel bojovat za starou vlast, kterou do té doby třeba vůbec neviděl. Když se ale takhle zachová Čech, je to pro nás spíš důvod k poklepu na čelo a telefonátu do Bohnic. Jedinci jako Karel Havlíček Borovský nebo Jan Kubiš pak zachraňují národní reputaci i za cenu, že jejich krajané budou přecházet na druhý chodník a na vyšších místech o nich podávat hlášení. Anebo za cenu že popel Františka Kriegela skončí za normalizace na záchodku osobního vlaku a plánovaná zastávka pražské MHD jménem Kriegelova bude starostkou Prahy 2 (dnes ministryní) Janou Černochovou smetena se stolu s odůvodněním, že to byl „beztak komunista“ (k čemuž dnes nejspíš přibyl „argument“, že nechtěl ani odejít z OSN…)
Na obranu Čechů je třeba říct, že my nemáme v genech náchylnost k dlouhodobému násilnému (od)boji, což zřejmě bude dáno i dlouhou tradicí nenásilných osobností v našich dějinách: Cyrilem a Metodějem, kteří nám (na rozdíl od způsobu, jakým se to dělo skoro všude jinde) nenatloukli křesťanství do hlav mečem, ale přišli s knihou, hlasateli míru svatým Václavem a Janem Husem (je to tak – kdyby bylo na Husovi, Žižkovi by jeho vozovou hradbu, řemdih i cep vymluvil!), a nakonec i Petrem Chelčickým, který už v 15. století jako první filosof západní kultury uceleně rozvinul myšlenku koncepčního nenásilí. Řadoví Češi si pak tuto odvěkou tradici přeložili po svém, čímž vznikl specifický způsob nenásilného národního boje: švejkovství, který podle mě není o nic méně hodnotný, než způsob kurdský a arménský a možná o to udržitelnější, že stojí míň životů.
Malý člověk jako Švejk má totiž (jak už jsem se výše zmínil na začátku tohoto textu) oproti velkému a mocnému, co do posuzování jejich odvaznictví určitou převahu. Ano, jako nepříznivec p…….čů a příznivec odvazníků tak trochu sympatizuji s kazašským Kasymem-Žomartem Kemelulym Tokajevem, který ukazuje prostředníček směrem na Moskvu, stejně jako maďarský Viktor Orbán na Brusel a Elon Musk nově na Kyjev. Jejich „odvaznictví“ v mých očích ale poněkud snižuje okolnost, že z paláce hlavy státu nebo globálního oligarchy – to se to dělají drzé posunky. (O Elonu Muskovi jsem dokonce z jednoho plakátu v pražském metru zjistil, že už překonal globální formát – a už je „osobností multiplanetární“… A dokonce už není sám: na začátku listopadu jemenští teroristé vystřelili a izraelský protiraketový systém sestřelil střelu, která překonala hranici vesmírné termosféry, čímž pozemské války „povýšily“ do oblasti válek hvězdných!) S takovým dobře krytým palácovým hrdinstvím je to trochu jako s hrdinstvím Učitelské platformy, která sice během stávky ukázala prostředníček vládním reformám, ale pro jistotu si zároveň svou pozici nahoře posichrovala tím, že zároveň ukázala prstem na ty nejnenáviděnější „odpadlíky“ a „dezoláty“. (Což mi trochu připomíná jistého českého kritika z dob perestrojky. Ten jako první „geroj“ uveřejnil oficiální recenzi na dílo emigranta Milana Kundery – v Gorbačovově Moskvě už dávno vydávaného, ale u nás ještě nevyslovitelného – ale pro jistotu Kunderova díla strašně ztrhal. Kdyby něco a pro strejčka příhodu…)
Nejčistšímu ideálu „odvazníka“, kterým chci své dnešní zamyšlení zakončit, se ale nejvíc přibližují ti, co jsou na to sami. Ti, kteří vědí, že když to na ně trhne, nepomůže jim nikdo: jako třeba zmíněný za všech režimů nezávislý český novinář Milan Daniel, nebo zmiňovaný Julian Assange, neoficiální mluvčí emigrantů z Putinova Ruska Čulpan Chamatovová, ukrajinská promírová novinářka Diana Pančenková, stejně jako její izraelský ekvivalent Miko Peled, anebo novodobí Old Shatterhandové, zastávající se „domorodců“ vybíjených dnes pod falešnými vlajkami lokálních bojů globálními osadníky na celém světě: američtí občané Noam Chomsky a Seymour Hersh.
Začal jsem a končím korunou. Tou se vlastně zabývám celý život. (Což dneska mnozí, ale já jaksi jinak…) Na podobu té anglické ze stejnojmenného seriálu si pravda pořád nějak nemůžu zvyknout, snad proto, že mám od pěti let, co jsem od táty dostal knížku o Karlu IV., před očima tu naší svatováclavskou, kterou kdo si nasadí neprávem, končí jako Reinhard Heydrich. Jinak jsem ale od dětství jedna ruka i s korunami zahraničními: tou poněkud poddajnou Ludvíka XIII. ze Třech mušketýrů, proti goliášovské přesile se ubránivší Davidovou, tou tichošlápkovskou, co nosil Havlíčkův Král Lávra i řeznickou korunou Krále Ubu. Ať si čtenáři sami rozváží, která z nich je jim v životní a voličské praxi nejbližší. Já jim k tomu přidám jen připomínku: Ať tak či tak, všichni jmenovaní pomazaní prošli nezvratným osudem monarchů: ať živí či mrtví, jednou korunu z hlavy sundali. To nemusí jen Jeden: Ten, kdo se jí sám od sebe vzdal, aby chodil po zemi jako ten poslední…
Zdroje: Autorův 26minutový pořad o válce a genocidě v arménském Náhorním Karabachu: https://www.proglas.cz/program/detail-poradu/2023-11-29-20-15-00/?play=1 Peter Morgan: Koruna, K. H. Borovský: Král Lávra, A. Jarry: Král Ubu, A. Dumas: Tři mušketýři, Bible, Seznam, Wikipedia
Vložil: Tomáš Koloc