Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Netanjahu končí s Palestinou i Arménií, Fiala se svobodnými volbami. Miluška z Bohouše leccos věštila… Svět Tomáše Koloce

komentář 23.11.2023
Netanjahu končí s Palestinou i Arménií, Fiala se svobodnými volbami. Miluška z Bohouše leccos věštila… Svět Tomáše Koloce

Foto: Se svolením Petra Fialy

Popisek: Petr Fiala se v Africe proletěl v simulátoru a pak doma v ČR zrušil jedenáct politických stran a hnutí

Z Kolocova deníčku – kalendária posledních dní.

Pátek 3. listopadu: Palestinští křesťané, kteří přežili, mi píší ze starověkého chrámu, vybombardovaného Izraelem

Arabští (palestinští) křesťani, kteří žijí jak v Izraeli, tak v Gaze (a ani v jednom z těch míst se nedá říct, že by je měli nějak moc rádi) mi píší. Respektive píší všem svým souvěrcům, křesťanům ze zbytku světa, z kostela svatého Porfyria v Gaze, postaveného v roce 425 po Kristu. který 19. října během své „protiteroristické“ operace v Gaze (srovnej putinský termín „speciální operace v prostoru nových ruských gubernií“) vybombardovalo izraelské letectvo i s 18 členy místní pravoslavné farnosti, kteří si kostel zvolili za svůj kryt. Křesťané, žijící v zemi Ježíše Krista (rodově jsouce s Kristem spříznění, protože Židé, kteří v zemi zůstali po exodu, v drtivé většině asimilovali s příchozími Araby) ve svém dopisu zveřejněném česky mj. v Deníku Referendum, popisují dnešní situaci a prosí nás, abychom nepodporovali oboustranné vyvražďování.

Při četbě dopisu jsem se neubránil vzpomínce na jednoho sociálního pracovníka, působícího v Bosně, který mi nedávno vyprávěl, že ačkoli tamní válka skončila před 28 lety, většina tamního obyvatelstva je stále ve stavu neléčeného akutního válečného traumatu (PTSP, posttraumatická stresová porucha), což je vážná nemoc, často doživotní, s níž se v civilizovaných zemích chodí do invalidního důchodu. Přitom v našem okolí s ní žijí celé národy, jako jsou bosenští Muslimové, Chorvaté a Srbové a také Srbové vyhnaní z chorvatské Krajiny, a dnes už i obyvatelstvo východní Ukrajiny, přilehlých bombardovaných oblasti v Rusku, arménského náhorního Karabachu…

Z našeho pohledu poměrně klidné středoevropské země by se mohlo jevit, že Izraelci a Palestinci si na tento stav za 75 let neustálé občanské války už „zvykli“. Na trauma se ale zvyknout nedá: pouze deformuje psychiku až k nelidskosti. Proto od většiny Izraelců nečekám, že by se v tuto chvíli ptali, jak „akce“ v Gaze souvisí s projektem plánovaného izraelského průplavu ze Středozemního do Rudého moře, paralelního k egyptskému Suezu, který má přes Gazu vést – stejně tak jako autory dopisu chápu, že z toho, že již čtyři generace statisíce palestinských uprchlíků žijí pod širým nebem v uprchlických táborech, obviňují pouze Izrael, aniž by se ptali, jak tento stav souvisí s opakovaným odmítnutím návrhu hrdých palestinských reprezentací na zřízení vlastního státu s nedotační ekonomikou. Stejně jako od traumatizovaných palestinských křesťanů nečekám reflexi na téma, že kdyby arabskojazyčné společenství bylo tak solidární, jako například to německojazyčné, už by tam dávno být nemuseli.

Jak známo, sudetští, polští a další východevropští Němci byli ve stejné době jako palestinští Arabové (jejichž tehdejší reprezentace byla také nacistická: sídlo palestinského vůdce z let 1921 – 53 Amína al-Husajního bylo mezi lety 1941 a 1945 v Berlíně, kde byl hlavním náborářem muslimských dobrovolníků do SS) po milionech nuceni odejít do nově zřízených německých států, a jejich pravnuci dnes rozhodně nemusejí žít pod širým nebem – a to Německo a Rakousko nikdy nebyly tak bohaté jako dnešní arabské ropné státy jako Spojené arabské emiráty, Saúdská Arábie, Omán, Bahrajn, Katar, Kuvajt atd., které ovšem Araby z Palestiny nikdy nepřijaly...

 

Neděle 12. listopadu: „Suchý“ projekt pomoci karabašským Arménům = národu, o jehož podzimní genocidě se mlčí

Náš redakční kolega Ondřej Suchý se svým bratrem Jiřím na svých stránkách vyhlásil projekt ARMÉNIE A MY, do kterého jsem byl Ondřejem z titulu svého celoživotního zájmu o Arménii také zapojen. V době, kdy jsou média zcela zaplněna Donbasem a Ukrajinou a Gazou a Izraelem, je mi ctí stát spolu s bratry Suchými u zrodu projektu, a být zmíněn i v manifestu, který připomíná mediálně zcela opomenutou, v těchto dnech proběhlou genocidu: zánik arménské země Náhorní Karabach, kterou po 2400 letech arménského osídlení a 97 letech existence tamní republiky před pár dny (formou exodu tamních více než statisíce tamních Arménů do mateřské země) definitivně vyhladila ázerbájdžánská armáda. (Přičemž není tajemstvím, že její další pozornost se zaměřuje k Zangezurskému koridoru alias arménské provincii Sjunik, která spojuje hlavní území Ázerbájdžánu s jeho západní exklávou, Nachičevanskou autonomní republikou.) Žádný div, že se o tom v mainstreamu nemluví: klíčovými sponzory ázerské armády a této akce jsou totiž čelný člen NATO Turecko – a bohužel i Izrael. V pondělí 20. listopadu navíc iDNES.cz zveřejnilo text „Chtějí zabrat naši čtvrť. Už i Arméni v Jeruzalémě se bojí židovských osadníků“, podle něhož nelegální osadníci z Izraele započali zábor arménské křesťanské čtvrti Jeruzaléma, která ležící na území Palestinské autonomie, ovšem na Západním břehu Jordánu, kde nevládne teroristický Hamás, ale umírněná strana Fatáh...

Projekt bratrů Suchých se bude snažit ponoukat ku pomoci stu tisícům vyhnaných karabašských Arménů, kteří právě zaplavili velkou i lidnatou zemi velkou asi jako Morava, tím, že budeme odkazovat na charitativní sbírky například Člověka v tísni, a zároveň budeme svými texty připomínat první křesťanský stát světa (Arménie se jím vyhlášením křesťanství za státní náboženství stala roku 301 po Kr.) a jeho národ, který v minulosti už prošel první moderní genocidou lidských dějin (1,5 milionu Arménů vyhlazených Turky za první světové války, o níž nejhlasitěji referoval pražský rodák Franz Werfel svým románem Čtyřicet dnů), a k němuž mj. patřili a patří francouzský zpěvák Aznavour, režisér Verneuil (vl. jm. Malakjan), americký spisovatel Saroyan, zpěváci Tankian a Cher, modelky sestry Kardashianovy, nebo ruští Arméni, skladatel Chačaturjan, divadelník Vachtangov, písničkář a spisovatel Okudžava, mim Jengibarov, filmař Paradžanov, šachista Kasparov, ale i bratři Mikojanové (jeden politická hlava SSSR, druhý spolu s původem českým Židem Gurjevičem konstruktér MiGu) a Gorbačovův hlavní ekonom Šachnazarov (z knížecího rodu Šachnazarjanů, který po staletí vládnul arménskému Karabachu). A také současný ruský premiér Mišustin a ministr zahraničí Lavrov (vl. jm. Kalantarjan), kteří v tomto konfliktu bohužel nechali karabašské krajany ve štychu. Snad (což je můj osobní výhled) vzniknou i rozhovory s některými ze známých českých Arménů, jimiž jsou herec Klepl, komik Hovakimyan, architekt Gebrian nebo ekonom Papazian.

Už nyní je však jisté, že jsem včera pro Radio Proglas natočil o Arménii a Náhorním Karabachu pořad, který se bude vysílat na Červenou středu, tedy Mezinárodní den připomínky lidí pronásledovaných pro svou náboženskou víru. Jméno tematické řady pořadu je Radioreport a bude se vysílat ve středu 29. listopadu ve 20.15 a opakovat ve čtvrtek 30. listopadu ve 22.00.

Pondělí 20. listopadu: Zdena Hadrbolcová mezi obchodníkem a rytcem

Na dnes odešlou Zdenu Hadrbolcovou (kromě toho, že jsem ji miloval v legendárních dílech jako je Bohouš a Páni kluci, v seriálu Přítelkyně z domu smutku anebo ve Slavnostech sněženek, kde jako vedoucí konzumu přesvědčuje malíře Ferdinanda Havlíka, aby jí spravil andělíčka, co má rozbitou prdýlku) mám dvě osobní vzpomínky. Jednou z nich byl pořad, v němž před volbami v roce 1990 v šotu Občanského fóra, které mělo tehdy volební číslo 7, dělala rozhovor s Václavem Klausem, který tehdy mluvil o utahování opasků, a paní Hadrbolcová pronesla proroctví, že možná jako v Bibli bude muset uběhnout sedm let hubených, aby mohlo nastat sedm let tučných. Když jsem po těch sedmi letech poprvé nastupoval do práce a v roce 1997 zrušili třináctý a čtrnáctý plat a pod heslem „balíček opatření“ se znovu začalo škrtat v rozpočtech, vzpomněl jsem si na paní Hadrbolcovou, jak se (zdaleka ne sama…) zmýlila. Druhá moje vzpomínka se váže k recitátorovi Mirku Kováříkovi (objeviteli básníků jako byl třeba Václav Hrabě), se kterým jsem se znal a jehož byla paní Hadrbolcová největší kamarádkou, s níž sdílel například společnou lásku k Bulgakovově Mistrovi a Markétce. Až na poslední chvíli jsem se dozvěděl, že celoživotní herečka se posléze stala i schopnou překladatelkou divadelních her z angličtiny.

Ve všech jejích nekrolozích se na prvním místě připomíná, že hrála v seriálu Ulice, což já dělat nebudu. Ani nemůžu, protože – věřte, nebo ne – jsem z Ulice nikdy neviděl ani jeden jediný díl. Pro mě paní Hadrbolcová patřila jinam: mezi herce, jejichž profesionalita a lidská hloubka se projevovala v tom, že uhráli archetypy z klasické literatury. Od tragických matek z Marshallova Už zase skáču přes kaluže a Dostojevského (Návratu) Idiota, po komickou slečnu Prismovou z Wildeova Jak je důležité míti Filipa. V povídkách Jana Nerudy, u jejichž inscenací se uklidňuji dvakrát (jednak při pohledu na dobu Nerudovu a jednak na dobu, kdy se točily), hrála vícekrát, ale v mých očích jí nejvíc sedla titulní slečna Máry v povídce z roku 1876, která má u Nerudy název Psáno o letošních dušičkách. Zmíněná následná televizní povídka z roku 1984, pojednávající o staré panně, která si koupí hrob mezi dvěma nebožtíky, svými nápadníky, je pro českou audiovizuální kulturu docela osudová. V Nerudově předloze totiž „sokové“, kupec Cibulka a rytec Rechner, zemřou na tuberkulózu a zápal plic. V televizní inscenaci je autorka adaptace Jana Dudková nechala poté, co chodili po jeho zábradlí, spadnout z Karlova mostu – přesně tak, jak se to na tomtéž místě po 33 letech stalo Janu Třískovi. A ode dneška mezi Rechnerem a Cibulkou leží i Slečna Máry. Věčné světlo (stejné jaké už šest let zná Jan Tříska) ať jí tam svítí.

Středa 22. listopadu: Fialova vláda po konci svobodného tisku zařídila i konec svobodných voleb

Potom, co Fialova vláda před dvěma lety (pod okřídleným heslem, který její předseda vyřkl v CNN Prima News - „Nikdo žádnou cenzuru nechystá, máme ale právo bojovat s nesprávnými názory.“) dohodla s poskytovateli stránek zákaz provozu desítek nepohodlných internetových periodik, dnes kabinet schválil pozastavení činnosti jedenácti politických stran a politických hnutí. Škoda, že to neudělali přímo na výročí revoluce z roku 1989, která proběhla s hesly „Svobodné volby!“ a „Nejsme jako oni!“

Zdroje: Denikreferendum.cz, iDNES.cz, Ondrej-Suchy.cz, Jan Neruda: Povídky malostranské, Franz Werfel: Čtyřicet dnů, Wikipedia, rozmluvy s Miroslavem Kováříkem

 

Vložil: Tomáš Koloc