Můj 17. listopad 1989 s otcem, velitelem Civilní obrany. Svět Tomáše Koloce

Foto: Hans Štembera

Popisek: Pamětní deska k 17. listopadu

PAMĚTI DEZOLÁTA III. Přinášíme nový seriál, tentokrát z autorových archivů, které odtajňují vše.

Vesnická stráň, na které jsem vyrostl, byla jako socialismus. Dole u silnice na hřbitov stály dva činžáky z 50. let, nad nimi náš panelák se dvěma vchody a úplně nahoře nově postavené rodinné domky, vzor šumperák. Co do výběru vyžití jsme to my děti z paneláku měly nejlepší. O boční stěnu našeho domu byla imrvére opřená hromada černého uhlí nebo briket, jimiž jsme po sobě mohli házet, hned vedle byl podlouhlý domeček, v kterém byly zavřené popelnice (do těch se dalo vlézt a hrát na schovku, nebo vylézt po dřevěných stojanech na sušení sena ze stráně na domeček a na popelnicovém domečku se šermovat). Přímo před domem byl železným klandrem ohrazený septik, jehož obsah prosakoval, takže se na něm daly dělat přehrady.

Když někomu ani to nestačilo, byl vedle ještě malý hřbitůvek vrabečků, kteří spadli z hnízda na střeše našeho domu, a taky klepadlo na koberce. Protože mojí nejmilejší hračkou v předškolním věku byl provázek, jednou jsem se na klepadlo přivázal tak šikovně, že jsem visel asi půl hodiny za ruku, než zavolali pomoc. Na to vše hned vedle dohlížela centrála provozu elektrických tratí v ČSSR, jejíž zahrada byla zakázaným vojenským prostorem, takže hrát si v ní bylo vůbec nejdobrodružnější:

Psali jsme

Jak jsme ve vojenském pásmu čekali na Palacha. Svět Tomáše Koloce

Na stráni mezi naším domem a dvěma činžáky u silnice stála ještě jedna železná „hrazda“, která se ale nepoužívala na koberce. Na tomhle „klepadle“ v naší obci, jejíchž devadesát procent obyvatel bylo členy JZD, od konce léta do začátku jara každou sobotu viselo zabité prase. Jako syn člověka, který byl zubařem JZD Dřísy se sídlem ve Všetatech, ale nebyl jeho členem, jsem byl ohromený tím, že ačkoli moje máma každý týden stojí frontu na malou síťku brambor, na dveřích našeho souseda, pana Moravce, jednou za pár měsíců ležel ohromný bramborový pytel, který způsobil, že když se řekne metrák, dodnes si vybavím pana Moravce.

Když se řekne kára, vzpomenu si zase na stroje z dřevěných prken a koleček od kočárku, které si stavěli moji panelákoví kamarádi (já ne, nebyl jsem na to dost šikovný). Byly to stroje, které se při jízdě z naší stráně po betonce ovládaly provázky, a já jsem je obdivoval daleko víc, než kupované miniauto na motorek, které měl jeden funkcionářův kluk z šumperáku nad naším domem. Kluci s dřevěnými kárami to ale tak neviděli, kupované autíčko mu záviděli.

Tehdy jsem taky poprvé slyšel, že je někdo chudší a někdo bohatší. Dlouho jsem to dělení nechápal a ostatní mi je vysvětlovali: „My jsme v družstvu, dostáváme z něj brambory a jednou za čas i prase. Hlaváčkovi si tohle všechno můžou dovolit taky, ale navíc maj za vesnicí vlastní záhumenek s prosem. Proso prodají a koupí si nové auto. Hlaváčkovi jsou bohatší. Nebo váš soused Šimůnek. Ten sice nemá zadarmo brambory a prase, ale má dobrej plat a na cestu do ciziny dostává cizí peníze. A sám jsi říkal, že má plnej byt různejch mečů a starejch věcí. Ten je taky bohatej.“

Hlaváčkovy jsem znal a litoval, protože se několik měsíců v roce vůbec nevyspali. Jak začalo být teplo a proso vyhnalo, od rána do noci se střídali v maringotce na kraji pole a hlídali, aby jim někdo z družstevníků proso nekradl. Strejda Šimůnek, který pocházel z Moravy, měl zase postiženého syna, kterého jsem za celou dobu slyšel říci jen jednu větu: „Nalej vína!“ Jeho žena, teta Sára, byla taky nemocná, máma mi jednou řekla, že proto, že se rodičům narodila v nějakém táboře, kde nebylo co jíst.

Ani jedné z těch rodin jsem nezáviděl ani potom, co jsem se dozvěděl, že jsou bohatí. I proto, že jsem nevěděl, kde je v téhle rozlišovací škále lidí naše rodina. Neměli jsme auto, prase, pole ani starožitnosti, ale náš táta měl knihovnu, v níž jsem jednou napočítal osm knih, které si od něj někdo z vesnice pořád chodil půjčovat. Napadlo mě, že jak na tom jsme, se nejlíp ukáže porovnáním s někým, kdo je opravdu bohatý. Nejbohatší v naší zemi. Zeptal jsem se kamarádů, kdo to je. Odpověď byla okamžitá a jednohlasná: Karel Gott.

Šel jsem tedy za tátou a zeptal se ho, zda jsme bohatší nežli zlatý slavík (i když zlato v jeho titulu leccos napovídalo…) Táta, který se zrovna vrátil od pana Žandy, kterému nesl na opravu rozbité boty, se zamyslel a řekl mi, že jsme socialistická země, kde ve skutečnosti není nikdo chudý ani bohatý. Naše země patří nám všem, a kdyby se každému vyplatil jeho díl v penězích, měl by každý z nás rázem několik milionů. Věděl jsem o tátově zvyku brát si každý den s sebou do práce stovku pro případ, že by ho někdo unesl do Košic a on se musel vrátit. Během takového únosu by asi ten milion nedostal, ale to, že žijeme v zemi, kde by ty peníze, co mu patří, za určitých okolností dostal, mi přišlo uklidňující. Věděl jsem, že všude to tak není.

Jednou jsem se ptal babičky, která dělala úřednici v zahraničním obchodu s léčivými bylinami, kdo je ten MARTIN BAUMANN KRÄUTERTEE, který jí posílá všechny ty popelníky, diáře, kalendáře a propisky, kterých má babička plný byt. Řekla mi, že je to pán, který má továrny v Západním Německu. Věděl jsem, že u nás všechny továrny vlastní stát, a pochopil jsem to tak, že v Západním Německu všechny továrny vlastní pan Baumann. To mi bezpečné nepřišlo. (Nepřijde mi to bezpečné ani dnes, což se samozřejmě v nejmenším netýká alpské dílničky na bylinné čaje, která patří panu Baumannovi…)

Železnou oponu jsem nicméně i nadále ignoroval, což bylo neúnosné. Jednou jsem si před mámou spletl Maďarsko se Švýcarskem a máma řekla, ať už to nikdy nesrovnávám, protože Švýcarsko (kde vyrostla) je země, kde se lidi mají daleko líp než u nás, natož v Maďarsku, ale je tam taky větší svoboda. To slovo často padalo taky během vyprávění naší družinářky, co měla sestru ve Švédsku, která jí posílala samolepky, které jsme od ní na konci roku dostávali za vzorné chování. Druhá paní družinářka nám zase vyprávěla, jak ji v pětačtyřicátém jako holku políbil maršál Koněv, když osvobozoval naši ves.

Vyrůstal jsem se švýcarskými figurkami Trolla, švédskými příběhy Astrid Lindgrenové, maďarským kresleným seriálem Smolíkovi a příběhy o sovětském maršálu Koněvovi a (přestože jsme na školní mapě Bratislavy v místě Rakouska měli bílý flek) nepřišlo mi, že byla mezi nimi nějaká opona. Pak jednou mi táta řekl všechno. Za zimních prázdnin během sněhové bouře v chaloupce paní Brožové, která se narodila v 19. století a byla jediná, od níž jsem kdy slyšel krkonošské nářečí, kterým mluvila jen ona a Krakonoš z téhle televizní pohádky:

Většinu z toho, co mi táta povídal, jsem ale pochopil až později.

Táta byl syn komunisty-osmašedesátníka, který se z náměstka ministryně lehkého průmyslu po okupaci v roce 1968 stal obratem doživotním vrátným. Ještě než se ale děda dal vyhodit do vrátnice, zařídil, aby tátu za malování po polských okupačních tancích nevyhodili z gymplu. Protože uměl perfektně řadu jazyků, provedl po gymnáziu manželku (tehdy druhého) muže východoněmeckých okupačních tanků Margot Honeckerovou. Babička zase využila toho, že po rozvodu s dědou skončila v psychiatrické léčebně, kde byla přes celé Pražské jaro, díky čemuž se nestihla „poskvrnit kontrarevolucí“. Vysvětlila kádrové komisi lékařské fakulty, že její syn není s otcem ve styku, zato ona je dobrá „předlednová“ členka strany. (Doma ve skříni měla přitom dobře schovaný poslední projev Františka Kriegla před vyloučením z parlamentu a Dubčekovu fotografii s podpisem.)

Ten třetí, kdo se musel ponížit, byl můj táta. Před koncem studia za ním přišli. Věděli všechno. Že si jako syn „pravicového oportunisty“ má brát dceru jiného „pravicového oportunisty“ (druhý děda byl odborníkem přes energetiku v OSN v Ženevě, až do normalizace, která z něj udělala invalidního důchodce) a že se vyhýbá vstupu do strany. Tak buďto vstup, nebo vyhazov! Táta vstoupil, ale ačkoli byl Pražák, hned po promoci odešel na venkov, kde by se nemusel angažovat. Rudou knížku odložil, ale na rozdíl od jiných, kteří se těšili, jak se jí zbaví, doufal, že ji jednou použije k dobrému, až přijde nějaký nový Dubček, za kterého se za ni nebude muset stydět.

Psali jsme

Jak děda přestal být zástupcem ministra a v roce 1970 vrazil pár facek předsedovi prověrkové komise. Svět Tomáše Koloce

A on přišel. Jmenoval se Gorbačov. Jakmile se objevil na scéně, táta-idealista, který nikdy od nikoho nebral za lékařské ošetření peníze, si pracně našetřil na lepší televizor, na kterém bychom mohli přes vysílač sovětských okupačních posádek chytat sovětský perestrojkový program a na kterém bylo možné nejen vidět filmy, které u nás byly dočista zakázané, ale bez československé normalizační cenzury slyšet, co ten jistý Gorbačov říká. Když táta uznal, že říká to, co Dubček, a upřímně, přijal první nabízenou funkci. Stanul ve Výboru lidové kontroly, kde odhaloval, kdo kde co krade. Tehdy mi spolužáci řekli, to, co je naučili doma: „Tvůj táta je pěknej kanál. Nedopřeje lidem, aby si polepšili, a přitom sám má na barevnou televizi.“

Věděl jsem, že barevnou televizi jsme si ve vesnici pořídili jako poslední. Že jejich tátové chodí za mým tátou se zubama i v noci s prosbou, aby je ošetřil. A všichni si od něj taky půjčují knížky (někteří dokonce i ty, které byly psané na stroji a táta je měl dobře schované za knihovnou…) Byl jsem taky u toho, když se jeden z těch cizích tátů sešel s tím mým u nás v sušárně a (protože táta měl právem pověst největšího odborníka na kulturu u nás ve vesnici) chtěl, aby mu vysvětlil: „Proč ten Matuška vlastně odešel do USA?“ (Po letech jsem o tom na jistém úřadě od toho cizího táty četl hlášení…)

Když jsem jeho synovi dal v družině přes držku, švédská družinářka se tvářila neutrálně a ta koněvovská mě předala výš, do kabinetu třídní učitelky. Táta si pro mě přišel, slíbil třídní, že si to se mnou vyřídí, a když jsem se cestou domů ustrašeně ptal, co si vyřídíme, pohladil mě po hlavě a řekl: „Co bysme si vyřizovali? Některejm dospělejm holt není shůry dáno, a místo nich to za ně schytaj jejich děti. Ale už se neper. Ani kvůli mně.“

Věděl, že mám po kom být zabejčilý. On sám (ačkoli měl pravidelně propíchnuté kolo, kterým jezdil do práce, a jeden soused, kterému táta přišel na manko, nám jednou kopl do dveří bytu tak silně, že mu bota prošla skrz…) po výbuchu chemičky v sousedních Kralupech přijal místo vedoucího plánovacího útvaru okresní Civilní obrany. V pondělí, ve středu a ve čtvrtek byl dál vesnickým zubařem a v úterý a v pátek jezdil do kanceláře na Mělník. Někdy dokonce i v noci. Držet službu na lince krizových událostí.

Protože jsem do okresního města jezdil taky, na kroužek mladách zdravotníků, často jsem se u něj stavil. Jeho kancelář se mi líbila. Měla baculaté polstrované dveře, pravděpodobně proto, aby na chodbě nebylo slyšet, jak jeho dva podřízení, kteří sem byli před důchodem odsunuti z armády, nadávají na Maďary a Poláky, „kteří nás zradili“. Já jsem si zatím roztáhl po zemi ohromné mapy Číny i Indie, studuje území tamních menšinových republik, a táta psal opatření v případě havárie jaderné elektrárny nebo selhání vodních nádrží v kaskádě Vltavy. (O tom, že ta opatření byla použita, jsem se pak v roce 2002 jako záchranář na soutoku Vltavy sám přesvědčil:

Psali jsme

Když se vesnicí místo tornáda prožene povodeň. H*vna, všude samá h*vna. Svět Tomáše Koloce

Jednou v pátek, když měl táta službu a já jsem po kroužku zůstal s ním, na polstrované dveře kanceláře CO zaklepala paní Šustková z místní kantýny s tím, že v krámu dostali pravou šunku, kterou nakoupila do housek, jichž ale celý kopec zbyl. Pravou šunku jsem viděl poprvé v životě, a tak jsem se pustil do housek a vůbec jsem nepřikládal důležitost tomu, že paní kantýnská šeptá tátovi, ať s ní jde do kantýny podívat se na něco v televizi. Další vývoj událostí jsem po letech popsal formou básničky:

Jména osob, použitá v textu (kromě všeobecně známých), jsou proti reálným změněna
Pomocný zdroj: Wikipedia

Vložil: Tomáš Koloc