Jak jsme ve vojenském pásmu čekali na Palacha. Svět Tomáše Koloce
komentář
09.11.2023
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Pamětní místo pro Jana Palacha
PAMĚTI DEZOLÁTA II. Přinášíme nový seriál, tentokrát z autorových archivů, které odtajňují vše.
Jedno jsem už ve školce nechápal: princip soutěže. Ze školkových hraček jsem nejvíc miloval gumovou elektrickou lokomotivu a dřevěnou skládací stodolu, která mě lákala tím, že ačkoli jsme žili ve vesnici plné rodinných domů, naše rodina bydlela v paneláku. Obdivoval jsem je o to víc, že jsem si na ně nikdy nesáhl, protože jsem se zdržel všech rvaček o to, kdo si s nimi bude hrát. Anebo štafeta. Soutěžící se rozdělí do tří skupin a postaví se za sebe. Učitelka popojde o trochu dál a tleskne. První doběhnou k učitelce, pak se obrátí a běží zpátky. Pak běží druzí. Moje skupina doběhla vždycky spolehlivě poslední. Kvůli mně. Ještě uhozenější, ale svým způsobem pravdivější mi přišla hra Honzo, vstávej. „Honzo, vstávej!“ „Kolik je hodin?“ „Deset slepičích,“ řekl vedoucí a „soutěžící“ věděl, že má za úkol dát druhou nohu těsně za první, a tak odměřit přesně deset stop. S tím se ale daleko nedostal. Pak přišel na řadu další: „Honzo, vstávej!“ „Kolik je hodin?“ „Deset žabích.“ Druhý ze všech sil desetkrát doskočil, kam to jen šlo, a byl vítěz. Mezi tím, že se někdo dostane k hračce, protože se umí nejlíp rvát, a tím, že někdo vyhraje Honzo, vstávej, protože to vedoucí tak chtěl, jsem neviděl rozdíl. Kdyby se už ve školce dělaly posudky, v tom mém by stálo „V kolektivu není oblíben“.
Náš panelák stál na konci vesnice, za ním už byla jen silnice na Ovčáry, podél níž za vesnicí napravo ležel nový urnový háj a napravo stál starý poctivý hřbitov s rakvemi. Urnový háj byl malý, opuštěný a skoro nikdo na něj nechodil, jako by se ho báli. Hřbitov byl naopak velký a prestižní, protože v něm byl hrob osvoboditele, u něhož během různých výročí stáli stráž dva starší kluci-pionýři. Hrdinu měl každý rád. Hrdiny si vážili. Jak to udělat, abych se taky stal hrdinou?
„Hrdina? To je přece Vinnetou!“ řekla mi máma, která strávila svoje nejlepší léta na lyceu ve Francii a přeložila mi do francouzštiny dopis s jedinou větou: „Co musí udělat člověk, který se chce stát hrdinou?“ a poslali jsme ho spolu herci Pierru Bricovi. Představiteli Vinnetoua. Podle táty, který tehdy žil v době lucemburské, byli největší hrdinové římský císař Jindřich VII., jeho syn Jan Lucemburský a jeho vnuk Karel IV., který nejenže si znovu vydobyl císařskou korunu, ale také pozvedl českou zem. Podle pratetičky zvané Iza, která měla za lesem chatu ve stylu jihoamerické haciendy a kvůli její zdravé domácí zelenině jsme se vlastně na vesnici přistěhovali, mohl být hrdinou jedině neohrožený cestovatel jako Alberto Vojtěch Frič. „To se mu to cestovalo, když moh kdykoliv odejít a zase se vrátit,“ utrousila její dcera Bela. „Nám z cesty do Brazílie zůstaly akorát tak pasy bez doložek a starý sombréra po dědečkovi.“
Pro mého romského spolužáka Romana Tekelyho (který nade mnou v rámci naší sdílené neoblíbenosti v kolektivu občas držel ve rvačkách ochrannou ruku), byl hrdina buď školník Ivaňuk, který u nás ve třídě jednou v opilství vykonal velkou potřebu do odpadkového koše, anebo možná starší přespolní spolužák Mareček, který dostal k narozeninám módní strojek na dělání zvuků, připojil k němu plochou baterku, a při cestě do školy realistickou ukázkou střelby způsobil, že se autobus, v němž jel, vyboural. Lékárník Tichý, o kterém se říkalo, že je nábožensky zatížený (při tom slově se mi vybavilo leda tak olůvko, kterým můj spolužák Šurda někdy zatěžoval své balzové modýlky letadel), se na mě po vznesení otázky usmál a řekl: „Jednou na to přijdeš…“
Někteří ze zmíněných kandidátů na hrdiny mi jistě přišli žhaví. Rozhodně víc, než někteří z mého okolí. Vzpomněl jsem si, jak jsem před pár měsíci při krásném výhledu z našeho paneláku do nedozírné Polabské nížiny uviděl neobyčejně rudý západ slunce, ze kterého najednou jako ze sopky začaly do nebe prýštit červené hvězdice. „Vybuch Kaučuk Kralupy!“ zakřičel soused Vondráček a s rádiem u ucha a spartakiádním lehátkem spěchal před dům. Za ním vyběhla jeho manželka se skládacím stolkem, pivem a večeří. Z tiché ulice před naším domem se vmžiku stalo první české 3D kino, promítající akční film.
Z celého domu mi tehdy byla sympatická jen dvojice opilců, strojvůdce Moravec (kterého sundali z mašiny a poslali do JZD) a elektrikář + domovní kotelník Žanda. Pak neduživá paní Kohoutová, a taky chirurg Kučera, který jako jediný z nich bydlel sám patro nad námi, každý měsíc nás při koupání vytopil, a vysoký počet cizích mužů, kteří k němu chodili na návštěvu, omlouval tím, že má třicet sedm bratranců. – Nikdo z jmenovaných se totiž na kolektivní „promítání" nepřišel podívat. (Z různých důvodů.)
Petr Šurda, monopolní odhalovatel pravd, který mi v předškolní třídě odhalil, že dárky nerozdává Ježíšek, na můj dotaz odpověděl rezolutně: „Začal jsi pátrání na hřbitově, tak se tam zase vrať. Hrdina musí bejt hlavně mrtvej!“
Mrtvejch bylo kolem dost, a nejen v Kaučuku Kralupy. Vždycky když z tlampačů v místním rozhlase zazněla Alžbětínská serenáda nebo Poem, znamenalo to, že někdo umřel. Ten pravý existenciální předěl mrtvého od nás ze Všetat ale čekal až u našeho domu, kde (z důvodu, který nám tehdy ještě nebyl známý) skončil pohřební průvod, předtím krokem jedoucí černé auto se rozjelo a plnou rychlostí odjelo na nedaleký hřbitov, zatímco pozůstalí se vrátili domů. I mrtví, kteří se na zrychlenou cestu vydávali před naším domem, ale měli silnou konkurenci. Po dědovi, o kterém jsem psal v předchozí kapitole, zemřel zpěvák Petr Sepeši (ten od Ivety Bartošové) a stejným způsobem o něco později u nás na přejezdu neznámý motocyklista, po jehož totožnosti se pátralo po celém kraji s heslem „Fialový blatník“ (což bylo to jediné rozpoznatelné, co po něm zbylo). Barevnou televizi (která byla široko daleko jen jedna, v naší ředitelně), jsem poprvé (povinně!) viděl v první třídě školky, když zemřel Leonid Brežněv. Vše v televizi bylo krásně červené a Pochod padlých revolucionářů mi přišel krásnější, než Alžbětínská serenáda i Poem. Navíc se k mé radosti tahle krása opakovala. V prostřední třídě umřel Andropov. A v předškolní Černěnko:
„Je to pěkný, vole, ale má to jednu chybu. Hrdina nemůže bejt Rusák,“ zvěstoval mi Petr, který byl vnukem vojáka Svobodovy armády, co při bojové cestě širou Rusí zplodil syna, Petrova nevlastního strýčka, za kterým Petr jezdil každé prázdniny na Krym. (Věděl jsem, že za Petrovými názory stojí jeho babička, která se už před drahnou dobou rozvedla s dědečkem, hrdinou socialistické práce, a tehdy prý i podepsala něco, za co ji samotnou ze socialistické práce vyhodili...)
Když jsme byli na škole v přírodě v Broumově, Petr svou myšlenku ještě vybrousil: „Vyser se na cizí hrdiny a pátrej spíš po tom, jak by ses moh hrdinou stát ty. Deme někam na zkoušku odvahy.“ V jedné z chatek, které obklopovaly lesní hotel Hvězda jsme se v noci zvedli, oblékli se, vzali baterky a sudetskou tmou se vydali do opuštěné chalupy, o níž se říkalo, že v ní straší. Byla ale jen zatopená vodou, uprostřed níž plavala tlející židle. Petr po židli hodil kámen a řekl: „To je hovno odvaha, když nám za to nic nehrozí. Musíme jít někam, kam se prostě nesmí. “
Víc nemusel říkat...
Za týden jsme stáli vedle našeho paneláku před nenápadným zeleně omítnutým domem, o němž všichni spolužáci, kteří se vzájemně chodili navštěvovat, věděli, že do něj se nesmí. Ačkoliv navenek šlo o dvoupatrový dům v běžné vesnické zástavbě, už za jeho vrátky v zahradě začínalo vojenské pásmo s nápisem NEPOVOLANÝM VSTUP ZAKÁZÁN. O tom, že je z tohohle „tajného“ domku řízený elektrický provoz železnic v celé republice, by se možná ani tolik nemluvilo – kdyby na jeho venkovské fasádě nezářila obrovská neonově svítící rudá hvězda jako prase… Zazvonili jsme a přišla nám otevřít naše místní spolužačka, dcera velitele stanice. „Ty vole, tak jsme vevnitř,“ užasl Petr a prohlížel si akvárium s rybičkami, které ho ve velitelově bytě nejvíc zaujalo.
Najednou se za ním objevil velitel: „Krásné co? A už jste je nakrmili?“ Hrdinství bylo zase fuč.
Tomáš Koloc zabraný televizní kamerou během slavného Palachova týdne. Foto se svolením ČT
První epilog
O pár let později, po Novém roce 1989 (to už jsme byli na druhém stupni), se náves naší vesnice (kterou stěží kdy projel zbloudilý autobus západní cestovní kanceláře) zaplnila západními televizními štáby. Jejich rakouští ale i francouzští zaměstnanci často mluvili česky a kšefty s nimi byly výnosnější, než ty se sovětskými vojáky z posádky ve vedlejších Neratovicích, kterým jsme nosili ovoce a oni nám za ně dávali výkonnostní odznaky, kterých měli tolik druhů, kolik druhů potravin chybělo v jejich kuchyni. V jednu chvíli ale televizní posádky zmizely a místo nich se ve vsi objevili po zuby ozbrojení příslušníci Veřejné bezpečnosti. Zástupce ředitele Základní školy ve Všetatech, náš školní ideolog a kádrovák Karas (ten, který mě předtím vyloučil z recitačního kroužku za to, že jsem si během veršů o Leninovi vyhodil dolní čelist z pantu), měl konečně potřebu nám to vysvětlit. Po letech v naší užvaněné vesnici nám dospělí důsledně utajili senzační informaci, že v naší vesnici žil hrdina ze všech hrdinů nejhrdinovatější, který je už patnáct let pohřbený v našem urnovém háji. Tak jsme se od Karase v projevu, jako vždy prošpikovaném jeho oblíbeným slovem „buržlázní“, dozvěděli o „zneužitém studentovi z naší vesnice, který si nevážil výhod našeho zřízení“, a upálil se, a že „nepřátelé našeho zřízení se v urnovém háji v těchto dnech pokusí zneužít jeho výročí“. Pročež předčasně ukončuje dnešní vyučování příkazem, abychom šli rovnou domů. Neuposlechnutí se trestá dvojkou z chování. Většině z nás obratem došlo, komu patřila léta zaštukovaná pamětní deska ve vstupní chodbě naší školy, a mně i to, proč pohřební průvody nikdy nesměly dál, než na půl cesty na hřbitov – jen k našemu baráku. (Aby půl kilometru od státní železniční centrály nedošlo ke styku s kultovní protistátní anticentrálou.)
„Vidíš vole, nemohs to najít – a přitom´s byl tak blízko,“ řekl mi cestou domů Petr „To je fakt asi to největší hrdinství – krouhnout si to sám!“ Na obzoru u urnového háje se přitom rýsovala policejní auta a v poli pokrytém jinovatkou byly vidět obrysy civilů, honěných uniformami…
Druhý epilog
O další rok později, v lednu 1990, stály na návsi znovu vozy televizních štábů. Na tribuně vedle polského premiéra Mazowieckého a francouzského zpěváka a herce Yvese Montanda (kterého jsme znali z filmu Pošetilost mocných, kde hrál vedle Louise de Funèse jeho sluhu Blase) stál zástupce ředitele Karas – a překládán do několika světových jazyků dojemně mluvil o zrodu živoucího symbolu národní cti v naší prosté vsi.
Petr stál vedle mě a předčasně dospěle mi zašeptal: „Tak mi ňák, vole, došlo, že bejt hrdinou je na hovno…“
Jména osob použitá v textu (kromě všeobecně známých) jsou oproti reálným změněna. Pomocný zdroj: Wikipedia
Vložil: Tomáš Koloc