Jak děda přestal být zástupcem ministra a v roce 1970 vrazil pár facek předsedovi prověrkové komise. Svět Tomáše Koloce
komentář
02.11.2023
Foto: Se svolením Tomáše Koloce (stejně jako v textu)
Popisek: Zcela vlevo děda vinohradskej (Vladislav Koloc), uprostřed premiér ČSSR Jozef Lenárt. Druhá polovina 60. let
PAMĚTI DEZOLÁTA I. Přinášíme nový seriál, tentokrát z autorových archivů, které odtajní vše.
Zatímco lidi mají o dušičkách co dělat, aby objeli všechny hroby, já nemusím dělat vůbec nic, mně se mrtví chodí připomínat sami... Ostatně: všechno opačně měla už naše rodina. Zatímco jiní jezdili každý víkend na venkov na chatu, my na venkově jsme se v pátek sebrali a jeli jsme vlakem na nádraží Praha-Vysočany, z něhož jsme vyšli dlouhým, tajemně smrdícím tunelem na pražskou ulici, kde (u činžáku, který měl jednu zeď bez oken celou pokrytou plakátem na australský film GALLIPOLI o druhé největší bitvě první světové války) jsme se rozdělili: ségra jela s mámou za babičkou do Chuchle a my jsme s tátou jeli za babičkou na Vinohrady. Babičky žily samy: od té tátovy odešel manžel, už když bylo tátovi třináct let, a ta mámina toho svého vyrazila, když mně byly tři roky. Přesto se nejen babičkám, ale i dědům vždycky říkalo: „chuchelskej“ a „vinohradskej“.
Babička vinohradská žila v bytě, který se stal mauzoleem šedesátých let, kdy ji manžel opustil. Přesto o něm říkala, že je geniální a vzpomínala, jak skvěle uměl vařit a kolik potom zbylo nádobí. Babička chuchelská při dotazu na dědu chuchelského obracela oči v sloup, ukazovala na díry, které propálil, když usnul na kanapi, a křičela: Ježišmarjájózef! Věděl, jsem, že děda chuchelskej byl Józef, ale nikdo mi nevysvětlil, kdo byli ti dva další, které babička jmenovala. Dědu chuchelskýho jsem neviděl od doby, co mu řekla, aby vypadl za svou milenkou a on odešel za svou maminkou. Měl jsem jen mlhavou vzpomínku na pivo, kterým mě hostil v restauraci Start a na tyčinku Kofila, která měla stejné drážky, jako měly dlažky, na které jsem pak upadl v Chuchli na nádraží.
Na dědu vinohradskýho jsem měl vzpomínek víc a všechny se pojily s tím, že co řekl, to se vždycky splnilo. Jednou k nám přijel, prásknul kšandami, které mu držely pupek, vyhnal mámu z kuchyně a na dotaz, co bude vařit, řekl, že kuře s rejží a meruňkový knedlíky. Po mámině poznámce, že to nemůžeme všechno sníst, prohlásil rezolutně, že sníme všecko. Jeho jistota ve mně vzbudila odhodlání. Poté, co jsem snědl čtvrtku kuřete a šest knedlíků, jsme se odebrali „za barák“, kde on ležel na trávě a já na něm. Užíval jsem si ho jako měkkého polštáře a zeptal jsem se, jestli budu mít taky takový kšandy a břicho. „Budeš!“ řekl s jistotou. „Ale dej si pozor na kýlu,“ řekl skoro přesně čtyřicet let před termínem, na který mám napřesrok sjednanou operaci…
Děda byl nejstarší z devíti dětí negramotného cestáře, ale prvních pět jazyků se naučil už v dětství. Ostatní za pochodu. Když skončila válka, bylo mu dvaadvacet a jeho největší kamarád ho přesvědčoval, aby vstoupil do Komunistické strany Československa. Že bez toho si neškrtne.
„Ale škrtnu,“ řekl děda. „Vsaď se.“
„Vo co!“
„Vo pár facek,“ řekl děda a odjel jako zástupce americké organizace UNNRA do Jugoslávie. Vrátil se jako úspěšný ekonom a vzhledem ke svému vynikajícímu původu (jeho otec v roce 1921 zakládal KSČ) byl vyzván, aby posílil vznikající ministerstvo lehkého průmyslu. „Ve straně jistě jsi,“ zeptal se jen pro formu předseda partajní organizace. „Samozřejmě,“ řekl děda, vyndal z kapsy částku na stranické příspěvky, položil ji na stůl a odjel sjednávat velkou dodávku českého skla do Asie.
Tak to šlo až do doby, kdy to děda dotáhl tak daleko, že ho ministryně jmenovala svým náměstkem. Jeho nejlepší kamarád, který s ním seděl v kanceláři, věděl, že děda má notýsek, do kterého si píše všechny nové politické anekdoty, a věděl taky, že když se berou prémie, chodí děda s celou částkou do svého oblíbené restaurace čtvrté cenové skupiny, kde se na určité heslo sejdou všechna přítomná děvčata. Když se pak braly prémie, vypravil se děda rovnou do hospody. Jenže když vykřikl: „Ministerstvo lehkého průmyslu ke mně!“ ze salonku namísto děvčat vyšla ministryně a v ruce držela jeho notýsek s politickými anekdotami.
Když po tomto debaklu dědu vinohradského odsunuli do jabloneckého podniku Bižuterie, jednou za čas zajížděl do Prahy a romanticky bloumal po známých místech. Jednou zašel do Parku kultury a oddechu Julia Fučíka (nynější Výstaviště), kde se (snad proto, že bylo těsně po stavbě Berlínské zdi a NDR si chtěla napravit reputaci) zrovna konala soutěž ve znalostech o Německé demokratické republice. Uprostřed vystavených cen stál moderátor a hlaholil do mikrofonu: „No tak soutěžící, vyzvedávejete si tikety, otázky nejsou nijak těžké, stačí je vyplnit, napsat svou adresu a vhodit do přiložené urny! Ze správně zodpovězených listů vylosujeme výherce těchto hodnotných cen!“ Kolem chodili družstevníci, které sem navezli z JZD, občas z nich některý nahlédl do otázek („Který východoněmecký autor napsal písničku Mackie Messer?“) a zase je odložil. Děda ucítil příležitost. Vyplnil tiket, napsal svou adresu, pak vzal další, změněným písmem vyplnil znovu… Protože všichni příbuzní, na jejichž jména tikety vyplnil, ceny poctivě odevzdali, měli babička a táta do týdne novou televizi, rádio, ledničku, zkrátka celé vybavení bytu, která se používalo ještě během mého dětství. Ty staré si děda jako slušný rozvádějící se muž odnesl do nového manželství. (Jakou soutěž musel vyhrát, když se ženil potřetí, nevím, ale když umřel, táta po něm zdědil jen rozbité digitální hodinky.)
Nechci ale předbíhat to nejdůležitější: Za Pražského jara 1968 byl děda vinohradskej v širším týmu ekonomů, připravujících Dubčekovu reformu, ale na rozdíl od mnohých Dubčekových opor po okupaci neodvolal a ještě 21. srpna 1969 si (s předpovědí, že horší, než když spadl s rogalem do hustého lesa, to nebude) během slavné demonstrace, během níž zemřelo pět lidí, přišel na Václavské náměstí nechat si dát pár na hřbet. Z následných stranických prověrek, které měly ze STRANY odSTRANIT „antisystémové živly“ se ale omluvil s tím, že musí jít pomoct synovi.
Táta tehdy chodil na slavné gymnázium Wilhema Piecka (které ve svém filmu Díky za každé nové ráno zvěčnila jeho spolužačka Halina Pawlowská) a pošpatnil si kádrový posudek. Když v srpnu 1968 po Vinohradské třídě jely tanky, jako jediný rozeznal, které jsou polské a obratem je popsal aforismy polského satirika Stanisława Jerzyho Lece (například „Čím čistší oběti, tím špinavější ruce vrahů“). Na tak sofistikovaného pachatele se lehce přišlo. Táta pak dostal podmínku: Buď ho vyhodí, anebo svého otce (dědu vinohradskýho), který byl známý dokonalou němčinou a zkušeností z jednání s oficiálními delegacemi, přesvědčí, aby provázel chystanou státní návštěvu z NDR, která projevila zájem si prohlédnout gymnázium pojmenované po prvním prezidentovi NDR. (Jenom můj táta věděl, proč děda tenkrát svolil – ty polské aforismy na tanky mu totiž vybral on.)
Když s ministryní školství NDR Margot Honeckerovou (jejíž manžel se rok nato stal hlavou východoněmeckého státu) prošel děda celou tátovu školu, zeptala se královna Margot nasupeně: „Soudruhu, jak to, že jsem v celém gymnáziu Wilhelma Piecka neviděla ani jeden obraz Wilhelma Piecka?“ Děda odpověděl: „To já nevím. Já jsem tu jenom tlumočník. A dokonce nejsem ani váš soudruh. Už jsem nestraník.“ Pak odjel za svým bývalým největším kamarádem, který byl předsedou podnikové prověrkové komise, vytáhl z kapsy knížečku, která byla předsedovi podezřelá svým neobvyklým formátem, a řekl: „Chtěli jste po mně stranický průkaz. Tady ho máš. Budeš ho ale muset poslat do zahraničí.“ Načež kamarádovi vysázel pár facek.
Užaslý šéf prověrkové komise se podíval na stůl. Ležel tam průkaz, na kterém byl v několika jazycích nápis SVAZ KOMUNISTŮ JUGOSLÁVIE. Na poslední straně pak byl podpis vystavovatele, o němž se (tehdy už podruhé: v roce 1948 kvůli jeho odmítnutí Stalina a v roce 1968 kvůli jeho odmítnutí okupace ČSSR) v novinách psalo jako o „krvavém psovi“. Tedy: TITO.
Před týdnem jsem šel dřív spát, protože jsem ráno chtěl jít na přehlídku historických vozů naší městské hromadné dopravy. Pak najednou jsem stál před cedulí, kde se jako na burze zobrazovala čtenost mých článků. Vedle mě se objevil děda (který umřel krátce poté, co mi uvařil kuře i ovocné knedlíky a od té doby jsem ho ani ve snu neviděl). Objal mě. Ráno jsem skočil na kolo a ještě na parkovišti před nádražím vlezl do maďarského autobus Ikarus neboli Harmonika. Na rozdíl od červeného, jímž jsem jezdil v dětství z Vysočan na Vinohrady, byl modrý (ten, kterým jsem si tehdy vždycky přál jet!). Autobus se rozjel na nástupní ostrůvek. Stoupl jsem si do kulovitého kloubu uprostřed, tak jak jsem to dělal tenkrát, díval se na nápis „Soutěžíme o titul: LINKA VZORNÉ OBSLUHY“ a porovnával, co je tentokrát jinak. Nacpáno bylo stejně, jen to v autobuse tolik nesmrdělo naftou. Co tu ještě chybí? Pak mi to došlo. Děda!
Vnitřek kloubového autobusu Ikarus
Táta dědovi nemohl odpustit jeho odchod, po kterém babička skončila v nemocnici, a táta byl pak půl roku doma sám. Stýkali se vzácně, ale ten pátek jsme se náhodou potkali – na cestě mezi Vysočany a Vinohrady: v tomhle autobuse! Mlčelo se. Když jsme projížděli kolem obřího plakátu s ležícím vojákem a nápisem GALLIPOLI, děda (který byl za války při náletu zasypaný ve Vídni) řekl jen: „Tím jenom přivolají ňákou další válku…“ Pak strčil ruku do tašky a podal mi mandarinku (bylo před Vánoci). Na další stanici pak vystoupil. Bylo to naše poslední setkání.
Vzpomínkový Ikarus zastavil před naším dopravním podnikem a lidi se hrnuli dovnitř navštívit doprovodný program. Uprostřed historických vozů tam stálo pódium, na kterém právě moderátor říkal do mikrofonu: „Jak velkou částku dotací může organizace čerpat za rok? Soutěžte o ceny ve vědomostech o Evropské unii!“
(Můj děda, který, tak jako řecký bůh Ikaros, létal příliš blízko slunci, dožil jako vrátný Výzkumného ústavu motorových vozidel. Jeho hláška „Ty polezou tak daleko do zadku Východu, až zjistěj, že sou v zadku Západu“ ve firmě zlidověla. I v tomhle případě se jeho proroctví splnilo.)
Pomocný zdroj: Wikipedia
Vložil: Tomáš Koloc