Proč se má v nemocnicích znovu píchat použitými jehlami a zač prosí ten náš lid. Svět Tomáše Koloce
02.10.2023
Foto: Pixabay
Popisek: Injekční stříkačka pro opakované použití - ilustrační foto
O paternalismu a liberalismu ve všední den i ve svátek.
Minulý týden jsem se podíval na dokumenty, které obklopují můj stůl, a jednou za uherský rok se rozhodl, že si je trochu srovnám. Vypadl na mě z nich papír z doby, kdy jsem dělal kurz pracovníka v sociálních službách. Pro lidi od fochu stoosmička (podle zákona 108/2006 Sbírky o sociálních službách). Byl to seznam kontaktů, který mi tehdy napsali moji spolužáci z kurzu. Zavzpomínal jsem nad ním na dívku se stejným křestním jménem, jaké má její krajanka, co ve stejném roce, kdy jsme kurz dělali, dostala Nobelovu cenu.
Tehdy byla Běloruska Svjatlana jako uprchlice před Lukašenkem všestranně přijímaná nejen spolužáky, ale i naším státem. Jak se asi má dnes? Nejspíš myslí na uprchlíky z Německa v USA po vypuknutí druhé světové války. I ti, kteří tam už byli od první poloviny 30. let, kdy se Hitler chopil moci, najednou jako „nepřátelští cizinci“ na všechno potřebovali zvláštní povolení, nesměli po setmění vycházet ven a tak dále. Svjatlana (jestli tedy zůstala v České republice, což nemusí být zákonité, byla to dobrá sociální pracovnice, a takové nemají zapotřebí u nás pracovat za pětkrát nižší plat, než na západě) dnes musí zažívat totéž. I kdyby se jí podařilo vyjet domů za rodiči, nemůže tam jet autem s běloruskou značkou, protože by jí ho při návratu celníci první země EU zabavili stejně jako všechny cennosti...
Na co jsem si ale při pohledu na „kurzovní papír“ vzpomněl zejména, byla hlavní (a vlastně jediná) myšlenka, kterou jsem si z kurzu zapamatoval. Existují dva základní přístupy k sociální práci, paternalistický a liberalistický. Ten první jsme tu měli za minulého režimu, ten druhý máme dnes a oba mají něco do sebe. Už tenkrát, kdy nám to paní lektorka řekla, mě napadlo, že se to netýká jen sociální práce, ale vlastně úplně všeho. Minulý, paternalistický režim (od slova pater – otec) se jako tatínek staral o vše, od pohonných hmot až po jazykové normy, od výše nájemného po to, aby na ně občanům stačil plat. A podle toho to vypadalo. Uhnaný otec, který neuměl delegovat pravomoci, jednak na všechno nestačil a jednak to byl tak trochu tatínek král z pohádky Sůl nad zlato, co měl rád jen ty své děti, které měly rády jeho, respektive které mu účinně mazaly med kolem úst. Pravdomluvné Marušky musely utéct k rybáři. Takže byl v podstatě každý rád, když se země tatínka krále zbavila a nastoupil liberalismus, podle slova libertas – svoboda. Každý má svobodu postarat se o sebe, jak umí. Na co systém, ve kterém jde všechno shora?
Jenže, ouha, ukázalo se, že i když nový systém stále zůstal řízený shora až běda, přesto najednou není na spoustu věcí, na které dřív bylo. Na rozdíl od vlády tatínka krále, který byl dost škot a při zemi, ale na druhou stranu díky tomu bylo na leccos, na co dnes není. Dokonce i na takový „luxus“, jako byly profesionální divadelní soubory v každém okrese, plný úvazek zaměstnanců četných symfonických orchestrů (kteří dnes cinkají klíči před ministerstvem kultury) a státní televize (ač ji platil jen ten, kdo ji doma opravdu měl), na rozdíl od dneška dávala i těm nejposlednějším tvůrcům tantiémy za každou vysílanou reprízu, a to toho natočila víc než dnes (a taky na vyšší úrovni, ale to už je jiná a možná obtížněji doložitelná písnička).
Každopádně bylo i na věci docela základní. Už od 80. let třeba na jednorázové injekční jehly (které se teď „nově“ budou sterilizovat, a šup s nimi opět do oběhu, jako tomu bylo do 70. let, což není žádná dezinformace, před 14 dny to ohlásil mluvčí ministerstva zdravotnictví…). Anebo zubařské děti neměly parkurové koně, zato bylo na státem placeného zubaře v každé vesnici.
Proč do toho pletu parkurové koně? Protože tím, že ho má doma, před časem se mi pochlubila bývalá kolegyně studentka, kterou živí její maminka-samoživitelka, zubařka. Když jsem se divil, řekla mi, že to není nic divného. V maminčině ordinaci mají koníka i děti dvou dalších kolegů. A ti, co nemají, jezdí zas do školy dobrým autínkem. Vzpomněl jsem si, že jsem v minulé době byl taky syn zubaře. Tehdy jsme doma neměli koně, a dokonce ani autínko. Zato jsme měli něco, co moje o generaci mladší kolegyně nemá a pravděpodobně už mít nebude. To nejdůležitější, co je potřebné k životu (tj. jídlo, bydlení, zdravotní péči a vzdělání), jsme měli k dispozici nejen my, ale ať ses v rámci Československa podíval, kams chtěl, i všichni naši sousedi…
Nejsem tak škodolibý jako český národní humor, který minulý týden vytvořil tento vtip: „Víte, kdy bude ve všech lékárnách penicilin? Až na to vybere Nikol Leitgeb.“ I já se s kolegou Vodvářkou raduju, že se vybralo sto milionů na nemocného Martínka, a ještě víc, že jste vy, skvělí čtenáři Krajských listů.cz, vybrali na přežití rodiny mého milého kolegy Štěpána Chába během jeho nenadálé hospitalizace. I že vzniklo občanské sdružení, které vybírá na obědy pro děti.
Dokonce sdílím názor liberalistů, že nás každá taková akce nějak víc spojuje. Jako nevyléčitelný paternalista (který nutně nemusí být nostalgickým komunistou, ale klidně i aktuálním skandinavistou) se z toho ale nedokážu radovat úplně. Možná protože mi můj táta, nenáročný zubař, často vyprávěl o konci 60. let za Pražského jara, kdy každý takový novinář, jako je Štěpán Cháb, ať psal sebepravdomluvněji, měl pevné zaměstnání s dovolenou a nemocenskými dávkami. (Což není ani v nejmenším útok na vedení našeho listu, před nímž se skláním v údivu, co vše pro nás pracovníky dokáže vydobýt v tak nejistém proudu, jako je podnikání v dnešní české nezávislé žurnalistice.) Anebo protože si i já sám pamatuju, jak v letech 80. dostalo každé československé dítě ve škole nejen tužky a sešity, ale taky mělo na oběd ve školní jídelně. A bez víček...
P. S. Ohledně zmínky o tom, co se kdysi točilo v Československé televizi, přikládám odkaz na svoji oblíbenou Jiráskovu Lucernu z roku 1967. Pokud ji nezvládnete celou, podívejte se alespoň na nejkrásnější pasáž mezi stopážemi 1:16:00 až 1:19:00. Tj. od místa, kde mlynář Radoslav Brzobohatý mluví o křivdách a kněžna Vlasta Fialová mu na to knížecím způsobem odpovídá, že lid je spokojen, až po místo, kde vedou tento dialog:
Kněžna: „Tu je divný lid. Jen se pořád klaní a prosí, všude prosí.“
Mlynář: „Ale zač prosí? Za to, co mu patří…“
Zdroje: iDNES, Seznam, Wikipedia
Vložil: Tomáš Koloc