Režim, co mají čeští politici za dobrý, zabil nositele Nobelovy ceny z Dobříše. Svět Tomáše Koloce
komentář
25.09.2023
Foto: Se svolením BBC
Popisek: Pablo Neruda
Z Kolocova deníčku-kalendária posledních dní.
Sobota 16. 9.: Svátek má Ludmila (O ženě v průsečíku mužů, s nimiž založila nejvlastnější koncepci češství i slovanství)
Ve svém dětství, stráveném deset kilometrů od mělnických vinic na soutoku Vltavy a Labe, jsem Ludmilu znal jen jako jméno na vinětě láhve tvaru zmenšeného demižonu, z níž moje máma (která vyrostla ve Švýcarsku), lila tu a tam voňavé víno do omáčky fondue. Dnes vím, že ta, po níž se víno jmenuje, svatá Ludmila (860-921) je svorníkem a průsečíkem všech význačných osobností počátku našeho státu, křesťanství a kultury všech Slovanů. Byla dcerou knížete Milčanů, předků dnešních Lužických Srbů. Se svým mužem, dle tradice devátým (ale prvním doloženým) českým knížetem z rodu Přemyslovců Bořivojem byla pokřtěna velkomoravským věrozvěstem, biskupem Metodějem, který jí (krátce poté, co se osvobodil z jámy, kam ho cestou z Říma uvrhli konkurenčně řevnící bavorští biskupové) předal z korintské mědi vyrobené plastické vyobrazení Panny Marie (také ženy, která stála ve středu doby, kdy se tvořily nové hodnoty!). Toto vyobrazení, tzv. Palladium (pojmenované podle archetypu řecké bohyně moudrosti, statečnosti, spravedlnosti a umění Pallas Athény) se pak stalo jedním ze symbolů české státnosti a národních dějin, napříč nimiž se coby znamení boží pomoci „vynořovalo“ vždy v době, kdy ho bylo nejvíc zapotřebí.
Dalším knězem, který Ludmilu vyučoval, byl poustevník Ivan, žijící v jeskyni v dnešním Svatém Janu na Berounsku. Též Slovan z dnešního Německa, tentokrát víc ze severu. Ivan byl syn knížete Obodritů (předků pozdějších Polabských Slovanů, kteří do 17. století obývali dolní Labe až po Hamburk), který, stejně jako později Ludmilin vnuk Václav, odmítl proti německému tlaku bojovat mečem a zvolil si stejnou zbraň jako Metoděj a Ludmila: kulturu. Ludmilinou snachou, manželkou jejího syna Vratislava, byla Drahomíra, jež si pozvala na pomoc germánské odborníky Tunnu a Gommona, kteří její tchyni Ludmilu roku 921, okolo jejího padesátého roku, uškrtili její vlastní šálou. Ještě předtím Ludmila (pravděpodobně ve spolupráci s Ivanem) ale stačila vychovat Drahomířina syna, svého vnuka Václava, který po ní a jejích učitelích převzal pochodeň tehdejšího nenásilného slovanského křesťanství. V jeho generaci se ovšem příběh zopakoval, když Václava dal ubodat jeho bratr Boleslav, který na to už ovšem už měl vlastní domácí pomocníky, jejichž slovanská jména byla Hněvsa, Tuža, Tira, Česta a Mstina.
Zrekapitulujme si postavy tohoto divokého příběhu: Ludmila, Ivan, Václav a Metoděj – k němuž jako pátého musíme připočítat jeho bratra Cyrila, jenž přeložil Bibli do vlastního, prvního uměle vytvořeného všeslovanského jazyka, pro nějž vytvořil vlastní písmo, čímž fakticky stvořil slovanské pravoslaví. Jak? V Římě (který byl tehdy stále ještě středem veškerého křesťanství) vymohl něco, co v okolních kulturách nebylo možné dalších 1100 let. Mši v národním jazyce, kterou dodnes absolvuje okolo 300 milionů (zdaleka nejen slovanských) obyvatel jižní a východní Evropy a severní Asie a ještě víc jich píše Cyrilovým během věků zjednodušeným písmem. Ti, o nichž mluvím, to vše dokázali za užití zcela minimální represe – vzhledem k tomu, jak se jednalo v okolních krajích, a především jak jednali jejich protivníci. Ač byli všichni z vládnoucí knížecí a biskupské vrstvy, přinesli do života tehdejší Evropy něco, co bylo (a bohužel dosud je) pro lidi v jejich postavení naprosto netypické: ideu nenásilí, a taky za to krutě zaplatili: knížata Ludmila a Václav smrtí z rukou vrahů, kazatelé Cyril, Metoděj a Ivan smrtí ve vyhnanství. Tradice opozičního „boje“ kultury nenásilí s násilným charakterem světa se pak v dalších staletích ve slovanském světě vynořovala stejně jako Palladium: ať už v první „mimořímské“ křesťanské církvi bosenských bogomilů (1270-1463, která převzala staroslověnskou mši, ale kladla větší důraz na Ježíšovo učení, nežli na jeho násilnou smrt, protože násilí odmítala), v prvním evropském kazateli koncepčního nenásilí Petrovi Chelčickém (1379-1460), v jeho prvním evropském obhájci na poli krásné literatury Lvu Tolstém (1828-1910, jehož jméno je dnes mimochodem na jeho milované Ukrajině, kam jezdil na letní byt, zakázáno, kyjevská stanice metra, která je nesla, byla přejmenována na „Náměstí ukrajinských hrdinů“ a jeho spisy jsou vyřazovány z knihoven), anebo v nejdemokratičtějším možném státě doby, který na území, kde se o tisíc let dřív zakladatelé slovanské kultury setkali, uprostřed okolních fašismů a stalinismu založil T. G. Masaryk (první Republika československá, 1918-1938) .
Čtvrtek 21. 9.: Co zbude po člověku, který nechtěl (a nemusel) být vidět? Dílo, za které by se nemusel stydět menší národ...
Dnes zemřel Václav Šašek (1933 - 2023), živoucí příklad rozdílnosti minulé a dnešní doby. Že pan Šašek byl ten čtvrtý a nepostradatelný ze Tří (v posledních letech postupně zemřelých) mušketýrů Papoušek-Forman-Passer, je jen začátek jeho zásluhy o českou kulturu. S jmenovanou trojicí napsal všechny jejich scénáře (včetně zlidovělé série o Homolkových) v pozici dramaturga, což je profese, která (podle svědectví více umělců, s nimiž dělám rozhovory), dnes už snad ani neexistuje. Jakýsi filmový a televizní pan Lorenc, který říkal scenáristovi: „to je blbost, to ten film neuveze, tohle vyhodíme, to dáme jinam a tam napíšeme tohle...“ Ostatně pana Lorence jako dramaturg filmu Na samotě u lesa, mimochodem taky spolutvořil Václav Šašek. Kromě nepostradatelné úlohy v nejvyšším plodu naší kultury všech dob, nové filmové vlně 60. let, byl totiž dramaturgem i všech filmů Svěráka a Smoljaka – ale i Chytilové, Krejčíka, Menzela, Vávry, série o Básnících a dalších filmů dvojice Pecháček-Klein... V českém filmu a televizi nebylo veledílo, pod nímž by nebyl podepsán jako dramaturg, včetně oscarového filmu Kolja.
Vedle toho ale Václav Šašek sám jako scenárista napsal taková díla, jako seriály Záhada hlavolamu a Přítelkyně z domu smutku, filmy jako Intimní osvětlení, Petrolejové lampy, Kam nikdo nesmí, Muka obraznosti, Helimadoe, Plavení hříbat, Výchova dívek v Čechách, sérii o Kačence a strašidlech, pro plátno a obrazovku adaptoval díla Němcové, Čapka, Poláčka, Havlíčka, Škvoreckého, Zábrany, Proškové... Kdyby byl součástí dnešní scenáristické generace, neměl by vůbec čas psát, jak by neustále prosazoval své jméno a svou tvář v televizi, v rozhlase, na internetu, na sociálních sítích by se přemílalo, jakou má novou milenku... On byl ale ze staré školy. Jeho jméno nikdo neznal, protože prostě seděl doma a psal, a proto to, co po něm zbylo, vydá na celou jednu kulturu menšího národa.
Čest jeho památce – i památce hodnot jeho doby! Na ukázku z ní a z pera Václava Šaška něco dnes nad jiné aktuálního – o válce:
Sobota 23. 9.: Před 50 lety zemřel nositel Nobelovy ceny, který byl tak trochu i Čech. Byl otráven diktátorem, o kterém dnes mainstream v Česku mluví v dobrém…
|
„Jasánek vykročil s listem papíru do příšerné fujavice. Vichr mu okamžitě sfoukl z hlavy čepici a redaktor ve snaze ji zachytit pustil z ruky arch s básní. Umělecké dílo se prudce vzneslo nad hlavy přešlapujícího praporu, zavířilo vzduchem a vzápětí zmizelo ve stráni svažující se k vísce Klášter.
Jasánek, vy hovado! zařval poručík. Až bude po všem, tak vás co? Až bude po všem, tak vás roztrhnu!
Co mám dělat? zeptal se plačtivě Jasánek. Já to zpaměti neumím.
Tak recitujte něco jinýho! přikázal Hamáček. Jste básník, tak si do prdele na něco vzpomeňte!
Když ono se nic nehodí!
To máte fuk - stejně nikdo nic neuslyší! Recitujte třeba Polednici, ale ať už to frčí! Každou vteřinou se víc znemožňujeme v očích dělnický třídy!
Jasánek usilovně pátral v paměti a pak si vzpomněl na báseň Pabla Nerudy Až procitne dřevorubec. Postavil se vedle Terazkyho a mečivým hlasem začal přednášet. Dosáhl toho, že dřevorubec opravdu procitl. Terazky nyní již ve stavu bdělém zlověstně hleděl na recitujícího básníka a zjevně mu nebyl nakloněn. Považoval báseň o procitajícím dřevorubci za narážku na svou osobu a usilovně přemítal, jak viníka potrestá.“
(Miloslav Švandrlík: Říkali mu Terazky)
|
Kdysi, na vysokoškolských kolejích, se mě kamarád Švýcar, kterého jsem učil česky a on mě za to francouzsky, ptal, jací jsou největší čeští spisovatelé. Když jsem došel k Nerudovi, přerušil mě a řekl: „Pablo Neruda? Ten nositel Nobelovy ceny? Ale ten byl přece z Chile, ne?“
Byl a nebyl. Básník, který se původně jmenoval Ricardo Reyes (1904-1973) byl už ve svých 23 letech, kdy se jako literát prosadil, přijat do diplomatických služeb. To bylo kdysi oboustranně výhodné řešení jak pro stát (protože kdysi se elita neverbovala ze zkrachovalých oligarchů či agentů, ale z umělců, jejichž myšlenkám byla ve všech zemích, kam přišli, projevována úcta), tak pro literáty (kteří kromě tvorby potřebují obživu). Po misích v Barmě, na Srí Lance, v Indonésii (kde se jen o chlup minul s českým básníkem Konstantinem Bieblem), Singapuru, Argentině se básník octl ve Španělsku a Mexiku, kde proběhlo střetnutí, které vysvětluje tajemství jeho uměleckého jména, které se posléze stalo jménem občanským:
|
„Sůl světa se (za války) sešla v Mexiku (!). Spisovatelé vyhnaní ze všech zemí se utábořili v závětří mexické svobody, zatímco v Evropě pokračovala válka dalšími vítězstvími hitlerovských vojsk, která už obsadila Francii a Itálii. V Mexiku byli mezi jinými i Anna Seghersová a dnes už zemřelý český humorista Egon Ervín Kisch. Tenhle Kisch zanechal několik pozoruhodných knih a já jsem obdivoval jeho vynalézavost, dětskou nespoutanost a kejklířství. Sotva vstoupil do mého domu, vytáhl si z ucha vejce nebo spolykal sedm mincí, kterých jistě ten velký spisovatel v exilu neměl nazbyt. Poznali jsme se už ve Španělsku, a protože už tam byl strašně zvědavý, proč se jmenuji Neruda, řekl jsem mu žertem: Veliký Kischi, tys sice slavně odhalil záhadu plukovníka Redla (což byla pověstná špionážní aféra v Rakousku v roce 1914), ale nikdy neosvětlíš záhadu mého jména Neruda! A to se také stalo. Kisch zemřel (zpět) v Praze obklopen všemi poctami, které mu osvobozená vlast mohla vzdát, ale nikdy se tomu profesionálnímu všetečkovi nepodařilo vypátrat, proč Neruda se jmenuje Neruda. Odpověď byla tak prostá a tak zcela neoriginální, že jsem ji pečlivě smlčel. Když mi bylo čtrnáct let, otec vytrvale pronásledoval moji literární činnost. Nechtěl připustit, aby měl ze syna básníka. K tomu, abych skryl své první publikované verše, hledal jsem příjmení, které by ho svedlo z cesty. V jednom časopise jsem našel toto české jméno, a ani jsem netušil, že jde o velkého spisovatele, uctívaného veškerým lidem, autora balad a překrásných romancí, jemuž postavili pomník na Malé Straně v Praze. Když jsem po mnoha letech přijel do Československa, položil jsem k nohám jeho vousaté sochy květ.“
|
Po válce se Pablo Neruda vrátil z Mexika zpátky do Chile, aby se stal senátorem. Za komunistickou stranu. Což po vítězství, které v Evropě se 20 miliony obětí vybojoval zejména Sovětský svaz, vypadalo jako dobrý nápad. Ostatně členy komunistických stran tehdy byli ti nejlepší z nejlepších: Breton, Aragon, Picasso, Kahlo, Brecht, Kisch, Nezval, Halas, Hrubín, Ota Pavel, ale i ti, kteří z ní měli záhy prozřetelně vystoupit (jako Miroslav Horníček a Bohumil Hrabal), a ti, kteří na své členství v ní měli brzy krutě doplatit ať už dlouholetým žalářem (jako básník Laco Novomeský nebo spisovatel Alexandr Solženicyn), anebo přímo smrtí (jako básníci Konstantin Biebl a Vladimír Clementis, nebo i matka bratří Mašínových Zdena…). Ve stejné době, kdy na pocit, že v „Národní frontě jsme všichni bratři“ u nás doplatila i řada nekomunistů, jinde se ale dály zrcadlově opačné příběhy: Pablo Neruda se dal zlákat sliby poválečné „společné fronty“ prezidentského kandidáta Gabriela Gonzáleze – dokonce se stal manažerem jeho prezidentské kampaně. Jenomže jakmile González vyhrál, stal se z něj apoštol ultrapravice. Stávkující horníky dal rovnou odvážet do nově zřízených koncentračních táborů. A tak i Neruda musel do exilu.
Trávil ho, opět zrcadlově, v komunistické východní Evropě, včetně Československa, kde žil v letech 1950 - 51, nikoli z nostalgie po svém „kmotrovi“ Janu Nerudovi či příteli Kischovi, ale hlavně pro pověst Julia Fučíka, což tehdy v Latinské Americe (spolu se jménem Lidice, jímž byla po jejich zničení pojmenována města v Mexiku, Venezuele, Peru, Panamě a Brazílii, a toto slovo, podobné latinským jménům Candice či Felice, se ve Střední a Jižní Americe stalo oblíbeným ženským pojmenováním) bylo jméno další české „supervelmoci“ (ostatně Fučík, respektive jeho Reportáž psaná na oprátce se v 50. letech staly s nejvíce překlady i největším počtem výtisků rekordmany české literatury, což dosud žádný autor a kniha nepřekonal), a Neruda věnoval Fučíkovi několik svých velmi známých děl. Ano, je to tak. V době, kdy u nás probíhala nejtěžší léta stalinismu a proces se Slánským, po tisících k nám utíkali uprchlíci z fašistického Řecka a Španělska a ve středu naší (tehdy…) literárně vyhlášené země (kde spisovatel premiér a později prezident ČSR Antonín Zápotocký založil v bývalém zámku Colloredo–Mansfeldů na Dobříši centrum spisovatelů) se vytvořila vybraná komunita literárních uprchlíků z ultrapravicových diktatur celého světa, kam patřil třeba slavný satirik, Turek Nâzım Hikmet, nebo romanopisec, Brazilec Jorge Amado. Dva „Dobříšani“ se po pádu fašismů ve svých zemích dokonce stali doma i ministry kultury: španělský spisovatel a scenárista (například slavného francouzského filmu podle románu Čecha Artura Londona Doznání) Jorge Semprún a Iráčan Mufid Jazairi.
Po pádu prezidenta Gonzáleze v roce 1952 se Neruda vrátil opět domů a v době, kdy v zemi opět začalo svítat na levicovější časy, byl dokonce vyzván ke kandidatuře na prezidenta, jíž se vzdal ve prospěch známého lékaře Salvadora Allendeho. Ten po svém zvolení Nerudu poslal na jeho poslední diplomatickou misi velvyslance ve Francii, během níž spisovatel dostal i Nobelovu cenu. Neruda se vrátil v roce 1972 těsně před dalším pravicovým pučem, v rámci něhož generál pěchoty Augusto Pinchet svrhl legálně zvoleného prezidenta Allendeho (který se vyhnul deportaci sebevraždou) a zabil tisíce lidí, které mimo jiné (zřejmě inspirován svým politickým protikladem, ultralevičákem Stalinem) nechával shazovat z vrtulníku do volného moře. Neruda navenek nijak perzekuován nebyl, to by Pinochetovi neprošlo. Ležel tehdy v nemocnici a zemřel přesně měsíc po Pinochetově puči, údajně přirozenou smrtí (měl rakovinu). Pinochet (o němž je známo, že ho někteří čeští politici počínaje Václavem Bendou nazývali a nazývají zachráncem Chile a jeho metody prohlašovali za správné) mocensky padl v roce 1990 a letos v zimě byla ve zřejmě nejprestižnějším světovém vědeckém časopise Science a později i v renomovaném zpravodajském tisku jako je britský Guardian publikována forenzní studie, která potvrzuje, že Pablo Neruda byl za Pinochetova „dobrého režimu“ během puče záměrně otráven botulotoxinem. (Napadá mě, k čemu byl tento konec komunisty u nás zrcadlový? K smrti nekomunisty Jana Masaryka? Možná, pravicová totalita v Chile to ale provedla „elegantněji“.)
A to je už konec příběhu o slavném básníkovi s českým příjmením a po jistým čas i českým domovským právem. A teď už konečně „Ať procitne dřevorubec“:
|
„…Já nechci, aby znovu krví
nasákl chléb a fazole
a hudba: já chci, aby šel
teď se mnou havíř, děvčátko,
obhájce a pak námořník,
výrobce hraček pro děti,
abychom vešli do kina a šli
napít se vína nejrudějšího.
Já nepřišel jsem sám nic rozřešit.
Já přišel, abych zazpíval
a abys se mnou zpíval také ty…“
|
Zdroje: ČSFD.cz, FdB.cz, Pablo Neruda: Vyznávám se, že jsem žil (přel. Josef Hajný), Ať procitne dřevorubec (přel. Jan Pilař), Miloslav Švandrlík: Říkali mu Terazky, Science, Guardian, Wikipedia, Marek Walisiewicz, Diana Loxley, Johny Murray, Kirsty Seymour-Ure: Writers: Their lives and works
Vložil: Tomáš Koloc