Světlo v mediální temnotě? Šiklo by se nám něco, jako bývala Svobodná Evropa. Svět Tomáše Koloce
komentář
21.09.2023
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Pavel Tigrid
Kodex RFE, cíl 4: „Napomoci tomu, aby režim v Československu přestal poskytovat mezinárodní pomoc, z níž má prospěch pouze vládnoucí velmoc.“
Tak jsem se konečně dopracoval k tomu, abych dovyprávěl příběh Pavla Tigrida. Soustavný čtenář mých textů si o mně může pomyslet: Co s tím Tigridem pořád má? Dvacet let mrtvý politik, který navíc oficiálně neměl víc funkcí, než že byl po válce krátce sekční šéf na zamini ještě za Jana Masaryka a po padesáti letech v Klausově vládě ministr kultury, tedy figura na samém spodku rozpočtového potravního řetězce, a ještě mu přímo pod rukama vytunelovali Českou Lotynku. Pavel Tigrid byl ale osobnost, na jejímž příkladu se dá naučit mnohé: mimo jiné i to, že stěžejní postavy mají málokdy oficiální funkce a tituly.
Vraťme se k Tigridově druhé emigraci těsně před 25. únorem 1948. Krátce před ní vyzýval k odchodu svého šéfa ze Svobodných novin (pokračování Lidových novin) a Dneška (pokračování Přítomnosti) Ferdinanda Peroutku, který, unaven válečnými lety v koncentráku a částečně i dědičnou duševní chorobou, projevil tak málo prozíravosti, že odmítl s tím, že v Národní frontě se i se stalinisty dá leccos uhrát. Za pár měsíců se v exilu oba sešli: žák TGM Peroutka jako designovaná hlava exilu, vlastně něco jako další exilový prezident, Tigrid stále oficiálně jako pan nikdo, respektive středně známý novinář, jehož články zejména o divokém odsunu byly sice překládány do světových jazyků, ale jinak nic.
Zatímco unavený Peroutka zmizel v Americe, Tigrid za šest let válečného exilu jazykově vybavený, zběhlý v jednání se západními úřady a navíc ve svých jednatřiceti plný energie, se stal mluvčím Čechoslováků ve sběrných táborech, které začal podporovat po stránce jejich životních podmínek a zároveň mezi nimi hledat talenty pro nově vznikající exilová média. Když bylo rozhodnuto o zřízení Svobodné Evropy, bylo Československo nejen nejbližší pokrývanou zemí její mnichovské redakci, ale také zemí nejagilnější: československá redakce začala vysílat jako první – a její faktickou hlavou se stal Tigrid.
Tigrid stál u kolébky myšlenky, že kromě češtiny a slovenštiny by se – na důkaz, že se exil nesmiřuje s okradením území republiky o Podkarpatskou Rus – do Československa mělo vysílat i v rusínštině. Byl u vzniku projektu balónů, které do východní Evropy doručovaly periodika, jejichž několikamilionový počet předčil náklady všech dosavadních legálních tiskovin vydaných v češtině, i u nápadu posílat do východní Evropy ve stejně velkém nákladu překlady zakázaných knih s politickou tematikou jako byla Orwellova Farma zvířat.
Jeho editorialy ve Svobodné Evropě byly tak radikální, že si Tigrid od režimu doma vysloužil pověst největšího „sekerníka“ exilu – i když interně byl pravdou pravý opak. Když si Tigrid do Svobodné Evropy kromě svých vrstevníků jako byl literární teoretik Peter Demetz vyžádal i o jednu či dvě generace starší legendy české kultury jako byli režisér Gustav Machatý, či herci Rolf Wanka a Jiří Voskovec, a newyorská centrála, postižená zrcadlovým dvojčetem stalinismu mccarthismem, je začala kádrovat a zakazovat stejně tak jako snahy ve vysílání RFE oslovovat i slušné členy KSČ (protože dle mccarthismu přece nemůže být slušný komunista – tak jako podle dnešní doktríny nemůže být slušný člen ANO), Tigrid byl na nátlak amerických i českých šéfů nucen ze Svobodné Evropy odejít.
Dobu, o níž jsem psal v (mezi odstavci tohoto textu přiložené) první části tohoto vyprávění, kdy byl exšéfredaktor československého vysílání RFE Tigrid v USA číšníkem, potřebovala americká administrativa očividně k tomu, aby zjistila, že z našich exilových „demokratických politiků“, kteří to v roce 1948 v Praze prohráli, už nic nekouká a že budoucností exilu je ten mladý kluk, který odhalil dříve než oni sami sebe i je samé – když pochopil, že po smrti Stalina a nástupu liberálnějšího Chruščova už s východním blokem ze Západu vojensky bojovat nepůjdou, ale novou taktikou bude se s Východem sbližovat a mírově na jeho poměry působit. (Bohužel mezitím i v důsledku předchozí masivní balónové akce, která vyzývala k odporu, došlo ke zbytečnému krveprolití maďarského povstání 1956, které bylo vedeno nadějí v ozbrojenou západní pomoc, jež nepřišla. Ilegální opozice v ostatních východních zemích potom tyto radikální kampaně odmítly a Svobodná Evropa se nakonec rozhodla balonovou kampaň úplně ukončit.)
Když se Pavel Tigrid v roce 1960 vracel do Evropy jako korektor velkých mezinárodních nakladatelství, který „vedle toho“ už čtyři roky vydává politicko-kulturní čtvrtletník Svědectví, co se stejně jako na československé čtenáře v zahraničí zaměřoval i na ty doma (ke kterým se dostával všemi možnými kanály), byl Tigrid v takové pozici, že ne on musel poslouchat své sponzory, ale oni naslouchali jemu, jak je třeba k československému čtenářstvu za železnou oponou mluvit. Nejen proto, že na rozdíl od mccarthistů a předchozí československé generace „vůdců exilu“ neviděl v každém komunistovi čerta (jak by taky mohl, když Tigridův bratranec byl Gottwaldův nejoblíbenější spisovatel a osobní přítel Ivan Olbracht, a oba Tigridovi nejbližší přátelé z nerozlučné trojice Tigrid-Ornest-Červinka, bez níž by londýnský čs. kulturní exil za druhé světové války nedal ani ránu, se doma stali čelnými členy komunistické kulturní „fronty“), ale také proto, že jako jeden z prvních pochopil, že „konvergence“, tedy sbližování kapitalistického a socialistického bloku, může obohatit obě strany Zeměkoule: Východ se díky tomu může stát demokratičtější a Západ sociálnější.
Nejlépe se to projevilo v jeho mateřské Svobodné Evropě, která došla tak daleko, že její československá redakce byla starým newyorským exilem nejen peskována, že po celý rok 1968 „dubčekizuje“, ale po okupaci dokonce na několik dní úplně přestala s vlastním programem a sdílela na svých vlnách vysílání pražského Československého (tedy vlastně „komunistického“) rozhlasu, který mj. vysílal i zprávu o protestním dopise okupačním mocnostem, který v srpnových dnech společně napsaly manželky komunistických exprezidentů Zápotockého a Novotného a demokrata Beneše.
Co je tohle za pořádek? divila se stará garda československo-amerických „demokratů“, a divila se ještě víc, když noví exulanti z řad poctivých dubčekovských exkomunistů zaujali na konvergujícím sociálně-demokratickém Západě pozice, které se demokratům z roku 1948 za dvacet let exilu získat nepodařilo: bývalý ředitel Československé televize z roku 1968 Jiří Pelikán se stal zakládajícím poslancem nového Evropského parlamentu, exportér československé nové filmové vlny A. J. Liehm založil v Paříži magazín Lettre Internationale, který daleko předčil Tigridovo Svědectví tím, že nakonec vycházel ve 12 jazycích a ve všech byl hojně čten (inspirovaný Tigrid ale zase Liehma přetrumfl, když mezi pařížským emigrantským undergroundem poprvé objevil a ve Svědectví zaměstnal prvořadý talent české literatury Jana Pelce, autora románu „… a bude hůř“) a profesury na prestižních západních univerzitách hned po emigraci dostali ti, jejichž talent vynesla na světlo světa (i za pomoci Tigrida a Svědectví) 60. léta československého kulturního zázraku: dramaturg František Daniel, filolog Eduard Goldstücker, filosof Jiří Hermach, režiséři Vojtěch Jasný, Ján Kadár a Jiří Weiss, ekonomové Ota Šik a Eugen Löbl, spisovatelé Arnošt Lustig, Josef Škvorecký a Milan Kundera.
Posledního z jmenovaných Tigrid (který se na osmašedesátníky a jejich úspěchy jinak nezlobil, kořeny jejich úspěchu viděl takto: „strašně pilní, strašně agilní, my ještě v neděli spali, oni už pracovali, rozdávali letáčky, zakládali nakladatelství, redigovali časopisy“) hned při jeho příjezdu do Francie v roce 1975 začal přesvědčovat, aby svoji obrovskou popularitu (která se snad dala srovnat jen s popularitou ruského spisovatele-exulanta A. I. Solženicyna) nevyužíval v politice.
Svého kandidáta na hlavu státu po pádu komunismu, Václava Havla, totiž Tigrid měl už od roku 1968, kdy se s ním setkal na letišti během jeho návratu z cesty do Spojených států, kde byl Havlovým průvodcem Tigridův bývalý „zaměstnanec“ z RFE Jiří Voskovec. O dvacet let později, v roce 1988, to byl Tigrid, kdo poprvé vyřkl (ani tehdy mezinárodní popularitou s Kunderovým ještě zdaleka nesrovnatelné) Havlovo jméno v souvislosti se jménem budoucího československého prezidenta – a vzápětí je „náhodou“ vyslovili jak Michal Gorbačov, tak George Bush.
Bylo to logické: Tigrid, který svou pozici vůdce exilu postavil na sbližování Západu a Východu a své sebedefinici člověka, jemuž levice byla vždy bližší než pravice, si vybral Havla, který sice pocházel z velkoprůmyslnické rodiny, jež byla oporou první republiky (Havlův dědeček byl Masarykův velvyslanec v Maďarsku a Rakousku a posléze ministr propagandy v Hodžově vládě), ale sám byl vůdce převážně osmašedesátnické Charty, jeho monopolním nakladatelem bylo západoněmecké levicové nakladatelství Rowohlt a za jedinou myslitelnou možnost dalšího vývoje v ČSSR vždy prohlašoval demokracii socializující. Že byli s Havlem oba idealisté (přestože Tigrid byl jinak světem protřelý praktik), kteří se krutě zmýlili jak ve svých sponzorech, tak v charakteru českého člověka (a Havel nadto ještě sám v sobě tváří v tvář veslu moci), se projevilo až posléze – přičemž Tigrid si to mohl dovolit říct nahlas daleko dřív.
Už ve svých pamětech „Mně se nestýskalo“ z období mezi Havlovým československým a českým prezidentstvím vyslovil věty o tom, že tak jako u nás se v žádné civilizované zemi podnikání nedělá a že takovou improvizaci jako během poradcování Havlovi na Hradě (tehdy se zdávalo, že Hrad hoří) v životě nezažil. Před dobrovolnou smrtí, kterou si zvolil 31. srpna 2003 ve svém domově ve francouzském Héricy, vyjádřil dvě přání, týkající se svých dvou národů: aby už Židé nemuseli vraždit (v Izraeli Palestince) a aby Češi už nemuseli na nikoho aplikovat kolektivní vinu (tak jako na sudetské Němce). Bohužel ani jedno přání se mu nesplnilo: prosazovatel toho prvního, izraelský premiér Jicchak Rabin, byl dva roky po Tigridově smrti zastřelen nacionalistickým krajanem, a dnešní český establishment namísto na jejich vlády aplikuje kolektivní vinu hned na dva evropské národy: Rusy a Bělorusy.
Český emigrant a slavný dvojitý agent Karel Köcher, který v 60. až 80. letech pracoval pro Východ v nejvyšších zpravodajských orgánech USA, před několika lety vzbudil senzaci svým konstatováním, že seděl s Pavlem Tigridem v jedné kanceláři CIA. Tahle „aféra“ (stejně jako pozdější „aféra Kundera“) podle mě ukázala hlavně na nevzdělanost českého mainstreamu. Nejenže takové informace o Pavlu Tigridovi kolovaly daleko dřív, než s nimi přišel Köcher, i mezi těmi nejserióznějšími českými novináři, ale především – ať už jsou pravdivé, či ne – Svobodná Evropa, se kterou Pavel Tigrid kromě dvou a půl roku své číšnické kariéry po celou dobu zcela transparentně spolupracoval, byla založena a financována CIA, což nikdy nebylo nic tajného.
Takže proč by mělo být důležité, zda Tigrid seděl v té či oné kanceláři? Důležité bylo, že díky němu a takovým jako byl on, si stanice časem dokázala vydobýt takovou vnitřní nezávislost, že si o ní kterékoliv dnešní české „veřejnoprávní“ médium může nechat jenom zdát. V knize „Svobodně! Rádio Svobodná Evropa 1951 – 2011“ jsem objevil kodex stanice, jež byla pro celé generace Čechů a Slováků jediným zdrojem alternativních informací a který formuloval ještě Pavel Tigrid. Posuďte sami, jak moc bychom dnes potřebovali alternativní médium, jehož cíle byly následující:
- Zlomit faktický monopol režimu na informace a zpravodajství.
- Oslabit velmocenskou kontrolu nad Československem.
- Posílit vůli obyvatel Československa vzdorovat velmocenské dominanci v jejich vlasti.
- Napomoci tomu, aby režim v Československu přestal poskytovat mezinárodní pomoc, z níž má prospěch pouze vládnoucí velmoc.
- Pomoci rozptýlit moc vládnoucí strany směrem k jiným organizacím jako například nevládnoucím politickým stranám, místním národním výborům a odborům.
- Podporovat jednotlivé frakce uvnitř vládnoucí strany.
- Podnítit nezávislé myšlenkové elementy v rámci režimu a vládnoucí politické třídy, které by uvolnily závislost na velmoci a jejím ekonomickém systému.
- Podporovat ve výrobě větší vliv řídících a technických pracovníků tak, aby do ní byly vneseny racionálnější praktiky s důrazem na individuální iniciativu a zlepšení podmínek pro pracovníky.
- Podpořit samostatnost odborů a spolurozhodování pracovníků v rámci ekonomických procesů.
- Podpořit svobodu vyjadřování, vědeckého bádání a umělecké činnosti.
- Podporovat intelektuální kvas a nezávislé postoje mezi mladou generací...
Zdroje: rozhovor od autora tohoto textu a Milana Hanuše s Václavem Strakou v cyklu Pamětníci na ČRo6, Pavel Tigrid: Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, Mně se nestýskalo, Marek Junek a kolektiv: Svobodně! Rádio Svobodná Evropa 1951 – 2011, Wikipedia, autorovy rozmluvy s A. J. Liehmem a Janem Čulíkem
Vložil: Tomáš Koloc