Drama Yvonne Přenosilové. Živit se zpíváním jí zakázali teprve na Západě… Svět Tomáše Koloce
14.09.2023
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Yvonne Přenosilová
V pondělí zemřela Yvonne Přenosilová (1947 – 2023). Už jsem v této rubrice zveřejnil řadu vyprávění o umělcích, ale v tomto případě ode mě osoba i příběh vyžadují, abych byl výrazně osobnější...
Nádobka soli
Za minulého režimu (na jehož konci jsem byl jinoch ještě neochmýřený) se u nás doma mluvilo o zakázaných spisovatelích, režisérech, ale ne zpěvácích; nebyli jsme rodina hudební. Jméno Yvonne Přenosilové jsem tedy poprvé slyšel až v roce 1990 – a vtrhla do mého života s ohromnou silou. V prvních letech po revoluci totiž ještě v československé kultuře žil duch roku 1968, a co se v prvních letech normalizace zakázalo nebo nemohlo jít do druhého vydání, vydalo se ve stejných státních nakladatelstvích ve stejně obrovském nákladu v roce 1990, protože se právem čekalo, že si to pořídí celý kulturní národ, do něhož jsme patřili. Z těch desítek děl, které tehdy obohatily naši diskografii, byly ale jen dvě, které se u nás doma prakticky neuklízely: Krylovo album Bratříčku, zavírej vrátka a Sklípek Yvonne Přenosilové. Přelom let 1989 a 1990 byl u nás dvojnásob přelomový: na začátku toho prvního můj otec nastoupil dlouhodobou léčbu po nemocnicích a lázních a na půl druhého roku ho nahradila matka, se kterou jsme v předchozím životě spolu vzájemně příliš nepočítali. Když se pak otec vrátil (bylo to v pátek…), pustili jsme se sestrou Sklípek – a večer se změnil v živelnou oslavu všech čtyř členů naší rodiny. Od té doby měly všechny naše pátky stejnou strukturu: když přišli oba rodiče domů, pustili jsme ze Sklípku písničku Tak prázdná, a s připravenými slánkami začali na stopáži 0:20 (kde kastaněty zní, jako když se solí) začali křepčit:
Euforie skončila, když se rodina do roka rozpadla a po dotazu rozvodového soudce, zda chci být u matky anebo zůstat s otcem, který měl opět práci mimo domov a u něhož jsem přes pracovní týden byl (a byt, do něhož jsem se za matkou a sestrou vracel na víkend jsem jednoho dne našel bez nich), řekl jsem, že zůstanu s ním. Mnohým čtenářům už asi dochází, proč tento příběh vyprávím: velmi podobný se v téže době v opačném gardu udál v životě Yvonne Přenosilové, jejíž zpěv nás tehdy provázel.
Sláva a pád ve „světě svobody“
Paralely a jejich dějinné symboly… Nemohlo být rajštějšího místa pro seznámení, než jaké bylo dáno rodičům Yvonne Přenosilové. Svatá země neboli britská Palestina byla ve 40. letech dovolenkovým místem československé zahraniční armády. Tam otec Yvonne potkal její matku, Vídeňačku, která sem odešla s prvním manželem, židovským exulantem. Po osvobození Yvoniny budoucí rodiče reemigrovali do rodné Střední Evropy, do Prahy. Na rozdíl od jiných tehdejších západních manželek československých vojáků, jako třeba britských matek Miro Žbirky nebo diplomata Jana Kavana, či španělských matek Josefa Laufera nebo odboráře Richarda Falbra, se maminka budoucí zpěvačky bála na ulici mluvit svou německou mateřštinou a mluvila radši anglicky. Vystupovat proti novému režimu jako řemen se ale rodiče později nebáli, a tak byl Yvonin otec zatčen a vězněn podobně jako otec herečky Evy Jakoubkové (mj. maminky hlavního hrdiny z filmu Helimadoe) – se stejným výsledkem: otcové se z vězení vrátili neúměrně tvrdí a jejich dcery začaly revoltovat. Yvonne Přenosilová se přiznala, že její hudebně-herecké úspěchy byly tím, kdo zachránil rodinu – bez nich by pravděpodobně došlo k tragédii.
Kromě talentu měla z domova to, co tehdejší hvězdy neměly - znalost jazyků: zpívala v originále anglicky, ale (vzhledem k tomu, že globalizace tehdy ještě nebyla tak jednostranně anglická jako dnes) taky mexickou Malagueñu a italské In questo momento, tancovat se učila u těch nejlepších z prvorepublikové ruské baletní školy. V televizi poprvé účinkovala v devíti a v patnácti se účastnila konkurzu do Semaforu, který byl zvěčněn v prvním Formanově filmu Konkurz, lano jí nakonec hodil tehdejší semaforský spoluskladatel a šéf Olympicu Karel Mareš, Antonín Moskalyk ji obsadil do filmu, ve kterém potkala tehdejší nejlepší umělce: Lustigovy Dity Saxové. Tvář a hlas dívky, která bez účelu nesměla sama ven a za její „vychovatelku“ byla určena Eva Pilarová, byly v jejích dvaceti známé v podstatné části Evropy.
V roce 1968, v době, kdy byl národ rozdělený stejně jako dnes a známé tváře byly šikanovány anonymními dopisy a telefonáty z obou názorových stran (Pavel Kohout antikomunisty za to, že byl komunista, Yvonne spolu s Evou Olmerovou - která se také vyznačovala nekrocenou slovní drzostí – jako „buržoazní elementky“) podepsala Yvonne Vaculíkových Dva tisíce slov a před inzultací od konzervativců (kteří se později změnili v normalizátory) ji zachránila jen parta romských sousedů, kteří ji dělali osobní stráž, protože ji díky jejímu temperamentnímu projevu považovali za „svoji“. Od roku 1965 byly československé hranice silně pootevřeny (například Yvonin rehabilitovaný otec byl toho roku služebně v Japonsku), ale srpnová okupace a její reakce na ni ze strany osmašedesátnické administrativy hranici na 13 měsíců otevřela pro všechny. Prvními umělci, kteří už srpnu 1968 ze strachu před likvidací překročili hranice SRN, byli autor Starců na chmelu a Světáků a Yvonin občasný textař Vratislav Blažek, Jan Werich – a Yvonne Přenosilová s rodiči. Její maminka tehdy emigrovala už potřetí – všichni tři Přenosilovi ovšem žili vidinou, že se brzo vrátí.
Někteří odešlí se skutečně dřív nebo později vrátili: Jan Werich, Jiří Suchý, Ladislav Chudík, i Yvonin kolega z divadla Apollo Karel Gott. Ten po letech vzpomínal, že na jeho návrat v roce 1971 měl velký vliv právě případ Yvonne, která se ze všech našich zpěváků dostala na Západě nejvýš: zatímco on v polovině 60. let půl roku vystupoval „jen“ v lasvegaském hotelu Tropicana, Yvonne vystupovala v nejpopulárnější britské televizní show Připravit, pozor, teď! spolu s Rolling Stones (!) a desku, kterou natočila v legendárním studiu Beatles Abbey Road, produkoval autor hitu Downtown Tony Hatch. Jenže zazpívala na koncertě na podporu utlačovaných států, který uváděl zakladatel žánru talk show David Frost (podle jehož pořadů vznikly jak Horníčkovy Hovory H, tak všechny druhy show Jana Krause), a stačil jeden telefonát z Prahy, aby její hudební kariéra ve „svobodném světě“ skončila. Z jednoduchého důvodu: pro peníze. Normalizační soudruzi zatelefonovali do západních studií, že když tam bude nahrávat Přenosilová, nebudou tam nahrávat československé orchestry, které byly stejně dobré jako západní, ale o řád levnější – a tak Přenosilová „ve svobodném světě“ musela jít šlapat uličky British Airways jako stevardka. (Pavel Kohout potom tento příběh popsal v seriálu Konec velkých prázdnin, kde ale ze zpěvačky udělal klavíristku).
Příběh zrcadlový: Miroslav Holub
U tohoto příběhu jsem si vzpomněl na toho, který včera oslavil nedožitých 100 let, Miroslava Holuba (1923 – 1998), ve své době nejznámějšího českého imunologa (od konce 50. let legálně pracoval v Británii, SRN, Francii, Irsku, Řecku, Indii, Izraeli, Austrálii, Mexiku a poslední dva roky před Pražským jarem v USA), který stejně jako Přenosilová podepsal Dva tisíce slov, načež byl roku 1970 „poslán do výroby“. Po třech letech se ale v normalizačním tisku veřejně kál a nejenže mohl nastoupit na původní místo, ale jako oblíbený domácí básník poezie všedního dne 60. let se stal patrně dodnes mezinárodně nejznámějším českým básníkem (jeho a Seifertovy básně zdobí například londýnské metro), když v 80. letech objel svět se svou poezií, kterou dokázal recitovat anglicky „stand up“ způsobem. Ano, je to poněkud jiný příběh, než nám je většinou prezentován z běžných českých médií: příběh o tom, jak se neprosadili ti, kdo na své cestě za svobodou byli zásadoví – a jak se prosadili ti, kdo zůstali ve zglajchšaltované vlasti a kdo se přizpůsobili. A to neplatí jen v umění.
Tak prázdná jsou rána
V době jejího znormalizovaného bavorského života hodili Yvonne Přenosilové lano dva muži. Pracovně její kolega z pražských hudebních dob, sportovní redaktor Svobodné Evropy Karel Kryl (který s velkorysostí opravdového umělce ve Svobodce táhnul nahoru i některé mladé redaktory, kteří tento étos nepřejali, a tak se v dnešním českém mainstreamu chovají jako kádrováci, o tom ale jindy) a osobně advokát Andreas von Schuckmann, jehož rod z 12. století od vydání ústavy SRN opět legálně používá titul baron (čímž se vlastně v životě Yvonne naplnil příběh komtesy z klipu její výše vyvěšené písničky). Manželství se ale záhy rozpadlo a poté, co se Svobodná Evropa roku 1995 přestěhovala do Prahy, Yvonne uznala, že jako letušku by ji asi už nevzali a rozhodla se do rodného města přestěhovat s ní i s celou svou „zbytkovou“ rodinou: synem Maxem. Neměla si co vyčítat: neudělala stejnou chybu jako čeští manželé Formanovi, kteří své americké syny neučili česky – setkala se ale se stejnou reakcí jako manželé Tigridovi, jejichž americko-francouzské děti si češtiny nevážily. Zatímco Yvonne byla dítě rodičů, kteří se mnohokrát přesouvali ze země do země a sama to prožívala už podruhé, syn se zdrobnělou přezdívkou Maxili se (možná pochopitelně) s Yvonne odmítl vrátit do města a do země, které neznal a k nimž nic necítil.
Vyprávění o životě Yvonne Přenosilové tedy končí jinak, než to o pozdní rodině jejího kolegy Waldemara Matušky, který se mimochodem také narodil z českého otce a rakouské matky („jezdili z nové do staré vlasti a zpět, ale všichni byli spolu až do konce jeho dní“), ba ani to o svaté rodině ze země, kde se rodiče Yvonne seznámili („uprchli spolu do Egypta a pak zpět, ale syn zůstal s matkou a ona s ním do konce jeho dní“). Závěr Yvonina příběhu se podobal spíše příběhu, který o několik desetiletí dříve prožila Dana Medřická: (u)trápila se sporem mezi dvěma láskami, které nešly dohromady: vlastí a milovanou osobou v cizině. Písnička o prázdných opuštěných ránech se jí (i podle jejího vlastního vyjádření) stala osudnou. O to ale (stejně jako u Dany Medřické) byla její pozdní práce silnější. Vzpomínám si, jak jsem poslouchal její vyprávění v Rádiu Country (kde dlouholetá rozhlasačka svou dráhu v rádiích končila) v době, kdy jsme tato země i já prošli poslední ničivou povodní. Její hlas byl už poznamenaný mozkovou příhodou, ale její výpověď byla zcela nestreamově a nemainstreamově hluboká a zasahující. I díky jejímu příběhu, který, když nad ním přemýšlím, otevírá i rány naší vlastní rodiny.
Jistěže Karel Gott byl Karel Gott, ale člověku jako já je přece jen bližší někdo, jehož příběh je krapet méně triumfálnější – kdo většinu života nestrávil na Parnasu, a přesto zůstal stejně dobrý a upřímný, což nám, většině těch, co nejdeme světem jako božský Karel, může být příkladem. Ne že by ten Gottův v něčem taky nepomohl, ale pro obyčejného smrtelníka je až příliš nebeský. Modlím se ale za to, ať se příběh Yvonne změní v nebeský teď: ať ji jejím ohlédnutím za perným životem (pro)nesou andělé.
Zdroje: Václav Junek: Lucerna, její čas a její lidé, Aleš Cibulka: 13. komnata Yvonne Přenosilové, Jiří Černý: Yvonne Přenosilová, Lidovky.cz, Narodni-divadlo.cz, CsFD.cz, FDb.cz, Wikipedia, rozmluvy s Dr. Janem Čulíkem
Vložil: Tomáš Koloc