Co by Fialovi řekl Masaryk. Svět Tomáše Koloce
komentář
07.09.2023
Foto: Se svolením Petra Fialy
Popisek: Premiér Petr Fiala
O fackách, které naše vláda v těchto dnech dostává od Masaryka, vlády Islandu, Slovinska a Francie – plus o jedné mezinárodní od Edvarda Beneše.
Biografický text je pro mě odjakživa ta nejvyšší a nejobtížnější publicistická forma, něco jako pro běžce maraton. Studuji o osobnosti všechny dostupné populární a někdy i odborné prameny, nechám si od Mgr. Zdeňka Hornera vypracovat její rodokmen – a pak teprve vyjdu s textem na světlo boží. S před dvaceti lety odešlým Pavlem Tigridem jsem se dostal do pozice, v jaké je maratónec, který neměl špatné mezičasy (mně se Tigridův příběh podařilo vylíčit až do jeho druhé emigrace v New Yorku), ale v půlce běhu se zranil a namísto přebíhání od jednoho kola k druhému přechází od lékaře k lékaři. To teď dělám já – maje přitom stále u ruky něco od Pavla Tigrida. V těchto dnech je to jeho slavná kniha českých dějin 20. století Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, a autobiografie Mně se nestýskalo, vzniklá z Tigridova rozhovoru s dokumentaristou Petrem Kotykem.
Oběma texty se vine jako červená nit jeden motiv. Politolog, vydavatel a dnes bychom řekli politický lobbista Tigrid, narozený rok před vznikem první republiky, porovnává „svůj domov“, který si nosil s sebou, Masarykův a Benešův stát, jeho režim a vůbec styl tehdejší doby, s tím naším dnešním polistopadovým, na jehož vzniku a formování se podílel. Pavlu Tigridovi, jako tomu, kdo nám náš dnešní režim na Západě fakticky „vyjednal“ (což vysvětlím v té druhé části životopisu, pro kterou nyní po doktorech sbírám síly), náš dnešek nevycházel ze srovnání nijak dobře a už tehdy, před třiceti lety, se na něj díval hořce kriticky. Za všechny uvedu kompilát Tigridova srovnání stylu Benešovy londýnské exilové vlády s dnešními způsoby zemí, bránících se okupaci:
„Beneš vždycky trval na tom, aby politický odboj v zahraničí nebral peníze od cizích, zejména ne od hostitelské země, poněvadž by na ní byl závislý. Naštěstí mělo předmnichovské Československo uloženo u anglické státní banky zlato, které bylo zčásti zachráněno… Po dohodě s Benešem Angličané užili (československého) zlata k nákupu zbraní ve Spojených státech a protihodnota byla Čechoslovákům vyplacena v librách. Vladimíru Outratovi, bývalému generálnímu řediteli Zbrojovky v Brně a později ministru exilové vlády… poněvadž Zbrojovka byla zčásti státní podnik, bylo možno argumentovat, že její fondy, které jsou venku (v britských bankách) patří (československému) státu. Disponoval jimi Outrata a skutečně také první fázi (zahraničního) odboje (spolu)financoval… (Takhle) za války Britové ze… zlatých pokladů platili (všechny) exilové vlády. (Ale) později (za studené války) nikdo nic neplatil.“ (A tak se stalo, co Beneš nechtěl – bojující země se staly závislými na svých chlebodárcích.)
Pro Masarykovu a Benešovu republiku byla nezávislost skutečně hodnotou číslo jedna. Ta politická i ta ekonomická. Což je provázané. Typickým příkladem byl takzvaný nostrifikační zákon 19/1920 Sb., který stanovil, že sídlo podniku musí být na území Československé republiky, jinak bude dané firmě odebrána podnikatelská licence. Pokud firma odmítla a zároveň chtěla umenšit své ztráty, dostalo se jí nabídky, že československý stát odkoupí její akcie v místním podniku. V roce 1937 tak byla jen jedna čtvrtina majetku na území ČSR v zahraničních rukou – ale Československá republika (která kromě toho nepřipouštěla možnost danění provozoven na svém území mimo svůj daňový systém) byla kupodivu přesto jednou ze sedmi ekonomicky nejvyspělejších zemí tehdejšího světa...
Dnes je poměr domácího a zahraničního kapitálu v České republice přibližně půl na půl, což je v éře globalizace pochopitelné – co je ale nepochopitelné, je každoroční stav krvácení našeho státního rozpočtu, na kterém se podílejí jak zahraniční firmy, které u nás mají ráj, tak domácí velkopodnikatelé, kteří pomocí zahraničních rájů využívají jednoduchý způsob, jak se vyhnout daním (a z nichž mimochodem sto nejbohatších od začátku této krize navýšilo svůj majetek o 500 miliard). Naproti tomu podnikatel, který patří k těm, jimž o tuto zemi jde, radní Jihomoravského kraje za vládní Piráty (tedy žádný zuřivý ultralevičák) Ing. Jiří Hlavenka tuto nekompatibilnost dnešního zřízení s původním ideálem našeho státu (v textu, který jsem před časem za konzultace s autorem zredigoval pro časopis Kulturní noviny) popisuje lapidárně:
„Z České republiky ročně odteče okolo 500 miliard korun, většinou jako repatriace zisků zahraničních společností na našem území. Zajímavé je, že se udávají i jiné, vyšší částky (také 700 miliard, nejvyšší zachycený odhad je dokonce 900 miliard). Protože tak velké částky jsou pro většinu lidí neuchopitelné, provedu prostinký přepočet. Na každou čtyřčlennou rodinu vychází tento odliv peněz na dva miliony korun za dekádu. A další dekádu zas, a další zas. Je opravdu dobré si obludnost těchto čísel uvědomit – jestli někde chudneme, tak je to především zde. Lidé často hromují na to, že peníze jdou do nějakých neziskovek a podobně – je ale potřeba si uvědomit, že z devětadevadesáti procent mizejí do těchto ziskovek.
Často je slyšet argument, že tohle je prostě splátka za investice – že jsou to firmy, které tu postavily továrny (tj. značně investovaly), zaměstnávají desítky tisíc lidí, a že pokud bychom se tomu odlivu nějak stavěli, přesunuli by se s celou fabrikou někam, kde na ně budou hodnější. To je ale jen část pravdy: jsou tu totiž též zahraniční společnosti, které tu nic nevyrábějí a zaměstnávají jen naprosté minimum lidí, neboť se živí obchodem, tak fungují veškeré zahraniční maloobchodní řetězce, takřka všechny banky, všichni mobilní operátoři a podobně.
Jak k této situaci došlo? Jistě můžeme škodolibě vzpomenout tirád pana Klause a jeho volného trhu bez přívlastků, který právě teď ukazuje svou sílu, bohužel na náš účet. Došlo zkrátka k tomu, že jsme si ke stolu sedli až jako poslední, navíc ekonomicky velmi slabí, nezkušení a nevědomí. Příchod supermarketů jsme vítali s mávátky (konečně to u nás bude jako v Rakousku!) a dodnes jsou (nejen) v regionálním tisku k vidění články typu: Společnost N. konečně postaví v našem městysu svůj supermarket, takže i naši občané budou moci nakupovat! Hurá! Domácí podnikatelé měli málo šancí těmto silnějším sousedům od stolu čelit – a i když to nějakou dobu zkusili, (politické) vábení peněz nakonec převážilo. Někdy nicméně ani to vábení peněz nebylo potřeba: například když se obce zbavovaly vodárenských služeb, tohoto garantovaného byznysu pro příštích dvacet tisíc let ve prospěch zahraničního vlastníka s naivním odůvodněním (tj. aspoň se o to nemusíme starat), neslyšíme za tímto důvodem jemný šustot bankovek, ale hlasitý řev nekonečné přitroublosti.
Druhá část – zisk, který odtekl pokoutními cestami – je hanebná. Těží z toho, že nejen někde na Kajmanech a na Bermudách, ale i u nás, v Evropské unii, máme daňové ráje jako vyšité (Lucembursko, ostrovy Man a Jersey, Irskou republiku, Monako, Nizozemsko…). Stačí v nich mít pobočku a nechávat v nich vyplavat zisky realizované ve skutečnosti jinde, a tam je danit, přesněji řečeno nedanit.“
Kolik že to Fialova vláda ušetří svým škrcením na důchodcích, na poštách, na školství, sociální a kulturní sféře? Pokud dobře čtu noviny, vždy se to počítá na desítky miliard. A o kolik nul víc že to ročně z této země odteče..?
Napadlo mě nazdařbůh ještě několik jevů, které jsou dnes „in“, a které by v první republice – k níž se (na rozdíl od minulého režimu) dnešní establishment, včetně toho Fialova, každoročně 28. října hlásí jako ke svému ideálu – byly nemyslitelné. Třeba neustálé rozprodávání všeho národního „rodinného stříbra“ (od Krtečka až po plzeňský pivovar – a obsedantní touhu dnešní garnitury prodat i ten budějovický, který stát vlastní proto, aby ho neschlamstl stejnojmenný americký koncern) anebo aspoň připouštění všech druhů znehodnocení tohoto stříbra na „stříbro kočičí“ (Všimli jste si třeba někdy, že kulaté oplatky, které se kdysi certifikovaně vyráběly a prodávaly jen v lázních, dnes se svým vlastním „tradičním“ balením, příběhem a názvem prodává každá turistická památka – ale když kterékoli z nich rozbalíte, zjistíte, že je na nich pořád vzor těch jedněch jediných lázní, které se kdysi tradičně prodávaly a kde na to mají stroj?) či „stříbro odcizeně nadnárodní“ (už i největší světová obuvnická firma všech dob, která dnes sídlí a daní ve Švýcarsku a která bývala chloubou češství, když se ze Zlína rozšířila do celého světa, má v provozovnách, nacházejících se v její původní vlasti, na zdech jen reklamy v angličtině). Anebo ten všudypřítomný change management, dnes módní firemní strategie jednou za čas všechny opravdu zaslouženě dlouhodobě postupující zaměstnance propustit – což je naprostý opak toho, co bylo kýženým (a v drtivé většině nakonec i dosaženým) cílem každého dobrého prvorepublikového zaměstnance: definitiva (tedy stav, kdy už měl místo zajištěné na doživotí)…
A už jako bych slyšel naši vládu, jak se brání: „Jeden se neubrání, to jsou věci celosvětové“ – ale ještě než to dořekne, tak jako na tom slavném virálním memovém obrázku, jí na místě Supermana dávají symbolickou facku vláda Islandu, která nedávno provedla celonárodním referendem potvrzené přání vyvlastnit tunelované zahraniční banky na svém území, vláda Slovinska, která prohlásila vodní zdroje na svém území majetkem národa, vláda Francie se svým jazykovým zákonem a mastnými eury plynoucími do státní kasy za jakékoli prznění jazyka ve veřejném prostoru a nadbytečnou anglizaci. A nakonec i otec Masaryk, který (za velmi protáhlých obličejů okolní Evropy) podepsal nostrifikaci domácího podnikání na svém území, a pro ty, kdo zůstali, tvrdé daňové zákony. A i ten Beneš, který v exilu radši vládl z budov a své vojáky usazoval do obrněných vozidel, co zakoupil z našeho národního zlatého pokladu, než aby byl závislý na cizí (po)moci. (I když to už je štulec a špílec částečně mířený i jinam, než do Strakovy akademie…)
Pane Tigride, hlásím, že píseň listopadu 1989 „Jednou budem dál“ se splnila. Dvacet let od vaší smrti jsme už o tolik dál, že ne že se nesnažíme o jejich naplňování – ale my o ideálech, na kterých naše původní republika stála, už ani nevíme.
Zdroje: Pavel Tigrid: Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, Mně se nestýskalo, Jiří Hlavenka: 1,50 Kč doma, 5 až 9 korun venku (Kulturní noviny), E15, ČT24, Seznam, Wikipedia
Vložil: Tomáš Koloc