Příběh i pro pana prezidenta aneb Členství v KSČ si člověk musel zasloužit. Svět Tomáše Koloce
komentář
04.09.2023
Foto: Pixabay
Popisek: Židovská hvězda
V minulém článku jsem sliboval druhou (důležitější) částí dokončit příběh Pavla Tigrida. Nanejvýš moudrý Ježíš Kristus správně říkal, že se nemá slibovat. Když jsem v den termínu odevzdání zkolaboval na nejrušnější třídě naší krajské metropole (a dva kolem jedoucí volné taxíky po sobě mi „empaticky“ sdělily, že jsou už zadané), došlo mi, že druhý díl Tigrida ještě vydán nebude. Místo něj nabízím příběh jiného židovského muže, který měl minulou středu také dost kulaté výročí. Ten den jsem ho vyvěsil na sociální síť a sklidil za něj velké ovace. Nezaslouženě. Svůj velký příběh a nezaměnitelný styl humoru žil on, ne já...
Před 55 lety se narodil Vašek Kozel, který, ačkoli byl jen o necelých deset let starší, mi říkal synku a já jemu otče.
Byl to kvadruplegik po mozkové obrně v době, kdy bylo zvykem takové děti odkládat do ústavů, a tak Vašek prožil dětství mezi Jedličkovým ústavem a léčebnou v Železnici. Měl v papírech napsáno, že je nevzdělatelný, ale naštěstí narazil na psycholožku Anežku Janátovou, která ty papíry spálila, a Vašek pak na filozofické fakultě vystudoval sociální studia. Když si pak ve svých 45 letech usmyslil, že bude na Evangelické teologické fakultě studovat hebrejštinu, spadl na mě na schodech tábora mladých evangelíků, kde neměli bezbariérový vstup do jídelny, právě ve chvíli, kdy tam probíhala hádka mezi příznivci Luthera a Kalvína.
Je to patnáct let, co MI zmíněná doktorka Anežka Janátová, tehdy už ředitelka Akademie sociálního umění, dala Vaška befelem (jak Vašek říkal), což mělo ten výsledek, že se pak Vašek léta staral O MĚ až do té míry, že jsem v jeho bytě na pražském Chodově v dobách nejrůznějších těžkostí několik měsíců žil.
Nebyl jsem žádná výjimka. V jeho hostinském pokoji postupně bydlel schizofrenní hungarista se svou dcerou psycholožkou, kamarád-student psychologie se svou roztroušenou sklerózou, několik kluků, o které se Vašek staral jako etoped. Včetně jednoho, který se věnoval drogám tak úspěšně, že jsme věděli, že když se 24 hodin nevrátí domů, je ve vězení. Jednou, když už byl asi půl roku ve výkonu trestu, přišla ho do Vaškova bytu hledat městská policie, která nevěděla, kde bratr je, a my s Vaškem a naším společným černým humorem jsme pak tu příhodu vyprávěli každému na potkání jako exemplární případ dokonalosti naší státní správy.
Kromě toho byl Vašek chovatelem psů a útulkem pro množství zvířat svých kamarádů. Díky tomu všemu měl neskutečné množství známých z různých vrstev a v době, kdy jsem u něj bydlel v podnájmu, jsem se nedivil, když se u stolu sešli slavný pravicový psycholog s Vaškovou kamarádkou z ústavu v Železnici, která pocházela z Gruzie, a se slzami v očích vzpomínala, jak se její babičce, která byla ženou sovětského generála, Stalinova spolubojovníka z mládí, dvořil Berija.
S mým spolubydlícím u Vaška, psychologem Martinem, jsme milovali scénu ze Schormova divadelního přepisu bratrů Karamazových, kde starý Karamazov leží mrtvý v rakvi, děti mu říkají, co všechno jim provedl, a on se vztyčí se slovy: „Dětičky moje!“ Vašek tu scénu rád hrával s námi v roli starého Karamazova, ačkoli sám byl povahou spíš Aljoša. Jeho metodou, jak se postarat o sebe, bylo starat se o druhé…
Vašek byl zvyklý na bouchání mojí hlavy o zeď z vedlejšího pokoje. To obvykle řešil tím, že koupil grilované kuře a chleba, nebo svýma kvadruplegickýma rukama navařil skvělý guláš na slanině s velkými kusy masa, nakoupil pivo se svým příjmením a pouštěl se film Fešák Hubert.
Když bouchal hlavou o zeď sám Vašek, řešilo se to tím, že se hrálo divadlo. Pod jeho tlakem jsme se rozjeli po vlastech českých, hrajíce Smoljakovu Hymnu v kulisách, které vypůjčil přímo z Divadla Járy Cimrmana a v kostýmech z Divadla Na zábradlí, protože tam všude měl Vašek své známé. Jindy zmermomocnil jednu třídu naší školy, která pod jeho vedením nazkoušela muzikál Šumař na střeše, v kterém se obsadil do role rabína, ale před premiérou na něj přišlo bouchání hlavy o zeď, otočil se se svým vozíkem a odjel domů. Rabína jsem pak za něj hrál já.
Pak jsme se neviděli, protože to byla doba, kdy jsme bili do zdi hlavou oba, což by nedělalo dobrotu. Ale když měl poslední kulaté narozeniny, zavolal jsem mu (měl mě v mobilu pod vyzváněním s Krylovou písničkou Karavana mraků, protože věděl, že ji miluji už pro geniální verš, vystihující „cinklé“ režimy všech dob: „šerif a soudce – voba gejngstři řádně zvolený“), nechal jsem udělat tričko s židovskou hvězdou s číslem 50 uprostřed, přijel jsem, a Vašek, jako by od našeho posledního setkání neuplynula řada let, otevřel dveře se slovy: „Tak co, synku?“
Vašek byl čtvrteční Žid a zakládal si na tom. Jeho babička pocházela z východního Slovenska, vozila v dětství v Kežmarku v kočárku režiséra Juraje Herze a holocaust přežila schovaná v lesní zemljance. Přesto měla některé názory, vymykající se politické korektnosti, z kterých jsme měli s Vaškem srandu. Například nechápala, jak se do stejné kolonky menšin mohou psát Židé i Romové, a rozčilovala se: „My jsme měli záchod – ale oni ne!“ Když babička Vaškovi umřela, pomáhal jsem mu vyklízet její domácnost a dostal jsem za to (symbolicky) hodiny, ke kterým se uprostřed každé noci za tmy plížím, abych věděl, kolik hodin spánku mi ještě zbývá. Kromě toho jsem od něj postupně dostal s věnováním tři knihy: Bradfordova Černošského Pánaboha a pány Izraelity, Rostenovu Jidiš pro větší radost – a Odysseiu…
Vašek, který příležitostně pracoval pro jistou českou židovskou nadaci („pořádnej úvazek mi nedali, protože nejsem čistokrevnej“) a nosil tričko Israel Defence Forces, se byl v Izraeli několikrát podívat a na nočním stolku mu stála fotka jak při své suchozemské těžké pohyblivosti leží na lehátku na vlnách Mrtvého moře a čte si místní noviny v jazyce, kterým mluví jedna třetina tamních obyvatel (v ruštině). Během svých bití hlavou o zeď někdy vzpomínal své kamarády se stejnou diagnózou, kteří si v Petýrkově ulici na Chodově, postavené v 80. letech pro pohybově postižené, v beznaději přetáhli přes hlavu igelitovou tašku. Jeho samotného jsem z takových plánů ale nepodezíral, protože jsem věděl, že chce umřít v Izraeli. Když jsem se pak dozvěděl, že Vašek zemřel v izraelském hotelu na sepsi v důsledku proleženiny na noze a bude na své přání pohřben v Izraeli, zkoprněl jsem...
Vašek miloval film o nehybném člověku s velkou vůlí, který se jmenoval Uvnitř tančím. Takovým člověkem byl i sám Vašek a já vím, že už čtyři roky tančí. Pro vás, kdo na závěr chcete ochutnat, co měl čas provádět, dokud ještě netančil, jsem před chvílí probral, co jsem si o tom zaznamenal do svého deníčku:
21. srpna 2008
Sedíme s Vaškem na konferenci k 40. výročí Pražského jara a v publiku mezi samými důstojnými německými hosty. Vystupuje právě docentka Miluška Kubíčková. Nejprve vzpomíná na své mládí. Při jejích ryčných moravských slovech: „To vite, já sem žádné mládí neměla, mně ho zničil ten váš protektorát Bémen und Méren…“ lehneme s Vaškem smíchy a vzápětí nás vyvedou ze sálu.
7. února 2011
Vašek: „Milí egyptští demonstranti, nedemolujte pyramidy, nové stavět nebudem. Židi“
8. května 2011
Já (pohánějící vozík, na němž Vašek sedí): „Nevrť sebou, nebo voba spadnem tady do těch kopřiv.“
Vašek: „Nevadí. To nejsou kopřivy, ale jahody.“
25. května 2011
Vašek: „Moje babička dělala hostinskou v obci Černý Vůl a uměla skvěle vařit. K snídani mi vždycky taky dala svůj skvělý švestkový koláč s drobenkou a sladkej čaj. To se mně vždycky po ránu chtělo blejt.“
8. listopadu 2011
Vašek: „Je to mladá holka s postarším vzezřením.“
27. listopadu 2011
Dnešní výroky Vaška Kozla:
"Jdi do ledničky a něco si dej. Buď kukuřici, nebo injekci."
"K smrti mě unavuje moje vlastní nevyzpytatelnost."
"Rozdíl mezi Járou Cimrmanem a mnou je tento: Jsem inspirující. Nikoli génius, ale zato žijící."
12. dubna 2012
Vašek: "Co na tom, že sem to už říkal? Já se často opakuju: protože opakování je matka moudrosti."
15. října 2012
Když jsem v Praze, spím u Vaška, a během své cesty do Ameriky jsem od něj vyjel a zase se k němu vrátil. Vašek mě mezi dveřmi uvítal takto:
„Co kdy přišlo z Ameriky dobrýho? Akorát ty…“
13. listopadu 2013
Vaškova ranní modlitba:
„Pane, požehnej tento den, a dej, ať už se nechovám jako magor, i když tomu moc nevěřím. Amen.“
Vašek, když jsme v neděli jeli kolem léčebny v Železnici, kde strávil část dětství:
„Já si vzpomínám, jak mě sem vezli a jak jsem vždycky v týhle áleji řval, že tam nechci.“
Po chvíli mlčení: „A když mě za půl roku vezli zpátky, tak sem zas řval, že nechci domů…“
17. 1istopadu 2013
Dnešní kozlovky:
Vašek: „My měli příbuznýho, kterej zachránil nějaký zlato a ještě před válkou se vodstěhoval do Palestiny.“
Já: „To bylo jeho zlato?“
Vašek: „Tak různě.“
-
Já: „Vašíku, ty nemáš ani ponožky.“
Vašek: „Já je mám, jenom je nenosim.“
-
Vašek: „Vyndej z lednice ty škvarky. My sme košer domácnost.“
-
Já: „Za minulýho režimu byly větší sociální jistoty. Petr Kopec dostal byt i jako topič.“
Vašek: „Topiči byli disidentská šlechta. Dělali vod pěti do dvou, dělali hovno, učili se slovíčka, a pak ty svině rozvrátily republiku.“
-
Vašek: „Mám si vzít modrou nebo bílou košili?“
Já: „Bílou.“
Vašek. „Vemu si modrou. Na tý nejsou vidět fleky.“
24. května 2018
Nikdy mě nepřestane uchvacovat bravurní způsob, jakým Vašek dokáže projíždět Prahou, která není zdaleka tak bezbariérová, jak se tváří. Ví přesně, kdy jedou a nejedou tramvaje, do kterých se s vozíkem dostane, na jaké stanici zvládne nasednout do metra a na které může vystoupit. Totéž platí o veřejných záchodcích, které jsou pro něj ale všechny víceméně nepřístupné, takže je (se svým diabetem, který, jak ví každý cukrovkář, nutí člověka močit několikrát víc než normálně) odkázán na řídká místa v přírodě, kde na člověka není vidět. Jedním z nich je odlehlý háječek, kam ústí výtah ze stanice metra Muzeum C. O něm jsem (za Vaškova bouřlivého souhlasu) rozšířil pověst, že ho Vašek používá, protože jediné místo, odkud je tam vidět, je za magistrálou se nacházející Státní opera, což je bývalé německé divadlo, kterému „ho“ Vašek, potomek obětí holocaustu, ukáže rád. Dnes jsem si tudy zkracoval cestu z Sherwoodu před hlavním nádražím a Vaška jsem tam potkal! Zatepla jsem mu vyprávěl, jak se kvůli mému projektu exekučních reportáží sešel fond nezávislé žurnalistiky, ale nic mi nedali, protože jsem jim řekl, že kromě Babišových obětí budu psát taky o obětech Bakaly. Pak jsem si vzpomněl, že mou postel u něj v bytě obsadil nový nájemník, a zakončil jsem otázkou:
„A jakej je ten tvůj novej spolubydlící?“
Vašek, jako mistr lapidární glosy, mi na jeden dech odpověděl, přičemž zároveň zreflektoval můj nový zjev i vše, co jsem mu předtím vyprávěl: „Jako ty. Ale hubenější – a chytřejší…“
19. listopadu 2018
Vašek Kozel: Jak jsem se nestal komunistou:
„Já sem u komunistů nikdy nebyl, ale moh sem bejt! Moje židovská babička, ač komunisty nesnášela, na mě totiž vytáhla starou židovskou logiku: Vstup tam, budeš se mít dobře! Moje první práce byla, že sem dělal vrátnýho a telefonního spojovatele v domově důchodců pro starý komunisty, kde sem na konci vosumdesátejch let eště poznal ty dědky a báby, co v jednadvacátym zakládali stranu. Protože už mě nebavilo poslouchat ty babiččiny kecy, namířil sem si to za jednou z těch secesních bojovnic vo Lidovej dům, soudružkou Klepáčovou.
Povídám: Soudružko Klepáčová, já bych se rád stal kandidátem strany!
Soudružka Klepáčová se vopotila až na prdeli a po dlouhym přemejšlení s ledovým výrazem ve tváři vyřkla ortel:
SOUDRUHU, VSTUP DO STRANY SI KAŽDÝ SOUDRUH MUSÍ ZASLOUŽIT!
Znáš mě. Jak to dořekla, tak mi upadly vobě berle a v tu ránu sem se válel na zemi a řval smíchy, až všem těm karlínskejm hochům vypadaly umělý zuby. Tak skončilo moje angažmá v Komunistické straně Československa.“
Kdyby měl Vašek k dispozici materiál, který skýtá veřejný život dnešní České republiky, jeho geniální židovský satirický mozek by se mu asi zavařil…
Zdroj: Wikipedie
Vložil: Tomáš Koloc