Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Byl Pavel Tigrid první, kdo přišel o flek kvůli Black Lives Matter? Svět Tomáše Koloce

31.08.2023
Byl Pavel Tigrid první, kdo přišel o flek kvůli Black Lives Matter? Svět Tomáše Koloce

Foto: MěÚ Semily

Popisek: Po Pavlovi Tigridovi pojmenovali náměstí v Semilech

První část plastického pohledu na významného muže a politika českých dějin, od jehož smrti uplynulo právě dnes 20 let.

Pavel Schönfeld-Tigrid (1917 – 2003) se sice narodil v Praze a část dětství prožil v Kralupech, občanství měl ale zcela jinde. Proč? Za první Československé republiky ještě existoval jeden z pilířů lidské civilizace, existující už od starověku: instituce domovské obce, která se dědí po rodičích. Pro ni byl nenarozený Ježíš v lůně Mariině se svým úředním otcem Josefem nucen putovat do města, odkud pocházel prapředek rodu David – a pro ni byl Pavel Schönfeld příslušný do Semil, které (až do roku 1991) ani nenavštívil. Tam v 16. století páni místního kraje, hrabata Smiřičtí, založili pivovar, jehož řízením byl pověřen rod Tigridových předků, kteří byli sice židovského původu, ale už před josefínskými reformami měli stejná práva jako křesťané, protože patřili ke dvoru šlechtického rodu. Synchronně téhož rodu, z něhož pocházel i spisovatel Josef Škvorecký (z větve rodu Smiřických ze Škvorce) a jemuž, tak jako ti Tigridovi, sloužili i předkové režiséra Ivan Passera – o něž oba se Pavel Tigrid později staral v Paříži v době jejich prvních exilových krůčků (viz. můj text o Ivanu Passerovi „Jak český rytíř filmař přelstil italského hraběte komunistu“).

Schönfeldové, jejichž nejstarší známý předek Elchanán původně pocházel z podkrkonošské Smržovky, semilské pivo vařili až do přelomu 19. a 20. století, kdy si sestra Tigridova dědečka Josefa Schönfelda Kamila vzala právníka Antonína Zemana, který jako spisovatel proslul pod jménem Antal Stašek (1843 – 1931). Stašek nebyl židovského původu ani vyznání a kromě své ženy (která kvůli církevnímu sňatku musela přestoupit na jeho víru automaticky) obrátil ke křesťanství i některé její sourozence.

Pavel Tigrid tak díky Staškově zásahu už jako druhá generace vyrůstal jako katolík. Synem Staška a Tigridovy pratety Kamily byl Kamil Zeman známý jako Ivan Olbracht (1882 – 1952), jehož největší, později i zfilmovaná díla (Nikola Šuhaj loupežník, Golet v údolí) se vždy zabývala osudy a pocity Židů, často i těch pokřtěných (O smutných očích Hany Karadžičové, ve filmu Hanele). Když se Tigridovi rodiče rozvedli, jeho otec se pak znovu oženil – s Olgou Kafkovou, vzdálenou sestřenicí Franze Kafky, tetou největšího Shakespearova překladatele do češtiny E. A. Saudka a pratetou fotografa Jana a malíře Káji Saudkových...

Jméno Tigrid si Pavel Schönfeld dal v sekundě gymnázia podle řeky, která spolu s Eufratem tvořila na Blízkém východě historickou oblast Meziříčí = Mezopotámii. Bylo to symbolické jméno pro toho, kdo měl celý život pendlovat mezi hraničními řekami (v době svého druhého exilu rád rybařil na Dunaji v místě, na jehož druhém břehu byla Bratislava) a hraničními proudy. Vychován masarykovským otcem v katolických školách v době, kdy se jeho bratranec „přes koleno“ (na Moravě mají pro tento příbuzenský vztah zvláštní slovo: vlastník), vůdčí představitel komunistické kulturní fronty Ivan Olbracht v době Gottwaldova stalinizačního puče v KSČ postavil na stranu demokratů proti Gottwaldovi.

Sám Tigrid byl nadšený divadelník, který chodil na každou premiéru V+W do levicového Osvobozeného divadla, k jehož skalnímu příznivectvu ale (což se člověk spíše než z běžné literatury dozví z korespondence V+W) kromě levičáků patřili i ohrožení Židé veškerého vyznání náboženského i politického a obou jazyků. Ti německojazyční se kvůli V+ W učili česky. Osvobození měli vyprodáno proto, že k nim chodil jak Herbert Turnauer (majitel továrny na galvanické články Herbert Turnauer, který se pak stal doživotním sponzorem V+W a jejich poválečných setkání v jeho sídlech ve Vídni a ve Středozemním moři), tak Pavel Tigrid, který se podle svých slov s levicí stýkal jen potud, že chtěl patřit k umělecké bohémě a ta levicová (na rozdíl od té katolické, pravicové), nebyla antisemitská.

Příbuzný s Kristem jako příslušník téhož národa a s ním hodný Ahasver příslušný do jiného města, než v kterém vyrůstal, nesl i některé rysy Jeho osudu: kdykoli v mládí mířil opačným směrem, než všichni ostatní, byl ochráněn. Když v roce 1939 už z „Čech a Moravy“ (na rozdíl od drtivé většiny ostatních, odcházejících přes Polsko nebo Jugoslávii) prchal ze země bez pasu, jen s chytře použitým dokladem doby nového rozhraničování (úřady nového protektorátu vydávaly propustky na nově vzniklé samostatné Slovensko pro slovenské rodáky, ty ale byly stejné pro rodáky ze Sudet – a tak na ně předstíraní „Slováci“ dojeli na motorce přes celé Hitlerovo Německo až do Belgie, tehdy ještě svobodné) – ba i v roce 1948, když prozřetelná náhoda způsobila, že šest dnů před „Vítězným únorem“ odjel do britského okupačního sektoru Německa na dlouhodobě plánovanou reportáž pro svůj mateřský list, tisový orgán ČSL Lidovou demokracii. (On i jeho nadřízení uchvácení absolutní moci ze strany KSČ čekali, ale až na jaře.)

V případě druhé emigrace byl ale tím, kdo z původní „party“ znovu odešel už jako jediný: Josef Schwarz-Červinka a Ota Ornest, ti, kteří s ním v roce 1939 odešli a po celou válku v Londýně tvořili silnou skupinu hlasatelů BBC a vydavatelů československých kulturních periodik, se po válce ztotožnili s novým režimem a stali se spolutvůrci československého kulturního zázraku 60. let, Ota Ornest jako legendární režisér a ředitel Městských divadel pražských z let 1950 – 1972, Josef Červinka jako vynikající rozhlasový režisér.

Pavel Tigrid sám přiznával, že byl vždy trochu jinde: zatímco ostatní londýnští (včetně prezidenta Beneše) slavili vstup Sovětského vazu do války v červnu 1941, on prožil tu hlavní radost až v prosinci, kdy válku Německu vyhlásily i Spojené státy – dokonce to jako ten, kdo měl právě službu v hlášení, ohlásil o pár sekund dřív, než byla nóta oficiální. Snad i proto, že opravdového křesťana z něj během dlouhých společných hodin strávených v kantýně BBC udělali hlubocí věřící, které posléze získal jako představitele do své válečné literární Revue 42 (katoličtí spisovatelé Graham Greene a C. S. Lewis!), nebyl Tigrid podle svých slov nikdy komunistou, ale ani militantním antikomunistou - nýbrž hodnotil lidi „kus od kusu“. Stal se například osobním přítelem náměstka ministra zahraničí Vladimíra Clementise, který ho jako jediný komunista za války v Londýně pozval do rodiny a jehož podřízeným ve funkci sekčního šéfa na ministerstvu zahraničí se Tigrid po válce stal. Během svých služebních cest mu Tigrid na jeho přání nakupoval západní košile a tabák do fajfky (neboť pro vysokého komunistického funkcionáře se to neslušelo).

Ještě v době, kdy se Tigrid po své druhé emigraci stal neoficiální hlavou československého exilu a dozvěděl se, že Clementisova manželka letí na cestě do za manželem do OSN v New Yorku přes Frankfurt, vzkázal jejímu manželovi, v té době už ministrovi zahraničí komunistického Československa (který se podle jeho slov cítil být „nejdřív literát, pak Slovák, a až tam někde nakonec komunista“), ať uprchne, že po něm jeho soudruzi jdou. Clementis Tigridovi vzkázal, že se zbláznil a že se právě v New Yorku objímá se šéfem sovětské diplomacie Vyšinským. Za půl druhého roku byl popraven v procesu se Slánským…

I Tigrid ale v exilu prožil hluboký pád, za nímž stál národ, za jehož příslušníka se vydával při své první emigraci a z něhož pocházel jeho přítel Clementis – Slováci. Protože nekorunovaná hlava našeho exilu, Masarykův žák Ferdinand Peroutka odešel až několik měsíců po Tigridovi a navíc nebyl tělesně ani duševně zdráv a odešel do USA, převzal Tigrid (jeho zástupce v třetirepublikových Svobodných novinách) organizační prvenství našeho exilu i budovaného československého vysílaní mnichovské Svobodné Evropy. Tu ale tvořily dvě nesourodé složky emigrace: čeští demokraté a Slováci, z nichž velkou číst tvořili exulanti, uprchnuvší už po roce 1945 a spojení se Slovenským štátem. Ty Tigrid neměl rád a oni neměli rádi Tigrida a tak byl Tigrid v roce 1952 z vedení československého vysílání odvolán, a odešel do USA s posudkem „špatně se snáší s menšinami“ – což už v roce 1952 v USA znamenalo rasistu, který utiskuje černochy. Tedy jedna z prvních obětí tehdejší „Black Lives Matter“?

Tak zní jedna verze: ta druhá hovoří o ostré neshodě mladého agilního předáka exilu s jeho koryfejem Peroutkou – každopádně Tigrid musel z kola ven. Po příchodu do New Yorku, aby uživil rodinu (v USA se jim s manželkou – která emigrovala z ČSR pár měsíců po tom, co byla v únoru 1948 zatčena a pak propuštěna – narodily děti), dělal dva a půl roku číšníka. Z té doby pochází vzpomínka, která způsobila, že (na rozdíl od jiných) vnímám Pavla Tigrida nikoli jako politika, ale jako skutečného, živého člověka. A nejen proto, že jde o řádky, které pro nezkušené korigují mnoho iluzorních stránek mýtu o „americkém snu“:

„Když začínala moje číšnická kariéra v Americe, najímal mě šéf, který říkal: Vypadáš študovaně! Já hned: Chraň mě Bůh, depák, já nic neznám! Být študovanej bylo nejhorším doporučením. A šéf pokračoval: Ale natolik chytrej seš, abys poznal Žida od Irčana? Přitakal jsem a on: Heleď se, nekecej! A ne abys udělal základní chybu, když přijde Irčan! Ne abys mu nabízel jídlo, hned irskou whisku a furt! Když přijde Žid, ne abys mu nabízel něco k pití, dej mu hned husu nebo kachnu, pěně tučnou. Židi nic nepijou. Rozumíš tomu? Říkám: Rozumím! …

Pak jsem poznal, že číšníci okradou každého, tam byla zvlášť pěkná banda kluků všech pletí a barev, sázeli na koně a okradli kdekoho – kromě kohokoliv mezi sebou. Tehdy se ještě nepřipisovalo k útratě deset procent, my jsme kradli tak (já jsem se to také naučil), že jsme většinou ožralým Irům připsali flašku (jim to bylo jedno, whisky brali po flaškách), a pak z toho vystrojil celou hostinu kamarádům. Ale nikdy se nestalo, aby číšník, co dostal od hosta navíc dva dolary, je nedal do společné škatule. Byli to vyvrhelové opravdu prvního řádu, okradli hospodského, hosta, ukradli cokoli, auto hosta před hospodou, ale z toho, co jsme dostali navíc, neztopili nic… Myslím, že k mužskému patří, by byl alespoň jednou v kriminále, jednou na vojně a jednou opravdu proletář, co si musí vydělávat těžce dolar, frank, nebo tu českou korunu. A kdo to nezažil… Já nebyl pořádně na vojně, kupodivu ani v kriminále, o fous, ale číšničení mě naučilo, že na každé rovině jsou nějaké zásady, které musíš dodržovat, kterých se držíš a přestaneš být fouňa, jinak zahyneš.“

Na dně v New Yorku, tato Tigridova variace na Orwellovo „Na dně v Paříži a Londýně“, podle mě z novináře, kterému se vždy všechno povedlo a už v osmadvaceti byl na letišti v Praze vítán jako národní hrdina, udělala to, čím později byl. Tedy (přes všechny naše rozdílné politické pohledy) muže tak úctyhodně nepodobného postavám politické garnitury, která nám vládne dnes…

Jakou překvapivou roli sehrál Pavel Tigrid ve svém čtvrtém (po tom londýnském, mnichovském a newyorském) exilu v Paříži a po návratu domů, se dočtete v dokončení textu ve vydání Krajských listů v pondělí 4. září.

Zdroje: rodokmen Pavla Tigrida a další zdroje od Zdeňka Hornera, rozhovor od autora a Milana Hanuše s Josefem Červinkou v cyklu Pamětníci na ČRo6, Pavel Tigrid: Mně se nestýskalo, Helena Třeštíková: Pavel Tigrid – Evropan, Petr Schönfeld: Vánoční rozhovor, Jiří Voskovec a Jan Werich: Korespondence, Semily.cz, Wikipedia

 

QRcode

Vložil: Tomáš Koloc