Hašek jako kmotr (ne)ruských vojáků (i dezertérů). Pátrání, tentokrát Kolocovo, s použitím překladů dovolenkujícího Solaříka
komentář
19.08.2023
Foto: Pixabay
Popisek: Chrám Vasila Blaženého v Moskvě
V únoru 1918 zareagoval československý legionář Jaroslav Hašek, dekorovaný za roli architekta zákopů v bitvě u Zborova (byl koneckonců švagrem význačných architektů Josefa a Jaroslava Mayerových a otcem budoucího architekta Richarda Haška) řádem svatého Jiří, na vyhlášení prezidenta Masaryka, že se československá armáda nevydá bojovat do Evropy, tím, že se dal do služeb vládě sovětů a Rudé armády…
V tom mu pomohl šéf byra bolševické strany Jakov Sverdlov, který měl pro jeho nejednoznačnou roli mezi zákopy ruské občanské války možná pochopení, protože i jeho vlastní bratr Zinovij Peškov (jehož křestním kmotrem byl pro změnu bolševik Maxim Gorkij) stál tou dobou na druhé straně revoluce. Byl generálem Francouzské republiky, který byl v době revoluce vojenským diplomatem v Petrohradě. Hašek díky agitační schopnosti, s nimiž dokázal v první fázi revoluce (kdy se postoje legií ke konfliktu bílých a rudých teprve vyhraňovaly) na rudou stranu během jednoho posezení v hospodě obrátit celé útvary československých legionářů, se stal svého druhu hvězdou.
Byl představen Trockému i Leninovi, nicméně jeho renomé záhy pokleslo. To když se po magistrále k Tichému oceánu se posunující legionáři, kteří zůstali věrni Masarykovi, odchýlili od svého slibu, že budou striktně neutrální, a po konfliktu na nádraží v Čeljabinsku (z protijedoucího vagonu někdo vyhodil kus železa, který zabil legionáře Ducháčka, legionáři zastavili vlak a viníka utloukli, načež bylo rudými deset legionářů zatčeno, což vyvolalo československou vzpouru a obsazení města legiemi) byly legiemi obsazeny celé kraje. Hašek, na kterého legie vydaly zatykač, se musel skrývat v malé tatarské vesnici, kde se, aby ho někdo neudal pro jeho cizí přízvuk, vydával za retardovaného syna místních německých osadníků.
Když se legionáři stáhli a území opět dobyla Rudá armáda, udali Haška vlastní nadřízení z nové Komunistické strany Československa, která byla v Rusku založena o dva roky dřív než doma. Dne 16. října 1918 (dva dny poté, co hladovějící Češi doma vyhlásili generální stávku a TGM v Paříži oficiálně vyhlásil existenci nezávislé Československé republiky) byl Hašek poslán, aby pro rudé uhájil tatarské město Bugulmu. Šlo v zásadě o trestní útvar, kde byl novinář a spisovatel postaven do čela útvaru pologramotných příslušníků neruských národností Povolží a poduralského regionu.
Tehdy vznikla nejen Haškova nejznámější povídka Velitelem města Bugulmy, ale i inspirace pro pozdější úseky jeho nejslavnějšího románu, v nichž se Švejk převlékne do carské uniformy a jako „ruský zajatec“ v rakouském zajateckém táboře pozná nejrůznější ruské menšiny, a „frontová“ odbornost budoucího komisaře páté rudoarmějské armády, jíž se stalo zakládání a editování časopisů pro místní ruské i evropské ve válce zúčastněné menšiny a řízení tiskáren, v nichž byly tištěny.
Co bývalý pražský spisovatel a bohém dělal u neruských národů? Začněme od začátku. Jedno je třeba raným bolševikům (ke kterým patřil i Hašek) přiznat. Navázali na tradici ruské etnografie a teprve za Lenina se etnografové skutečně „masově“ rozjeli do všech gubernií říše, aby poznali a popsali, kdo tam vlastně žije, což tehdy nemělo účel jen etnografický. Podle jejich výzkumů se tvořily dnešní (jak dnes bohužel pociťuje celý svět…), mnohde citlivé republikové hranice. Většina původních národů byla ještě na úrovni kmenů, chybělo jim národní cítění, a navíc byly silně promíšené, takže se stalo, že když byla ustavena Kyrgyzská republika, teprve za nějakou dobu přijeli do Moskvy její obyvatelé, aby vysvětlili, že jde o omyl v názvosloví, protože tak řečení Bílí (severní) Kyrgyzové jsou ve skutečnosti Kazaši, a pokud si nějaká země zaslouží jméno Kyrgyzstán, jde o Černé (jižní) Kyrgyzy.
Tak se z někdejšího Kyrgyzstánu stal Kazachstán, zatímco Kyrgyzstán je dnes země na jeho jihovýchodní hranici. Tento etnologický přístup k stanovení nové územní geografie (který po svém příchodu k moci v roce 1949 okopírovali i čínští komunisté) byl sice poněkud hektický, nicméně velmi nepodobný národy ignorujícímu způsobu, jaký například v Africe volili tamní koloniální správci z Evropy, kteří bez ohledu na etnika vytvořili zemi na bázi povodí místní řeky (Niger, Nigérie, Horní Volta) nebo podle naleziště místních surovin (Pobřeží slonoviny).
Pro Haška, nadaného jazykovými schopnostmi (už před válkou mluvil plynně německy, rusky, maďarsky, francouzsky a polsky) a schopností splynout se svým okolím (navíc si Hašek už během svých předválečných pěších toulek na Balkán, do Švýcarska, ba už tenkrát i do Ruska, dělal etnografické poznámky), byl pestrý etnicko-lingvistický prostor Ruska rájem o to větším, že zkoumat místní národy a komunikovat s nimi bylo navíc v jeho gesci komisaře pro neruské národy.
Jeho zaujetí pro ně jsme zdědili i my s Bruno Solaříkem, kteří jsme se o neruské národy Ruska (kteří mají v ruštině i své vlastní přídavné jméno „rossijskije“, na rozdíl od adjektiva „ruskije“, které se vztahuje k etnickým Rusům) zajímali už před touto válkou, a stav, kdy i ony jsou na tomto základě bity vlnou absurdní nenávisti ke všemu ruskému, ačkoli vlastně ruští nejsou, náš zájem jen umocnil. Zejména v době, kdy se nesmyslu dnešní války ze svého lotyšského exilu vyjadřuje etnická Tatarka, herečka Čulpan Chamatovová (hvězda známého německého filmu Good-bye, Lenin!) a ze Španělska nově dvojnásobná olympijská vítězka a trojnásobná vítězka MS, tyčkařka Jelena Isinbajevová, příslušnice dagestánského národa Tabasaránců.
Poté co jsme minule mluvili o ruskému hlavnímu městu Moskvě nejbližší z ruských menšinových republik, ugrofinské Mordvě, měli bychom si říct něco o dalších dvou národech. S Mordvou na východě sousedí Čuvašsko, vlast stejnojmenného altajského (turkotatarského) národa, a na sever od ní leží republika Mari El, v níž žije ugrofinský národ, který Hašek nazývá archaicky Čeremisi a my mu dnes říkáme Marijci. Nejslavnějším Čuvašem byl pátý muž ve vesmíru (a s Ukrajincem Pavlem Popovičem, kteří spolu letěli už v roce 1962 na lodi Vostok 3, první menšinový), kosmonaut Andrijan Nikolajev, a nejslavnějším Marijcem je hokejová legenda Vjačeslav Bykov, šestinásobný světový zlatý medailista jako hokejista výkonný a dvojnásobný zlatý jako šéftrenér ruské reprezentace. A teď už ocitujme ze zmíněné Haškovy povídky Velitelem města Bugulmy o tom, jak to mezi těmito národy vypadalo před sto lety:
„Poněvadž mezi Čuvaši, kteří přijali již křesťanství asi před padesáti léty, a Čeremisy, kteří jsou až dodnes pohani, panuje strašné nepřátelství, stala se v Gulukovu malinká nehoda. Moji Čuvaši, ozbrojení až po uši, prohlížejíce vesnici, přivlékli ke mně starostu Davledbaje Šakira, který držel v ruce klec s třemi bílými veverkami, a jeden z nich, který uměl nejlépe rusky, obrátil se ke mně s tímto objasněním: Čuvaši pravoslavní jeden, deset, třicet, padesát let — Čeremisi pohani, svině. Vyrvav z ruky Davledbaje Šakira klec s bílými veverkami, pokračoval: Bílá veverka je jejich bůh — jeden, dva, tři bohové. Tento muž kněz, skáče s veverkami, skáče, modlí se k nim. Ty ho pokřtíš! Čuvaši tvářili se tak hrozivě, že poručil jsem přinést vody, pokropil jsem Davledbaje Šakira, mumlaje nesrozumitelná slova, načež jsem ho propustil. Čeremiské bohy potom moji molodci stáhli a mohu ubezpečit každého, že z pánaboha Čeremisů jest velmi dobrá polévka. Pak mě ještě přišel navštívit místní mahomedánský mulla Abdulhalej a vyjádřil radost nad tím, že jsme ty veverky snědli: Každý musí v něco věřit, řekl, ale ve veverky, to je svinstvo, skáče to ze stromu na strom, a když je to v kleci, dělá to nečistotu, pěkný pánbůh! (Mulla) přinesl nám velmi mnoho pečeného skopového masa a tři husy a ujistil nás, že kdyby se Čeremisi v noci bouřili, že všichni Tataři jdou s námi. Nestalo se nic, poněvadž jak říkal Davledbaj Šakir, který se dostavil k našemu odjezdu ráno, veverek je v lese plno.“
Ateista Gorkij křtí svým občanským jménem judaistu Peškova, bratra bolševika Sverdlova, který pak „pokřtí“ Haška na bolševika, aby byl Sverdlov o rok později ubit k smrti dělníky znárodněné továrny, kam přišel agitovat (údajně kvůli svému bolševismu a židovskému původu), načež je (ateista a syn katolického fanatika) Hašek nucen stát se na nátlak křesťanských Čuvašů svatým Cyrilem pohanským Marijcům…
Bruno Solařík, který právě v těchto dnech překládá pohádky ruských menšin, k tomu poznamenává, že čuvašská pohádka Voják a kouzelník (zaznamenaná roku 1912, tedy v době, kdy platilo Haškovo konstatování, že Čuvaši byli křesťany asi půl století) jasně prokazuje Haškem nastíněný rozdíl mezi Čuvaši a Marijci. Minulé staleté pohanské povědomí Čuvašů se projevuje v tom, že jedna a ta samá postava i kouzelná pomůcka jsou během příběhu pomáhající i škodící, kladné i záporné, ale hrdina nově křesťanského národa (kterého vyprávějící pohádky popisuje: „šel ve vojenském plášti, na hlavě měl brigadýrku, v podpaží si nesl pušku, na jednom boku se mu houpaly váčky střelného prachu a broků a na druhém předlouhý meč, v zubech pak drtil dýmající papirosku“) to vše zvládá pomocí toho, že se v mezních okamžicích za všech okolností chrání křížem. Zato v marijské pohádce Kupec Ivan Vasiljevič, zaznamenané v roce 1940, se hrdina setkává se ztělesněním nečisté síly, která opět sama o sobě dokáže naplno jak škodit, tak pomáhat, ale o kříži tam není řeči. Hlavní hrdina, kterého jeho vlastní manželka čarodějnice promění ve psa, se zachrání jen svou dobrotou, s níž pro své zásluhy putuje od ovčáka ke kupci, od kupce k carovi, který ho pak poctívá odznakem nejvyšším: Dává mu (s jasnou narážkou na stávajícího cara – Stalina) obojek se jménem generála Žukova…
Ano, takové jsou rozdíly a takový je humor, který se projevuje i v rámci pohádek u většinových Rusů i u ruských menšin, o nichž u nás nic nevíme ani nechceme vědět a které neprávem házíme do jednoho pytle, v němž si nakonec nezaslouží být ani všichni etničtí Rusové. A proto se jak Bruno Solařík tak já, TK (kterého se nepouští domněnka, že Hašek mohl pohádku Kupec Ivan Vasiljevič znát a že postava marijského ovčáka mohla být inspirací jihočeského schwarzenberského ovčáka ze Švejka, skrývajícího dezertéry) budeme dle vzoru Haška Jaroslava (nikoli Dominika!) ruským krajům a tamním národům i nadále věnovat.
Zdroje: Vladimír Baar: Národy na prahu 21. století, rozmluvy s Radko Pytlíkem, Wikipedia, N. V. Vasiljev: Čuvašské pohádky (přel. Bruno Solařík), K. A. Četkarjev: Marijské pohádky (přel. Bruno Solařík)
Vložil: Tomáš Koloc