Systém Válka a Jurečky aneb Nechci slevu zadarmo. Svět Tomáše Koloce

Pokračování autorovy dubnové reportáže-odysey po českých úřadech. Druhý díl začíná dramaticky: houkáním sanitky.

Předehra (krajská lékařská pohotovost před měsícem)

Pohotovost krajské nemocnice. Čekárna byla za námi. Byli jsme už vevnitř, ve velikém „open space“, kde se i vyšetřovalo. Pět uniformovaných zdravotníků sedělo u počítačů, vyšetřoval jen jeden doktor se sestřičkou. Když se na mě dostalo, krev mi odebírala slovenská „žákyňka“, kterou její kolegyně profesionálka na mně učila, jak má nahmatat žílu. Pak jsem byl usazen na lavici čekajících na další vyšetření. Úplně vpravo vedle mě seděla dívka s kapačkou, úplně vlevo paní posetá podlitinami, asi oběť nějaké nehody, zelenou dezinfekcí po celém těle zatřených několik míst. Vedle mě seděl pán, který si ve své bolesti neustále ulevoval drobnými nadávkami:

„K…a, už jsem tady čtyři hodiny. Před dvěma hodinami mi řekli, že je to nejspíš naštípnutý obratel, poslali mě na rentgen, ale tam nic neviděli, tak dvě hodiny čekám na CT.“

„K čemu ten rentgen vlastně je, proč neposílají rovnou na CT? Ušetřili by tím bolest, čas i peníze,“ zeptal jsem se řečnicky, protože moje zkušenost byla naprosto stejná: už víckrát u vyšetření různých orgánů se mi v minulosti stalo, že mě poslali na rentgen, kde nic neviděli, takže mě pak museli poslat na CT.

Pán odpověděl: „Taky už to znám. Na tuhle otázku mi odpověděli, že CT stojí pojišťovnu dva tisíce a rentgen je levnější – a co kdyby se to na něm podařilo najít levnějc…“

„… takže nakonec pojišťovna zaplatí rentgen a i to CT,“ dopověděl jsem.

Pak mě poslali na rentgen. Na zpáteční cestě (poté, co mi službu konající lékař předepsal léčbu, jejíž přesný průběh si mám najít na internetu, a kdyby to nezabralo, mám se urychleně dostavit na specializovaný pavilon, kde mě pošlou na CT) jsem se zastavil u lavice, abych se rozloučil s pánem s naštípnutým obratlem. Dosud čekal na CT…

 

Pěna našich dní, foto Tomáš Koloc

Prolog ze zimy letošního roku (Okresní správa sociálního zabezpečení)

Invalidní důchod mi navrhla moje obvodní lékařka, poté, co jsem v loňském roce onemocněl covidem, jehož následků jsem se nedokázal zbavit ani po roce. Když jsem ukončil neschopenku, měl jsem už podanou žádost, ale na radu úřednice OSSZ jsem se odhlásil z úřadu práce. Když jsem se potom po několika dnech vrátil na OSSZ a přinesl lékařský posudek o invaliditě, řekla mi jiná řadová zaměstnankyně OSSZ, ať se na úřad práce zase přihlásím, protože lékařský posudek je jen začátek: zákonná doba vyměření důchodu trvá tři měsíce, a z toho, co ode mě ví, není vůbec jasné, jestli něco dostanu.

Po svém beznadějném výbuchu jsem se propracoval až k vedoucí oddělení důchodů, která mi řekla v zásadě totéž, co její zaměstnankyně – jen s tím rozdílem, že mi ukázala paragraf, podle něhož se za stávajících podmínek musím z úřadu práce odhlásit. Zeptal jsem se, jak to, že to její zaměstnankyně na šaltru neví. Dozvěděl jsem se, že se teď pořád všechno mění. Pravda je ale krutá: žádný ÚP, žádná podpora ani legální dohození nové lehčí práce: Seď pěkně doma a žij tři měsíce života z úspor s nejistým výsledkem. Sedl jsem a napsal vám o tomto případu zprávu s názvem: „Je lepší být invalidní, nebo mrtvý? Odpověď sociálky promptně do tří měsíců“, která je přiložena mezi odstavce tohoto textu…

První dějství nové opery (měsíce shromažďování informací)

Přežít novou nejistou sezónu (naštěstí zdaleka ne první v mém životě) mi pomohl novinář ve mně. V první řadě jsem se začal pídit, proč na pouhé vyměření důchodu se musí čekat víc než pár dní a proč se (to už jsem věděl) čekací lhůta každým rokem prodlužovala už v době, kdy rusko-ukrajinská válka, covid, ba i uprchlická krize byly ještě v nedohlednu. Ptal jsem se tu i tam (strávil jsem jako asistent v první linii pomoci sociálním případům koneckonců 15 let, a mám exkolegy, kteří ten obor vystudovali i na VŠ). Jednoznačnou explicitní odpověď jsem se ale dozvěděl až v červnu (po třech měsících čekání) z deníku Echo24: „Současný systém na vyřizování důchodů je starý 40 let a umí ho obsluhovat jen malá skupina zaměstnanců. Už se proto chystá výměna. Jenže nový systém má být hotový za deset let.“

Tohle bývalí kolegové (neznalí IT souvislostí Ministerstva práce a sociálních věcí) nevěděli, čím si však byli jisti, byla doba, kterou strávím v provizoriu čekání na důchod, který mi nakonec nemusejí ani vyměřit: „Na tři měsíce zapomeň. Může to trvat půl roku, a možná i víc.“ Proč je to tak, jsem se dozvěděl z dalších rešerší textů, prokládaných přímými vyjádřeními odpovědných politiků: Když se našinci těsně před starobním důchodem dozvěděli, kterým ročníkům současná vláda bude krátit budoucí důchody, požádali si o ten předčasný – čímž se systém slušně zahltil. Možná to ale bylo paradoxně dobře, protože když to zjistil ministr Jurečka, na poslední chvíli stopl akci plného zpřístupnění českého sociálního systému půlmilionu uprchlíků z Ukrajiny a ponechal je jen v oblasti nepojistných dávek.

Že by mě ale včasný zásah pana ministra osobně moc uklidnil, tak to tedy ne. „No nazdar, půl roku…“ vydechl jsem, a u vědomí toho, že ani vedoucí důchodového oddělení OSSZ mi za stávajících podmínek nebyla schopna poradit, šel jsem za exkolegou, který se léta zabýval přímo touto agendou. Stačil mu krátký pohled na zprávu lékařů s mně přiznaným stupněm invalidity a vyřkl verdikt: „Budeš moct pracovat denně na dvě hodiny.“ Což mně, který jsem vždy pracoval na plný úvazek, zprostředkovaný úřadem práce (z něhož mě nyní systém vyřadil), stejně ponechalo ve zmatených chmurách. Přítelův dovětek, že při překročení zákonné tříměsíční lhůty si můžu stěžovat buď na republikové správě sociálního zabezpečení, nebo na ministerstvu páně Jurečky, mě starostí nijak nezbavil. Jedno jsem ale udělal: protože jsem znal přesné datum, kdy od nás z okresu poslali moje papíry do Prahy (a kdy mi tedy začal tikat pomyslný časovač), zatrhl jsem si v kalendáři den, kdy bych se podle zákona měl dozvědět, jak na tom jsem.

Druhé dějství opery (předvčerejší Okresní správa sociálního zabezpečení)

Světe, div se – jenom pár dní po zákonném termínu jsem dostal dopis: vyměřujeme vám důchod, máte ho na účtu za skorem pětku měsíců (což sedělo – úvodní proces lékařských expertíz, který bylo třeba připočíst, byl o něco kratší, než doba výpočtu důchodu). Měsíční důchod jsem sice dostal asi o tisícovku vyšší, než je moje měsíční nájemné (a to mám jeden z nejnižších nájmů u nás ve městě!), dohromady ale (jak by řekli Šimek s Grossmannem) dávalo těch pět důchodů už slušnou sumičku. Slušnou: ale tak na dva měsíce holého živobytí all inclusive. Jenže co dál? Jak s tou možností práce a co a jak?

Vydal jsem se tedy na naše OSSZ. Abych nechodil k nevědomému kováříčkovi, namířil jsem si to přímo k obeznámenému kováři – tedy opět k vedoucí důchodového oddělení úřadu. Hledal jsem na recepci v telefonním seznamu – a zjistil, že oddělení nemá vedoucí, ale vedoucího. Že by ji za těch pár měsíců vyhodili? Nebo změna pohlaví? Stačilo zazvonit na podatelně, a jen co skončila svačina, mi tamní paní sdělila, že jsem si asi něco splet, neb ona nemá vedoucího, ale opravdu vedoucí. A zvědavě se se mnou vydala k danému seznamu:

Úřednice: „Jo aha, tady. Ale to není seznam našeho OSSZ, to je seznam našeho ČSSZ!“

Já: „A jaký je v tom rozdíl?“

Úřednice: „To byste nepochopil. Hledejte v tomhle seznamu. Určitě je ještě v práci, je pracovní doba.“ A aby to potvrdila, odešla do své kukaně, zhasla, zamkla a odešla ven. (Po ní jsem takové odchozí zaměstnankyně napočítal ještě tři z jiných kukaní.)

Zalistoval jsem v seznamu, kde jsem už našel klapku na kýženou vedoucí, která mě v zimě přijala o patro výše ve své kanceláři a nabídla mi čaj. Nehlásila se. Pak jsem ji úplně uhoněnou potkal běžet po chodbě. Když jsem se k ní přihlásil, zareagovala spontánně: „Jo to jste vy? A máte lísteček s číslem? Budete muset počkat, já jsem teď za kolegyně na šaltru a nemám čas si ani odskočit.“

S úlevou, že už vím, na čem jsem, jsem se posadil na lavici vedle paní asi stejně staré jako já, která podle svých slov čekala také na informace o invalidních důchodech. Byl jsem potřebný komunikace, a tak jsem jí odvyprávěl všechny peripetie, které jsem na tomto úřadu už zažil – včetně toho, že zaměstnankyně od přepážky se neshodla se svou vlastní vedoucí v základních informacích jejich oboru. Spolučekající paní mi flegmaticky odpověděla: „To si zvyknete. Já se ptám pořád jen na jednu věc a jsem tady už počtvrtý.“

Po čekání, jež trvalo jen asi půl hodiny (během níž jsem si šel odskočit a u umyvadla na mě po dotyku spadl rezervoár na mýdlo), jsem se konečně dostal na šaltr ke své vedoucí. Z aktuálního úředního dopisu, z něhož jsem já nic moc nevyčetl, vyčetla ona řadu věcí: že mi důchod budou posílat každého dvanáctého a (v rozporu s tvrzením exkolegy, který ovšem v oboru už nepracuje tři roky a tak asi není up to date), že v hledání práce nejsem nijak omezen úvazkem, ale jestli toho dokážu odpracovat víc, než co věstí můj úřední zdravotní stav, tak mi zas z důchodu uberou nebo mi ho celý seberou. (Což mi přijde docela fér. Ale vzhledem k tomu, že mi už rok a půl dělá problém i jít si bezbolestně nakoupit, důchod mi asi celý zůstane…) Jestli mám nárok na nějakou průkazku, paní vedoucí neví, to vyřizuje úřad práce. Ale vytiskne mi QR kód, který když donesu do centrály naší hromadné dopravy, tak mi tam už řeknou. Co mi tam řeknou, očividně nevěděla. Byl asi i pro ni jedním z prvních, který držela v ruce. Byla si ale mnohem jistější, než ještě v zimě…

Třetí dějství opery (včerejší zdravotní pojišťovna)

Kdo četl zmíněný (a mezi odstavci tohoto textu připojený) první díl tohoto textu, ví, že mi hodná paní úřednice na zdravotní pojišťovně poradila, abych zatloukl, že jsem se z Úřadu práce musel odhlásit, protože pak bych byl pro jejich pojišťovnu čtyři měsíce bezprizorný a musel platit penále a nemohl bych si ani požádat o nutné zdravotní pomůcky. Tož teď jsem se opět „přišel zlegalizovat“. Za letním šaltrem seděla mladičká úřednice, očividně v zácviku, a delší dobu zkoumala mé papíry. Mezitím jsem simultánně poslouchal dialogy z vedlejších přepážek:

Úřednice 1: „Vaše adresa?“

Klient 1: „Já jsem bezdomovec. Nemám žádnou adresu.“

Úřednice 1: „Nějakou musíte mít. Vy si ji nepamatujete?“

Klient 1: „Já si nepamatuju už vůbec nic. Zkuste bejt pět zim pod mostem!“

Úřednice 1: „Vždyť já ji tady mám! Jsou to Komárkovice?“ (Pozn. aut. Název jsem zaměnil za obec, která neexistuje.)

Klient 1: „Tam jsem bydlel před 20 lety, než mě manželka vyhodila.“

Úřednice 1 (mne si ruce): „Tak to bude ono!“

-

Klient 2: „A proč to mám teď všechno složitější? Kámoš, co žije ve Španělsku, tu byl včera, a všechno při starým…“

Úřednice 2: „Protože vy jste v Británii. Brexitem se mnohé věci změnily…“

-

„Prosím tě, půjč mi to!“ řekla mé úřednici přišedší starší kolegyně. „No vždyť tu všechno máš! Ideální papír. Kéž by to všichni takhle hezky přinesli!“ Zapýřil jsem se.

„Tak vidíte,“ uklidnila se mladá, načež mě potěšila podruhé, když v potvrzení jako datum skončení platnosti důchodu uvedla 1. leden roku 3000. Načež do třetice dodala: „Máte to správně a navíc vám jako důchodci snížíme limit, do kterého si musíte sám platit příplatky na léky. Ale ještě nám musíte z Úřadu práce přinést odhlášení…“

 

 Platnost úředního rozhodnutí do roku 3000, foto Tomáš Koloc

Finále opery (dnešní Úřad práce)

„Vy jste tu byl evidovaný, ale není to evidovaný. Jak jsme se dozvěděli, že vás posuzujou k důchodu, tak jsme vás bez záznamu vyškrtli. Jak už vám to mám říct?“ pravila úřednice na šaltru zprostředkování zaměstnání.

„Já to chápu, ale na zdravotní pojišťovně ode mě to potvrzení chtějí!“ vyrážel jsem hlasem krysy, zahnané do rohu.

„Tak počkejte, já řeknu paní vedoucí…“

Za chvíli si vrátila a podávala mi papír s šalamounskou formulací: Jmenovaný u nás nebyl registrován po celý dosavadní průběh roku 2023. Upokojil jsem se, nacvakl nový pořadový lísteček a přešel na druhý konec budovy do oddělení nepojistných dávek. Po pohledu na plnou chodbu čekajících jsem se uklidil do prázdného suterénního bufetu. Tam jsem uskutečnil dva telefony (volal jsem slavistu, který mi radí se zdroji pro chystaný článek o české historii ukrajinské literatury, a čelného revolucionáře z listopadu 1989, který se během demonstrací loni na podzim postavil na stranu nás „antisystémových dezinformačních dezolátních švábů“) a ledva jsem je vyřídil, dostal jsem se na řadu. Když paní na přepážce slyšela můj příběh, spráskla ruce: „Přes čtvrt roku jste čekal na důchod, který teď máte skoro stejně vysoký jako nájem? Ten jejich bordel na sociálce! Tak tady máte seznam dávek, o které lidí v takovém případě žádají – a na to MHD si s QR kódem taky zajděte. Ale hoďte sebou, než se naši noví žadatelé vrátí z dovolených! “

 

Poučení, foto Tomáš Koloc

Vám, svým stálým čtenářům, snad nemusím říkat, že nebudu žádat ani o korunu víc, než abych přežil. A kdyby na sociálce měli dřív jasno s tou prací vedle důchodu, rozhodně bych s ní tak dlouho nemeškal. Stejně jako bych zbytečně nešel na rentgen, když mě (podle mého odhadu) příští týden stejně pošlou na CT. Jenomže copak já jsem doktor? Ministr Válek nebo Jurečka? Premiér Fiala? Britský expremiér Johnson?

Zdroje: Echo24.cz, Zdravezpravy.cz, Wikipedia

 

Vložil: Tomáš Koloc

Svět Tomáše Koloce, HP, zdravotnictví,