V roce 3538 nebudou Slované otroci, slíbil zakladatel waldorfských škol. Svět Tomáše Koloce
komentář
27.07.2023
Foto: Tomáš Koloc
Popisek: Slavia...
Úkolem tohoto textu (jak naznačovali někteří z těch, co o něm diskutovali pod jeho první a druhou částí, které najdete mezi prvními odstavci tohoto článku) opravdu není naznačování nějaké spasitelnosti slovanství, natožpak slovanství krve – přestože daleko dřív, než Slované vyletěli jako první do vesmíru, byli prvním středověkým křesťanským kmenem, který se svolením Říma vedl liturgii ve svém živém jazyce a který poté založil první křesťanské církve nezávislé na Římu: bosenskou (1200), husitskou (1420), kališnickou (1436) a Jednotu bratrskou (1457). V Německu pak vznikla první reformovaná církev, luteránská, až roku 1522.
Podotýkám ale, že tento text nevznikl kvůli samochvále: ostatně Slované – jak si ještě řekneme – své specifické rysy příliš nevidí a už vůbec je neumějí prodat. O to víc je ale vidí jiní… Většina těch, kdo jako první tematizovali slovanství jako fenomén s pozitivními vlastnostmi, často vůbec nebyli slovanského jazyka.
Svatou trojici „filosofů-zakladatelů“ přemýšlení o budoucí úloze slovanství v Evropě tvoří Johann Gottfried Herder (1744 – 1803), Gotthold Ephraim Lessing (1729 – 1781) a kupodivu i Friedrich Nietzsche (1844 – 1900), z něhož si Hitler, který jeho výroky o slovanství dokonale utajil, udělal čtvrt století po Nietzscheově smrti paradoxně proroka svého německého nacionalistického režimu. Předkové Lessinga a Nietzscheho byli sice Lužičtí Srbové, ale jejich rody už řadu generací mluvili a žili jen v německé kultuře. Všichni tři ale přišli s antitezí k předchozímu pohledu, že všechny projevy slovanské kultury jsou něco překonaného a zdržujícího, možná i nebezpečného. Lessing a Nietzsche z paměti svých předků věděli, o čem mluví. Než Lužici získal Jan Lucemburský, mohl být za veřejné mluvení lužickosrbsky na ulici uložen až trest smrti a Martin Luther se nevrle vyjádřil, že tamní Slované ztratí svou řeč do sta let, načež se vyhánění lužickosrbsky mluvících mladíků z cechů změnilo až v otevřený interdikt (zákaz církevních svátostí, včetně křtu, kterým se teprve člověk de facto stával úředně člověkem, i svatby a pohřbu) pro každého, kdo nebude mluvit výhradně německy. Tato politika, která vyvrcholila za Hitlera, který lužickosrbskou národnost a její jazyk úředně zakázal, měla svůj efekt v tom, že na dnešním území Lužice, kde žije milion obyvatel, už původním slovanským jazykem dnes mluví jen okolo 20 tisíc lidí – nicméně přesto i 500 let po Lutherově kletbě jazyk stále žije.
Naopak co do Karla Marxe, dnešní pohled progresivistů (následovníků slepé větve marxistického učení), projevující se kromě otevřené či skryté nenávisti k jakékoli slovanské sebedefinici jedince zejména v jazyce (od módy rušení slovanského přechylování ženského přijímení, které se nově jmenují Jana Novák až po horování pro rodovou neutralizaci neb mužský TEN Písek či TA Čáslav evokují systém dvou pohlaví, takže ideál je nejen TO Brno, ale i TO Praha) koresponduje se svým „zakladatelem“ v tom, že Marx oč víc odpadl od rodinného židovství, o to víc byl veřejně militantní Němec, v jehož díle se nacházel bezpočet protislovanských útoků a pohrdání Slovany.
Symbolickým čtvrtým ke třem proslovanským německy mluvícím mušketýrům byl Rakušan Rudolf Steiner (1861 – 1925), zakladatel konceptu waldorfské školy a biodynamického zemědělství, který ve svém učení o dějinách vypracoval teorii střídajících se přibližně dvoutisíciletých kulturních epoch, v nichž má vždy dominantní úlohu určitá jazyková kultura či několik kultur: indická, perská, egyptsko-chaldejsko-babylonská, řecko-románská a tak dále. Steiner byl doktor přírodních věd a příznivec přímých pozorování: jako tajemník rakousko-uherského parlamentu (což bylo jeho původní povolání), tedy vlastně výkonný diplomat, denně se pohybující v mezinárodní společnosti, měl ve zvyku mluvit se zástupci všech národů a pozorovat jejich (jak by řekl jeho švýcarský souputník a korespondenční přítel C. G. Jung) archetypy.
Nejen z těchto pozorování a jejich porovnávání s etnickými historickými epochami, v nichž se už podle něj objevují jakési náznaky epochy budoucí (současná epocha, kterou nazývá germánskou, podle něj začíná okolo roku 1413 těsně po začátku veřejného kázání Jana Husa, jehož nazval první „vědomou duší“ v lidských dějinách) dovodil Steiner, že příští epocha (která by měla začít přibližně rokem 3538) má být slovanská, což byl mimo jiné důvod, proč (ač byl velkým bojovníkem za německou jazykovou kulturu) fenomén waldorfské školy i jméno Steinera a jeho následovníků bylo v éře nacismu na totálním indexu. Je třeba dodat, že (jako člověk, který měl jisté rysy geniality) byl Steiner už ve svých 21 letech přizván k projektu, který tehdy sledoval celý německý národ: stal se editorem přírodovědných spisů J. W. Goetha (1749 – 1832), kterého po celý život považoval za svůj hlavní vzor. Steinerův pohled na Slovany tedy nutně musel být inspirován i Goethem, o němž se u nás sice ví, že často zajížděl na české území, méně už se ale ví, že byl slavofil, který se naučil česky a brzy po nálezu Rukopisu královédvorského (o němž se později zjistilo, že ač jeho básně byly literárně dokonalé, že jsou z 13. století pouze předstíraly) z něj přeložil báseň Kytice, kterou (a tím i celé Rukopisy) tak objevil nejen pro německy mluvící svět.
Tím prvním, kdo ale všechny jmenované už po polovině 18. století inspiroval, byl Johann Gottfried Herder, jehož filosofický koncept vzkříšení potlačovaných národů a jmenovitě Slovanů měl obrovský vliv nejen u vzdělanců, ale především u šlechty a měšťanstva, které tehdy rozhodovaly o běhu Evropy. Tento vliv například u nás způsobil, že nejen rody s českými kořeny, ale i ty, které (zejména po Bílé hoře) přišly ze zahraničí, se během jedné generace staly bilingvními, mluvícími jak německy, tak česky – a to všechno v době, kdy i ve městech českého vnitrozemí už byla čeština slyšet jen velice zřídka. Když si uvědomíme, že mezi čelnými obrozenci (kteří nám zachránili jazyk v době, kdy poměr němčiny a češtiny už v českých zemích vypadal skoro jako poměr němčiny a srbštiny v kdysi slovanské Lužici) byli i Karolina Světlá, Žofie Podlipná, Teréza Nováková, Eliška Zöllnerová, Miroslav Tyrš, Jindřich Fügner či Karel Klostermann, kteří se narodili s dost odlišnými původními jmény – v čistě německých rodinách (Eliška Zöllnerová v rodině maďarské), znovu se nám připomíná motiv, že nosná idea a láska k určitému jazyku a kultuře jsou víc než krev. Zvláště srovnáme-li postoj jmenovaných (z nichž Tyrš, Klostermann a Zöllnerová se navíc narodili i dost daleko od česky mluvícího území) od postoje mnoha dnešních rodilých Čechů, kteří svou vlast a jazyk – jak charakteristicky říká český lidový obrat „přehlíží jak velké širé rodné lány“. (Anebo, jak v románu Vladislava Vančury Konec starých časů lapidárně říká plukovník Megalrogov, kníže kyjevský,, „hlavě domkářského křídla největší politické strany“, advokátu Pustinovi: „Vy máte k člověku dál, než ke své rodné vlasti.“)
Jako člověku, který pochází z rodiny obrozence Johanna Koloce (který se mezi sochami národů na ochozu vídeňského císařského Hofburgu ujal vytvoření postavy Slovana), stejně jako člověku, který vyrostl ve stejné obci jako Jan Palach (o němž jsem se tam od jeho blízkých mimo jiné dozvěděl, že byl veliký slavofil a kromě hlav SSSR okupaci slovanského Československa nejhůř odpouštěl hlavám slovanského Polska, Bulharska a Lužickým Srbům ve vládě NDR) se mi musí odpustit, že mi osud slovanského jazykového kontinua, k němuž patřím, není lhostejný. Je paradoxní, že dnešní slavofobové svým ztotožňováním slovanského s ruským vlastně přistupují na tutéž logiku u ruských imperiálních nacionalistů. Stačí se podívat na Karla Havlíčka Borovského (dnes slavofoby často dezinterpretovaného), který po návratu ze svého pobytu v Rusku v roce 1844 definitivně přestal být obdivovatelem ruského státu – ale právě z toho důvodu svolal v roce 1848 během revolučních událostí do Prahy první slovanský sjezd (na který ovšem pozval i ruského anarchistu Bakunina), jenž byl zhmotněním faktu, že (stejně jako už za Cyrila a Metoděje) duchovním centrem slovanstva nikdy nebyl východ, ale střední Evropa, která v té době nebyla v žádné formální evropské unii, o to víc ale byla v unii duchovní.
Na začátku obrození jazykovědci tvořící nové spisovné jazyky navzájem přejímali chybějící slovanská slova (takto „vypůjčená“ nová česká slova jsou například: plod, bol, děva, chlum, luh, dolina, neblahý, šíje…). Na vrcholu obrození slovanských národů chodili studenti z tehdy tureckého Bulharska nebo pruské Dolní Lužice studovat do Prahy nebo Bělehradu, slovenský učenec Pavol Josef Šafárik se na 14 let stal sloupem národního obrození v Srbsku, načež se ujal téže úlohy v Čechách, Karel Hynek Mácha šel pěšky do Lublaně za svým slovinským básnickým protějškem Francem Prešerenem, načež se zapojil do proticarského povstání Poláků, zatímco dvacetiletý Jaroslav Hašek dělal rozvědku Makedoncům, bojujícím proti osmanskému sultánovi. Umět dobře nejen svůj, ale pokud možno co největší počet dalších slovanských jazyků se považovalo za dobrý tón nejen mezi vzdělanci, ale třeba i mezi umělci. Čeští herci byli oporou divadel ve Varšavě, Krakově, Záhřebu, legendární Karel Hašler se nejprve musel proslavit jako hvězda Zemského divadla ve slovinské Lublani, než byl přijat do pražského Národního divadla. Slovanskou vzájemnost pak přivedl k vrcholu T. G. Masaryk, když v roce 1908 obhajoval chorvatské vlastence obviněné ze spiknutí proti Rakousku, načež za první světové války se srbským pasem objel svět jako nositel agendy vzniku nejen Československa, ale i budoucích nezávislých slovanských států Polska a Jugoslávie.
Jistě, Slovani mezi sebou vždy bojovali, Poláci s Ukrajinci i Rusy, Slovensko a Polsko si opakovaně anektovali Oravu a Spiš, přestřelky mezi Čechy a Poláky v bojích o Těšínsko trvaly od vyhlášení samostatných republik v roce 1918 až do roku 1958, kdy byla konečně uzavřena smlouva mezi ČSR a PLR. Zvěrstva, která se udála za druhé světové války a znovu v 90. letech mezi Chorvaty, Srby a Bosňáky neměla obdoby v dějinách celé Evropy. Na druhou stranu ten, kdo je na sociálních sítích, může zjistit, že dnes už existuje velmi silná facebooková skupina, která sdružuje příznivce usmíření a družby (formou fyzického navštěvování se) mezi všemi národy bývalé Jugoslávie, nebo že Slovani staršího a vyššího věku stále evokují dobu, kdy se v Čechách nejvíce četli Rusové Strugačtí, srbsky píšící Bosňan chorvatského původu Andrić a Polák Lem, zatímco polským a jihoslovanským národním hrdinou byl Jaroslav Hašek, a nemohou zapomenout na písničky, filmy a seriály 60. až 80. let 20. století, které znaly stejně dobře polské Sopoty jako bulharský Burgas.
Mladá generace slovanských gastarbajtrů zase objevila společné kořeny v „pracovním exilu“ na západě, zejména ve Velké Británii, kde tváří v tvář britským stereotypům o Slovanech a rasistickým útokům britské většiny, které už stály desítky slovanských životů, vzniklo hnutí Squatting Slavs in Tracksuits, které pořádá happeningy, během nichž se bez ohledu na válku na východě mladí britští Poláci, Ukrajinci, Češi, Rusové a další scházejí, aby s nezaměnitelnou slovanskou ironií „poskytli“ většinovým Britům všechny stereotypy najednou: sejdou se oděni v teplácích, dřepnou si do kruhu, popíjejí pivo a zpívají. Tento způsob jak projevit slovanskou vzájemnost se v poslední době rozšířil už i mezi dalšími východoevropany: častými účastníky happeningů jsou i románští Rumuni.
Důkazem, že slovanská vzájemnost nemusí být nutně něco (pro)ruského (koneckonců, Rusů je 130 milionů, ale přibližně stejně tolik je i neruských Slovanů), je i snaha o vytvoření univerzálního slovanského jazyka, jímž by se všichni Slované bez učení domluvili. Od slovanských národních obrození vznikly takových jazyků desítky, z nichž nejživotaschopnější je v roce 2017 dokončená mezislovanština, vytvořená na bázi kybernetického výběru nejpodobnějších slov všech slovanských jazyků. To, že v ní roku 2019 vznikl mezinárodní film Nabarvené ptáče Václava Marhoula, který byl nominován na Oscara, je jen špička ledovce. Mezislovanština se dnes už používá například jako mezijazyk internetových překladačů, kde je používání angličtiny při překladu mezi dvěma slovanskými jazyky doslova funkčním nesmyslem, a plánuje se využití mezislovanštiny v případě mezistátních či meziregionálních styků a smluv.
Doufejme, že jazyk, který v některých rozměrech stavěl na skoro 1200 let starém projektu umělé spisovné staroslověnštiny Cyrila a Metoděje, nám časem pomůže k odbourání dalších absurdit typu scén, kdy se Čech a Polák spolu baví anglicky anebo k tomu, že na první pohled poznáme slovanskou imigraci z dob, kdy u nás ještě jazykově vládnul zdravý rozum, versus z dob, kdy už nastoupila nerozumná globalizace (příklad: dramaturg filmu Muž, který stál v cestě je už z xté generace, žijící v ČR, a tak se ještě může psát s husovskou slovanskou diakritikou: OŠČatka, zatímco ukrajinský představitel Brežněva z téhož filmu, ač i on je už zavedeným českým umělcem, už se musí psát IgnatuSHa). Mezislovanština ve styku mezi Slovany by se měla prosadit přesto (lépe řečeno ale právě proto!), že její autoři jsou stoprocentně proevropští.
Když na mistrovství světa ve fotbale 2018, kam se kromě hostitelského Ruska kvalifikovaly mimo jiné Polsko, Chorvatsko a Srbsko, byly všechny oficiální nápisy kromě domácího jazyka i v polštině, jíž mluví 45 milionů, a srbochorvatštině, jíž mluví 20 milionů lidí, porovnal jsem to s přístupem Polska a Ukrajiny, jež pořádaly mistrovství v roce 2012 výhradně v angličtině, a přišlo mi to za nás všechny slovanské Středoevropany líto. Vždyť slovanská vzájemnost byl původně cyrilometodějský a obrozenecký, tedy náš, nikoli ruský vynález…
Můj pohled směřuje do minulosti k našim prorokům-zachráncům a určovatelům slovanské minulosti. Přemýšlím, jak by vizionáři slovanské budoucnosti (i té, kterou ještě neznáme), od Herdera po Steinera reflektovali zajímavý fakt, že za posledního režimu byli Slované jediný jazykový kmen, který byl celý zahrnutý do beztřídního experimentu, jenž byl ne dost přesně nazýván „táborem míru a socialismu“. Jak by se jim líbilo, že americký nositel Nobelovy ceny za ekonomii Josef Stiglitz v britském časopise Economist napsal, že znovuspojení převážně slovanské východní Evropy se západem po pádu bloku se pro východ nevyvinulo dobře, protože po letech sovětské nadvlády je východ dojen ve prospěch západních korporací. Děje se tak přes dodávky elektřiny, vody, vytápění, přes západní zboží monopolizované v obchodních řetězcích, přes pro místní podnikání nedosažitelně nastavené rozpočty na reklamu a marketing, přes nákup médií atp. Poměr mezi fondy pro elitu ve východní Evropě a jejími korporacemi vytěžovanými trhy je horší než 1:10, což nobelista ukončil: „Pokud východní Evropa zastaví tuto obrovskou dotaci, kterou vyplácí Západu, mohla by být minimálně dvakrát bohatší! Tím by se (východoevropská) společnost uklidnila a výrazně by se snížil i tlak na emigraci, což je další způsob jak ji vysávat. Západ prostřednictvím vyšších mezd odebírá nejlepší specialisty východu a tím zvětšuje rozdíly.“ A jak by se Herder, Lessing, Nietszche a Steiner nakonec dívali i na to, že ačkoli 13 slovanských národů má dnes svůj samostatný stát a náboženské války mezi Slovany už přestaly, na sporné mořské hranici mezi shodně katolickými Slovinci a Chorvaty jsou už od roku 1991 přestřelky, zatímco mezi pravoslavnými Rusy a Ukrajinci je válka, která hrozí přerůst v konflikt globální.
Pokud by „proroky“ některý ze slovanských národů potěšil, byl by to asi ten jediný, který samostatnost nedostal, a o to zřejmě ostřeji vnímá boj o svou existenci v toku globalizace. Myslím tím Lužické Srby, kteří se v poslední době ostře ozývají nejen proti své kolonizaci symbolické (například že – na rozdíl od doby, kdy žili v NDR – ve svých německých pasech nejenže nemohou mít údaj o své národnosti, ale musejí tam mít jen německou formu svého jména bez Husovy slovanské diakritiky a v případě žen bez přechýlení), ale po zřízení národního parlamentu, v němž Lužičany v roce 2018 podpořila Evropská unie, důsledně žádají Německo o dodržení úmluvy Mezinárodní organizace práce číslo 169 o podílu na moci ve státě pro původní národy. Německá vláda úmluvu přijala v domnění, že se vztahuje jen na původní (indiánské) Američany a další menšiny zemí třetího světa. Požadavek svého původního slovanského obyvatelstva proto Slovanů zamítla, a věc nyní míří k mezinárodnímu soudu. Dvacet čtyři lužickosrbských poslanců (z nichž jazykem některých je – stejně jako u Herdera či Steinera – výhradně němčina!), reprezentujících celkem šedesát tisíc dnešních Lužických Srbů se tak stalo prvními evropskými „domorodci“, kteří se odvážili vzdorovat kolonizaci ze strany své velké „vlasti“ – tedy pětaosmdesátimilionového státu, který i dnes často diktuje celé Evropě. Není to principiální inspirace i pro nás, ostatní Slovany a Východoevropany, a naše příznivce ze všech jazyků a ras?
Zdroje: Petr Zima, Aleš Klégr & kolektiv autorů: Světem jazyků, Die Tageszeitung, Economist, Prof. Marko Malink, M. A: Vliv filosofova slovanského původu a pověsti o něm na osobnost a dílo Friedricha Nietzscheho, Vladislav Vančura: Konec starých časů, Wikipedia.
Vložil: Tomáš Koloc